8 As 12/2015 — Nejvyšší správní soud

11 A 263/2018- 35 - text 17 pokračování 11A 263/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudkyň JUDr. Hany Veberové a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně M. Ch., bytem v J. – M., T. 62 proti žalovanému Magistrátu hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 28. 12. 2018, č. j. MHMP 2130751/2018, sp. zn. S-MHMP 2086139/2018, t a k t o I. Rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru právních služeb ze dne 27. 11. 2018, č. j. MCP8 300832/2018, SZ MCP8 221798/2018/12, s e v části týkající se informací, které žalobkyně požadovala pod body 4) a 5) žádosti ze dne 10. 9. 2018 z r u š u j e . II. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru správních činností ve zdravotnictví a sociální péči ze dne 28. 12. 2018, č. j. MHMP 2130751/2018, sp. zn. S-MHMP 2086139/2018, s e z r u š u j e a věc s e v rozsahu týkajícím se informací požadovaných pod body 1) a 2) žádosti žalobkyně ze dne 10. 9. 2018 v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Magistrátu hlavního města Prahy, odboru správních činností ve zdravotnictví a sociální péči, s e n a ř i z u j e , aby žalobkyni poskytl informace požadované pod body 4) a 5) její žádosti ze dne 10. 9. 2018, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru správních činností ve zdravotnictví a sociální péči (dále též „žalovaný“), ze dne 28. 12. 2018, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru právních služeb (dále též „povinný subjekt“), ze dne 27. 11. 2018, o částečném odmítnutí její žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“, či „zákon o svobodném přístupu k informacím“), týkajících se činnosti oddělení sociálně-právní ochrany dětí povinného subjektu. Žalobní body 2. V prvním žalobním bodu žalobkyně brojila proti tomu, že jí povinný subjekt odmítl poskytnout dokument „Standardy kvality sociálně-právní ochrany dětí “, a to s odůvodněním, že není k dispozici veřejnosti a že je určen výhradně zaměstnancům povinného subjektu zařazeným do orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Uvedené odůvodnění je podle žalobkyně nezákonné, jelikož v případě dokumentu, který působí navenek, je třeba vycházet ze závěrů, které vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5As 28/2007 – 89 (uvedený rozsudek, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, je dostupný na webu www.nssoud.cz). Dle názoru žalobkyně Standardy kvality nejsou toliko interním dokumentem organizační povahy, ale jedná se o akt interního řízení s dopadem vně povinného subjektu. 3. Žalobkyně dále nesouhlasila s argumentací žalovaného, že požadovaná informace je jakýmsi know-how povinného subjektu. V tomto směru odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3208/16, který se zabýval otázkou nesprávného vztažení autorskoprávní ochrany na informace, kterým taková ochrana nesvědčí. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s argumentací žalovaného, že pro účely informování veřejnosti postačí výtah z požadovaného dokumentu, jelikož takový důvod k odmítnutí poskytnutí informace zákon č. 106/1999 Sb. nezná. 4. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně brojila proti tomu, že jí povinný subjekt odmítl poskytnout rovněž další dokumenty vztahující se k naplnění Standardů kvality. Žalobkyně připustila, že jí s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. nebudou poskytnuty všechny požadované dokumenty. Pro některé dokumenty to však neplatí, jako jsou např. Zásady bezpečného sociálního šetření v rodině, jelikož se jedná o dokument, který upravuje postup veřejné moci vůči fyzickým osobám. Žalobkyně dále namítla, že jí nebyly poskytnuty ani dokumenty, které jsou veřejnosti přímo určeny, jako je např. Postup podání stížnosti na postup sociální pracovnice ÚMČ Praha 8 podle správního řádu. Žalovaný na argumentaci žalobkyně obsaženou v odvolání nikterak nereagoval a spokojil se s tvrzením, že povinný subjekt postupoval správně, protože nemohl s ohledem na § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. poskytnout text jednotlivých interních a personálních předpisů. 5. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně brojila proti tomu, že jí povinný subjekt odmítl poskytnout informace, které požadovala pod čísly 4) a 5) své žádosti. Neposkytnutí těchto informací správní orgány odůvodnily zájmem pracovníků oddělení sociálně-právní ochrany dětí povinného subjektu na ochraně osobních údajů. Takové odůvodnění podle žalobkyně neobstojí v testu proporcionality, jelikož informace o pracovní náplni ani ostatní požadované informace nemohou mít žádný negativní dopad do osobnostní sféry daných osob. Veřejný zájem na publicitě požadovaných informací převáží nad případným zásahem do práv daných pracovníků. Důvodem pro odmítnutí požadovaných informací nemůže být ani to, že činnost oddělení sociálně-právní ochrany dětí vykonávají odborně způsobilé osoby, za což nese odpovědnost správní orgán. Významné je, že informace o této způsobilosti se vztahuje k působnosti povinného subjektu, ten jí disponuje a je proto povinen ji žadatelům o informace poskytnout. S ohledem na povahu požadovaných informací není dán ani protichůdný zájem příslušných osob na utajení jejich odborné způsobilosti. Poskytnutí požadovaných informací tak nemůže být ani podmíněno souhlasem dotčených osob, jak uváděly správní orgány. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě citoval ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. a ustanovení zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“), která stanovují, že orgány sociálně-právní ochrany jsou povinny se při výkonu své činnosti řídit standardy kvality sociálně-právní ochrany a dále vymezují obsah těchto standardů. Odkázal rovněž na vyhlášku č. 473/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní ochrana dětí, která v příloze č. 1 obsahuje Standardy kvality určené pro orgány sociálně-právní ochrany. Dále žalovaný citoval kritéria 3a a 3b Standardů kvality, kerá vymezují, které informace mají orgány sociálně-právní ochrany zveřejnit. Žalovaný uvedl, že pouze kritéria 3a, 3b a kritéria 13a a 13b, která se týkají vyřizování a podávání stížností, spadají do oblasti standardů sociální práce s klientem. Ostatní kritéria se týkají vnitřních předpisů a dalších otázek. Upravují tak kupř. jednání sociálnách pracovníků v krizových situacích. Ponechání takových postupů v režimu nezveřejněných vnitřních předpisů má zásadní význam pro zajištění bezpečnosi pracovníků. Žalovaný současně odkázal na webové stránky povinného subjektu, kde jsou informace dle kritérií 3a, 3b, 13a 13b Standardů kvality a některých dalších zveřejněny. 7. Shodné důvody neposkytnutí se podle žalovaného vztahují i k dalším dokumentům vážícím se k naplnění Standardů kvality, které žalobkyně požadovala. Povinný subjekt postupoval správně, pokud žalobkyni poskytl pouze seznam požadovaných dokumentů, nikoliv jejich obsah. Takový postup je odůvodněn ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Současně žalovaný uvedl, že obsahem některých kritériíí Standardů kvality je popis metod, na které se vztahují licencovaná autorská práva, proto povinný subjekt postupoval správně, pokud poskytnutí požadovaných informací odmítl podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. 8. Pokud jde o žalobkyní požadované informace o vzdělání a odborné kvalifikaci zaměstnanců povinného subjektu, žalovaný uvedl, že kvalifikační požadavky na pracovníky vykonávající sociálně-právní ochranu dětí jsou upraveny v § 109 a 110 odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Tím je vymezen i okruh studijních oborů, které musejí příslušní pracovníci absolvovat. Odhalováním případných nedostatků v odborné způsobilosti pracovníků jsou pověřeny příslušné kontrolní orgány. Pokud jde o způsobilost vést rozhovory s nezletilými dětmi, ta je součástí obecné odborné způsobilosti, nejedná se tedy o samostatnou specifickou odbornou způsobilost. Replika žalobkyně 9. Žalobkyně využila svého práva a podala k obsahu vyjádření žalovaného repliku, v níž setrvala na všech svých žalobních námitkách a uvedla, že vysvětlení žalovaného, proč nesmí znát odbornou kvalifikaci pracovníků pověřených výkonem sociálně-právní ochrany dětí, ve vyjádření k žalobě absentuje. Žalobkyni je známo, jaké jsou zákonné předpoklady kladené na tyto pracovníky, avšak její