8 As 55/2012 — Nejvyšší správní soud

6 A 23/2016- 79 - text  19 6 A 23/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Vadima Hlavatého v právní věci žalobce: XY bytem proti žalovanému: Historický ústav Akademie věd ČR se sídlem Praha 9, Prosecká 76 zastoupený JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem Praha 2, Helénská 1799/4 o žalobě proti rozhodnutí ředitelky žalovaného ze dne 7. 12. 2015 č.j. HIU-758/2015 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 16.456,- Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Tomáše Sirovátka, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ředitelky žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Historického ústavu AV ČR, v.v.i. č.j. HIU-758/2015 ze dne 29. 10. 2015 (dále jen „rozhodnutí povinného subjektu“). Rozhodnutím povinného subjektu byla částečně odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“). 2. Ředitelka žalovaného v napadeném rozhodnutí s odkazem na rozhodnutí NSS ze dne 22.10.2014 č.j. 8 As 55/2012-62 konstatovala, že výjimečně lze odepřít poskytnutí informací o platech/mzdách zaměstnanců placených z veřejných prostředků, pokud pro to existují specifické závažné důvody, které v konkrétním případě převáží nad zájmem na transparentnosti hospodaření veřejné sféry. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce požadoval poskytnutí informací o odměnách zaměstnanců, kteří jsou podle svého pracovního zařazení považováni za tzv. řadové zaměstnance, a dále vzhledem ke skutečnosti, že žalobce již 24. 4. 2015 žádal o poskytnutí informací o tom 1) jaká je celková výše všech odměn vyplacených v roce 2014 Historickým ústavem AV ČR, v.v.i. (dále jen „povinný subjekt“ nebo též „Ústav“) svým zaměstnancům z veřejných prostředků, 2) kolika zaměstnancům Ústavu byly v roce 2014 vyplaceny odměny z veřejných prostředků, 3) kolika zaměstnancům Ústavu byly v roce 2014 vyplaceny odměny v souhrnné výši od 30.000,- Kč, čerpané z veřejných prostředků, přičemž všechny požadované údaje byly žalobci poskytnuty dne 7. 5. 2015, se povinný subjekt rozhodl přistoupit k provedení textu proporcionality. 3. Pokud jde o přezkum samotného testu proporcionality, ředitelka žalovaného se plně ztotožnila se závěry uvedenými v rozhodnutí povinného subjektu. Uvedla, že v případě testu vhodnosti bylo dostatečně uváženo a rozvedeno, zda jedině omezením práva na ochranu soukromí konkrétních zaměstnanců tím, že bude žalobci sdělena konkrétní výše odměny spolu s uvedením jejich základních osobních údajů, bude dosaženo vytčeného cíle InfZ, a to zájmu na transparentnosti hospodaření veřejné sféry, zájmu na řádné kontrole a informovanosti veřejnosti o tom, jak je s veřejnými prostředky nakládáno. Poukázala dále na to, že v případě zaměstnanců č. 7, 9, 11, 14, 20 a 22 se jedná o běžné nevýzkumné nebo výzkumné pracovníky, popř. o vedoucí pracovníky, kteří nemají pravomoc rozhodovat o nakládání s veřejnými prostředky, tudíž není dán veřejný zájem na tom, aby byly poskytovány informace o osobních údajích těchto zaměstnanců. Účel InfZ je naplněn již poskytnutím/zveřejněním souhrnných údajů za všechny zaměstnance povinného subjektu, popř. poskytnutím informace o odměnách jednotlivých zaměstnanců, avšak v anonymizované podobě. 4. I podle testu potřebnosti je poskytnutí souhrnných informací o odměnách zaměstnanců povinného subjektu, popř. poskytnutí anonymizovaných informací, způsobem, kterým lze dosáhnout požadovaného cíle, aniž by bylo zasaženo základní právo na ochranu lidské důstojnosti a soukromí dotčených zaměstnanců. 5. K testu poměřování závažnosti jednotlivých v kolizi stojících práv, závažnosti jejich možného porušení a z toho plynoucích důsledků se ředitelka žalovaného rovněž ztotožnila se závěrem povinného subjektu, že sdělení výše odměny konkrétních osob představuje závažný zásah do soukromí těchto fyzických osob, neboť jakmile by došlo k poskytnutí těchto informací a zejména k jejich následnému zveřejnění dle § 5 odst. 3 InfZ, staly by se tyto informace veřejně dostupnými, a to kdykoli a komukoli a nelze počítat s tím, že by z tohoto „veřejného prostoru“ zmizely. Nelze rovněž pominout i důsledky možné diskriminace uvedených zaměstnanců, popř. nutnost ochrany jejich vlastnického práva. 6. K námitce, že ve výroku rozhodnutí povinného subjektu není plně a správně citován předmětný bod č. 1 žádosti (neuvedení zaměstnance č. 13), ředitelka žalovaného uvedla, že šlo o zřejmou nesprávnost, a proto bylo podle § 70 správního řádu vydáno opravné usnesení. 7. Konstatovala dále, že poskytnutí osobních údajů jednotlivých zaměstnanců nemá pro žalobce z pohledu kontroly nakládání s veřejnými prostředky žádnou přidanou hodnotu. V tomto ohledu se nejedná o svévolný výklad práva, ale o využití možnosti ochrany práva na lidskou důstojnost a soukromí dotčených zaměstnanců, kterou poskytuje citované rozhodnutí NSS. Toto rozhodnutí nelze vykládat v tom smyslu, že žalobce má ničím neomezené právo na informace, navíc uplatňované šikanózním způsobem. Nelze rovněž připustit, aby tito zaměstnanci byli vystaveni následnému svévolnému nakládání s jejich osobními údaji (žalobce sám uvedl, že údaje budou sloužit pro srovnávací analýzu odměňování pracovníků českých výzkumných vzdělávacích institucí). 8. Byť je žalobce promovaným historikem, nemá zejména potřebné znalosti a zkušenosti s každodenní prací jednotlivých zaměstnanců, a nemůže tudíž bez dalšího provést hodnocení splnění jejich pracovních úkolů, resp. přiměřenosti celoroční výše jejich odměn. I v tomto ohledu se ředitelka žalovaného ztotožnila s rozhodnutím povinného subjektu. 9. K námitce ohledně zdůraznění skutečnosti, že dotčení zaměstnanci nejsou veřejně činnými osobami, ředitelka žalovaného uvedla, že tito zaměstnanci jsou si vědomi toho, že se na ně mohou vztahovat příslušná ustanovení InfZ, stejně tak jsou seznámeni se závěry NSS v tom smyslu, že jim v odůvodněných případech není odepřeno právo na ochranu lidské důstojnosti a soukromí, přičemž je zřejmé, že u těchto zaměstnanců, kteří nejsou veřejně činnými osobami, je zájem na poskytnutí informací o jejich totožnosti nepoměrně nižší. 10. Ředitelka žalovaného dále zdůraznila, že povinný subjekt neodůvodnil neposkytnutí informací tím, že žalobce nepředložil žádné důkazy, pouze konstatoval, že po provedení testu proporcionality není dán žádný další důvod k tomu, aby byla dána přednost právu na informace. 11. Pokud jde o důvod odmítnutí žádosti, jímž byl nepřiměřený výkon práva na informace, ředitelka žalovaného uvedla, že ze správních spisů a z podaného odvolání je zřejmé, že se z pohledu povinného subjektu jedná o šikanózní výkon tohoto práva ze strany žalobce. 12. Žalobci byly poskytnuty všechny požadované informace, tj. celková výše odměn, které povinný subjekt vyplatil svým zaměstnancům v roce 2014, počet zaměstnanců, kterým byly v roce 2014 odměny vyplaceny, a dále souhrnná výše odměn jednotlivých zaměstnanců za rok 2014 (a to v požadované struktuře bez uvedení jména či funkce), přičemž až následně si žalobce vybral jen některé z těchto zaměstnanců a požadoval poskytnutí jejich základních osobních údajů. Pokud jde o žalobcem tvrzenou nečinnost, ze správních spisů je zřejmé, že žalobce podal své odvolání v rozporu se správním řádem, tudíž k těmto podáním povinný subjekt nemohl přihlížet. Předmětné jednání proto ředitelka žalovaného považuje za šikanózní výkon práva na informace, který nepožívá právní ochrany, neboť povinný subjekt o všech žádostech rozhodl v souladu s právními předpisy a informace, na které měl žalobce nárok, žalobci poskytl. 13. V žalobě směřující proti napadenému rozhodnutí žalobce uvedl, že informace, o jejichž (ne)poskytnutí se jedná, se vztahují ke sdělení totožnosti celkem sedmi zaměstnanců povinného subjektu, jimž vedení této instituce podle odpovědi povinného subjektu vyplatilo finanční odměny z veřejných prostředků v nebývale vysoké výši, a to v jednotlivých případech v souhrnné výši 57.000,- Kč (zaměstnanec 7), 59.000,- Kč (zaměstnanec 9), 116.000,- Kč (zaměstnanec 11), 120.000,- Kč (zaměstnanec 13), 70.000,- Kč (zaměstnanec 14), 55.000,- Kč (zaměstnanec 20) a 68.000,- Kč (zaměstnanec 22). V prvním žalobním bodě žalobce namítl nezákonnost rozhodnutí z důvodu platné judikatury. Uvedl, že právní názor žalovaného o nutnosti provedení testu proporcionality není v souladu s platnou judikaturou. Z rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2014 č.j. 8 As 55/2012-62 bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že informační povinnost upravená v § 8b InfZ se vztahuje nejenom na platy, ale též mzdy a odměny zaměstnanců jakýchkoli povinných subjektů. Historický ústav AV ČR, v.v.i., je coby veřejná výzkumná instituce povinným