10 As 87/2014 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 25/2014- 52 - text 12 8 Ad 25/2014 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a JUDr. Hany Pipkové ve věci žalobce: P. J. proti žalovanému: Policejní prezident, Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 18. 11. 2014, č. j. PPR-25111-8/ČJ-2014-990131, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného a zrušení rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, policie České republiky ve věcech služebního poměru ze dne 18. 8. 2014, č. 702/2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), s tím, že pro zavrženíhodné jednání, které vykazovalo znaky trestného činu, byl podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“) prvoinstančním rozhodnutím propuštěn ze služebního poměru, přičemž odvolání, kterým se proti rozhodnutí bránil bylo napadeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto. 2. Žalobce tvrdí, že bylo zasaženo do jeho práva na výkon zaměstnání a proti rozhodnutí žalovaného vznesl tyto žalobní námitky: - vydání rozhodnutí v rozporu s § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona - nemožnost naplnit znaky trestného činu podvodu, nemožnost uvést soud v omyl - účast podjaté osoby na úkonech, které měly vliv na výsledek řízení - odepření práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí - nezákonné získávání a použití podkladů pro rozhodnutí - zkrácení práva žalobce klást svědkům otázky 3. Jak uvedl v podané žalobě, žalobce při podávání svědecké výpovědi před Obvodním soudem pro Prahu 1, měl neoprávněně požadovat svědečné, a tím se dopustit zavržení hodného jednání, způsobilého ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Jeho jednání mělo zároveň vykazovat znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, pokusu přečinu podvodu podle § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. 4. Jednání žalobce, které je mu napadenými rozhodnutími kladeno k tíži, nevykazuje znaky trestného činu, resp. podvodu, žalobce nikdy nejednal v úmyslu uvést soud, rozhodující o svědečném v omyl, nebo omyl využít a tím se obohatit. Při podávání svědecké výpovědi byl žalobce vždy dotázán, zda žádá svědečné a následně vyzván k předložení velkého technického průkazu vozidla. Ve všech případech, kdy žalobce podával svědectví, postupoval shodně, jednal mechanicky, neuvědomoval si, že oproti jiným případům jednání, pro které byl stíhán, by mohlo být rozdílné. Ani soudy, které vzhledem k okolnostem musely vědět, že žalobce je policista, který vykonává své povolání v Praze, na tuto skutečnost při rozhodování o svědečném nereagovaly. Žalobce má za to, že jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýše jako nedbalostní, popřípadě jako jednání v právním omylu. 5. Žalobce vycházel z toho, že nárok na svědečné uplatní, přičemž vycházel z poučení, které je uvedeno na písemném předvolání svědka a postupoval podle zavedené praxe Policie ČR. U útvaru Policie ČR, do něhož byl zařazen (OŘP P-1, MOP Krakovská) je běžné, že se při delších cestách jako cestovné za dojíždění na služby u zaměstnavatele uplatňuje jízda autem a následně je cestovní náhrada vypočtena ekonomickým oddělením, přičemž není rozhodující, kdy přesně byla cesta vykonána. K takovému postupu byli příslušníci útvaru výslovně instruování nadřízenými. 6. Popisy všech skutků, které jsou žalobci kladeny za vinu, vycházejí z toho, že se žalobce pokusil soud (resp. předsedu senátu nebo samosoudce) uvést v omyl nebo je v omyl uvedl, žalobce má za to, že konkrétní soudce je pouze tím, prostřednictvím koho soud jedná. Soud nelze považovat za subjekt, který lze uvést v omyl (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004). 7. I řízení o svědečném je ovládáno povinností zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce nikdy nepožadoval na cestovních náhradách konkrétní částku, výši svědečného určil soud v rozhodnutí, proti němuž není přípustný opravný prostředek a žalobce jednal ve víře ve správnost tohoto rozhodnutí, již proto nelze jeho jednání označit za zavrženíhodné. 8. Žalobce vytkl vedenému správnímu řízení, že na úkonech u prvostupňového orgánu se podílela osoba, u které, vzhledem k jejímu poměru k žalobci, lze důvodně pochybovat o její nepodjatosti. Mjr. Ing J. B.vyslýchal svědky Mgr. J. Je., ppor. Bc. L. K. a jejich výpovědi protokoloval a vytěžoval Ing. P. S. a opatřoval i ostatní podklady pro rozhodnutí, jde při tom o osobu, která se v minulosti o žalobci vyjadřovala hanlivě a v afektu, dne 6. 10. 2013 žalobce označila za „idiota“; toto bylo předmětem stížnosti. 9. Žalobce v průběhu řízení nevznesl námitku podjatosti Mjr. B., neboť nebyl řádně poučen o svých procesních právech, má však za to, že vydané rozhodnutí je nezákonné, neboť ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), bylo vydáno vyloučenou osobou. 10. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 59A 87/2010, žalobce namítl, že bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. 11. Jak uvedl, podle § 174 odst. 1 písm. b) služebního zákona má účastník řízení právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění. Použití tohoto ustanovení pro řízení podle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona vylučuje sice § 183 služebního zákona, žalobce však má za to, že se v takovém případě má za současného právního stavu subsidiárně použít obecná úprava pro správní řízení, pokud jde o právo účastníka vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, kterou § 183 služebního zákona explicitně nevylučuje (opačný přístup, kdy by bylo zcela vyloučeno právo účastníka vyjádřit se k podkladům a důkazům použitým pro rozhodnutí, by byl zjevně v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny). Právo žalobce vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, které je zakotveno v § 36 odst. 3 (a pokud jde o návrh na doplnění důkazů, resp. podkladů též v § 36 odst. 1) správního řádu, bylo však zásadním způsobem porušeno a to jak ve fázi správního řízení před vydáním prvostupňového rozhodnutí, tak také v odvolacím řízení (v němž žalobce toto právo měl vzhledem k § 93 správního řádu a rovněž vzhledem k tomu, že na správní řízení je nutné pohlížet jako na celek). Žalobce nebyl vůbec informován o tom, že správní orgán shromáždil všechny podklady pro rozhodnutí a nebyl poučen o svém právu (v rozporu § 4 odst. 2 správního řádu) vyjádřit se k nim, popř. navrhnout jejich doplnění, a to v přiměřené lhůtě, kterou by mu správní orgán poskytl postupem podle § 39 správního řádu. 12. Jako důkazní prostředek k prokázání toho, že se měl žalobce dopustit jednání subsumovatelného pod § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, byly použity též údaje o telekomunikačním provozu telefonní stanice, kterou má ve své dispozici žalobce. Získávání podobných údajů je citelným zásahem do soukromí (čl. 3 Listiny) a ochrany tajemství komunikace (čl. 13 Listiny) žalobce a popř. i osob jemu blízkých, zpravidla z jeho rodiny. Takový zásah je možné uskutečnit jen na základě zákona, zákonem stanoveným způsobem a způsobem, které uvedené chráněné hodnoty co nejvíce šetří. Žalobce namítl, že není jasné, na základě čeho a jakým způsobem správní orgány tyto důkazy získaly pro správní řízení. Vzhledem k razítku „Generální inspekce bezpečnostních sborů“ na dokumentu s těmito údaji, lze snad usuzovat, že mohly být získány ze spisu v trestní věci vedené Generální inspekcí bezpečnostních sborů proti žalobci pod sp. zn. GI-TC-95-29/2014. V rámci této trestní věci byly skutečně údaje o telekomunikačním provozu účastnických čísel 734650510 a 608210783 pořízeny. Pokud však byly použity i ve správním řízení, šlo o nezákonně získaný a použitý podklad. 13. Ve spise k řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí je sice založena žádost k nahlédnutí do spisu v trestní věci podle § 65 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“). K tomu žalobce uvedl, že prvostupňový správní orgán podle všeho neměl žádné zákonné zmocnění k tomu, aby mohl nahlížet do spisu k uvedené trestní věci. Zákon hovoří o možnosti nahlédnout do spisu jiných osob, než jsou žalobce, poškozený a zúčastněná osoba, obhájci nebo zmocněnci, „pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv“. Z použité textace (mluví se zde o právech) je zřejmé, že se tím myslí práva v oblasti soukromého práva. Nejsou zde použita slova jako uplatnění pravomoci, výkon působnost apod., která by naznačovala, že toto ustanovení může být použito i pro účely výkonu působnosti v oblasti veřejné správy. Podmínky nahlížení do trestního spisu za účelem výkonu působnosti správního orgánu