1 As 337/2016 — Nejvyšší správní soud

9 A 45/2016- 27 - text 13 pokračování 9A 45/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a Mgr. Martina Lachmanna ve věci žalobce: P. S., bytem [adresa], zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2016, č. j. 28/2016-160-SPR/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, který zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále též „správní orgán I. stupně) ze dne 10. 1. 2014, č. j. MHMP 45689/2014/Gro. Jím byl žalobce uznán vinným z porušení ust. § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“). Za naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 125f odst. 1 citovaného zákona, kterého se dopustil tím, že jako provozovatel motorového vozidla tov. zn. ŠKODA nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, konkrétně, že dosud nezjištěný řidič dne 29. 5. 2013 kolem 02:33 hodin v Praze 4, v ul. Spořilovská, tímto vozidlem překročil nejvyšší dovolenou rychlost v úseku označeném svislou dopravní značkou „B 20a Nejvyšší dovolená rychlost“ vyjádřenou číslem 50, a řídil motorové vozidlo rychlostí 80 km/h (po odečtení přípustné odchylky měření), překročil tak nejvyšší dovolenou rychlost o 30 km/h, byla žalobci podle § 125f odst. 3 v souvislosti s ust. § 125c odst. 4 téhož zákona uložena pokuta ve výši 2 500,- Kč a povinnost zaplatit paušální náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. 2. Žalobce proto podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. II. Žaloba 3. V první žalobní námitce žalobce namítal, že správní orgán I. stupně zahájil řízení o správním deliktu, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Poté, co se žalobcem označený řidič nedostavil k výzvě k podání vysvětlení, totiž správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (žalobce). Správní orgán však dle názoru žalobce neměl rezignovat na zjišťování pachatele přestupku a vyjmenoval řadu kroků, které mohl dle názoru žalobce učinit: mohl označeného řidiče vyzvat opakovaně nebo přistoupit k pořádkovým opatřením, dále mohl předvolat k podání vysvětlení i samotného žalobce nebo jej vyzvat k předložení dalších důkazů. Místo toho žalobce překvapil zahájením řízení o správním deliktu a v tuto chvíli již žalobce nemohl předložit další důkazy, např. nájemní smlouvu s označeným řidičem, na podporu tvrzení, že vozidlo neřídil žalobce, ale někdo jiný, neboť správní orgán by již nemohl zahájit řízení o přestupku. 4. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítal, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo dostatečně popsáno místo spáchání přestupku, pouze uvedl, že se tak stalo „v Praze, ul. Spořilovská“. Tato ulice je však dlouhá několik kilometrů a v různých jejich úsecích je nejvyšší dovolená rychlost různá, v jednom z nich dokonce 80 km/h, proto se řidič vozidla nedopustil přestupku, a žalobce současně nemohl být shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, neboť dle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu odpovídá provozovatel vozidla za správní delikt pouze, pokud jednání naplňuje znaky přestupku. Dále žalobce odkázal na § 77 zákona o přestupcích a judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS), konkrétně na rozsudky ve věcech sp. zn. 2 As 111/2015, 9 As 80/2014 a 4 As 28/2010, dle kterých musí být místo spáchání přestupku specifikováno konkrétně a přesně. Žalobce k tomu dodal, že řidič vozidla jednoznačně popřel, že by při jízdě překročil nejvyšší dovolenou rychlost. 5. Ve třetí žalobní námitce žalobce namítal, že vydání rozhodnutí nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto pochybení považoval žalobce za zásadní, neboť v případě objektivní odpovědnosti, kterou provozovatel vozidla nese, nemohl předkládat žádná skutková tvrzení. Odkázal přitom na další judikaturu správních soudů, a to Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 A 14/2015, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 A 56/2014, a NSS, sp. zn. 9 As 139/2015. 6. Žalobce v rámci této námitky rovněž namítl, že správní orgán měl možnost za jeho účasti provádět dokazování mimo ústní jednání dle § 51 odst. 2 správního řádu a odkázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 57 A 51/2014. Tak se však nestalo. 7. Ve čtvrté žalobní námitce žalobce tvrdil, že ve správním spisu absentuje jakýkoliv protokol o dokazování, a proto má pochybnosti o tom, zda vůbec bylo prováděno dokazování. Jestliže se během dokazování prokáže, že řidič vozidla žádný přestupek nespáchal, nemůže být ani provozovatel vozidla odpovědný za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla. 8. V páté žalobní námitce žalobce namítl promlčení správního deliktu provozovatele vozidla. Správní řád ani zákon o silničním provozu totiž nestanoví lhůtu k projednání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu. Podle názoru žalobce musí správní delikt vykazovat znaky přestupku, po uplynutí jednoho roku od spáchání přestupku již však tyto znaky správní delikt vykazovat nemůže, neboť jediným znakem přestupku po jednom roce od jeho spáchání je jeho neprojednatelnost. Žalobce k tomu dále odkázal na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb. zákone č. 297/2011 Sb., v níž žalovaný sám uvádí, že je nutno použít analogii s § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobce se proto legitimně domníval, že správní orgán I. stupně řízení o správním deliktu zastaví. Rozhodnutí žalovaného je proto pro žalobce překvapivé, a pokud žalovaný postupoval v rozporu se svou metodikou, tak je rovněž v rozporu s principem právní jistoty. Opět odkázal na judikaturu, a to konkrétně na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 a 80/2015. 9. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu 1. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejdříve stručně shrnul dosavadní průběh správního řízení s tím, že je z obsahu správního spisu zřejmé, že po výzvě správního orgánu I. stupně podle § 60 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) žalobce nepodal žádné vysvětlení jakožto provozovatel vozidla. Ačkoliv věděl o prošetřování přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu, a následně i předmětného správního deliktu, úmyslně rezignoval na svou obranu a nechtěl uvést žádné nové skutečnosti a návrhy, kterými by se zprostil své odpovědnosti, a odmítl se i vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí. Žalovaný neměl ve svém rozhodnutí žádný důvod pochybovat o vlastnictví vozidla, přičemž žalobce svým vlastním neuváženým a nekomunikativním jednáním neumožnil zjištění konkrétní osoby, která porušila nejvyšší dovolenou rychlost. Své odvolání řádně nespecifikoval, ačkoliv byl správním orgánem I. stupně řádně vyzván k doplnění svého podání. 11. Zánik odpovědnosti za správní delikt je upraven v § 125c odst. 5 a 8 zákona o silničním provozu a v dané věci nebylo možno postupovat podle § 20 zákona o přestupcích, neboť uvedený zákon se výhradně vztahuje na přestupky, kterým není správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů. V období, kdy doba zániku odpovědnosti za správní delikt nebyla výslovně stanovena v zákoně, se doba pro zánik odpovědnosti vykládala analogicky podle § 125c zákona o silničním provozu. 12. Žalovaný také upozornil, že žalobce své odvolání řádně nespecifikoval, ačkoliv byl řádně vyzván správním orgánem I. stupně k jeho doplnění. 13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Obsah správního spisu 14. Ve vztahu k uplatněným žalobním bodům soud ověřil ve správním spisu tyto pro věc rozhodné skutečnosti: 15. Správní orgán I. stupně zaslal žalobci výzvu ze dne 24. 7. 2013 jakožto provozovateli motorového vozidla registrační značky [xxxxxxx] k uhrazení určené částky 800 Kč, neboť dne 29. 5. 2013 v 02:33 hodin byla v Praze 4, ul. Spořilovská směr Hlavní >> centrum automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy zadokumentována jízda tímto vozidlem, jehož nezjištěný řidi