4 Ads 177/2011 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 4/2016- 47 - text 11 pokračování 3Ad 4/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jana Ryby a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobce: ST.CZ PLUS 07 s.r.o., IČO 27511812 sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 zastoupený Mgr. Milanem Novotným bytem Nevcehle 62, Urbanov proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce Kolářská 451/13, Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2015, č. j. 8054/1.30/15-3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhal svou žalobou zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného Státním úřadem inspekce práce (dále jen „žalovaný“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „prvostupňový orgán“ nebo „inspekce“) ze dne 15. 9. 2015, č. j. 19559/5.30/14-23. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 300 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč, neboť se při svém podnikání dopustil správního deliktu na úseku nelegální práce podle ustanovení § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) tím, že umožnil výkon nelegální práce podle ustanovení § 5 písm. e) bod 1. téhož zákona šesti cizincům – státním příslušníkům Vietnamské socialistické republiky. 2. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dne 17. 2. 2014 zahájil prvostupňový orgán kontrolu u účastníka řízení v provozu společnosti Kostelecké uzeniny a.s. (dále též „společnost“), jejímž předmětem bylo dodržování pracovněprávních předpisů. Při výkonu práce spočívající v bourání a balení masa bylo mj. zjištěno šest osob vietnamské státní příslušnosti (dále též „zjištěné osoby“). Tito pracovníci s povolením k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem podnikání jako OSVČ uzavřeli se společností ST.CZ PLUS 07 s.r.o. (dále též „žalobce“ nebo „účastník řízení“) smlouvy o dílo, jejichž předmětem byl závazek zhotovitele, OSVČ, vykonávat na svůj náklad a nebezpečí práci pro žalobce, a to zabezpečení prací v potravinářské výrobě a zabezpečení úklidu nebytových prostor. Žalobce na základě rámcové smlouvy o dílo uzavřené se společností vyslal tyto osoby na kontrolované pracoviště společnosti, kde pracovaly ve dvousměnném provozu v bourárně a balírně masa. Při kontrole bylo zjištěno, že tyto osoby byly podřízeny mistrovi, který jim přiděloval úkoly, a evidence pracovní doby byla zabezpečována pomocí čipů. 3. Žalobce považuje rozhodnutí správních orgánů I. i II. stupně za nezákonná a jeho námitky lze rozdělit do následujících žalobních bodů: 4. V prvním žalobním bodu žalobce namítá, že nemohl nijak zkoumat, zda jednotlivé osoby jako OSVČ svojí činností zastírají konání závislé práce, a takto jim umožnit výkon nelegální práce. Rovněž je toho názoru, že po podnikateli nelze spravedlivě požadovat, aby zkoumal, jakou právní povahu má činnost, kterou pro něho provádí jiní smluvní partneři v pozici podnikatelů. Dle žalobce tvrzení, že cizinci měli omezené množství času pro provádění jiné činnosti, není podloženo důkazy. 5. Ve druhém žalobním bodu žalobce poukazuje na nedostatek řezníků ve společnosti Kostelecké uzeniny a.s., kdy na úřadu práce byli evidováni pouze tři uchazeči o zaměstnání s vyučením v oboru řezník, z nichž jeden byl v invalidním důchodu, druhý s trvalým bydlištěm příliš daleko od provozovny a třetí byl zaměstnán po necelém měsíci evidence. Dle žalobce by tak společnost potřebné řezníky nebyla schopna sehnat a v důsledku toho by stát byl poškozen na příjmech, neboť by přišel o daň z příjmu a pojištění od těchto osob. Stát tedy jednáním žalobce nebyl poškozen, neboť tyto osoby platby státu odvedly, byť v sazbě stanovené pro OSVČ, naopak stát měl z jejich činnosti daňový výnos, který by jinak nezískal. 6. Ve třetím žalobním bodu žalobce uvádí, že je nutno rozlišovat mezi dvěma situacemi. V prvním případě se jedná o práci, kterou lze objektivně vykonávat bez dalšího v pracovním poměru osobami v rámci činnosti OSVČ s úmyslem ušetřit na odvodech, tedy se jedná o skutečnou nelegální práci v podobě tzv. švarcsystému. V druhém případě, kdy nelze pracovníky objektivně obstarat, neboť je nedostatek pracovníků s určitou kvalifikací, nelze považovat vykonávání takovéto práce osobami jako samostatnými podnikateli, za nelegální výkon práce. Takové jednání nelze kvalifikovat jako společensky nebezpečné, neboť výkon činnosti na základě pracovní smlouvy objektivně možný není, a není tedy důvod sankcionovat její provádění na jiném smluvním principu. 7. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce nesouhlasí s výší uložené pokuty, neboť žalovaný učinil účelový výklad rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 Ads 140/2015-58, když kritérium pro přiměřenost sankce zúžil pouze na žalobcův obrat. Žalovaný si nevytvořil bližší představu o ekonomické síle subjektu, jak ukládá Nejvyšší správní soud. Dle žalobce je pokuta ve výši 300 000 Kč likvidační, když jeho čistý majetek činí zhruba 1 300 000 Kč. V citovaném rozhodnutí NSS byla uložena pokuta ve výši 2,8 % obratu společnosti, kdežto v posuzovaném případě se pokuta rovná 10,3 % obratu za rok 2013 a 6,7 % obratu za rok 2014. Uložená sankce je nepřiměřenou ve vztahu k majetkovým poměrům žalobce. 8. Pokud soud napadnuté rozhodnutí z výše uvedených důvodů nezruší, žalobce žádá, aby od uložení pokuty upustil nebo ji snížil dle § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) 9. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě předně setrvává na důvodech uvedených v rozhodnutí, že se žalobce dopustil správního deliktu na úseku nelegální práce podle ustanovení § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti tím, že umožnil výkon nelegální práce podle ustanovení § 5 písm. e) bod 1. téhož zákona šesti cizincům – státním příslušníkům Vietnamské socialistické republiky. Dle žalovaného tyto práce vykazovaly znaky závislé práce dle ustanovení § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), kterou cizinci vykonávali bez uzavření pracovněprávního vztahu, ačkoliv závislá práce může být dle ustanovení § 3 zákoníku práce vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu. 10. K prvnímu žalobnímu bodu uvádí žalovaný, že žalobce byl shledán odpovědným ze spáchání správního deliktu, který spočívá v umožnění výkonu závislé práce mimo pracovněprávní vztah, tedy je odpovědným za jeho vlastní jednání, a nikoliv za jednání zjištěných osob. Žalovaný podotýká, že žalobce a zjištěné osoby měli uzavřeny dvoustranné smlouvy o dílo, v nichž byla upravena vzájemná práva a povinnosti mezi smluvními stranami, a které obsahovaly typické podmínky, za nichž je vykonávána závislá práce. Z obsahu těchto smluv si žalobce byl vědom, jakou povahu bude mít činnost zjištěných osob vykonávaná u společnosti Kostelecké uzeniny a.s. K omezenému množství času poukázal žalovaný na výčetku za měsíc únor 2014, z níž vyplývá, že zjištěné osoby jen za prvních 16 dní v měsíci únor odpracovaly přibližně 150 hodin, tudíž si byl žalobce vědom, že veškerá, nebo alespoň převážná část práce byla vykonávána pro něho. Zároveň s ohledem na výši odměny přesahující 30 000 Kč za daný měsíc žalovaný uvádí, že na provedení díla či výkon závislé práce pro jiné subjekty zbývalo jen velmi omezené množství času, kdy odměna za práci tvořila přinejmenším ekonomicky velmi významný zdroj příjmů. 11. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný podotýká, že skutečnost, kdy žalobce poskytl společnosti Kostelecké uzeniny a.s. pracovníky v době, kdy je sama nemohla obstarat, považoval za polehčující okolnost. Nicméně tuto skutečnost nelze považovat za okolnost zbavující žalobce odpovědnosti za spáchání správního deliktu. Žalovaný rovněž poukazuje na sdělení Úřadu práce ČR, dle něhož nebylo na úřadu hlášeno společností Kostelecké uzeniny a.s. žádné volné pracovní místo, takže nelze postavit najisto, že by předmětnou činnost nemohly vykonávat i jiné osoby. K otázce daní z příjmů žalovaný uvádí, že v případě, že by zjištěné osoby nevykonávaly činnost pro žalobce, mohly vykonávat jinou podnikatelskou činnost jako OSVČ a z této činnosti řádně odvádět daně a pojistné do veřejného rozpočtu. 12. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvádí, že při posuzování, zda se jedná o výkon závislé práce, je rozhodující skutečný charakter vykonávané práce, nikoliv její smluvní vymezení. Žalovaný je toho názoru, že se zde, jak předestírá žalobce, nejednalo o dvě rozdílné situace, ale pouze o rozdílné okolnosti, za nichž k umožnění výkonu nelegální práce došlo. V daném případě pouze chyběla oboustranná vůle uzavřít pracovněprávní vztah. Žalovaný rovněž nemá za to, že uzavření pracovněprávního vztahu bylo objektivně nemožné. 13. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný uvádí, že při ukládání pokuty byla zohledňována všechna kritéria uvedená v ustanovení § 141 odst. 2 zákona o