9 As 142/2012 — Nejvyšší správní soud

9 A 42/2017- 39 - text  8 9 A 42/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: Z. J. proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6.2.2017 č.j. MV-69321-6/SO-2015 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 27. 11. 2014 č.j. OAM-22061-39/DP-2012, jímž byla dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě (dále jen „předmětná žádost“). 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobci byl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání - účast v právnické osobě od 14. 5. 2010 do 13. 5. 2012. Dne 23. 4. 2012 podal žalobce u správního orgánu I. stupně předmětnou žádost a ten jej následně vyzval k odstranění vad žádosti. Na základě této výzvy byla správnímu orgánu I. stupně doručena pracovní smlouva žalobce ze dne 1. 3. 2013 uzavřená se společností PRAHA STAV s.r.o., dohoda o smluvní mzdě u téže společnosti ze dne 1. 9. 2013, potvrzení zaměstnavatele o průměrném čistém výdělku, mzdový list žalobce, smlouva o výkonu funkce žalobce ze dne 20. 1. 2014 u společnosti SISAL s.r.o., potvrzení Pražské správy sociálního zabezpečení týkající se žalobce a společnosti SISAL s.r.o., a potvrzení finančního úřadu týkající se žalobce a společnosti SISAL s.r.o. Dne 12. 8. 2014 pak byla správnímu orgánu I. stupně doručena odpověď Úřadu práce ČR – Krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“) na žádost o prověření pracovního povolení žalobce, z níž vyplynulo, že žalobci bylo vydáno povolení k zaměstnání v období od 16. 7. 2003 do 31. 5. 2004 u společnosti BOREX – STAV s.r.o., které bylo následně prodlouženo do 10. 2. 2005 a následně mu bylo vydáno povolení pro období od 11. 2. 2005 do 10. 2. 2006 u společnosti ARTUŠ cz s.r.o. Další povolení byla žalobci vydána od 1. 7. 2006 do 30. 6. 2007 u společnosti Merix cz, družstvo a poslední povolení bylo žalobci vydáno na období od 28. 5. 2007 do 31. 3. 2008 pro zaměstnavatele AVION SERVIS s.r.o. 3. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí konstatoval, že byly splněny všechny podmínky pro zamítnutí předmětné žádosti, neboť byla zjištěna závažná překážka pobytu žalobce na území. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítl, že správní orgán I. stupně vznesl příslušný dotaz na úřad práce až 28. 7. 2014, tedy 27 měsíců po zahájení řízení, přičemž žalobci nebylo zřejmé, proč se vznesením tohoto dotazu tolik otálel, jestliže na jeho závěrech postavil celé rozhodnutí. Ke skutečnosti, že mu povolení k zaměstnání skončilo dne 31. 3. 2008, žalobce uvedl, že se zřejmě jednalo o administrativní pochybení. Uvedené záležitosti měli na starosti příslušní zaměstnanci obchodních společností, u nichž byl zaměstnán. Nikdy mu nebylo sděleno, že by mu chybělo předepsané povolení, ani mu nebyla v období posledních 7 let sdělena žádná překážka ze strany jiných orgánů státní správy. Na území České republiky žalobce žije 12 let, chová se jako řádný občan a plní své povinnosti vůči České republice a jejím orgánům. Správní orgán I. stupně navíc necitlivě hodnotil jeho osobní poměry, neboť žalobce je sice svobodný a bezdětný, ale na území České republiky má hluboké a intenzivní vazby. 4. Žalovaná následně s odkazem na shora uvedené sdělení úřadu práce konstatovala, že žalobci nebylo vydáno žádné povolení k zaměstnání u společnosti PRAHA STAV s.r.o. V jeho jednání, tj. ve výkonu nelegální práce, je možné spatřovat jinou závažnou překážku pobytu na území, kterou sice zákon o pobytu cizinců neuvádí výslovně jako zvláštní důvod zamítnutí žádosti, avšak s ohledem na zásadu upravenou v § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) je třeba jej vnímat jako důvod, pro který by neměl být žalobci další pobyt na území umožněn. Je totiž ve veřejném zájmu, aby na území České republiky pobývali cizinci, kteří vykonávají práci na základě platného povolení k zaměstnání. Správní orgán I. stupně tedy posoudil jednání žalobce správně. Žalovaná v posuzovaném případě shledala důvody pro zamítnutí předmětné žádosti dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl v období od 1. 9. 2013 do 31. 5. 2014 prokazatelně zaměstnán u společnosti PRAHA STAV s.r.o., aniž by disponoval platným povolením k zaměstnání, a vykonával tak nelegální práci. Závěry správního orgánu I. stupně byly dostatečně a správně zjištěny na základě podkladů předložených žalobcem a sdělení příslušného úřadu práce, a žalovaná se s nimi ztotožnila. 5. K námitce žalobce stran opožděného vznesení dotazu na úřad práce žalovaná uvedla, že řízení sice bylo zahájeno dne 23. 4. 2012 a správní orgán. I. stupně vznesl uvedený dotaz až dne 28. 7. 2014, stalo se tak ale proto, že žalobce doložil dokumenty vztahující se k jeho zaměstnání u společnosti PRAHA STAV s.r.o., až dne 10. 6. 2014. Dotaz na úřad práce byl tedy vznesen měsíc a půl poté, co žalobce správnímu orgánu I. stupně doložil, že je zaměstnán. 6. K námitce žalobce, že se z jeho strany jednalo toliko o administrativní pochybení, pak žalovaná uvedla, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu se zákonem o pobytu cizinců, neboť žalobcem namítané skutečnosti jej nezbavují povinnosti vykonávat zaměstnání pouze na základě uděleného povolení k zaměstnání, přičemž tvrzení o administrativním pochybení žalobce navíc ničím nedoložil. K argumentaci žalobce, že v České republice dlouhodobě žije a plní zde veškeré své povinnosti, pak žalovaná uvedla, že jeho tvrzení se neshodují se zjištěními správního orgánu I. stupně, že zde byl minimálně od 1. 9. 2013 do 31. 5. 2014 zaměstnán bez řádného povolení, a vykonával tudíž nelegální práci. 7. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí zabývala také jeho dopadem do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž uvedla, že tato otázka byla správním orgánem I. stupně posouzena dostatečně. Na území České republiky se nezdržují žádní rodinní příslušníci žalobce, a zásah do rodinného života proto není nepřiměřený. Žalobce se sice v odvolání vyjadřoval o hlubokých a intenzivních vazbách k České republice, ale nijak je nedoložil. Po správním orgánu nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by v tomto směru mohly svědčit ve prospěch žalobce. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012 č.j. 9 As 142/2012 – 21. Jelikož bylo zjištěno, že žalobce ve výše uvedeném období nedisponoval platným povolením k zaměstnání, přestože byl zaměstnán, jednalo se o jednání příčící se zájmu České republiky na tom, aby na jejím území pobývali cizinci s platným povolením k zaměstnání, a tedy i veřejnému zájmu, že dopad napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života nebude zcela nepřiměřený. 8. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil. Uvedl, že byl napadeným rozhodnutím a řízením, které jeho vydání předcházelo, zkrácen na svých právech. Předmětná žádost byla zamítnuta na základě skutečnosti, že na území České republiky pracoval bez platného pracovního povolení a vykonával nelegální práci, a byla tak zjištěna zvlášť závažná překážka pobytu na území. Jako důvod žalovaná uvedla, že byl od 1. 9. 2013 zaměstnán bez platného pracovního povolení. Žalobce namítl, že uvedený stav nezavinil, neboť pracovní místa a pracovní povolení zařizují jednatelé obchodních společností či jejich pověření zaměstnanci. Zaměstnanec si toto povolení sám nezajišťuje, ostatně ani mu to neumožňuje legislativa. Jestliže mu jeho zaměstnavatel oznámil, že je povolení vyřízeno, dal mu platnou pracovní smlouvu a zaměstnal jej, neměl žalobce pochyby o legálnosti svého zaměstnání. 9. Žalobce dále konstatoval, že předmětnou žádost podal 23. 4. 2012. S odkazem na § 71 správního řádu namítl, že správní orgán by měl vydat rozhodnutí bezodkladně, nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, až na případy zákonných výjimek. Žalobce však čekal na vydání rozhodnutí ve věci samé až do 27. 11. 2014, tedy více než dva a půl roku. Jelikož v průběhu uvedené doby přestal splňovat podmínky pro účel pobytu podnikání – účast v právnické osobě, čekal na vydání rozhodnutí, aby