6 Ads 58/2020 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 2/2020- 72 - text 17 10 Ad 2/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: nezl. R.H. bytem XYZ zákonný zástupce D.H. bytem XYZ zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem sídlem Jana Švermy 1696, Kadaň proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 12. 2019, čj. VZP-19-04779747-U447 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 3. 2. 2020 domáhala zrušení rozhodnutí ředitele Odboru zdravotní péče Regionální pobočky Ústí nad Labem, pobočky pro Liberecký a Ústecký kraj Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 13. 12. 2019, čj. VZP-19-04779747-U447 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná k odvolání žalobkyně změnila rozhodnutí Odboru zdravotní péče Regionální pobočky Ústí nad Labem, pobočky pro Liberecký a Ústecký kraj Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 6. 11. 2019, čj. VZP-19-04483059-U435 (dále jen „Rozhodnutí ze dne 6. 11. 2019“). 2. Rozhodnutím ze dne 6. 11. 2019 žalovaná zamítla žádost žalobkyně o úhradu zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění v části týkající se požadavku na úhradu průvodce po dobu pobytu v lázeňském zařízení z prostředků veřejného zdravotního pojištění a schválila ji v rozsahu komplexní lázeňské léčebně rehabilitační péče bez průvodce. 3. Napadeným rozhodnutím žalovaná změnila výrok Prvostupňového rozhodnutí tak, že „Žádost o úhradu pobytu průvodce pojištěnky v lázeňském zařízení z prostředků veřejného zdravotního pojištění, podaná ve smyslu § 25 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, se zamítá“. 4. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 13. 12. 2019. II. Rozhodnutí žalované (napadené rozhodnutí) 5. Žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapitulovala předchozí průběh vyřizování žádosti žalobkyně o úhradu zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění, včetně poukazu na závěry vyslovené zdejším soudem v rozsudku ze dne 30. 4. 2019, čj. 10 Ad 2/2017 - 43 (dále jen „Původní rozsudek MS“), kterým byla zrušena původní rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2017, čj. VZP-17-00196660-U447 a ze dne 2. 1. 2017, čj. VZP-17-00008394-U435 v části zamítnutí žádosti žalobkyně o úhradu doprovodu z veřejného zdravotního pojištění. 6. Žalovaná reprodukovala závěry vyslovené v Rozhodnutí ze dne 6. 11. 2019 a sumarizovala obsah námitek, jimiž žalobkyně v podaném odvolání proti tomuto rozhodnutí brojila. 7. K námitce, že o odvolání by mělo rozhodovat Ministerstvo zdravotnictví, neboť žalovaná není ústředním správním úřadem, aby mohla rozhodovat o odvolání proti vlastnímu rozhodnutí, žalovaná zdůraznila, že shodnou námitkou žalobkyně se zabýval již Městský soud v Praze v Původním rozsudku MS, kde v bodech 20 - 22 uzavřel, že tato námitka týkající se absence věcné (funkční) příslušnosti žalované při vydání rozhodnutí o odvolání není důvodná. Žalovaná v této souvislosti odkázala na v Původním rozsudku MS připomínané závěry vyslovené v rozsudku Městského v Praze ze dne 24. 4. 2018, čj. 5 A 211/2014 - 60 založené na právním názoru vyjádřeném v bodech 23 – 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, čj. 6 As 32/2017 - 38, dle něhož postupem dle § 178 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), není v případě žalované možné určit její nadřízený správní orgán. Podotkla, že skutečnost, že rozhodnutí o úhradě zdravotních služeb je správním rozhodnutím zdravotní pojišťovny (a nikoliv Ministerstva zdravotnictví v rámci odvolacího řízení, jak tvrdí žalobkyně), lze dovodit např. také z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 5 Ad 28/2018, týkajícího se úhrady zdravotních služeb dle § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“). Zdůraznila, že poskytnutí těchto zdravotních služeb je přitom rovněž vázáno na souhlas revizního lékaře, stejně jako úhrada pobytu průvodce pojištěnce v lůžkové péči dle § 25 zákona č. 48/1997 Sb. Uvedla, že předmětem soudního přezkumu sice nebyla přímo otázka, kdo je odvolacím orgánem proti rozhodnutí v prvním stupni; s poukazem na závěry vyslovené v bodech 19 a 22 naposledy uvedeného rozsudku však dovodila, že ustálená soudní judikatura, vč. recentní judikatury Nejvyššího správního soudu, považuje rozhodnutí o žádosti o úhradu zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění v obou stupních správního řízení za rozhodnutí zdravotní pojišťovny. Námitku žalobkyně, že by o jejím odvolání v nyní řešeném případě mělo rozhodovat Ministerstvo zdravotnictví, proto odmítla jako nedůvodnou. 8. Žalovaná pak v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vyložila důvody, pro které neshledala opodstatněnými ani zbývající odvolací námitky žalobkyně. Obsah těchto částí odůvodnění Napadeného rozhodnutí soud pro větší stručnost nerekapituloval, neboť žalobkyně ve vztahu k nim žádné žalobní námitky neuplatnila. III. Žaloba 9. Žalobkyně v podané žalobě předeslala, že orgán, jenž vydal Napadené rozhodnutí, byl „buď věcně nepříslušný s následkem nicotnosti rozhodnutí, anebo se jednalo o funkční věcnou nepříslušnost, která by zakládala nezákonnost rozhodnutí“. 10. Žalobkyně se v podané žalobě omezila na jedinou žalobní námitku, kterou brojila právě proti tomu, že o jejím odvolání rozhodl dle jejího přesvědčení nepříslušný orgán. Uvedla, že měla právo podat proti Rozhodnutí ze dne 6. 11. 2019 odvolání s devolutivním účinkem. Poukázala na to, že žalovaná není ústředním správním úřadem, vedle ní působí v ČR dalších 6 veřejných zdravotních pojišťoven. Podotkla, že „devolutivní účinek odvolání je spojen s tím, že o odvolání rozhoduje zásadně správní orgán nadřízený tomu, který rozhodnutí vydal. V každém případě rozhoduje jiný správní orgán, než který rozhodnutí vydal (dvojinstančnost řízení)“. 11. Žalobkyně namítala, že obě rozhodnutí vydala regionální pobočka, přičemž Napadené rozhodnutí je podepsáno ředitelem odboru zdravotní péče regionální pobočky s tím, že není ani uvedeno, že by se jednalo o rozhodnutí jménem ředitele regionální pobočky jako odvolacího orgánu. 12. Žalobkyně poukázala na to, že v odůvodnění Původního rozsudku MS je zmíněno, že funkční příslušnost k odvolání je stanovena vnitřními organizačními předpisy žalované. K tomu doplnila, že podle § 12 odst. 2 zákon č. 551/1991 Sb., o Veřejné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 551/1991 Sb.“), upravuje organizaci pojišťovny organizační řád. Žalobkyně namítala, že v přiloženém organizačním řádu žalované účinném od 1. 1. 2016 „není příslušnost regionální pobočky k rozhodování o odvolání stanovena“, přičemž „ředitel regionální pobočky jako odvolací orgán není v organizačním řádu stanoven“. Pokud by chybějící funkční příslušnost byla stanovena v jiném vnitřním předpise žalované, bylo by to podle žalované v rozporu se zákonem, který určuje, že působnost a úkoly regionálních poboček upraví organizační řád. V jiném vnitřním předpise žalované je podle žalobkyně možné nejvýše podrobněji provést stanovenou funkční příslušnost. I úprava vnitřním předpisem pak musí podle žalobkyně respektovat požadavek na devolutivní účinek odvolání (dvojinstančnost), což při rozhodování regionální pobočky o odvolání proti vlastnímu rozhodnutí nemůže být splněno. Žalobkyně doplnila, že z grafické přílohy organizačního řádu o organizaci regionální pobočky vyplývá, že oddělení kontroly a revize zdravotní péče a odbor zdravotní péče jsou součástí téže regionální pobočky, která vydávala Rozhodnutí ze dne 6. 11. 2019, tak i Napadené rozhodnutí. 13. Žalobkyně dále v této souvislosti citovala závěry vyslovené v bodě 24 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, čj. 6 As 32/2017 - 38. Uvedla, že „analogicky dle zákona o svobodném přístupu k informacím by mohl rozhodovat o odvolání regionální pobočky ředitel pojišťovny (nikoli ředitel regionální pobočky)“, s tím, že tak není „stanoveno v organizačním řádu, ale takový postup by naplňoval devolutivní účinek, protože z hlediska organizace žalované sídlí ředitel pojišťovny v jejím Ústředí a na odvolacím řízení se podílejí jiné úřední osoby, než na regionální pobočce, které rozhoduje v prvním stupni. Lze hovořit v nějakém smyslu o dvojinstančnosti“. 14. Žalobkyně dále poukázala na to, že dle sdělení Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 1. 2020 vykonává uvedené ministerstvo nad žalovanou správní dozor. S poukazem na několik ustanovení různých právních předpisů zakládajících podle žalobkyně kontrolní oprávnění ministerstva a s poukazem