2 As 7/2008 — Nejvyšší správní soud

11 A 138/2017- 36 - text 15 11 A 138/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., IČO 421 964 51 sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 za účasti: Správa železniční dopravní cesty, IČO 709 94 234 sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.5.2017, č.j. 22/2017-130-SPR/3, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 22.5.2017, č.j. 22/2017-130-SPR/3, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce se žalobou, podanou v zákonné lhůtě u Městského soudu v Praze, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22.5.2017, č.j. 22/2017-130-SPR/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Drážního úřadu, sekce stavební, územní odbor Plzeň (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18.7.2016, č.j. DUCR-44056/16/Ho (dále jen „rozhodnutí I. stupně“). Žalobce navrhl zrušit také rozhodnutí I. stupně a uložit žalovanému povinnost zaplatit náklady řízení. 2. Žalobce v žalobě popisuje průběh správního řízení, postup správních orgánů a obsah jednotlivých rozhodnutí. Zahájení řízení o stanovení rozsahu a způsobu provedení nezbytných kontrol bylo žalobci oznámeno přípisem ze dne 23.6.2016. Před zahájením řízení byl vykonán státní dozor dle §§ 59 a 59 zákona č. 266/1994 Sb. o drahách, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o drahách“). V protokole z výkonu státního dozoru bylo mimo jiné uvedeno, že bylo vytipováno a následně označeno celkem 23 stromů ohrožujících dráhu. Správní orgán I. stupně vydal dne 18.7.2016 rozhodnutí I. stupně, kterým v souladu s § 10 odst. 1 zákona o drahách nařídil žalobci jako zdroji ohrožení provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy, s tím, že za zdroj ohrožení se považují stromy rostoucí na pozemku p.č. 205 v katastrálním území Dasnice, a to podél celostátní dvoukolejové elektrifikované dráhy Chomutov-Cheb, v mezistaničním úseku Citice-Dasnice, mezi žel. km 216, 120-216, 2015. Ve výroku rozhodnutí je stanoveno, že mezi žel. km 216, 120 - 216, 215 výše citované dráhy, budou odstraněny stromy, rostoucí na pozemku p.p.č. 205, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohou způsobit vznik mimořádné události na dráze s možným důsledkem ohrožení života, zdraví nebo škody značného rozsahu a jsou tedy zdrojem ohrožení dráhy a provozu na ní, odstranění stromů bude provedeno za součinnosti provozovatele dotčené železniční dráhy. Žalovaný poté napadeným rozhodnutím rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. 3. Dle žalobce je argumentace použitá v napadaném rozhodnutí zcela nelogická s tím, že popírá jak úpravu odstranění zdroje ohrožení, která je uvedena v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), v rozhodném znění (dále jen „lesním zákon), tak obdobnou úpravu uvedenou v zákoně o drahách. Ze strany správního orgánu I. stupně nebyl předložen žádný důkaz, který by osvědčil ohrožení způsobené zaviněním žalobce. Žalobce na pozemku hospodaří dle platného lesního hospodářského plánu (dále jen „LHP"). 4. Žalobce namítá, že jediná argumentace žalovaného se opírá o nález Ústavního soudu č. 144/2002 Sb. Žalobce nesouhlasí s interpretací nálezu žalovaným, který z něj dovodil, že je dána objektivní odpovědnost vlastníků pozemků v okolí dráhy za případný vznik škody na zdraví a majetku s tím, že v souvislosti s touto odpovědností je spojená povinnosti hradit náklady předmětných opatření, a to bez ohledu na jejich zavinění. S tímto výkladem nálezu ÚS však nelze souhlasit, neboť tento právní závěr nenachází oporu nejen v předmětném nálezu ÚS, ale ani v judikatuře obecných soudů či právní teorii. Dle žalobce vznik nebezpečí z jednání vlastníků ve smyslu § 10 drážního zákona, a tedy i povinnost těchto vlastníků nést náklady na příslušná opatření je na místě pouze tehdy, pokud současně došlo k porušení prevenční povinnosti. V posuzovaném případě však nikdy nebyla prevenční povinnost ze strany žalobce opomenuta a žalobce případný zdroj ohrožení dráhy (např. nezdravé stromy) na své náklady vždy odstranil. Žalovaný napadeným rozhodnutím v podstatě zaujal pozici odpovídající znění zrušeného § 10 zákona o drahách. Žalobce zdůrazňuje, že poukazuje zejména na otázku přiměřenosti opatření, která musí vlastník pozemku přiléhajícího k dráze provést, aby provoz nebyl ohrožen, nepoukazuje na otázku náhrady nákladů na odstranění zdroje ohrožení. Ústavní soud ve zmíněném nálezu zmiňuje opakovaně princip přiměřenosti jako rozhodující hledisko. Žalovaný přitom ve svých rozhodnutích otázku přiměřenosti opatření zcela pominul. 5. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně interpretuje vztah mezi lesním zákonem a zákonem o drahách. Mezi těmito zákony dle žalobce neexistuje vztah obecného a speciálního právního předpisu, protože každý z těchto zákonů upravuje jiný okruh právních vztahů a proto je zde vztah generality a speciality vyloučen. Nelze dovozovat vztah speciality § 10 zákona o drahách k ustanovení § 22 lesního zákona a není možné dojít k závěru, že se § 22 lesního zákona v záležitostech drah neuplatní. Žalobce v této souvislosti namítá, že ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona zbavuje vlastníka lesa odpovědnosti za škodu, která může na majetku třetích osob vzniknout v důsledku prosté existence lesa jako součásti přírodního prostředí, resp. před škodami způsobenými skutečnostmi, které mají původ v neovlivnitelných přírodních jevech, které nelze předcházet a které jsou nepředvídatelné. Naproti tomu větve stromů přesahující do profilu dráhy nebo náletové dřeviny vyrostlé chaoticky, byť bez přičinění nebo záměru vlastníka pozemku, a v procesu dalšího růstu postupně zasahující do profilu dráhy, jsou skutečností odstranitelnou, negativní vliv takového porostu je předvídatelný, a pokud k němu dojde, nelze ho označit za nahodilý přírodní jev, nýbrž za důsledek nedostatečné nebo zanedbané údržby okraje lesního porostu sousedícího s dráhou. Výše zmíněné přesahující větve a náletové dřeviny jsou nebezpečím označovaným v první větě za středníkem v § 10 odst. 1 zákona o drahách. Za uvedené nebezpečí nelze ale považovat všechny stromy rostoucí na lesním pozemku. O zdroji ohrožení dráhy a provozu na ní se zmiňuje jen § 10 odst. 2 zákona o drahách, výslovně má jít ale o jiný zdroj ohrožení, než je uveden v odst. 1 tohoto ustanovení. Z logického výkladu je tedy zřejmé, že za takový jiný zdroj ohrožení nebude považován trvalý lesní porost nebo strom, ale jiný prvek, např. světelný zdroj nebo barevná plocha zaměnitelná s návěstními znaky zmíněná např. v § 9 odst. 1 zákona o drahách. 6. Dle žalobce samotná existence stromů v ochranném pásmu dráhy není v rozporu se zákonem o drahách. V § 9 odst. 1 zákona o drahách je stanoveno, že v ochranném pásmu dráhy lze zřizovat a provozovat stavby, provádět hornickou činnost a činnost prováděnou hornickým způsobem, provozovat střelnici, skladovat výbušniny, nebezpečné odpady a zřizovat světelné zdroje a barevné plochy zaměnitelné s návěstními znaky jen se souhlasem drážního správního úřadu a za podmínek jím stanovených. Pokud by všechny stromy, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohou způsobit vznik mimořádné události na dráze, měly být považovány za zdroj ohrožení dráhy, pak by to zákon o drahách v § 9 zákona o drahách jistě uvedl. 7. Žalovaný se dle žalobce účelově a nepatřičně odvolává na § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění rozhodném (dále jen „OZ“). Účelem § 2900 OZ není v rámci systému prevence vytvářet nové ochranné normy, ale aplikovat již existující normy na povinnost bránit vzniku újmy na zájmech jiného. Vždy však platí, že riziko újmy musí být bezprostřední a reálné z hlediska objektivního chápání rozumnou osobou a pouhý neodůvodněný strach nebo obava, že v budoucnu může dojít ke vzniku újmy, nepostačuje. 8. Dle žalobce je samotný výrok rozhodnutí správního rozhodnutí I. stupně a v důsledku tedy i výrok napadeného rozhodnutí žalovaného neurčitý, když žalobci ukládá provést nezbytná opatření pouze tak obecně a neurčitě, jak je to uvedeno v bodech 1. a 2. výroku správního rozhodnutí I. stupně. Předmětný výrok nevymezuje přesně rozsah nařízené těžby. Potenciálně nebezpečným stromem může být i strom na svahu vzdálený od tělesa dráhy např. l00 m, který svým pádem může bezpečnost dráhy rovněž ohrozit. Stromy rostoucí v lesním porostu v blízkosti dráhy mají různou výšku, přičemž není zřejmé, odkud kam má