8 As 55/2012 — Nejvyšší správní soud

3 A 54/2016- 63 - text 8 3A 54/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudkyň Mgr. Blanky Fauré a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobkyně: A. H., nar. X bytem N., P. zastoupena Mgr. Václavem Hrabákem, advokátem, se sídlem Dušní 906/8, 110 00 Praha 1 proti žalované: Vysoká škola ekonomická, IČ: 613 84 399 se sídlem nám. Winstona Churchila 1938/4, 130 67 Praha 3, zastoupena Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Pařížská 204/21, 110 00 Praha 1 za účasti osob zúčastněných na řízení: a) M. Š., b) J. P., c) J. V., d) Z. Ch., e) A. S., f) P. T., všichni pracovištěm Vysoká škola ekonomická, se sídlem nám. Winstona Churchila 1938/4, 130 67 Praha 3, žaloba proti rozhodnutí rektorky žalované ze dne 28. 1. 2016 č. j. 29/9011/2016 takto: I. Rozhodnutí rektorky žalované ze dne 28. 1. 2016 č. j. 29/9011/2016 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to do rukou jejího zástupce, advokáta Mgr. Václava Hrabáka. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud“) se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí rektorky Vysoké školy ekonomické (dále také "odvolací orgán“ či "žalovaná" či "napadené rozhodnutí") blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí vedoucího oddělení kontroly, informací a stížností Vysoké školy ekonomické v Praze (dále též „prvostupňový orgán“ nebo „povinný subjekt“) ze dne 28. 12. 2015, č. j. 9017/I/374a-155/154. Tímto rozhodnutím prvostupňový orgán, jako věcně a místně příslušný správní orgán podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), rozhodl o žádosti žalobkyně ze dne 18. 11. 2015, doplněné dne 7. 12. 2015, kterou se domáhala poskytnutí informací na základě InfZ týkajících se osob zúčastněných na řízení, označených v záhlaví tohoto rozsudku, a R. H., V. K., M. M. a M. Z., konkrétně údajů o celkové výši hrubého i čistého ročního příjmu vyplaceného uvedeným osobám ze strany žalované (včetně všech odměn), a to a) po jednotlivých letech za období roku 2012 – 2014; b) celkové výše hrubého i čistého příjmu vyplaceného jednotlivě výše uvedeným osobám ze strany žalované za období leden až září roku 2015; c) celkové roční výše případné fakturace jednotlivých výše uvedených osob vůči žalované za jakékoli služby (např. poradenské, právní apod.) za období roku 2012 – 2014 a prvních devět měsíců roku 2015, tak, že tuto žádost odmítl. 2. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť z něho nevyplývá, jakými úvahami byl správní orgán veden při posuzování jednotlivých odvolacích námitek. Konkretizuje, že ve svém odvolání proti rozhodnutí prvostupňového orgánu odkázala na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se ustálila na závěru, že § 8 InfZ výslovně ukládá povinnému subjektu povinnost sdělit žadateli osobní údaje o příjmech veřejných prostředků třetích osob, včetně zaměstnanců. S touto argumentací se žalovaná však ve svém rozhodnutí nevypořádala, nevysvětlila, proč závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepovažovala pro danou věc za relevantní a zcela je ignorovala. Rozhodnutí je proto nepřesvědčivé, což zakládá důvod pro jeho zrušení. 3. V druhém žalobním bodu žalobkyně namítá nezákonnost a protiústavnost rozhodnutí rektorky, neboť žalovaná posoudila nárok žalobkyně na poskytnutí informací v rozporu s relevantními ustanoveními a principy InfZ, když dospěla k závěru, že je příjemcem prostředků, ale také zaměstnavatelem, a proto může chráněné osobní údaje zpřístupnit pouze se souhlasem svých zaměstnanců. Tento závěr žalobkyně odmítá, neboť žalovanou lze považovat za příjemce veřejných prostředků ve smyslu § 8b InfZ, zaměstnanci žalované, kterých se žádost dotýká, jsou příjemci veřejných prostředků a dopadá na ně ustanovení 8b odst. 1 InfZ. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je žalovaná povinna žalobkyni poskytnout údaje o výši odměny zaměstnanců, které patří mezi základní osobní údaje. Co se týče střetu práva na svobodný přístup k informacím a práva na ochranu osobních údajů odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 5 As 64/2008-155, z kterého dovozuje, že právo na ochranu osobních údajů není neomezené. Zákon o svobodném přístupu k informacím stanoví povinnost poskytnout některé osobní údaje, které jsou jinak chráněny zákonem o ochraně osobních údajů. 4. Žalobkyně navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu 8 As 55/2012-62. 5. Žalovaná ve svém vyjádření upozorňuje na střet řady právních norem a problematiku poskytování informací dle InfZ. Nabádá soud, aby na danou problematiku pohlížel ve světle ustanovení čl. 10 a 17 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). Domnívá se, že soud by měl v řízení zodpovědět otázku, zda za příjemce veřejných prostředků podle InfZ lze považovat rektorku, kvestory a děkany jednotlivých fakult žalované, případně další zaměstnance žalované s ohledem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) a k) zákona o vysokých školách. Poskytování informací o zaměstnancích by nemělo být bezbřehé, mělo by primárně sloužit veřejnému zájmu na kontrole hospodaření s veřejnými prostředky. V daném případě tento veřejný zájem neshledává. Upozorňuje, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2011, č. j. 5 As 57/2010-79, v kterém jmenovaný soud pojem „příjemce veřejných prostředků“ definoval široce jako: „jakákoliv osoba, které je vyplacena byť i jen minimální částka z veřejných rozpočtů“, byl korigován rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 11. listopadu 2011, č. j. 4 As 40/2010-60, které zohlednilo metodické doporučení Ministerstva vnitra ČR a Úřadu pro ochranu osobních údajů k poskytování informací o platech pracovníků povinných subjektů podle InfZ ze dne 2. září 2011, z něhož důvodně presumuje záměr zákonodárce, že zaměstnance povinného subjektu nepovažoval ve smyslu ustanovení § 8b InfZ za příjemce veřejných prostředků. S ohledem na uvedené navrhuje zamítnutí žaloby. 6. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně požádala podáním datovaným 9. 11. 2015 o poskytnutí informace dle § 13 InfZ. Obsah žádosti je podrobně konkretizován v bodě 1. tohoto rozsudku. Podáním ze dne 4. 12. 2015 žalobkyně odstranila vady žádosti. Žalovaná si vyžádala stanoviska dotčených osob, jejichž údaje měly být žalobkyni sděleny. Dotčené osoby vyjádřily svůj nesouhlas s uveřejněním údajů týkající se jejich příjmů, neboť je považovaly za údaje osobního charakteru. 7. Dne 28. 12. 2015 prvostupňový orgán vydal rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že v daném případě dochází ke střetu dvou ústavně garantovaných svobod, a to to práva osoby na soukromí, spočívajícího v ochraně před zasahováním do soukromého života, a práva osoby na informace. Právo na ochranu soukromého života posoudil jako základní lidské právo ve smyslu Listiny základních práv a svobod, které spočívá v oprávnění fyzické osoby rozhodnout se podle vlastního uvážení zda, v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího soukromí zpřístupněny jiným osobám. Vyhodnotil, že údaje o platech, odměnách a jiných obdobných finančních plněních, ač plynou z veřejných prostředků, jsou osobními údaji ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že poskytnutím těchto informací žadateli by se povinný subjekt dopustil neoprávněného zásahu do soukromí osoby. Přesnou výši platu a platových poměrů považuje za údaj, který může povinný subjekt, v postavení správce ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, zpracovat, tzn. zpřístupnit, pouze se souhlasem subjektu, neboť se jedná o osoby, které jsou jednoznačně identifikovatelné. Nad to jsou tyto osoby ve smyslu zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zaměstnanci žalované. S odkazem na ustanovení § 314 odst. 2 zákoníku práce lze třetí osobě o zaměstnanci poskytnout jen informace, které mohou být obsahem pracovního posudku a pouze s výslovným souhlasem zaměstnance. Zaměstnanci tento výslovný souhlas nedali, naopak jej výslovně odmítli. V rámci rozhodnutí o žádosti prvostupňový orgán provedl test proporcionality, při kterém zvažoval, u kterého z kolidujících práv, zda právu na ochranu soukromí osoby či právu na poskytování informací, převažuje společenský zájem. V daném případě vyhodnotil ochranu soukromí jednotlivce jako prioritní s odkazem na její zařazení do oddílu prvního hlavy druhé Listiny základních práv a svobod a odkázal na čl. 8 Doporučení číslo R (89) 2 Výboru ministrů členských států o ochraně osobních údajů použí