8 As 169/2017 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 8/2014- 100 - text 15 8 Ad 8/2014 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobkyně proti žalovanému E. K. zastoupena advokátem Mgr. Davidem Strupkem, sídlem Jungmannova 31, Praha 1 Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 27. 1. 2014, č. j. KM-103-5/PK-2013 takto: I. Rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 27. 1. 2014, č. j. KM-103-5/PK-2013 se zrušuje a věc se vrací ministrovi vnitra k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 23.570,-Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Davida Strupka. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 27. 3. 2014 doplněnou podáním ze dne 4. 4. 2014 u Městského soudu v Praze domáhá zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 27. 1. 2014, č. j. KM-103-5/PK-2013, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí policejního presidenta ve věcech služebního poměru ze dne 7. 8. 2013, č. j. PPR-14077-3/ČJ-2013-990760. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč, kterou žalobkyně požadovala z důvodu namítaného porušení povinnosti rovného zacházení a diskriminace z důvodu pohlaví ze strany služebního funkcionáře. 2. Diskriminace se měl služební orgán dopustit tím, že žalobkyni jako příslušnici Policie ČR ředitel Okresního ředitelství v Sokolově svým rozhodnutím ze dne 24. 12. 2006, sp. zn. 808/06 s účinností od 1. 1. 2007, ustanovil na služební místo s nižším služebním příjmem a na její původní místo ustanovil jejího kolegu a to na dobu určitou ve smyslu ust. § 512 odst. 4, odst. 9 zákona o služebním poměru, jelikož ani on neměl zákonem požadované vzdělání. Žalobkyně je přesvědčena, že se tak stalo z důvodu jejího těhotenstvím a nikoliv aplikace nového služebního zákona. 3. Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 20. 06. 2017, č.j. 8 Ad 8/2014-62 zamítl s odůvodněním, že nárok žalobkyně je promlčen, jelikož tříletá promlčecí lhůta žalobkyni marně uplynula dne 26. 3. 2010. Městský soud dospěl k závěru, že právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho rozsudku č. j. 30 Cdo 2470/2012-73, že v inkriminované věci nelze aplikovat zákon 82/1998 Sb., tedy včetně ustanovení § 32 odst. 1, je nutno respektovat. 4. Nejvyšší správní soud však s takovým závěrem nesouhlasil a rozsudek zdejšího soudu svým rozsudkem ze dne 31. 10 2018, č.j. 8 As 169/2017-51, zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právo žalobkyně promlčeno není, jelikož jej poprvé mohla uplatnit až v den nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni dne 28. 5. 2009 a jelikož jej uplatnila žalobou u OS Praha 7 dne 18. 6. 2010, tedy k promlčení nedošlo. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobkyně se svým podáním domáhá zrušení napadeného rozhodnutí z následujících důvodů: 6. Žalobkyně popírá, že by služebním orgánům před prvním rozhodnutím sdělila, že si nehodlá doplnit vzdělání podle § 215 zákona č. 361/2003 Sb. Služebním orgánu se tuto skutečnost nikterak nepodařilo prokázat, naopak ona předložila důkazy svědčící o opaku. 7. Žalobkyně tvrdí, že toto rozhodnutí o jejím ustanovení na méně placené služební místo bylo aktem diskriminace z důvodu pohlaví (jejího těhotenství). Potvrzuje, že takový důvod v něm nebyl uveden, nicméně služební orgány nebyly schopny vyvrátit zákonem konstruovanou domněnku diskriminace a prokázat jiný důvod, pro který byla ze svého služebního místa přeřazena na místo horší. 8. Žalobkyně má dále za to, že samotný akt diskriminace zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy. Namítá, že v rozhodnutí policejního presidenta ve věcech služebního poměru ze dne 7. 8. 2013 se uvádí, že k diskriminaci nedošlo, a že ministr vnitra uvedl, že ani kdyby k diskriminaci došlo, zásah nebyl tak intenzívní, aby zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Žalobkyně odkázala na judikaturu Soudního dvora EU a na směrnici 76/207/EHS ve znění směrnice 2002/73/ES, v jejímž článku 6 odst. 2 se uvádí, že náhrada za porušování vnitrostátní ustanovení přijatých dle směrnic musí být účinná, přiměřená a odrazující. Dále poukázala na to, že se české soudy v zásadě sjednotily na názoru, že diskriminace je zpravidla ponižující zkušenost, která má za následek snížení lidské důstojnosti ve značné míře, a tudíž je přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích na místě (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 62/2002 nebo rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 2/2011). Nejvyšší soud ve svém rozsudku publikovaném pod č. Rc 98/2010 také potvrdil shora zmiňovaný princip, že zásah do osobnostních práv způsobený diskriminací spočívá v pokořujícím účinku, který pociťuje oběť diskriminace vnitřně, je ponížena „ve svých vlastních očích“, bez ohledu na vnímání třetími osobami. S ohledem na skutečnost, že náhradě nemajetkové újmy právní teorie i preventivní, a v některých případech i sankční účinky (I ÚS 1586/2009), je třeba přihlédnout i ke společenskému kontextu, kdy diskriminace žen v oblasti pracovních příležitostí a pracovního zařazení z důvodu těhotenství je široce rozšířeným negativním jevem, přičemž oblast pracovněprávních vztahů má pro člověka v současné náročné době zvýšený existenční význam (ve srovnání např. s právem na obsluhu v restauračním zařízení). Rigidní jazykový výklad přijatý ministerstvem je proto třeba odmítnout jako neadekvátní s tím, že v současné době se již rozhodovací praxe ustálila na závěru, že diskriminační jednání jakožto jednání snižující lidskou důstojnost zpravidla (tj. vyjma bagatelních případů) zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích. 9. K tvrzení žalovaného, že ustanovení § 180 odst. 3 zákona o služebním poměru rozvrhující důkazní břemeno v otázkách diskriminace se na případ žalobkyně neaplikuje, neboť k inkriminovanému jednání mělo dojít za účinnosti zákona č. 186/1992 Sb., žalobkyně uvádí následující. Žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasí, jelikož za prvé rozhodnutí o ustanovení žalobkyně nabylo právní mocí až v březnu 2007, kdy rozhodoval odvolací orgán, tedy již za účinnosti nového služebního zákona, za druhé, jedná se o ustanovení procesní povahy, které se aplikuje i na řízení zahájená před účinností zákona a za třetí, k aplikaci ust. § 180 odst. 3 zákona o služebním poměru služební orgán zavázal i krajský soud ve svém rozsudku, jímž rozhodnutí ve věci služebního poměru rušil jako nezákonná. A především namítané rozvržení důkazního břemena byly orgány veřejné moci povinny aplikovat již okamžikem vstupu ČR do EU. Osoba, která tvrdí, že byla diskriminována, musí tvrdit a prokazovat, že s ní bylo nepříznivě zacházeno, a to odlišně oproti jiným osobám, od nichž se odlišuje svojí příslušností k určité skupině. Jakmile toto prokáže, musí druhá strana tvrdit a prokazovat, že dodržela zásady rovného zacházení, tj. že k odlišnému nepříznivému zacházení měla jiný než diskriminační důvod. V případě žalobkyně se služební funkcionáři o takové odůvodnění pokusili – tvrdili, že s žalobkyní jednali nepříznivě proto, že jim sdělila, že si nedoplní vzdělání, jak je požadováno ustanovením § 215 odst. 9 zákona o služebním poměru, toto tvrzení však neprokázali a to ani v řízení, jímž byla na služební místo asistenta v 1. skupině ustanovena, ani v řízení, které je předmětem této žaloby. 10. Co se týče audiozáznamu jejího rozhovoru s nadřízeným, tento neměl sloužit jako důkaz diskriminace, ale jako zpochybnění jeho verze o odmítnutém vzdělání. Pokud by totiž odmítnutí vzdělání bylo jediným důvodem jejího přeřazení, bylo by toto uvedeno v první minutě tohoto rozhovoru. 11. Co se týče e-mailů, ve kterých žalobkyně uvádí, že si vzdělání doplnit chce, které neměly služební orgány v době rozhodování k dispozici, tyto rovněž nejsou důkazem diskriminace, ale střípkem do mozaiky, který pomáhá bořit konstrukci služebních orgánů o odmítnutém vzdělání. 12. Rovněž tak konstrukce a úvaha policejního prezidenta po 7 letech ohledně toho, že by si žalobkyně vzdělání, které si doplnit odmítla sic!, po mateřské dovolené v zákonné lhůtě stejně doplnit nestihla, je pouze zoufalou snahou odhalující nedostatek věcné argumentace. 13. Co se týče námitky, že žalobkyně nakonec bakalářské vzdělání nezahájila, žalobkyně uvádí, že její chování po vydání nezákonných rozhodnutí je naprosto irrelevantní. Diskriminace se služební orgány dopustily rozhodnutími z prosince 2006 a března 2007, při svém rozhodování proto nemohly uvažovat o autentičnosti či věrohodnosti příslibů doplnění vzdělání, neboť takové přísliby negovaly. A rovněž tak je irrelevantní důvod, pro který nakonec řady policie opustila. 14. Co se týče argumentu, že ust. § 215 zákona o služebním poměru nezakládalo žalobkyni nárok na místo referentky, žalobkyně uvádí, že na tomto místě j