8 As 55/2012 — Nejvyšší správní soud

10 A 77/2019- 124 - text 21 10 A 77/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: Kverulant.org o.p.s., IČO: 28925165, sídlem Pražská 1148, Praha 10 zastoupené Mgr. Adriánem Čechem, advokátem, sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2 proti žalované: Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, sídlem Sněmovní 4, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 27. 2. 2019, čj. PS 2019/002394, takto: I. Rozhodnutí Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 27. 2. 2019, čj. PS 2019/002394, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 19 456 Kč k rukám zástupce žalobkyně, Mgr. Adriána Čecha, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět sporu a předchozí řízení 1. Žalobkyně požádala dne 30. 11. 2015 podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), žalovanou o informace týkající se činnosti člena Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“), pana Ing. RNDr. J. P., bytem X (dále jen „dotčená osoba“), jmenovitě o kopie všech čtyř písemností, které byly přílohou datové zprávy č. 287270223 odeslané dotčenou osobou a doručené žalované prostřednictvím informačního systému datových schránek dne 20. 6. 2015 v 10:58:46 hodin a adresované mandátovému a imunitnímu výboru (dále jen „žádost“). Touto datovou zprávou měla tato osoba jakožto člen Rady ČTÚ informovat žalovanou mimo jiné o úkonech směřujících k ukončení její činnosti v dozorčí radě konsorcia soukromých firem CZ.NIC zájmové sdružení právnických osob, sídlem Americká 23, Praha 2 (dnes sídlem Milešovská 1136/5, Praha 3, pozn. soudu), IČO: 67985726 (dále jen „právnická osoba CZ.NIC“). 2. Žádost byla nejprve odmítnuta rozhodnutím ze dne 11. 12. 2015, čj. 13830/2015 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“), přičemž žalobkyní podané odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím žalované ze dne 19. 1. 2016, čj. VKPS 01/2016 (dále jen „původní rozhodnutí o odvolání“). Toto rozhodnutí žalované napadla žalobkyně správní žalobou, které Městský soud v Praze vyhověl rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, čj. 10 A 51/2016 - 53 (dále jen („Původní rozsudek Městského soudu“), původní rozhodnutí o odvolání zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. 3. Městský soud v Praze přitom v tomto svém rozsudku uzavřel, že původní rozhodnutí o odvolání „je dílem nezákonné, neboť ze strany žalované došlo k nesprávnému posouzení otázek, zda požadovaná informace spadá do působnosti povinného subjektu a zda je neveřejnost jednání mandátového a imunitního výboru důvodem pro odmítnutí požadované informace, a dílem nepřezkoumatelné, protože ze strany povinného subjektu nedošlo k řádnému posouzení, zda a v jakém rozsahu je požadovaná informace chráněna zákonem o ochraně osobních údajů.“. 4. V novém řízení žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 2. 2019, čj. PS 2019/002394 (dále jen „Napadené rozhodnutí“), odvolání opět v plném rozsahu zamítla a Prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 3. 2019. Žalobkyně proti Napadenému rozhodnutí podala dne 2. 5. 2019 žalobu, o níž se vede toto soudní řízení. II. Napadené rozhodnutí 5. Žalovaná v Napadeném rozhodnutí úvodem konstatovala, že doplnila „odůvodnění nového rozhodnutí o odvolání žadatele v souladu se zněním předmětného rozsudku a právním názorem Městského soudu v Praze s tím, že zákonné důvody neposkytnutí informací byly po všech stránkách naplněny“. 6. Podle žalované požadované informace jsou projevem osobní povahy a obsahují osobní údaje a informace o soukromí fyzické osoby. Žalovaná odkázala na s tím související ustanovení Listiny základních práv a svobod, občanského zákoníku, a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů (dále jen „GDPR“). Dále žalovaná poměřila dvě základní práva, k jejichž konfliktu ve věci dochází, a to práva žalobkyně na informace a práva dotčené osoby na ochraně soukromí a osobních údajů. 7. Pokud jde o hledisko vhodnosti, došla žalovaná k závěru, že požadované informace nejsou schopny dosáhnout sledovaného cíle, protože informace ohledně dotčené osoby týkající se veřejné moci nebo její činnosti, požadované zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o střetu zájmů“), byly do příslušného registru vloženy a jsou veřejně přístupné. Další požadované dokumenty, které byly přílohou datové zprávy, na níž žalobkyně odkazuje, byly zaslány již nad rámec zákona o střetu zájmů a tato osoba je připojila v důvěře v neveřejnost jednání mandátového a imunitního výboru a v povinnost mlčenlivosti poslanců a zaměstnanců žalované. Tyto informace podle žalované nebyly předmětem zákona o střetu zájmů a nesouvisely s ukončením výkonu funkce členy Rady ČTÚ. Žalovaná v tomto kroku dospěla k závěru, že ochrana soukromí dotčené osoby převažuje a nelze poskytnout dokumenty, kde tato osoba nastiňuje nad rámec zákona o střetu zájmů svůj další profesní život. 8. Co se týká hlediska potřebnosti, žalovaná měla za to, že kontrola veřejné moci je naplněna nahlédnutím do registru v souladu se zákonem o střetu zájmů. 9. Pokud jde o poměření zásahu do základního práva na jedné straně a cíle sledovaného zájmu, vzala žalovaná v potaz i otázku veřejného zájmu na znalosti požadovaných informací. S ohledem na výše uvedené upřednostnila v tomto konkrétním případě ochranu práva na soukromí a na ochranu osobních údajů dotčené osoby před právem na informace. 10. Žalovaná dále v Napadeném rozhodnutí uvedla, že se obrátila na mandátový a imunitní výbor s dotazem stran poskytnutí předmětných informací, neboť informace byly v dispozici tohoto orgánu. Mandátový a imunitní výbor věc projednal a přijal na své 21. schůzi dne 5. 2. 2019 usnesení č. 93, kde odmítl žádost žalobkyně o poskytnutí informací, a to s ohledem na to, že tyto informace nebyly uveřejněny v registru podle zákona o střetu zájmů a členové výboru a zaměstnanci žalované jsou ohledně nich vázáni povinností mlčenlivosti, přičemž slibu mlčenlivosti nebyli zbaveni. 11. Žalovaná uvedla, že si je vědoma názoru vysloveného v Původním rozsudku Městského soudu, ale s ohledem na své statutární postavení servisní organizace Poslanecké sněmovny nemůže jít proti rozhodnutím zákonodárného orgánu, včetně jeho orgánů (tedy i mandátového a imunitního výboru). Podle jejího názoru by v daném případě mohlo jít o kolizi dvou ústavních mocí, a to mocí zákonodárné a moci soudní. 12. V případě žádosti žalobkyně bylo dále dle žalované nutné vycházet z § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, dle něhož povinný subjekt poskytne osobní údaje jen v souladu s právními předpisy, které upravují jejich ochranu. Vzhledem k tomu, že vyžadované informace se vztahovaly ke konkrétní osobě a jejímu profesnímu životu a byly poskytnuty nad rámec zákona o střetu zájmů, poskytnutí těchto informací by nebylo v souladu s právními předpisy upravujícími ochranu osobních údajů. 13. Dále žalovaná uvedla, že ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“) a GDPR může povinný subjekt zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů, přičemž souhlas dotčené osoby neměla k dispozici. Získání předmětné informace nelze dle názoru žalované obhajovat tvrzením, že osoba působící ve veřejné funkci ztrácí nárok na ochranu svého soukromí, ani veřejným zájmem. Žalobkyně má a měla možnost nahlédnout do příslušného registru vedeného v souladu se zákonem o střetu zájmů. Každá osoba zastávající významnou veřejnou funkci je dle žalované zároveň soukromou osobou s nárokem na ochranu svého soukromí. 14. Obsahem požadované informace mají dle tvrzení žalované být plánované osobní a profesní aktivity dotčené osoby do budoucna, proto se týkají soukromé osoby a má jít o projev osobní povahy ve smyslu § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím. Ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů byla žalovaná povinna dbát na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů (dotčené osoby), tudíž nemohla bez souhlasu subjektu údajů podle zákona o ochraně osobních údajů předmětné údaje zpracovávat. 15. Žalovaná v Napadeném rozhodnutí uzavřela: „Právo na informace současně není neomezené a absolutní, ale naráží na určitá omezení a limity. Jedná se o omezení, která vyplývají z potřeby ochrany legitimních veřejných zájmů - dle čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod se tak děje z důvodu ochrany práv a svobod druhých. Právo na informace nelze chápat jako neomezené právo člověka na informaci, zejména pokud byl veře