7 As 242/2016 — Nejvyšší správní soud

10 A 174/2016- 143 - text 17 pokračování 10A 174/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové, soudkyně Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., a soudce Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobců: a) Doc. RNDr. I. O., CSc. zastoupen Mgr. Martinem Bělinou, advokátem sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 b) Doc. Pd. Dr. Ing. J. F., Ph. D. zastoupen prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 c) Univerzita Karlova zastoupena prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 proti žalovanému: prezident republiky sídlem Hrad, I. nádvoří 1, Praha 1 zastoupen JUDr. Markem Nespalou, advokátem sídlem Vyšehradská 421/21, Praha 2 o žalobě žalobce a) a žalobkyně c) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016 v části, jíž rozhodl nejmenovat žalobce a) profesorem, a žalobě žalobce b) a žalobkyně c) proti témuž rozhodnutí žalovaného v části, jíž rozhodl nejmenovat žalobce b) profesorem, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016 se v části, jíž rozhodl nejmenovat žalobce a) a žalobce b) profesorem, zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 23 912 Kč k rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, advokáta. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni c) do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 26 912 Kč k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, advokáta. V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) a žalobkyni c) společně a nerozdílně do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 19 094 Kč k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, advokáta. Odůvodnění: I. Úvod a obsah žalob 1. Předmětem tohoto řízení je přezkum rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 19. 1. 2016, kterým rozhodl o nejmenování žalobců a) a b) profesory. 2. Žalobou ze dne 26. 9. 2016 se žalobce a) a žalobkyně c) domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného v části, jíž rozhodl nejmenovat žalobce a) profesorem. Žalobci uvedli, že napadené rozhodnutí trpí řadou formálních vad, neboť je rozhodnutím toliko v materiálním smyslu. Náležitosti správního aktu definované v § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, (dále jen „správní řád“) rozhodnutí žalovaného postrádá, neboť neobsahuje výrok, odůvodnění ani poučení účastníků. Za druhé žalobci namítli, že i negativní rozhodnutí prezidenta republiky musí být ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy kontrasignováno předsedou vlády, aby bylo platné. 3. Žalobce a) ve své žalobě dále uvedl, že splnil všechny podmínky pro jmenování profesorem podle § 74 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, (dále jen „vysokoškolský zákon“). Žalobce a) úspěšně prošel celým jmenovacím řízením, což vyústilo v návrh vědecké rady žalobkyně c) na jeho jmenování profesorem. Pokud žalovaný podle tohoto návrhu nepostupoval, nepřípustně zasáhl do autonomie žalobkyně c) jakožto vysoké školy. 4. Žalobce b) a žalobkyně c) se žalobou ze dne 16. 11. 2016 domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného v části, jíž rozhodl nejmenovat profesorem žalobce b). I v této žalobě žalobci namítali vady napadeného rozhodnutí v materiálním smyslu, které je dle jejich názoru nesrozumitelné, jelikož obsahuje formulaci „tímto dopisem potvrzuji své rozhodnutí“. Není však jasné, o jaké původní rozhodnutí se mělo jednat. Napadené rozhodnutí též nebylo adresováno žalobci b) a žalobkyni c), nýbrž ministryni školství, což lze taktéž považovat za jeho vadu. 5. Ve zbytku se v žalobě týkající se žalobce b) uplatňují totožné námitky, které byly uplatněné v žalobě vztahující se k žalobci a). Též žalobce b) zrekapituloval, že úspěšně prošel jmenovacím řízením ve smyslu § 74 vysokoškolského zákona a byl vědeckou radou žalobkyně c) navržen ke jmenování profesorem. II. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve vyjádření ze dne 29. 12. 2016 navrhl zamítnutí žaloby proti rozhodnutí o nejmenování žalobce b) profesorem. Uvedl jednak, že ustanovení § 73 vysokoškolského zákona mu svěřuje pravomoc rozhodnout o jmenování profesorem, což znamená, že jeho úlohou není pouze automatické podepisování jmenovacích aktů. 7. Dále žalovaný uvedl, že jelikož je hlavou státu, je nutné na výkon jeho pravomocí hledět specificky. Pokud v některých případech, jako například postup ke jmenování profesorem, není přesně stanovena forma prezidentského aktu, je na žalovaném, aby zvolil formu, již uzná za vhodnou. Žalovaný má za to, že pokud se při jmenování profesorem dozví o informacích, které zpochybňují splnění požadavků ke jmenování určitého kandidáta, je oprávněn sám posoudit, že jej profesorem jmenovat nelze. Přitom uvedl, že má pochybnosti o akademických a vědeckých kvalitách žalobce b). 8. Žalovaný má za to, že kvůli čl. 54 odst. 3 Ústavy, který zakotvuje jeho neodpovědnost, nemůže být žádným jiným státním orgánem volán k odpovědnosti. Výkon jeho pravomocí musí být vnímán jako výkon prerogativ hlavy státu. 9. Pokud jde o vytýkané formální vady, uvedl žalovaný, že se na jmenování profesorem nevztahuje správní řád. Rozhodnutí o nejmenování profesorem tedy není správním aktem a nemůže být podrobeno přezkumu správními soudy. Stejně tak dle jeho názoru negativní rozhodnutí ve věci jmenování profesorů nepotřebuje ke své platnosti kontrasignaci předsedy vlády. 10. Žalovaný zdůraznil, že není povinen bez dalšího jmenovat profesorem kohokoliv, kdo je vysokou školou navržen. V případě žalobce b) pak shledal, že podmínky pro jmenování profesorem nesplňuje; k tomu odkázal na skutečnost, že Univerzita Karlova odmítla zodpovědět jeho dotazy ohledně akademické a vědecké činnosti žalobce b), a dále poukázal na článek Jany Dědečkové ze dne 5. 12. 2016 s názvem „Profesorská fraška doc. Jiřího Fajta pokračuje“. 11. Žalobci b) a c) v replice ze dne 29. 1. 2018 poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17, a především pak na odlišná stanoviska k němu. 12. Ve vyjádření ze dne 23. 4. 2018 žalovaný navrhl též zamítnutí žaloby proti rozhodnutí o nejmenování žalobce a) profesorem. Plně přitom odkázal na důvody, jež byly uvedeny ve vyjádření k žalobě žalobce b). Některé aspekty své argumentace zdůraznil, zejména pak skutečnost, že jmenování profesorem je jeho výlučnou pravomocí, do níž mu nemůže být zasahováno. 13. Žalovaný ke svému vyjádření přiložil též „expertní dobrozdání ve věci sporu o jmenování profesorů prezidentem republiky“ vypracované prof. Václavem Pavlíčkem. Dle tohoto odborného vyjádření prezident republiky v řízení o jmenování profesorem není správním orgánem, nevydává správní akt, a tedy není ani vázán předpisy o správním řízení. Odkazuje se zde též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 641/99 týkající se role vlády v řízení o jmenování profesorem. Dle V. Pavlíčka prezidentovi nelze zasahovat do volné úvahy při jmenování profesorů a prezident za toto rozhodování nenese žádnou odpovědnost s ohledem na čl. 54 Ústavy. III. Dosavadní průběh řízení před soudem 14. Žalobu žalobce a) a žalobkyně c) soud původně považoval za opožděnou, a proto ji usnesením ze dne 14. 10. 2016, č. j. 10 A 174/2016 - 28, odmítl. Toto usnesení bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017, č. j. 1 As 288/2016 - 64, který dospěl k závěru, že měl městský soud před odmítnutím žaloby dát žalobcům možnost se k její včasnosti vyjádřit a navrhnout případně důkazy. 15. Městský soud tedy vyzval žalobce, aby se k okolnostem rozhodným pro včasnost žaloby vyjádřili, avšak z jejich vyjádření nevyplynuly žádné nové skutečnosti nad rámec těch, z nichž městský soud vycházel již při prvním odmítnutí žaloby. Městský soud tedy opětovně dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty k jejímu podání. Tento závěr byl založen na skutečnosti, že v rámci předcházejícího řízení o žalobě proti nečinnosti bylo napadené rozhodnutí právnímu zástupci žalobce a) a žalobkyně c) doručeno soudem poté, co bylo soudu předloženo žalovaným, a to dne 14. 7. 2016; žaloba však byla podána až dne 26. 9. 2016. Soud tedy žalobu znovu odmítl usnesením ze dne 11. 8. 2017, č. j. 10 A 174/2016 – 88, s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž je okamžikem rozhodným pro počátek běhu lhůty faktické seznámení se žalobce s rozhodnutím. Toto usnesení však bylo též zrušeno, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2018, č. j. 1 As 311/2017 - 37, v němž Nejvyšší správní soud zavázal zdejší soud právním názorem, že žaloba byla podána včas. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že lhůtu pro podání žaloby nelze odvíjet od faktického seznámení se žalobců s rozhodnutím v situaci, kdy „neexistovaly … subjekty, které by spoléhaly na to, že rozhodnutí žalovaného je pravomocné, a jejichž právní jistota by mohla být pozdějším řádným doruče