10 A 223/2016

Žalobkyně se u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhá přezkumu rozhodnutí generálního ředitele Ředitelství silnic a dálnic (dále jen „generální ředitel“) ze dne 12. 10. 2016, č. j. 20616/2016-10300 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým generální ředitel zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ředitelství silnic a dálnic, vedoucího samostatného oddělení komunikace ze dne 2. 8. 2016, č. j. 18956/2016-10300 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí potvrdil.

Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti žalobkyně o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v rozhodném znění (dále jen „InfZ“) tak, že ji částečně odmítl a ve zbytku vyhověl. Žádost se týkala činnosti a odměňování prof. K. u žalovaného a byla odmítnuta v tom rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala poskytnutí informací o „výši jednotlivých ročních finančních plnění, které za uvedené činnosti Ing. K. obdržel, rozdělené do částek obdržených za jeden kalendářní rok“. Městský soud pro úplnost podotýká, že požadovaná informace nebyla nijak časově vymezena - dle písm. a) žádosti žalobkyně žádala toliko o poskytnutí „veškerých smluv a dohod uzavřených mezi Ředitelstvím silnic a dálnic ČR a Ing. J. K., CSc., které jsou aktuálně platné a účinné nebo byly platné a účinné v minulosti.“

Generální ředitel v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a obsah odvolání žalobkyně. Generální ředitel je názoru, že prof. K. nepatří mezi zaměstnance, ohledně kterých jsou vždy poskytovány údaje o výši platu ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, 8 As 55/2012 - 62, č. 3155/2015 Sb. NSS, www.nssoud.cz (dále jen „rozsudek sp.zn. 8 As 55/2012“). Z bodu 97 tohoto rozsudku vyplývá, že se nelze omezit na posouzení podle formálního označení osobou zastávané funkce či vykonávané činnosti (např. jako poradce či osobního asistenta osoby v řídící pozici), ale je třeba posoudit, zda tato osoba skutečně má faktický vliv na činnost povinného subjektu. Za určující generální ředitel považoval, že technická rada je kolektivním orgánem, prof. K. je pouze jedním z jejích patnácti členů, stanoviska technické rady jsou většinovým názorem a výsledkem kolektivní vůle, nikoli vůle prof. K., jsou zcela nezávazná, neurčují ani nepředjímají rozhodnutí generálního ředitele, a ve výsledku je tak vyloučeno, aby prof. K. mohl z pozice člena technické rady jakkoliv fakticky ovlivňovat činnost žalovaného. Generální ředitel doplnil, že prof. K. nespadá ani do některé z dalších kategorií zaměstnanců podle bodu 97 rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012, ohledně kterých by měly být poskytovány informace o výši platu bez dalšího.

Generální ředitel měl za to, že ani další činnosti, vykonávané prof. K. pro žalovaného na základě dohod o provedení práce či pracovní činnosti, nemohly mít významný vliv na způsob, jakým žalovaný vykonává zákonem svěřenou působnost. Generální ředitel zdůraznil, že prof. K. se vyjadřoval jen k úzce specializovaným odborným otázkám pouze tehdy, pokud jej k tomu žalovaný výslovně vyzval, nikoliv pravidelně či kontinuálně. I proto nebyla nikdy uzavřena pracovní smlouva, z čehož bylo podle generálního ředitele zřejmé, že činnosti prof. K. nemohly mít ze své povahy pro žalovaného takový význam, jak tvrdí žalobkyně. Z bodu 98 rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 generální ředitel dovodil, že není vyloučeno, aby do skupiny osob, u nichž lze odepřít poskytnutí informace o platech, mohly patřit i osoby vykonávající činnost jinou než pomocné či servisní povahy, pokud se budou na vlastní činnosti povinného subjektu podílet jen nevýznamně.

Generální ředitel neshledal důvod k pochybnostem o tom, že by veřejné prostředky na odměnu prof. K. nebyly vynaloženy hospodárně. Shledal také, že v prvostupňovém rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna absence dokumentů tvořících výstup činností vykonávaných prof. K., tj. se jednalo o osobní podkladové materiály, které sloužily jako příprava pro účast prof. K. na jednání technické rady nebo pro vyjádření k odborným otázkám.

Generální ředitel uvedl, že z rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 a navazujícího rozsudku NSS ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 As 189/2014 – 50 vyplývá povinnost přihlédnout k vyjádření osob, které by mohly být poskytnutím informace dotčeny na svých právech, a vyvodit z něj důsledky pro další postup. Prof. K. nesouhlasil s poskytnutím informace, protože žalobkyně v jiném sporu zpochybňuje nepodjatost prof. K., jím podané znalecké posudky a snižuje jeho odbornou erudici, přičemž požadované informace by k tomu účelu mohla zneužít. S ohledem na to generální ředitel uzavřel, že poskytnutí požadované informace by bylo ve smyslu bodu 91 rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 v rozporu s obecnou zásadou zákazu zneužití práva.

Žalobkyně uvedla, že dne 1. 7. 2016 podala žalovanému, který je příspěvkovou organizací založenou Ministerstvem dopravy České republiky a povinným subjektem podle ustanovení § 2 InfZ, žádost o poskytnutí informací ve smyslu InfZ. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný žádost žalobkyně částečně odmítl, a to v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala poskytnutí informací o „výši jednotlivých ročních finančních plnění, které za uvedené činnosti Ing. K. obdržel, rozdělené do částek obdržených za jeden kalendářní rok“. Rovněž v poskytnutých dokumentech žalovaný začernil veškeré informace o výši částek, které byly či měly být vyplaceny prof. K.. Žalobkyně následně (neúspěšně) podala odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a stížnost na postup žalovaného při vyřizování žádosti žalobkyně.

Žalobkyně nesouhlasila s důvody pro odmítnutí poskytnutí informace. Žalobkyně má za to, že žalovaný na věc nesprávně aplikoval závěry rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012, protože informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se zásadně poskytují a jen výjimečně se neposkytují. Výjimky je podle názoru žalobkyně třeba vykládat restriktivně a osobou, která se na činnosti povinné osoby podílí nevýznamným způsobem, je třeba rozumět jen minimální okruh osob působících u povinné osoby. Žalobkyně poukázala na to, že i podle generálního ředitele se zásadně jedná o osoby vykonávající u povinného subjektu pouze činnosti pomocné nebo servisní povahy (např. údržba, úklid, závodní stravování).

Žalobkyně konkrétně měla za to, že prof. K. měl významný vliv na formování obsahu činností žalovaného. Poukázala na to, že se prof. K. dle zpřístupněných dohod podílel např. na formování strategií a politik činnosti žalovaného nebo posuzoval rozhodující dokumenty žalovaného. Z rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 vyplývá podle žalobkyně povinným subjektům povinnost zveřejnit odměny „zaměstnanců majících faktický vliv na činnost povinného subjektu (např. poradci, osobní asistenti osob v řídících nebo jiných důležitých pozicích)“, přičemž prof. K. coby člen technické rady byl nepochybně poradcem povinného subjektu, a to osoby v řídící pozici. Žalobkyně poukázala na to, že podle dohody o provedení práce z 31. 12. 2015 bylo pracovní náplní prof. K. navíc „posuzování úkonů a postupů ŘSD v oblasti zajišťování jednotné technické politiky ŘSD, předkládání iniciativních návrhů ke zkvalitnění činnosti ŘSD“ nebo „posuzování rozhodujících dokumentů ŘSD a vydávání stanovisek k nim“. Obdobně vymezená pracovní náplň pak byla uvedena i v dohodách ze dne 31. 3. 2015 a 24. 6. 2013.

I pro případ, že by prof. K. byl osobou s nevýznamným vlivem, musel by žalovaný podle názoru žalobkyně na základě rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 informace poskytnout, protože existují pochybnosti o tom, že veřejné prostředky jsou na jeho plat vynakládány nehospodárně. Žalovaný totiž v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že nemá k dispozici žádné dokumenty, které by byly výstupem činností prof. K., a to navzdory nasmlouvaným téměř tisícům hodinám práce prof. K. a smluvené náplni práce, u které lze za normálních okolností očekávat výstupy v podobě dokumentů. Podle žalobkyně proto nelze vyloučit existenci konkrétních pochybností o tom, zda práci, k jejímuž provedení se prof. K. zavázal, také skutečně vykonal. Žalovaný tuto skutečnost v prvostupňovém rozhodnutí vysvětlil tím, že se jednalo o osobní podkladové materiály prof. K., s čímž se generální ředitel v napadeném rozhodnutí spokojil. Podle poskytnutých příkazů k výplatě z dohody o provedení práce prof. K. pracoval na odborných posudcích a inspekčních zprávách, které nemohou být podle žalobkyně poskytnuty výlučně v ústní podobě.

Žalobkyně dále odmítla, že by cílem její žádosti bylo zneužití práva. Odkaz generálního ředitele na bod 120 rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 nebyl přiléhavý kvůli zcela odlišným skutkovým okolnostem a snaha žalobkyně o získání informací byla motivována prokázáním pochybností o nepodjatosti prof. K..

Žalobkyně navrhla, aby městský soud rozsudkem zrušil napadené i prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost poskytnout do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni informace o výši jednotlivých ročních finančních plnění, rozdělených do částek obdržených za jeden kalendářní rok, které prof. K. obdržel za činnosti, jež vykonával pro žalovaného na základě veškerých smluv a dohod uzavřených se žalovaným, které byly platné a účinné před 1. 7. 2016 nebo v době 1. 7. 2016.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že s ohledem na bod 97 rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 se nelze omezit na posouzení podle formálního označení osobou zastávané funkce či vykonávané činnosti, příp. označení orgánu, jehož je tato osoba členem, ale je třeba posoudit, zda tato osoba má faktický vliv na činnost povinného subjektu. Technická rada stojí podle žalovaného mimo jeho strukturu a odlišuje se složením i zaměřením. Členy jsou přední osobnosti z oboru pozemní komunikace a dopravy, které působí v akademické oblasti, výzkumu či praxi, a z toho vyplývá i obsah činnosti technické rady, která je především teoretická či vědecká. Podle žalovaného tedy nejde o poradní orgán s jakýmkoliv faktickým vlivem na utváření konkrétních rozhodnutí generálního ředitele, ale o vědeckou platformu, která se převážně v odborně-teoretické rovině zabývá otázkami z oboru pozemní komunikace a dopravy. Technická rada je kolektivním orgánem, prof. K. je jedním z jejích patnácti členů, podle statutu technické rady jsou její stanoviska výsledkem kolektivní vůle, představují většinový názor členů, nikoli pouze vůli prof. K., stanoviska jsou nezávazná, neurčují a ani nepředjímají postup generálního ředitele v konkrétní záležitosti. Podle žalovaného bylo proto vyloučeno, aby prof. K. mohl jakkoliv ovlivňovat činnost žalovaného z pozice člena technické rady, a proto nepatří mezi zaměstnance s faktickým vlivem na činnost povinného subjektu. Prof. K. pak podle žalovaného nespadá ani do některé z dalších kategorií zaměstnanců definovaných v bodu 98 rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012.

Ani další činnosti prof. K. na základě dohod o provedení práce či pracovní činnosti nemají podle žalovaného významnější vliv na činnost žalovaného, protože v rámci nich se prof. K. vyjadřuje k úzce specializovaným odborným otázkám, když je k tomu žalovaným vyzván, nikoliv pravidelně či kontinuálně, a proto nebyla ani uzavřena pracovní smlouva, z čehož je patrné, že činnost prof. K. nemůže mít ze své povahy pro žalovaného zásadnější význam. Z bodu 98 rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 podle žalovaného vyplývá, že není vyloučeno, aby do skupiny osob, u nichž lze odepřít poskytnutí informace o platech, mohly patřit i osoby vykonávající činnost jinou než pomocné či servisní povahy, pokud se budou na vlastní činnosti povinného subjektu podílet jen nevýznamně.

Žalovaný uvedl, že charakter činností prof. K. pro žalovaného je pouze doplňkový či občasný, z čehož je zřejmé, že jejím výsledkem nemohou být a nejsou samostatné dokumenty (např. odborné zprávy), které by žalovaný archivoval. Písemné výstupy činnosti prof. K. měly povahu jeho osobních podkladů pro účast na jednání technické rady či vyjádření k odborným otázkám, případně dílčích poznámek k dokumentům vypracovaným jinými odborníky, což se týká i inspekčních zpráv a odborných posudků zmiňovaných v příkazech k výplatě podle dohod za roky 2015-2016. Předmětem činnosti prof. K. bylo podle žalovaného pouze poskytování ústních konzultací či příprava stručných interních písemných poznámek k inspekčním zprávám či odborným posudkům jiných osob a ty tedy nejsou výstupem činnosti prof. K.. Podle názoru žalovaného nebyly důvody k pochybnostem o tom, že veřejné prostředky na odměnu pro prof. K. byly vynaloženy nehospodárně.

Žalovaný doplnil, že z rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 a navazujícího rozsudku NSS ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 As 189/2014 – 50, vyplývá povinnost přihlédnout k vyjádření osob, které by mohly být poskytnutím informace dotčeny na svých právech, a vyvodit z něj důsledky pro další postup. Prof. K. nesouhlasil s poskytnutím informace o odměnách, protože žalobkyně v jiných sporech zpochybňuje jeho nepodjatost, jím podané znalecké posudky a snižuje jeho odbornou erudici, přičemž žalobkyně by mohla požadované informace k tomu účelu zneužít. Žalovaný upřesnil, že jinými spory jsou myšleny spory zahájené v listopadu a prosinci 2012 na základě žalob podaných žalovaným proti zhotovitelům určitých staveb dálnice D47, včetně žalobkyně, kterými se žalovaný domáhá odstranění vad (konkrétně jde o tři řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky a jedno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1), v nichž žalovaný předložil k důkazu znalecké posudky, na jejichž vypracování se podílel i prof. K.. Žalobkyně (další zhotovitelé) vznesla v těchto řízeních námitky podjatosti, které odůvodnila mj. údajnou závislostí prof. K. na žalovaném, která měla vyplývat z toho, že prof. K. vykonává pro žalovaného práci na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. V řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 byly tyto námitky podle žalovaného vyvráceny, a i přesto žalobkyně a další zhotovitelé pokračují ve vznášení tvrzení o závislosti prof. K. na žalovaném v rámci rozhodčích řízení.

Žalovaný měl tedy za to, že se žalobkyně a další zhotovitelé pokouší napadat vědeckou autoritu prof. K. a hodnotu jím zpracovaných znaleckých posudků, k čemuž již zneužili i dokumenty získané na základě žádosti o informace. S ohledem na to žalovaný uzavřel, že poskytnutí požadované informace by bylo ve smyslu bodu 91 rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 v rozporu se zásadou zákazu zneužití práva.

Žalobkyně v replice ze dne 3. 4. 2017 uvedla, že žalovaný zkresluje postavení prof. K. coby významného zaměstnance žalovaného. Žalobkyně doplnila, že prof. K. byl žalovaným ustanoven i do pozice člena komise pro posuzování poruch cementobetonových vozovek, člena poroty pro výběrové řízení soutěže na opravu dálnice D47, a to v sekci závislé na žalovaném, poradce jiného zaměstnance žalovaného, Ing. P., které poskytoval rady ohledně dálnice D47. Žalobkyně měla za to, že technická rada s ohledem na její statut nestojí zcela mimo strukturu žalovaného a její činnost nemá především teoretickou či vědeckou povahu, protože prof. K. při výslechu v rámci jednoho z rozhodčích řízení uvedl, že technické radě jsou k diskuzi a k vyjádření předkládány otázky koncepční, strategické i provozní, což odpovídá i obsahu statutu. Technická rada tak sice nemá pravomoc vstupovat jménem žalovaného do právních vztahů, ale přímo ovlivňuje další směřování žalovaného. Generální ředitel podle názoru žalobkyně očekává stanoviska technické rady a pracuje s nimi, přičemž kdyby tomu tak nebylo, bylo by třeba vyřešit otázku hospodárnosti odměňování členů technické rady. Podle žalobkyně tudíž není pravdou, že stanoviska technické rady jsou nezávazná a neurčují další směřování žalovaného. Členství v technické radě není bezvýznamnou záležitostí, ale zásadní pracovněprávní pozicí v orgánu důležitém pro žalovaného, který ovlivňuje jeho další postupy v konkrétní záležitosti.

Prof. K. byl podle žalobkyně členem poroty pro výběrové řízení soutěže na opravu dálnice D47, tato porota hodnotila soutěžní návrhy a její hodnocení poté žalovaný převzal do rozhodnutí o výběru nejvhodnějšího návrhu, tj. porota ovlivňovala další činnost žalovaného. Žalovaný podle žalobkyně jmenoval prof. K. coby závislého člena, což prof. K. při výslechu vysvětlil tak, že: „protože jsme byli najmenovaní členové technické rady a ti jsou v řadách ŘSD, nejsou nezávislí“.

Žalobkyně je názoru, že prof. K. spolupracuje se žalovaným na pravidelné bázi, a to přinejmenším posledních pět let, členem technické rady je od roku 2012, množství pracovněprávních dokumentů také svědčí proti nahodilosti a při výslechu prof. K. uvedl, že byl poradcem zaměstnankyně žalovaného ing. P., ředitelky kvality staveb ŘSD, od roku 2012 a že na základě jejích otázek, zda umí roztřídit předložený materiál na vysokopecní a ocelárenskou strusku, získal zakázku na zpracování znaleckých posudků, které poté i zpracoval. Tyto skutečnosti podle žalobkyně svědčí o provázanosti prof. K. a žalovaného, vlivu prof. K. a vzbuzují i důvodné pochybnosti o hospodárnosti využívání finančních prostředků. Prof. K. je tak podle žalobkyně nejen zaměstnancem žalovaného, vykonávajícím pro něj soustavnou činnost, ale zpracovává pro žalovaného i znalecké posudky, odborné zprávy apod. a žalovaný si dokonce najímá společnost, ve které drží prof. K. podíl, aby pro žalovaného zpracovala další zakázky.

Žalobkyně dále namítla, že žalovaný dezinterpretoval závěry rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012. Z něj podle žalobkyně vyplývá, že informace o odměnách se zásadně poskytují a že pro neposkytnutí musí být současně splněny dvě podmínky. První podmínkou je, že se osoba, o jejíž odměnu se jedná, podílí na činnosti povinného subjektu a) jen nepřímo, anebo b) jen nevýznamným způsobem. Podle bodu 97 rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 je pak třeba poskytnout informace o odměnách zaměstnanců vykazujících některé z tam uvedených rysů. Naplnění těchto rysů žalobkyně shledala v tom, že prof. K. připravuje pro žalovaného podklady k rozhodování, je poradcem žalovaného, byl asistentem Ing. P., bývalé ředitelky kvality staveb žalovaného, je členem poradního orgánu generálního ředitele a může mít vliv na tok informací uvnitř žalovaného. I kdyby tyto rysy nenaplňoval, nelze podle žalobkyně o prof. K. konstatovat, že by se na činnosti žalovaného podílel jen nepřímo nebo pouze nevýznamným způsobem. V žádném případě pak nelze uzavřít, že by prof. K. vykonával pouze činnosti pomocné či servisní povahy blížící se povahou údržbě či úklidu. Druhou podmínkou je, že nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně. Tuto podmínku měla žalobkyně taktéž za nesplněnou z důvodů uvedených již v žalobě. Žalobkyně poukázala na to, že žalovaný nedokládá svá tvrzení důkazy a že odmítnutí poskytnutí informací s ohledem na vyjádření prof. K., že žalobkyně namítá v jiných řízeních podjatost prof. K. v souvislosti s jím podanými znaleckými posudky, nemá oporu v zákoně ani rozsudku sp. zn. 1 As 189/2014, protože nejde o osobní soukromé informace, ale o informace „obchodní“.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 17. 5. 2017 uvedl, že žalobkyně zveličuje význam činností prof. K. pro žalovaného. Ten nebyl jmenován členem poroty pro soutěž o návrh na opravu vybraných staveb dálnice D47, ale byl pouze jedním z možných náhradníků. Účast prof. K. v komisi pro poruchy cementobetonových vozovek a činnosti pro bývalou zaměstnankyni žalovaného Ing. P. měly jen občasnou a doplňkovou povahu, tj. nebyly zásadnějšího významu. Podíl prof. K. na zpracování znaleckých posudků, vydaných dvěma znaleckými ústavy, nebyl pracovní činností vykonávanou pro žalovaného, ale pro jiné subjekty. Technická rada není součástí struktury orgánů žalovaného, což vyplývá z jeho organizačního schématu a personální složení technické rady předurčuje, že ta se zabývá činnostmi zejména teoretické či vědecké povahy. Z výslechu prof. K. v rámci rozhodčího řízení vyplývá, že náplní činnosti technické rady je především odborná diskuze jejích členů či podání vyjádření k předloženým otázkám v podobě nezávazného stanoviska, ze statutu technické rady nic o závaznosti jejích stanovisek nevyplývá.

Žalovaný setrval na názoru, že prof. K. nesplňuje žádný ze znaků zaměstnanců, ohledně nichž musí povinný orgán poskytnout informace o výši odměny podle rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012, že se prof. K. podílel na činnosti žalovaného jen nepřímo a pouze nevýznamným způsobem. Podle žalovaného je vyloučeno, aby prof. K. připravoval podklady pro rozhodování žalovaného, protože rozhodováním ve smyslu rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 je třeba rozumět vrchnostenské rozhodování o právech a povinnostech osob, kterým ale žalovaný není nadán (k tomu např. rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2016, č. j. 5 As 52/2016 – 39). Prof. K. podle žalovaného nedisponuje faktickým vlivem na činnost žalovaného, a proto jej nelze zařadit mezi zaměstnance, o nichž se poskytují údaje o výši odměny. Prof. K. nemůže ovlivňovat ani hospodaření žalovaného a toto tvrzení žalobkyně nijak neprokázala. Podle názoru žalovaného není důvod pochybovat o tom, že veřejné prostředky na odměnu prof. K. byly vynaloženy hospodárně, a tvrzení žalobkyně, že žalovaný neprokázal, že nemá k dispozici žádné dokumenty, jež by byly výsledkem činnosti prof. K., resp. že jeho činnost nemá pro žalovaného zásadnější význam, postrádá smysl, neboť nelze prokazovat existenci negativních skutečností (k tomu např. rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2011, č. j. 4 As 19/2011 – 75). Žalobkyně nepožaduje podle žalovaného poskytnutí „čistě obchodních informací“, informace o výši odměn se bezprostředně dotýkají osoby prof. K., jeho soukromí a soukromých údajů a jejich neoprávněné poskytnutí může zasáhnout do práva prof. K. na informační sebeurčení, přičemž z obsahu vyjádření prof. K. i dalších skutečností známých z činnosti žalovaného bylo zřejmé, že žalobkyně zamýšlí využít informace k poškození prof. K..

Žalovaný v podání ze dne 2. 1. 2018 nově uvedl, že výkladem ustanovení § 8b InfZ se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (dále jen „Nález“), podle kterého povinná osoba může poskytnout informace o platu a odměnách zaměstnance pouze při současném splnění čtyř podmínek: a) účelem vyžádání informace je přispět k diskuzi o věcech veřejného zájmu, b) informace samotná se týká veřejného zájmu, c) žadatel plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“ a d) informace existuje a je dostupná. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž odmítl závěr vyjádřený v rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012, že není třeba provádět test proporcionality při posuzování jednotlivých případů, protože jej provedl již zákonodárce při formulaci ustanovení § 8b InfZ.

Podmínky a) – c) pak podle žalovaného žádost žalobkyně nesplňuje. K podmínce ad a) žalovaný uvedl, že účelem žádosti nebylo přispět k veřejné diskuzi, ale šlo o soukromý účel spočívající v podpoře argumentace o údajné podjatosti prof. K. v jiných sporech, což žalobkyně potvrdila v žalobě. Nadto námitky podjatosti v těchto jiných sporech již byly zamítnuty. K podmínce ad b) žalovaný uvedl, že se informace netýká veřejného zájmu, neboť žalobkyně žádostí sleduje pouze soukromý zájem na zlepšení argumentační pozice v jiných sporech. K podmínce ad c) žalovaný upozornil na to, že žalobkyně je podnikatelem v oblasti stavebnictví, není neziskovou organizací či jiným zástupcem občanské společnosti a ani fakticky takovou činnost nevykonává.

Žalobkyně namítla, že Ústavní soud v Nálezu nerozporoval veškeré závěry rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012, ten tak neztratil na relevanci, a to zejména ohledně vymezení, u kterých osob lze shledat zvláštní zájem na poskytnutí informací o jejich odměnách od povinných subjektů. Žalobkyně uvedla, že prof. K. byl stále zvolen jako závislý člen poroty, a to bez ohledu na to, že byl pouhým náhradníkem, působil jako poradce či asistent Ing. P., v komisi pro poruchy cementobetonových vozovek a jiných ad hoc problémů. To, že má určitá činnost doplňkový či občasný charakter, ještě neznamená, že je nevýznamná. Relevantní je, že zastával funkci poradce/asistenta a patří tak mezi osoby, ohledně nichž je třeba poskytovat informace. Prof. K. měl podle žalobkyně navíc poskytovat žalovanému poradenské služby, jak vyplývá z dohod o provedení práce.

Žalobkyně namítla, že organizační schéma žalovaného není důkazem, ale pouze tvrzením žalovaného, není zřejmé, kým a kdy byl přijat a zda je závazný, nebyl podepsán a nic tedy nepotvrzuje. Úzké provázání technické rady se žalovaným vyplývá již z jejího statutu, např. ze způsobu jejího obsazování, konání jednání na návrh generálního ředitele, postavení iniciativního odborného orgánu generálního ředitele, oprávnění generálního ředitele vybírat témata k diskuzi ze strany technické rady a konání jednání v budově generálního ředitelství žalovaného. Sám žalovaný ostatně označil technickou radu v podání ze dne 10. 2. 2017 za orgán žalovaného. Organizační hledisko navíc není podstatné, protože podle rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 rozhoduje podílení se na činnosti povinného subjektu a jeho míra. Neprokázané tvrzení žalovaného, že technické rada má pouze podpůrnou funkci na úrovni odborné diskuze a nezávazných stanovisek, není relevantní, protože podle rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 postačí právě poradní funkce. Na plnění poradní funkce ze strany technické rady a prof. K. nic nemění ani skutečnost, že technická rada je kolektivním orgánem a její stanoviska jsou výsledkem kolektivní vůle, a nikoliv vůle prof. K.. Poradní funkci navíc plní každý její člen jednotlivě, protože podle statutu technické rady se může buď připojit k většinovému stanovisku, nebo vyslovit stanovisko odlišné. Význam členů technické rady vyzdvihl i prof. K. při výslechu v jiném řízení.

Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by žalovaný nemohl prokazovat negativní skutečnost, že činnost prof. K. mimo technickou radu nemá pro žalovaného zásadnější význam, protože mohl navrhnout důkazy, ze kterých bude možné posoudit význam činnost prof. K. mimo technickou radu. Žalovaný musí uvedené prokazovat, neboť pro sebe z tvrzené skutečnosti dovozuje příznivý právní důsledek a negativní teorie důkazního břemene je navíc již překonaná a vede pouze k častějšímu užití nepřímých důkazů. Podle žalobkyně generální ředitel neuvedl, že by měl za to, že žalobkyně zamýšlí zneužít požadované informace, v napadeném rozhodnutí pouze uvedl, že žádost mohla být podána s úmyslem poškodit prof. K., tj. jedná se pouze o spekulaci, domněnku či obavu, která ani podle odborné literatury nemůže být důvodem pro odmítnutí žádosti o informace. Navíc případné vznesení námitky podjatosti nemůže prof. K. poškodit, protože cílem není vyslovení podjatosti, ale vyslovení o tom, že jsou dány pochybnosti o nepodjatosti, což nemá žádnou negativní výpovědní hodnotu. I kdyby nezávislý orgán shledal existenci pochybností o nepodjatosti, nelze hovořit o zneužití práva žalobkyně, ale naopak o ochraně jejích práv. Navíc k tvrzení o zneužití práva na informace žalovaný nepředložil žádné důkazy.

K Nálezu pak žalobkyně uvedla, že z něj nelze vycházet bez přihlédnutí k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), na kterou se odvolává. Ústavní soud v nálezu přihlédl k rozsudku velkého senátu ESLP č. 18030/11 ze dne 8. 11. 2016 ve věci Magyar Helsink Bizottság proti Maďarsku (dále jen „rozsudek Magyar“) diskutabilním způsobem. V rozsudku Magyar se jednalo o situaci, kdy právo na získání informace vyplývalo pouze z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a to z práva na svobodu projevu, v jehož rámci ESLP dovodil předmětná čtyři kritéria; naproti tomu český právní řád zakotvuje samostatné právo na informace, které je postaveno na roveň svobodě projevu. Čtyři zmíněná kritéria, dovozená v souvislosti s právem na svobodu projevu, se tak nevztahují ke svébytnému právu na přístup k informacím. Rozsudek Magyar tak pouze rozšiřuje právo na svobodu projevu, a proto jej podle žalobkyně nelze využít pro omezení odlišného práva, tj. práva na informace. To podle žalobkyně potvrdil i sám ESLP v bodech 139 a 145 rozsudku Magyar. Podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) pak lze omezit právo na informace pouze zákonem a ze žádného zákona nevyplývá, že by měla být aplikována první tři ze čtyř kritérií dovozených Ústavním soudem. Tato kritéria tak představují podle názoru žalobkyně nepřípustnou soudcovskou tvorbu práva, nemají oporu v InfZ a nekorespondují jeho účelu a smyslu. Ostatně z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3930/14 vyplývá, že je třeba volit výklad příznivější pro realizaci práva na informace a že nelze judikatorně dotvářet další procedurální překážky přístupu k informacím. Nález je tak podle žalobkyně v rozporu s dřívější rozhodovací praxí Ústavního soudu a je nutno jej revidovat, což výjimečně připouští nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05-2.

Kritérium ad a), že účelem vyžádání informace je přispět k diskuzi o věcech veřejného zájmu, by podle názoru žalobkyně nemělo být aplikováno, což vyplývá z judikatury NSS (např. rozsudky NSS ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 As 359/2017 - 57, ze dne 21. 6. 2012, č. j. 9 As 101/2011 - 108, ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29 či ze dne 27. 6. 2007, č. j. 6 As 79/2006 - 58), judikatury městského soudu (rozsudek ze dne 26. 4. 2013, č. j. 9 Ca 372/2009 - 33) i odborné literatury, podle které je InfZ postaven na neexistenci povinnosti odůvodňovat žádost o informace a prokazovat jakoukoliv vazbu k požadované informaci, což vyplývá i ze samotného InfZ. I kdyby toto kritérium aplikováno bylo, je splněno, neboť žalobkyně v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí i v žalobě vznesla otázku pochybností o hospodárném vynaložení veřejných finančních prostředků na odměnu prof. K., přičemž kontrola nakládání s veřejnými prostředky je podstatným cílem InfZ, což potvrzuje judikatura (např. rozsudek NSS ze dne 20. 4. 2017, č. j. 1 As 120/2017 – 37, Nález či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2017, č. j. 62A 181/2015 – 84).

Kritérium ad b), že informace samotná se týká veřejného zájmu, by podle žalobkyně nemělo být aplikováno, protože povinnosti poskytnout informace podléhají zpravidla všechny informace, které má povinný subjekt objektivně k dispozici, není-li vyloučeno či omezeno v InfZ (k tomu rozsudek NSS ze dne 7. 5. 2009, č. j. 1 As 29/2009 – 59). Navíc je toto kritérium podle názoru žalobkyně naplněno, neboť nakládání s veřejnými prostředky je věcí veřejného zájmu.

Kritérium ad c), že žadatel plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“, by podle názoru žalobkyně nemělo být aplikováno, neboť se váže pouze k právu na svobodu projevu (jak žalobkyně vysvětlila výše), příp. by mělo platit, že tyto úkoly plní každý žadatel, když „dostává na světlo“ informace, které mohou být podkladem pro veřejnou diskuzi. Žalobkyně měla za to, že mezi žadateli by nemělo být rozlišováno, což vyplývá z judikatury (např. rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 97/2009 – 119, ze dne 4. 8. 2014, č. j. 8 As 114/2013 – 36 či ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29), a vede k nerovnosti práv v rozporu s čl. 1 Listiny (srov. např. odlišného stanoviska soudce Roberta Spana k rozsudku Magyar). Typičtí „hlídací psi“ navíc běžně zakládají svoji práci na informacích získaných třetími osobami, což by bylo vyloučeno či omezeno. InfZ pak podle žalobkyně také nerozlišuje mezi žadateli. Samotné požadované informace pak podle žalobkyně nesporně existují a jsou dostupné [kritérium ad d)].

Žalobkyně poukázala na to, že zákonodárce běžně provádí test proporcionality pro celé okruhy situací přímo v zákonné normě. I přesto by však právo žalobkyně na informace převážilo nad právem prof. K. na ochranu soukromí, neboť (i) splnění testu vhodnosti vyplývá z rozsudku NSS ze dne 30. 10. 2012, č. j. 1 As 142/2012 – 32, (ii) test potřebnosti je splněn, protože právní řád nezná jiný institut k naplnění cíle ustanovení § 8b InfZ, což potvrzuje i posledně jmenovaný rozsudek NSS, a (iii) test poměřování závažnosti v kolizi stojícího základního práva a veřejného zájmu je taktéž splněn, protože osoby přispívající veřejnému sektoru – jako prof. K. – se do jisté míry vzdávají svého soukromí, přičemž míra omezení odpovídá společenskému významu zastávané funkce, tj. osoby, které ovlivňují činnost žalovaného, nemohou počítat se zvýšenou ochranou v souvislosti s vyřizováním žádostí o poskytnutí informací o jejich příjmech z veřejných prostředků, neboť existuje dodatečný zájem na jejich identifikaci, což prof. K. podle žalobkyně splňoval. Navíc informace o příjmech, které žalobkyně vyžádala, nepředstavují jediný příjem prof. K., ten má totiž i společnost CONSULTEST a působí v různých znaleckých ústavech, přičemž zároveň platí, že žalovaný není schopen prokázat, jakou práci vlastně prof. K. pro žalovaného vykonal.

Žalovaný v reakci na předchozí vyjádření žalobkyně uvedl, že rozsudek sp. zn. 8 As 55/2012 byl Nálezem zcela překonán a není relevantní, neboť jej Ústavní soud odmítl v celém rozsahu, protože za nesprávné shledal již základní východisko, že test proporcionality provedl již zákonodárce v rámci ustanovení § 8b InfZ. Na Nález navázal Ústavní soud také v nálezu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1200/16 a NSS v rozsudku ze dne 15. 11. 2018, č. j. 3 As 211/2017 – 20, podle kterého nemohou Nález a rozsudek sp. zn. 8 As 55/2012 vedle sebe obstát. Žalovaný odmítl, že by Nález byl výsledkem nepřípustné soudcovské tvorby práva, je pouze korekcí výkladu podústavních norem k zamezení protiústavnosti a zásahu do ústavně zaručených práv. Žalovaný dále nesouhlasil s tím, že by Ústavní soud převzal rozsudek Magyar bez dalšího, neboť se v Nálezu zabýval i další rozhodovací praxí ESLP a Soudního dvora EU. Kritéria podle Nálezu je tak podle žalovaného třeba aplikovat a žalobkyní odkazovaná judikatura správních soudů není relevantní, protože předchází Nálezu, a nemohla se tak zabývat jím představenými kritérii.

Žalobkyně zde uvedla, že rozsudek sp. zn. 8 As 55/2012 nepozbyl relevance, protože jej Ústavní soud v Nálezu nerozporoval v jiném směru, než v tom, zda zákonodárce provedl test proporcionality v rámci ustanovení § 8b InfZ. To, že Nález a rozsudek sp. zn. 8 As 55/2012 nejsou zcela protikladné, konstatoval NSS v rozsudku ze dne 4. 9. 2018, č. j. 7 As 366/2017 – 54. Žalobkyně setrvala na tom, že závěr Ústavního soudu o nutnosti provádění testu proporcionality v každém jednotlivém případě je diskutabilní avšak žádost žalobkyně kritéria tohoto testu splňuje. Žalobkyně upozornila na to, že nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1200/16 byl vydán stejným senátem a soudce zpravodaj byl shodný jako v případě Nálezu, odkazovaný nález původní argumentaci Nálezu nijak nerozvíjí, pouze ji přebírá, tj. nevyvrací argumentaci žalobkyně uplatněnou v nynějším řízení. Žalobkyně poukázala na to, že podle rozsudku NSS ze dne 15. 11. 2018, č. j. 3 As 211/2017 – 20 vedle sebe nemohou Nález a rozsudek sp. zn. 8 As 55/2012 obstát pouze v tom ohledu, zda má být proveden test proporcionality, nikoliv v jiném. Závěry rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012 podle žalobkyně nepřestaly platit.

Žalobkyně měla za to, že čtyři prahová kritéria vymezená Nálezem představují nové a právními předpisy nepředvídané požadavky na obsah a účel žádosti i na osobu žadatele, zakládající nerovnost mezi žadateli, které vedou k omezení práva na přístup k informacím. Tyto překážky mají podle žalobkyně převážně procedurální charakter, přičemž jejich zavádění je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3930/14, jak již žalobkyně uvedla dříve. Žalobkyně zopakovala svoji argumentaci ohledně odlišnosti rozsudku Magyar, nepřípustného postavení Ústavního soudu do role zákonodárce a možnosti odchýlit se od Nálezu a setrvala na relevanci jí dříve odkazované rozhodovací praxe zejm. NSS. Žalobkyně pak poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9A 26/2016 – 48, ve kterém zdejší soud vědomě nezohlednil Nález, z čehož podle žalobkyně vyplývá, že Nález není univerzálně použitelný na všechny případy, kdy se žádost týká něčích příjmů, a že významnou roli hraje to, zda příjem osoby, které se žádost týká, je jediným příjmem této osoby. To v případě prof. K. není splněno, jak již žalobkyně zdůvodnila dříve. Z předmětného rozsudku zdejšího soudu pak podle žalobkyně vyplývá, že zveřejnění informace o výši odměny za vyhotovení odborného vyjádření nevede k difamaci či dehonestaci znalce, protože sama o sobě tato informace nenese žádný negativní informační obsah, a že za běžných okolností nepředstavuje zveřejnění informace o výši odměny pro jejího příjemce podstatnou újmu; to vše při vědomí zdejšího soudu o Nálezu. Žalovaný podle žalobkyně neprokázal, že by účelem žádosti bylo zneužití informací, a žalobkyně zdůraznila, že vznesení námitky podjatosti nemohlo prof. K. nijak poškodit.

Žalovaný zde odmítl, že by zůstala nadále v platnosti „zbytková“ kategorie závěrů rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012, neboť Nález zpochybnil samotnou podstatu tohoto rozsudku. Kritéria Nálezu nebyla splněna a žalovaný proto postupoval správně, když odmítl informace poskytnout. K možnosti revize Nálezu žalovaný uvedl, že nerespektování ústavních výkladů Ústavního soudu je možné zcela výjimečně, při existenci zcela specifických okolností a s cílem přesvědčit Ústavní soud k modifikaci jeho názorů. Zdejší soud však podle žalovaného takový úmysl nemá, což vyplývá např. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 11A 125/2018 – 70, podle něhož Nález zásadně změnil způsob posuzování žádostí o informace ve věci platů úředníků ve veřejné správě na určitých postech. Uvedený rozsudek měl navíc podle žalovaného vyložit i kritérium tzv. společenského hlídacího psa, tak, že nezahrnuje shromažďování podkladů a důkazů pro vedení soukromoprávního sporu, což je i nyní posuzovaný případ. Žalobkyní citovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9A 26/2016 – 48 podle názoru žalovaného nedopadá na nyní posuzovanou věc, byl vydán dříve, než rozsudek ze dne 7. 3. 2019, č. j. 11A 125/2018 – 70, týká se jiných skutkových okolností (odměny za vyhotovení jednoho konkrétního odborného vyjádření v souvislosti s konkrétním a neopakovatelným trestním řízením a ustanovením § 8b InfZ se soud zabýval pouze okrajově). Zatímco v posuzované věci šlo podle žalobkyně o roční finanční plnění ve prospěch prof. K.. Na tom nemění nic ani účast prof. K. ve společnosti CONSULTEST, přičemž prof. K. vlastní podíl ve výši 13 %, není statutárním orgánem, a proto nelze hovořit o tom, že by společnost řídil či ovládal, znalecké posudky pro znalecký ústav Univerzity Pardubice ohledně dálnice D47 pak byly pouze jednorázovým úkolem.

K věci se vyjádřil rovněž prof. K. (osoba zúčastněná na řízení). Uvedl, že technická rada generálního ředitele, jejímž je členem, je kolektivním a poradním orgánem. Závěry technické rady k projednávaným odborným otázkám jsou konsenzuálním výstupem technické rady jako celku a pro generálního ředitele mají nezávazný, doporučující význam. V porotě v rámci projektové soutěže o návrh na opravu vybraných úseků dálnice D47 prof. K. působil pouze jako náhradník za jiného člena rady, tak aby člen technické rady mohl technické radě referovat o průběhu jednání. Toto působení skončilo poté, co byl vybrán vítěz uvedené soutěže. Dočasné byly i ostatní aktivity, které žalobkyně zmiňuje ve svých dokumentech. Korektním způsobem je působení prof. K. ve vztahu k žalované popsáno v dokumentech žalované ze dne 10. 2. 2017 a 17. 5. 2017.

Prof. K. uvedl, že se prostřednictvím technické rady rozhodně nepodílí na řízení žalované. Ostatně jedna fyzická osoba v postavení člena kolektivního poradního orgánu může stěží mít vliv na jakékoliv zásadní čí strategická rozhodnutí instituce o několika tisících zaměstnancích, která nakládá řádově s desítkami miliard Kč ročně.

Prof. K. souhlasil s tím, že je autorem nebo spoluautorem několika znaleckých posudků ohledně vad staveb dálnice D47, které zpracovaly znalecké ústavy Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně a Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Uvedené znalecké posudky byly použity ze strany žalované v řízeních ohledně vad staveb dálnice D47 probíhajících před Rozhodčím soudem a rovněž před Obvodním soudem pro Prahu 1. V těchto řízeních žalobkyně a další stavební firmy vznesly vůči prof. K. námitky podjatosti, které se zakládaly na nepravdivých tvrzeních a spekulacích. Všechny námitky vznesené byly podle prof. K. zamítnuty.

Vzhledem k vlastní profesní a odborné zkušenosti byl prof. K. připraven kvalifikovaně hájit závěry, ke kterým dospěly uvedené znalecké ústavy ve svých posudcích. Neočekával, že bude nucen v uvedených řízeních vyvracet řadu smyšlených či spekulativních tvrzení, jejichž jediným účelem je zpochybnit jinou než odbornou argumentací odbornou kvalifikaci a kompetenci zpracovat předmětné posudky. Žalobkyně je přitom dle prof. K. připravena za každou cenu využít jakoukoliv informaci, která by jí mohla v uvedené destruktivní strategii napomoci, včetně informace požadované na základě zákona 106/1999 Sb., s jejímž poskytnutím nesouhlasil. Prof. K. je názoru, že žalobkyně nesleduje tímto řízením žádný férový zájem na kontrole účelného vynakládání veřejných prostředků na straně žalované. Žalobkyně potřebuje požadované informace opět pouze k tomu, aby mohla s jejich využitím v jiných řízeních snižovat odbornou erudici a zpochybňovat závěry příslušných znaleckých posudků. Proto prof. K. již v minulosti na žádost žalované zaslal své vyjádření ze dne 3. 10. 2016, ve kterém s poskytnutím požadovaných informací ze stejných důvodů nesouhlasil. Na důvodech uvedených ve vyjádření ze dne 3. 10. 2016 přitom trvá.

Jednání ve věci se konalo dne 23. 6. 2020. Všechny zúčastněné strany setrvaly na svých dosavadních procesních postojích a stanoviscích.

Žalobkyně se speciálně vyjádřila k podání žalovaného ze dne 18. 11. 2019 a k vyjádření prof. K.. Žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05-2, ze kterého vyplývá, že pokud je přednesena argumentace směřující proti závěrům nálezu Ústavního soudu, je možné závěry takového nálezu překonat. Pokud existují soudní rozhodnutí respektující závěry Nálezu Ústavního soudu, má žalobkyně za to, že jsou irelevantní s ohledem na to, že tato rozhodnutí nevypořádávají argumentaci žalobkyně vznesenou v tomto řízení. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že městský soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 A 26/2016 – 42, závěry Nálezu Ústavního soudu neaplikoval. Pokud je žalovaný ve vyjádření ze dne 18. 11. 2019 názoru, že tento rozsudek městského soudu na projednávanou věc nelze vztáhnout, žalobkyně v této souvislosti poukázala na odst. 14 vyjádření žalovaného ze dne 10. 2. 2017, kde žalovaný uvedl, že charakter činnosti prof. K. pro žalovaného je občasný a doplňkový. Prof. K. se ve vyjádření ze dne 27. 5. 2020 s tímto postojem žalovaného ztotožnil. I v rámci výslechu prof. K. v rozhodčím řízení sp. zn. Rsp 2378/12 uvedl, že od žalovaného obdržel symbolické finanční plnění. Vzhledem k tomu, že prof. K. má řadu jiných příjmů (např. od společnosti Consultest) nejen od žalovaného, lze podle žalobkyně závěry rozsudku městského soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 A 26/2016 – 42, aplikovat právě i v projednávané věci, neboť z poskytnuté informace nebudou moci být dovozovány skutečnosti o ekonomické či společenské identitě jednotlivce. Žalobkyně poukázala na to, že dle dostupných informací má společnost Consultest aktiva v řádech desítek milionů korun, prof. K. dále působí na vysoké škole a znaleckých ústavech, vypracovává znalecké posudky. K vyjádření prof. K. z 27. 5. 2020 žalobkyně uvedla, že i zde prof. K. připustil, že byl členem orgánu, který měl poradní funkci, na činnosti žalovaného se tak dle žalobkyně podílel významným způsobem a informace o jeho činnosti by tak měly být poskytovány. Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí pak není založeno na zneužití práva. Žalovaný se zde pustil do spekulace, že žádost by mohla představovat zneužití práva, jedná se však o nepodloženou úvahu. Zde žalobkyně odkázala na odbornou literaturu – komentář od autorů Furek, Rothanzl, Jírovec: Zákon o svobodném přístupu k informacím, nakladatelství C.H.Beck. Argumentace zneužitím práva se podle žalobkyně odvíjí od vznesené námitky podjatosti, to však nijak nesnižuje vážnost osoby a nemá výpovědní hodnotu. O námitce rozhoduje nezávislý orgán, případná podjatost chrání práva žalobkyně a nepoškozuje prof. K.. Žalobkyně citovala závěry rozsudku městského soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 A 26/2016 – 42, z nichž vyplývá, že informace o výši odměny za vyhotovení odborného vyjádření nelze považovat za informaci, která by měla difamovat znalce. Výše odměny sama o sobě žádný negativní informační obsah mít nemůže.

Žalovaný byl toho názoru, že od závěru Nálezu Ústavního soud se odchýlit nelze. Pokud jde o použitelnost rozsudku městského soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 A 26/2016–42, šlo o odměnu za poskytnutí jednoho konkrétního stanoviska v jedné konkrétní věci. V projednávané věci však prof. K. opakovaně poskytuje určitou činnost, která není pro žalovaného klíčová. Skutkové okolnosti projednávané věci jsou tak odlišné. Další příjmy prof. K. žalovaný nepopírá, podíl ve společnosti Consultest nijak neprokazuje, kolika z příjmů této společnosti prof. K. disponuje. Pokud jde o zneužití práva, Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 22. 3. 2019, č. j. 3 A 109/2015 – 66, zdůraznil, že informace nemá sloužit k přípravě podkladů sporů, ale ke kontrole k nakládání s prostředky, má přitom dojít k poměření zájmů a má být rozhodnuto, který z těchto zájmů převáží. Žalobkyně jistě může podávat námitky podjatosti, činí tak však opakovaně a konsistentně, uvádí skutečnosti, které jsou v rozporu s realitou. Prof. K. má tak obavu, že získané informace z projednávané věci znovu žalobkyně použije k další námitce podjatosti.

Osoba zúčastněná na řízení – prof. K. k věci doplnil v zásadě tolik, že se při své činnosti zabýval pouze odbornými otázkami. Nestaral se o to, jaká za to bude finanční náhrada.

Městský soud na jednání provedl tyto důkazy: k návrhu žalobkyně - jmenovací dekret člena Technické rady generálního ředitele ŘSD ČR z 30. 5. 2013 a 19. 2. 2015, - úryvek z výslechu prof. K. ze dne 19. 2. 2016 v rozhodčím řízení pod sp. zn. Rsp 2378/12, - soutěžní podmínky projektové soutěže o návrh (oprava dálnice D47, stavby 4708.2, 47091/1, 47091/2), - výpis z obchodního rejstříku společnosti Consultest, IČO 25346784, - titulní stránka a stránka: č. 44 znaleckého posudku č. 28/2013, č. 29 znaleckého posudku č. 11/2016, č. 28 znaleckého posudku č. 3Z/2014, č. 6 znaleckého posudku č. 3Z/2014 – doplněk č. 1, - profil prof. K. s jeho kontaktními údaji uveřejněný na internetových stránkách Vysokého učení technického v Brně, - výkazy zisků a ztrát společnosti Consultest za roky 2014, 2015 a 2016, k návrhu žalovaného - statut Technické rady generálního ředitele ŘSD ČR a seznam jejích členů, - usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 11. 1. 2016, č. j. 11 C 59/2012 – 344, - usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení pod sp. zn. 11 C 59/2012 na straně 3 a 4 protokolu ze dne 31. 3. 2016, - část vyjádření žalobkyně a dalších zhotovitelů ze dne 5. 9. 2016 v rámci rozhodčího řízení před Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR pod č. Rsp 2378/12, - usnesení rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR ze dne 5. 9. 2017 pod č. Rsp 2256/12, - organizační schéma žalovaného - podáními k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2019 (označené jako „Nové závažné skutečnosti svědčící o podjatosti znalců VUT, UPa a CDV, jakož i společnosti INSET“), a ze dne 5. 12. 2019 (označené jako „vyjádření žalobce k podání žalované ze dne 26. 9. 2019 a k jeho doplnění ze dne 14. 10. 2019“).

Městský soud neprovedl dokazování podklady: žádost žalobkyně z 1. 7. 2016 o poskytnutí informace, sdělení Ředitelství silnic a dálnic ČR z 18. 7. 2016, č. j. 17496/2016-10300, rozhodnutí Ředitelství silnic a dálnic ČR z 2. 8. 2016. č. j. 18956/2016-10300, sdělení žalobkyně z 9. 8. 2016 k rozhodnutí z 2. 8. 2016, č. j. 18596/2016-10300, odpověď Ředitelství silnic a dálnic z 26. 8. 2016, odvolání proti rozhodnutí Ředitelství silnic a dálnic ČR o částečném odmítnuti žádosti ze dne 1. 7. 2016, stížnost na postup povinného orgánu při vyřizování této žádosti, rozhodnutí Generálního ředitele Ředitelství silnic a dálnic ČR z 31. 8. 2016, č. j. 20605/2016-10000, rozhodnutí generálního ředitele Ředitelství silnic a dálnic ze dne 12. 10. 2016, č. j. 20616/2016-10300, dohody o provedení práce ze dne 8. 11. 2012, 24. 6. 2013, 31. 3. 2015 a 31. 12. 2015, příkazy k výplatě z dohody o provedení práce za období duben 2015, září 2015, říjen 2015, listopad 2015; leden/2016, příkaz z 31. 3. 2016, z 3. 3. 2016, příkaz za období duben 2016, příkaz z 31. 5. 2016, nesouhlas prof. K. s poskytnutím údajů ze dne 3. 10. 2016. Tyto podklady jsou součástí správního spisu vedeného k vyřizování žádosti o informace, z něhož soud při posuzování věci rovněž vycházel. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS).

Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (srov. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.).

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně podala žádost o informace dne 1. 7. 2016. Žádala o poskytnutí 6 okruhů informací, konkrétně a) veškerých smluv a dohod uzavřených mezi Ředitelstvím silnic a dálnic ČR a prof. K., které jsou aktuálně platné a účinné nebo byly platné a účinné v minulosti; b) úkonů nebo dekretů, kterými byl Ing. K. jmenován do jakékoliv funkce v rámci Ředitelství silnic a dálnic ČR; c) veškerých výkazů činností, které Ing. K. na základě těchto smluv a dohod vykonával pro Ředitelství silnic a dálnic ČR, včetně dokumentů, které byly výstupem činnosti Ing. K.; d) informace o výši jednotlivých ročních finančních plnění, které za uvedené činnosti Ing. K. obdržel, rozdělené do částek obdržených za jeden kalendářní rok; e) seznamu veškerých pracovních pozic a zařazení, které Ing. K. zastává nebo zastával v rámci organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR; f) veškerých souvisejících dokumentů (např. dokumentů, kterými byly výše požadované smlouvy nebo dohody měněny, prodlouženy nebo ukončeny).

Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 2. 8. 2016, č. j. 18956/2016-10300 žalovaný žádost v části písm. d) odmítl. V odůvodnění k tomu s odkazem na rozsudek sp. zn. 8 As 55/2012 uvedl, že pokud se příslušná osoba podílí na vlastní činnosti povinného subjektu jen nevýznamným způsobem a nejsou-li pochybnosti, o tom, zda jsou veřejné prostředky poskytnuté takové osobě vynakládány hospodárně, není povinna takové informace poskytnout. Fakticky se pak prof. K. podle žalovaného na činnosti žalovaného nepodílel, neboť vykonává činnosti související se svým členstvím v Technické radě generálního ředitele ŘSD a dále se z odborného hlediska v rámci oboru své specializace vyjadřuje na žádost ŘSD k vybraným odborným otázkám.

Žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí podala dne 17. 8. 2016 odvolání, v němž nesouhlasila se žalovaným v tom, že se prof. K. na činnosti ŘSD podílí jen nevýznamným způsobem. Žalobkyně současně s odvoláním podala taktéž stížnost na nečinnost – postup povinného orgánu při vyřizování žádosti, neboť v poskytnutých informacích byla část znečitelněna (začerněna), aniž by o této části bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace.

Generální ředitel pak rozhodnutím ze dne 31. 8. 2016, č. j. 20605/2016-10000 postup povinného subjektu potvrdil v části, v níž nebyly poskytnuty informace o výši smluvní odměny prof. K., jakož i další údaje, které není žalovaný povinen poskytnout nad rámec § 8b odst. 3 InfZ. V rozsahu, ve kterém žalovaný neposkytl údaje o roku narození a místě trvalého pobytu prof. K., generální ředitel informace sám poskytl.

Prof. K. dopisem ze dne 3. 10. 2016 sdělil žalovanému, že s poskytnutím informací o výši ročních plnění, které obdržel za činnost vykonávanou pro žalovaného, nesouhlasí, prof. K. má za to, že účelem poskytnutí informací žalobkyni je jejich zneužití v neprospěch prof. K..

O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 12. 10. 2016.

Z dokazování při jednání vyplynulo, že prof. K. byl u žalovaného za odvedenou práci odměňován na základě: - dohody o provedení práce ze dne 8. 11. 2012 v období od 8. 11. 2012 do 31. 12. 2012 v rozsahu práce maximálně 30 hod/měsíčně, - dohody o pracovní činnosti ze dne 31. 12. 2012 v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 v rozsahu práce maximálně 30 hod/měsíčně (šlo o práce: příprava na jednání o opravě D2, tabulka technologií, výskyt technologií, SFDI, jednání o opravě D2 včetně cesty, SHV zpracování připomínek), - dohody o provedení práce ze dne 24. 6. 2013 v období od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013 v rozsahu práce maximálně 25 hod/měsíčně.

Prof. K. byl dále ve dnech 19. 2. 2015 a 30. 5. 2013 jmenován členem Technické rady generálního ředitele ŘSD České republiky a vykonával pak činnost na základě: - dohody o provedení práce ze dne 31. 3. 2015 v období od 1. 4. 2015 do 31. 12. 2015 v rozsahu práce maximálně 19 hod/měsíčně (šlo o práce: studium podkladů pro jednání VR, příprava na VR, účast na VR GŘ, možnosti využití dat v Silniční databance, studium podkladů k SHV, studium zadání D47, druhotné materiály, studium podkladů k SHV, vyjádření k SHV, příprava na TR – strusky, příprava na TR – VSH, jednání TR, jednání a příprava podkladů pro SDB, příprava podkladů k jednání pracovní skupiny pro ověření životnosti CB krytů, účast na radě cementobetonové vozovky, komise pro CB vozovky, příprava podkladů pro CB komisi), - dohody o provedení práce ze dne 31. 12. 2015 v období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, v rozsahu práce maximálně 19 hod/měsíčně (šlo o práce: příprava podkladů pro jednání CB komise, Komise CB vozovky, poruchy CB, zasedání Technické rady, prohlídka D35, vyznačení vývrtů, soutěž o návrh opravy D47, příprava na jednání poroty, jednání poroty, připomínky k zasedání SHV, připomínky k expertu SFDI, jednání na SFDI, D1 úsek 5, zpracování závěrečného vyjádření SFDI, připomínky k SHV výběrovému řízení).

Samotná Technická rada generálního ředitele nefiguruje v organizačním schématu žalovaného. Podle svého statutu je však Technické rada „iniciativním odborným orgánem generálního ředitele, stálými členy Technické rady jsou významní odborníci působící v širším vědním oboru pozemní komunikace a doprava z akademické oblasti, výzkumu a vývoje, stálými členy Technické rady jsou dále vrcholoví představitelé ŘSD ČR, které pověřuje generální ředitel ŘSD ČR, členy Technické rady jmenuje generální ředitel ŘSD ČR. Témata k projednání na zasedání Technické rady předkládá generální ředitel cestou Úseku kontroly kvality staveb a dále členové Technické rady (TR). K projednávaným tématům přijímá technická rada stanoviska. V případě rozdílných názorů členů Technické rady platí stanovisko většinové, každý člen má právo vyjádřit svůj odlišný názor v zápisu z jednání. Ke každému z projednávaných bodů je určen zpravodaj (člen TR), který připravuje stanovisko projednání. Jednání se koná podle potřeby (na návrh generálního ředitele nebo předsedy TR).“

Prof. K. krom činnosti u žalovaného rovněž působí na Vysokém učení technickém v Brně na stavební fakultě, kde vypracoval v pozici „odpovědného řešitele“ pro žalovaného znalecký posudek - Vysokého učení technického v Brně, fakulty stavební dne 29. 7. 2013, číslo 28/2013 k posouzení vlastností násypových materiálů na stavbě „Dálnice D47, stavba 4708.2 km Ostrava, Rudná – Hrušov, 2. stavba, km 146,600 – 153,054“, - Vysokého učení technického v Brně, fakulty stavební dne 5. 2. 2016, číslo 11/2016 k „posouzení vad trasy dálnice D47, stavby 47091/2 Hrušov – Bohumín, 2. Stavba, km 159,600 – 163,800“ – jako podklad, důkaz pro rozhodčí soud,

Prof. K. rovněž vypracoval u Univerzity Pardubice, dopravní fakulty ve spolupráci s doc. Vladimírem Doleželem znalecký posudek dne 31. 8. 2014, číslo 3Z/2014 k „posouzení vlastností násypových materiálů tělesa dálnice D47, stavby 4708.2“

Z podkladů pocházejících ze soudních sporů mezi žalovaným a žalobkyní vyplývá, že žalobkyně v nich namítá podjatost prof. K., ta nebyla opakovaně shledána (resp. znaleckého ústavu Vysoké učení technické v Brně). Obvodní soud pro Prahu 1 v usnesení ze dne 11. 1. 2016, č. j. 11 C 59/2012 – 344, a obdobně na jednání dne 31. 3. 2016 v téže věci shledal, že prof. K. je odborníkem v oboru, kontakty se žalovaným jsou ryze kolegiálního charakteru. Podjatost znaleckých ústavů Vysokého učení technického v Brně, fakulty stavební a ani Znaleckého ústavu Dopravní fakulty Jana Pernera, Univerzity Pardubice, v nichž jako zpracovatel řešení vystupoval prof. K., neshledal ani Rozhodčí soud při Hospodářské a Agrární komoře v Praze dne 5. 9. 2017, sp. zn. RSP 2256/12.

V řízení před stejným rozhodčím orgánem pod sp. zn. Rsp 2378/12 dne 19. 12. 2016 prof. K. potvrdil, že je zaměstnancem Vysokého učení technického v Brně, s tím, že v rámci kolegiální spolupráce prof. K. působil v rámci dohody o provedení práce i na posudcích Univerzity dopravy Pardubice. Prof. K. uvedl, že postupně vypracoval několik posudků na stavbu D47. Potvrdil, že je společníkem společnosti Consultest zabývající se kontrolou, výzkumem, laboratorními a polními zkouškami dopravních staveb. V rámci své činnosti poskytuje i konzultační služby pro všechny účastníky stavby a údržby pozemních komunikací. Společnost poskytuje též služby žalovanému od roku 1998. Prof. K. potvrdil, že vykonává od roku 2012 pro žalovaného práci, byl poradcem zaměstnankyně žalovaného Ing. P., byl náhradníkem člena poroty žalovaného rozhodující o soutěži na opravu D47 (to vyplývá i ze soutěžních podmínek projektového soutěže o návrh „Oprava dálnice D47, stavby 4708.2, 47091/1, 47091/2“). Z dokazování na jednání soudu dne 23. 6. 2020