3 As 161/2019 — Nejvyšší správní soud

11 A 117/2018- 85 - text 15 pokračování 11A 117/2018 Číslo jednací: 11A 117/2018 - 85 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudkyň JUDr. Jitky Hroudové a JUDr. Hany Veberové v právní věci žalobců a) Město Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, b) Městské lesy a rybníky Kutná Hora, spol. s r. o., IČ 62967291, se sídlem v Kutné Hoře, Opatovice 1 43, obou zastoupených JUDr. Ing. Martinem Florou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57 proti žalovanému: Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, za účasti: Správy železniční dopravní cesty, s. o., IČ 70994234, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 6. 3. 2018, č. j. 26/2017-130-SPR/3 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru drážní a vodní dopravy, ze dne 6. 3. 2018, č. j. 26/2017-130-SPR/3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žaloba žalobce Městské lesy a rybníky Kutná Hora, spol. s r. o., se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci Městu Kutná Hora náhradu nákladů řízení v částce 19 148,30 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ing. Martina Flory, advokáta. IV. Ve vztahu mezi žalobcem Městské lesy a rybníky Kutná Hora, spol. s r. o., a žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Vymezení věci 1. Žalobci se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze, domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále též „žalovaný“), ze dne 6. 3. 2018, kterým bylo změněno rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 7. 9. 2016, č. j. DUCR-56166/16/Bn, přičemž prvému žalobci bylo uloženo provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu, které musí být odstraněno nejpozději do dne 30. 6. 2018. V dalších částech bylo rozhodnutí Drážního úřadu žalovaným potvrzeno a odvolání města Kutné Hory proti němu, stejně jako odvolání druhého žalobce - společnosti Městské lesy a rybníky Kutná Hora - byla zamítnuta, v případě druhého žalobce jako nepřípustné odvolání podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Stručný obsah žaloby 2. Žalobci v podané žalobě podrobně popsali dosavadní průběh správního řízení, a uvedli, že prvý žalobce je vlastníkem dotčených pozemků určených k plnění funkcí lesa podle lesního zákona, a pozemků, které jsou součástí přírodní rezervace Na hornické, vyhlášené nařízením Okresního úřadu v Kutné Hoře č. 2/2002, a takto ze zákona jsou významným krajním prvkem chráněným podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění. Druhý žalobce je společností s ručením omezeným, jehož jediným společníkem je první žalobce, druhý žalobce je na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2001 nájemcem či pachtýřem dotčených pozemků. Podle názoru žalobců svědčí druhému žalobci podle § 58 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, práva a povinnosti vlastníka lesa. V bezprostřední blízkosti dotčených pozemků se nachází železniční dráha, jejímž vlastníkem a provozovatelem je Správa železniční dopravní cesty s. o., která prováděla opatření, kterými byla dráha chráněna před pády stromů nebo jejich částí. Až v roce 2014 uplatnila Správa železniční dopravní cesty požadavek prvého žalobce, aby provedení ochranných opatření zajistil první žalobce sám na své náklady, když nechal některé stromy vyrůst do rozměrů, které představují ohrožení dráhy. Vzhledem k tomu, že mezi prvým žalobcem a Správou železniční a dopravní cesty nedošlo k dohodě, Správa železniční a dopravní cesty podala v lednu 2016 podmět k Drážnímu úřadu, sekci Stavební-územního odboru v Praze, aby byla věc posouzena Drážním úřadem podle zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Drážní úřad uskutečnil v březnu 2016 kontrolu dotčených pozemků a neshledal důvody pro zahájení řízení podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách. 3. Na základě dalšího podnětu Správy železniční a dopravní cesty z června 2016 bylo v srpnu 2016 Drážním úřadem zahájeno řízení ve věci rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření k zabránění pádu stromů, v jehož rámci bylo dne 7. 9. 2016 vydáno rozhodnutí, kterým Drážní úřad podle § 54 odst. 1 zákona o dráhách uložil prvému žalobci jako vlastníku zdroje ohrožení povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu, a to nejpozději do 31. 3. 2017. Za nebezpečí pro dráhu při tom Drážní úřad označil 182 kusů stromů rostoucích na dotčených pozemcích v rozsahu uvedeném v podnětu Správy železniční dopravní cesty. Žalobce podal proti rozhodnutí Drážního úřadu odvolání, odvolání podal i druhý žalobce, který upozornil na existenci užívacího práva vyplývajícího z nájemní smlouvy a na § 58 odst. 1 lesního zákona s tím, že druhý žalobce je tím, kdo je oprávněn na dotčených pozemcích provádět těžbu stromů. Oba žalobci vytkli rozhodnutí Drážního úřadu nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a nesprávné právní posouzení věci, neboť správní orgán se neodůvodněně odklonil od závěrů, ke kterým dospěl při vyřízení prvého podnětu v březnu 2016. Oba odvolatelé poukázali na rozpor vydaného rozhodnutí s ustanoveními zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť stromy, které byly prvému žalobci uloženy vytěžit, tvoří zčásti součást přírodní rezervace Na hornické a zčástí jde o dřeviny podléhající ochraně podle § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny. Zároveň všechny jsou součástí významného krajinného prvku. O odvolání žalobců rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 3. 2018, přičemž obě odvolání vyhodnotil jako nedůvodná, pouze provedl drobnou změnu v části výroku rozhodnutí Drážního úřadu a část jeho odůvodnění vypustil, přičemž odvolání prvého žalobce shledal nedůvodným a odvolání druhého žalobce nepřípustným. 4. Žalobce v podané žalobě namítl, že správní orány nesprávně vymezily okruh účastníků řízení, pokud Drážní úřad ani žalovaný nepovažovali druhého žalobce za účastníka řízení a z tohoto důvodu s ním jako s účastníkem nejednali a neumožnili mu, aby v řízení hájil svá práva. Druhý žalobce tak byl zbaven procesních práv, zejména práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, účastnit se místního šetření a vyjádřit v řízení své stanovisko či navrhovat v řízení odpovídající důkazy podle § 36 správního řádu. 5. Žalobci dále namítli, že pokud se obě napadená rozhodnutí opírají o závěry místního šetření provedeného Drážním úřadem před zahájením vlastního řízení, pak jde o nezákonně opatřený podklad a pokud se o ně rozhodnutí opírají, musí být i tato rozhodnutí nezákonná. 6. Žalobci dále namítli nesprávné právní posouzení věci, když podle jejich názoru je vydané rozhodnutí v rozporu se správním řádem v důsledku neodůvodněného odklonu od závěru Drážního úřadu při výkonu státního dozoru, přičemž k tomuto odklonu podle názoru žalobců došlo výlučně v zájmu chránit majetkové zájmy Správy železniční a dopravní cesty, což je odrazem organizačního propojení Správy s Drážními úřady obou stupňů a skutečnosti, že všechny tyto subjekty využívají právních služeb poskytovaný týmiž externími dodavateli. To podle názoru žalobců má za následek rozpor prvostupňového rozhodnutí i napadeného rozhodnutí žalovaného s ustanovením § 7 odst. 1 správního řádu, podle kterého dotčené osoby mají při uplatňování svých procesních práv rovné postavení, a správní orgán vůči nim postupuje nestranně. 7. Žalobci namítli nesprávný výklad ustanovení § 10 odst. 1 zákona o dráhách, když podle jejich názorů platí, že pokud některé ze stromů na dotčených pozemcích byly (s ohledem na jejich náklon k železniční dráze) označeny za její ohrožení, nevzniklo nebezpečí jejich pádu z dotčených pozemků v žádném případě z titulu jednání žalobců, ale jednoznačně v důsledku přírodních vlivů. Podle názoru žalobců nikomu z nich nesvědčila právní povinnost 182 kusů stromů označených za ohrožení dráhy z dotčených pozemků odstranit, když jedině porušení právní povinnosti vlastníka či nájemce lze považovat za stav, kdy nebezpečí pádu stromů nebo jejich částí vzniklo z jednání vlastníka ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o drahách. Žalovaný i nadále tvrdí, že nebezpečí pádu těchto stromů z dotčených pozemků vzniklo z titulu jednání prvého žalobce, které spočívalo v dlouhodobém zanedbání splnění prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku. Podle názoru žalobců však primárním nositelem prevenční povinnosti podle daného ustanovení v okolí dráhy nejsou žalobci, ale Správa železniční dopravní cesty jako vlastník a provozovatel dráhy. Ta je totiž konkretizací obecné prevenční povinnosti ve smyslu daného ustanovení občanského zákoníku, a její porušení lze dovodit tehdy, je-li hrozící škoda pro vlastníka dráhy objektivně předvídatelná. Podle názoru žalobců to byla právě Správa železniční dopravní cesty a nikoliv žalobci, koho prevenční povinnost vyplývající z ustanovení § 2900 obč