4 Ads 136/2011 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 22/2014- 40 - text 7 10Ad 22/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové, a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: M. K. bytem H., L. zastoupen JUDr. Mgr. Josefem Kopřivou, advokátem sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 proti žalovanému: první náměstek policejního prezidenta sídlem Policejní prezidium, Strojnická 27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2014, č. j. PPR-19849-14/ČJ-2014-990131, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie České republiky (dále jen „služební funkcionář I. stupně“), kterým byla žalobci podle § 103 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“) přiznána náhrada za ztrátu na služebním příjmu ve výši 33 390 Kč. Náhrada žalobci náleží od 10. 4. 2014, a to v souvislosti se služebním úrazem, v důsledku nějž byl ze služebního poměru propuštěn. 2. Za prvé žalobce tvrdí, že řízení před služebním orgánem I. stupně bylo stiženo vadou, neboť žalobce nebyl před vydáním rozhodnutí upozorněn, že se může ke shromážděným podkladům vyjádřit. Tuto vadu dle žalobcova názoru nebylo možné zhojit v odvolacím řízení, neboť tím byl žalobce zkrácen o jednu instanci. 3. Pokud jde o věc samu, namítá žalobce, že služební orgány pochybily při výpočtu průměrného služebního příjmu rozhodného pro poskytnutí náhrady. Dle § 95 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) a analogicky užitých ustanovení § 351 a následujících zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, (dále jen „zákoník práce“) bylo namístě zjistit, jakého hrubého měsíčního příjmu by v rozhodném období žalobce dosáhl. Do takto zjišťovaného hrubého měsíčního příjmu měl být započítán i pravděpodobný služební příjem za službu přesčas, jehož by žalobce dosáhl. K započítání tohoto příjmu však nedošlo. Stejně tak služební orgány ve svých rozhodnutích nevysvětlily, proč nepřihlédly k odměnám podle § 123 zákona o služebním poměru. 4. Žalobce žádal, aby bylo zjištěno, zda příslušníci v obdobných pozicích, v níž sloužil žalobce, v rozhodném období čerpali odměnu za práci přesčas. Na dotaz vznesený vůči služebnímu funkcionáři I. stupně ohledně této skutečnosti žalobce neobdržel žádnou odpověď; předseda Poradní komise policejního prezidenta sice v dopise žalobci sdělil, že uvedení příslušníci v rozhodném období odměnu za práci přesčas nečerpali, avšak dle tvrzení těchto příslušníků tvrzení předsedy poradní komise není pravdivé. Proto žalobce navrhuje, aby žalovaný prokázal, jaký byl služební příjem konkrétních příslušníků, jež v žalobě vyjmenovává. 5. Žalovaný navrhl zamítnutí. Uvedl, že případné započítání odměny za službu přesčas by nemohlo na výpočtu ničeho změnit, neboť hodinová odměna za službu přesčas by nikdy nepřekročila standardní služební příjem náležející příslušníkovi za hodinu služby. Nezapočtením odměny za službu přesčas tedy žalobce ani teoreticky nemohl být zkrácen na svých právech. V podrobnostech žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2012, č. j. 4 Ads 136/2011 - 19. 6. Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou, v níž uvedl, že právě proto, že se služební příjem při konání služby přesčas nezvyšuje, je třeba k práci přesčas při výpočtu přihlédnout. Dále žalobce uvedl: „Za více hodin služby v rozhodném období se snižuje průměrný služební příjem poskytovaný příslušníkům v případech výplaty služebního příjmu ve zvláštních případech (§ 124 zákona o služebním poměru), při náhradě škody apod., kdežto zaměstnancům v pracovním poměru se ve shodných případech průměrný plat zvyšuje. O to výrazněji vystupuje povinnost služebního funkcionáře zohlednit při výpočtu průměrného služebního příjmu složky služebního příjmu, jichž dosahují příslušníci vykonávající stejnou službu nebo službu stejné hodnoty, a to včetně složky označené zákonem o služebním poměru jako služební příjem za službu přesčas.“ 7. Dne 1. 8. 2018 se ve věci konalo ústní jednání, při němž oba účastníci řízení setrvali na svých stanoviscích uvedených v písemných podáních. Žalobce uvedl, že v důsledku vadného postupu služebního funkcionáře I. stupně nemohl účinně rozporovat výpočet náhrady a za tímto účelem navrhovat důkazy. Zákon služebnímu funkcionáři ukládá povinnost zjistit stav věci, není tak povinností účastníka navrhovat jiné způsoby výpočtu. Služba přesčas je na daném útvaru nařizována velmi často, jde o notorietu vzhledem k předmětu činnosti příslušníků útvaru. Pro účely výsluhy byla odborem sociálního zabezpečení určena výše hrubého příjmu žalobce ve výši 42 000,- Kč. Žalovaný uvedl, že žalobce v odvolacím řízení žádné důkazy nenavrhl, ačkoliv mohl. Podle § 198 odst. 8 zákona o služebním poměru nebyl žalovaný oprávněn zrušit rozhodnutí služebního funkcionáře I. stupně. Výše výluhového příspěvku se řídí jiným pravidly než výpočet pravděpodobného příjmu. 8. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. 9. Žalobce si dne 26. 3. 2013 způsobil při výkonu služby úraz, když v budově Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zakopl o koberec a upadl. Rozhodnutím služebního funkcionáře I. stupně ze dne 11. 3. 2014, č. 259/2014, byl žalobce propuštěn ze služebního poměru, neboť dle lékařského posudku nebyl v důsledku úrazu schopen výkonu služby. 10. Následně provedla náhradová komise Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie České republiky propočet pravděpodobného průměrného měsíčního služebního příjmu, jehož by žalobce pravděpodobně dosáhl v 1. čtvrtletí roku 2014; takto byla vypočtena částka 33 390 Kč, jak je uvedeno ve zprávě náhradové komise č. j. UOC-638-3/ČJ-2014. Podrobný výpočet náhradová komise vtělila do návrhu rozhodnutí služebního funkcionáře I. stupně. 11. Služební funkcionář I. stupně bez dalšího navrhované rozhodnutí vydal a to dne 29. 5. 2014 pod č. j. UOC-638-3/ČJ-2014. 12. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce podal odvolání. V rámci odvolacího řízení byl vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Žalobce dne 15. 9. 2014 prostřednictvím svého právního zástupce využil možnost nahlédnout do spisu. Žádné další vyjádření nad rámec důvodů odvolání již žalobce nepodal. 13. Rozhodnutím ze dne 25. 9. 2014, č. j. PPR-19849-14/ČJ-2014-990131, žalovaný žalobcovo odvolání zamítl. Žalovaný připustil, že služební funkcionář I. stupně zatížil řízení vadou, když žalobci neumožnil seznámit se před vydáním prvostupňového rozhodnutí se způsobem výpočtu náhrady. Tato vada však byla zhojena v odvolacím řízení, kde žalobce dostal možnost k vyjádření. K samotnému výpočtu náhrady žalovaný uvedl, že při analogickém použití ustanovení § 355 a 356 zákoníku práce byl stanoven pravděpodobný služební příjem, jehož by žalobce v rozhodném období dosáhl, a to dle pravděpodobného hodinového výdělku. Žalovaný uvedl, že při stanovení průměrného hodinového výdělku nemohlo být přihlédnuto ke službě přesčas, neboť příslušníci vykonávající obdobnou službu jako žalobce v rozhodném období neobdrželi žádnou odměnu za práci přesčas. 14. Městský soud v Praze, vázán v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem žalobních bodů, přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. 15. Žaloba není důvodná. 16. Nejprve se soud zabýval námitkou procesního pochybení služebního funkcionáře I. stupně, který žalobci v podstatě neumožnil žádnou účast na řízení před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Soud se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím žalovaného, že tento postup nepochybně prvostupňové řízení zatížil vadou, neboť právo účastníka řízení vyjadřovat se ke shromážděným podkladům vyplývá již ze základní zásady správního řízení uvedené v § 4 odst. 4 správního řádu. Tato zásada je potom promítnuta do konkrétního pravidla uvedeného v § 174 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru, dle nějž má účastník právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění. 17. Sporná je však otázka, zda uvedená vada prvostupňového řízení mohla být zhojena v rámci řízení odvolacího tím, že v něm žalobce dostal příležitost se k podkladům rozhodnutí vyjádřit. Pro posouzení této otázky je klíčové, zda je řízení ve věcech služebního poměru založeno na zásadě dvojinstančnosti, nebo zásadě jednoty řízení. 18. Podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru ve znění do 30. 6. 2017 měl odvolací orgán možnost rozhodnutí služebního orgánu I. stupně pouze změnit, zrušit a řízení zároveň zastavit, nebo odvolání zamítnout a prvostupňové