5 As 62/2008 — Nejvyšší správní soud

9 A 81/2015- 81 - text 15 9A 81/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D. v právní věci žalobce: Dopravní rozvojové středisko ČR a.s., IČO: 25710761 sídlem Na Kavčích horách 1103/4, Praha 4 zastoupeného Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Kytlická 780/12, Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 za účasti: 1) KOVOŠROT GROUP CZ s.r.o., IČO: 28674286 sídlem Ke Kablu 289/7, Praha 10 zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem sídlem Na příkopě 859/22, Praha 1 2) Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, IČO: 00005886 sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 27. 3. 2015, čj. 138/2013-130/SPR/18 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 27. 3. 2015, čj. 138/2013-130/SPR/18, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Blanky Schneiderové, advokátky. III. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení č. 2 nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 27. 3. 2015, čj. 138/2013-130/SPR/18 , kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení Drážního úřadu („drážní úřad“) ze dne 4. 12. 2014, čj. DUCR-70531/14/Le. 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zastavil řízení ve věci žádosti žalobce ze dne 31. 1. 2013 o zrušení železniční dráhy – vlečky, koleje č. 10 v km 1,192 až km 1,541 (tzv. „spojovací koleje Severního hostivařského systému“), situované na pozemcích parc. č. 378/91 a parc. č. 378/7 v katastrálním území Praha – Štěrboholy, obec Praha, evidovaných na listu vlastnictví 497 vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrálním pracovištěm Praha (dále též „vlečka“). Důvodem zastavení řízení bylo neprokázání vlastnického práva žalobce k vlečce. 3. Napadeným rozhodnutím, které bylo žalobci doručeno dne 27. 3. 2015, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 4. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí rekapituloval obsah žádosti o zrušení vlečky a doklady předložené žalobcem k prokázání vlastnického práva k vlečce. Rovněž shrnul předchozí průběh správního řízení. Uvedl, že drážní úřad po opakovaném zrušujícím rozhodnutí žalovaného spolu s oznámením o pokračování v řízení a výzvou k doplnění podání a doložení vlastnictví vlečky vydal dne 22. 5. 2014 pod čj. DUCR-29647/14/Le usnesení o přerušení řízení, proti němuž žalobce neúspěšně brojil odvoláním. 5. Žalovaný setrval na závěrech vyslovených k problematice vlečky coby samostatné věci v právním smyslu v rozhodnutí ze dne 20. 10. 2014, čj. 138-2013-130-SPR/12, kterým zamítl odvolání proti označenému usnesení o přerušení řízení, a v jemu předcházejícím rozhodnutí ze dne 14. 2. 2014, čj. 138-2013-130-SPR/5, přičemž z odůvodnění obou těchto rozhodnutí obsáhle citoval. 6. Žalovaný je přesvědčen, že vlečka je samostatnou věcí v právním smyslu a nikoli součástí předmětných pozemků, na nichž je umístěna. Žalobce podle žalovaného v řízení o žádosti o zrušení vlečky nedoložil, že by byl jejím vlastníkem. Žalovaný v tomto směru posoudil, že dráha je samostatnou věcí v právním smyslu a současně stavbou z občanskoprávního hlediska. Dráha podle žalovaného nemá povahu pouhého ztvárnění pozemku, její vnější znaky z ní činí věc v právním smyslu. Oddělením dráhy od pozemku, na němž dráha leží, by podle žalovaného rovněž nedošlo k funkčnímu znehodnocení pozemku. Žalovaný doplnil, že dráha jakožto samostatná věc není v souladu s katastrálními předpisy předmětem evidence v katastru nemovitostí a ani věcná a jiná práva k dráze této evidenci nepodléhají. Nepřisvědčil námitce žalobce, že z katastru nemovitostí nevyplývá žádné omezení vlastníka pozemků, s tím, že z této skutečnosti nelze usuzovat, že vlečka nemůže být ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemků. 7. K námitkám žalobce poukazujícím na nabytí vlastnického práva k vlečce v dražbě žalovaný z notářského zápisu o provedení dražby a z potvrzení o nabytí vlastnictví jednoznačně vyvodil, že žalobce nabyl pouze pozemky včetně jejich součástí, nikoli pak vlečku jakožto samostatnou věc v právním smyslu. Měl za to, že předávací protokol coby soukromá listina, která je s protokolem o provedené dražbě coby veřejnou listinou, nemůže jako důkaz o nabytí vlastnického práva obstát. Na uvedených závěrech se přitom podle žalovaného nic nezměnilo ani po 1. 1. 2014. 8. Žalovaný rovněž odmítl argumentaci žalobce poukazující na § 6 odst. 5 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů s tím, že tam uvedenou definici není možno použít na vztahy upravené zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ 1964“), zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ 2012“) či zákonem č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“). 9. Žalovaný doplnil, že stanovisko drážních správních úřadů ohledně charakteru vlečky jako samostatné věci v právním smyslu podporují i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, či ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005. 10. Žalovaný konstatoval, že vlečku od pozemků oddělit lze, přičemž účelnost koncepce vlečky jako samostatné věci v právních vztazích podle jeho přesvědčení podporují i jím označená ustanovení zákona o dráhách. Závěry vyslovené ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu pak podle žalovaného zůstávají v platnosti i po nabytí účinnosti OZ 2012, neboť vlastníkem samostatné vlečky byla k okamžiku nabytí účinnosti OZ 2012 osoba odlišná od vlastníka pozemku pod ní. 11. Žalovaný se rovněž neztotožnil s argumentací, že žalobce nabyl vlastnické právo přinejmenším vydržením na základě oprávněné držby v dobré víře, počínaje dobrovolnou dražbou provedenou dne 28. 8. 2002. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uzavřel, že pro oprávněnost držby vlečky není rozhodný subjektivní názor žalobce, že na základě dobrovolné dražby vlečku nabyl, ani to, že jeho vlastnictví posléze nikdo nezpochybnil. Žalobce nemohl být podle žalovaného od počátku v dobré víře ohledně oprávněnosti držby vlečky právě proto, že notářský zápis z provedené dražby nezachycuje převod vlečky jako samostatné věci v právním smyslu. Uvedený závěr pak podle žalovaného platí zvláště s přihlédnutím k charakteru notářského zápisu coby veřejné listiny. 12. Žalovaný uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat vlastnické právo k vlečce a tím osvědčit aktivní legitimaci k podání návrhu na její zrušení podle § 5 odst. 4 zákona o dráhách. Neschopnost prokázat vlastnictví dráhy přitom podle žalovaného zatěžuje žádost o její zrušení natolik podstatnou vadou, že nebylo možno v řízení pokračovat. Drážní úřad tedy podle žalovaného správně prvostupňovým rozhodnutím řízení zastavil. III. Žaloba 13. Žalobce v podané žalobě namítal, že své vlastnické právo k vlečce doložil dostatečně a právní názor drážního úřadu a žalovaného tak není správný. 14. Žalobce uvedl, že považuje za nesporné, že je vlastníkem předmětných drážních pozemků, které vydražil v opakované dobrovolné dražbě. Předmětné pozemky byly podle žalobce prodávány jako drážní pozemky, z čehož podle žalobce vyplývá, že k nim náleží dráha, v daném případě vlečka. Žalobce byl přesvědčen, že vlastnictví k dotčené vlečce nabyl společně s nabytím vlastnictví drážních pozemků. Uvedený závěr podle žalobce potvrzuje i obsah předávacího protokolu sepsaného při převzetí vydražených pozemků, kdy byl žalobce původním vlastníkem ubezpečen o tom, že na něj přechází i vlastnické právo k vlečce. V této souvislosti pak žalobce popsal okolnosti svědčící o vlastnickém právu k vlečce právního předchůdce žalobce. 15. Žalobce dále uvedl, že o svém vlastnickém právu k vlečce nepochyboval i s ohledem na to, že předmětné pozemky byly v dražební dokumentaci specifikovány tak, že na nich neváznou žádná práva ani závazky. Stejně tak lze podle žalobce legitimně předpokládat, že případná omezení vlastnického práva by byla zaznamenána v katastru nemovitostí. Ve světle těchto skutečností nemůže podle žalobce obstát závěr žalovaného, že žalobce nabyl pouze vlastnické právo k pozemkům, když se notářský zápis o vlečce nezmiňuje. Zdůraznil, že předmětný notářský zápis pouze osvědčuje průběh dražby. Nadto je podle žalobce v protokolu o provedené dražbě uvedeno, že na předmětu dražby neváznou žádná práva ani závazky. 16. Žalobce doplnil, že své vlastnické právo k drážním pozemkům