2 Azs 23/2003 — Nejvyšší správní soud

10 Af 26/2016- 90 - text 10 10 Af 26/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobkyně: Tukový průmysl Praha, a.s. sídlem Koubova 79, Praha 9 zastoupena správcem závodu Mgr. Michalem Šimků, advokátem sídlem Šítkova 233/1, Praha 1 proti žalovanému: Celní úřad pro hlavní město Prahu sídlem Washingtonova 1623/7, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2016, č. j. 2815-3/2016-510000-11, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. V civilním exekučním řízení byl vydán exekuční příkaz na prodej závodu žalobkyně (před rekodifikací soukromého práva byl pro obchodní závod používán pojem podnik; soud pro přehlednost v celém rozsudku užívá pojem závod, s výjimkou citací právních předpisů, které v některých případech používají pojem podnik; oba pojmy jsou však zaměnitelné), přičemž správcem závodu byl jmenován Mgr. Michal Šimků, advokát, který je podle § 338k odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) oprávněn žalobkyni i bez jejího souhlasu zastupovat ve všech řízeních, která se týkají závodu. Po vydání civilního exekučního příkazu na prodej závodu žalovaný vydal daňový exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu poskytovatele platebních služeb, Československé obchodní banky, č. 252121714/0300, který byl správcem závodu zřízen podle § 338k odst. 1 o. s. ř. V návaznosti na daňový exekuční příkaz došlo k zablokování prostředků na účtu v souladu s § 190 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, (dále jen „daňový řád“). Nyní napadeným rozhodnutím žalovaného byl zamítnut návrh žalobkyně na zastavení daňové exekuce. II. Napadené rozhodnutí 2. Žalovaný konstatoval, že daňová exekuce byla nařízena k vymožení daňové pohledávky vyplývající z pravomocného rozhodnutí Celního úřadu Praha D1 ze dne 10. 4. 2009, č. j. 4129-6/09-176800-021, jímž byla žalobkyni vyměřena daň jako daňovému ručiteli společnosti Tukový průmysl s.r.o. S ohledem na skutečnost, že exekuční titul i daňový dluh hlavního dlužníka byly předmětem soudních řízení, žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 4. 2014 daňovou exekuci odložil. Tím ovšem podle § 181 odst. 1 daňového řádu účinky již provedených exekučních úkonů zůstaly zachovány, a tedy prostředky na předmětném bankovním účtu i nadále zůstaly blokovány. 3. Žalovaný dospěl k závěru, že důvody pro zastavení exekuce nejsou dány. Uvedl, že podle § 338zn odst. 2 o. s. ř. sice nelze majetek, který je součástí závodu postiženého exekučním příkazem, samostatně zpeněžit v rámci jiného výkonu rozhodnutí, uvedené ustanovení však výslovně stanoví výjimku pro pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Uvedenou úpravu přebírá i § 16 odst. 2 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, (dále jen „zákon č. 119/2001 Sb.“). Ke skutečnému konfliktu výkonů rozhodnutí ve smyslu § 1 zákona č. 119/2001 Sb. nedošlo, neboť pohledávka vůči bankovnímu účtu není předmětem exekuce prodejem závodu, a to právě na základě § 338zn odst. 2 o. s. ř. a § 16 odst. 2 zákona č. 119/2001 Sb. Daňová exekuce je tedy vedena v souladu se zákonem. III. Žaloba 4. Žalobkyně v žalobě uvedla, že postižený účet byl založen správcem závodu podle § 338k odst. 1 o. s. ř. Nejedná se o účet žalobkyně, ale o účet odlišného procesního subjektu, kterým je správce závodu. 5. Dále žalobkyně měla za to, že daňovou exekuci bylo namístě zastavit právě pro kolizi s civilní exekucí prodejem závodu. Podle § 16 odst. 2 zákona č. 119/2001 Sb. nelze nařízené exekuce na majetek, který je součástí závodu, provést. Výjimka pro postižení pohledávek z bankovních účtů v uvedeném ustanovení obsažena není. V každém případě platí, že pokud by jinou exekucí bylo možné postihnout prostředky na účtu zřízeném správcem závodu podle § 338k odst. 1 o. s. ř., byl by smysl zřízení tohoto účtu vyprázdněn a exekuce prodejem závodu, která probíhá právě prostřednictvím tohoto účtu, by byla fakticky neproveditelná. IV. Vyjádření žalovaného, replika žalobkyně a další vývoj řízení před soudem 6. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl. Upozornil na nejasnost v osobě žalobce. Pokud by jím byl správce závodu, byla by žaloba nepřípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým nemohla být zkrácena práva správce závodu. 7. Alternativně žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Konstatoval, že pohledávky k bankovnímu účtu jsou bezpochyby ve vlastnictví žalobkyně, nikoliv přímo správce závodu. Dále pak shrnul své právní hodnocení věci uvedené již v odůvodnění napadeného rozhodnutí. 8. Žalobkyně na vyjádření žalovaného reagovala replikou, v níž zopakovala svou předchozí argumentaci. Zdůraznila, že blokace prostředků na bankovním účtu brání provedení exekuce prodejem závodu. 9. Následně soud žalobkyni usnesením ze dne 13. 1. 2020, č. j. 10 Af 26/2016 - 51, vyzval k odstranění vady žaloby spočívající v nejasnosti, zda je žalobkyní společnost Tukový průmysl Praha, a.s., nebo správce závodu Mgr. Michal Šimků. V odůvodnění tohoto usnesení soud vyložil svůj předběžný právní názor, dle nějž správce závodu není aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce; společnost Tukový průmysl Praha, a.s. k podání takové žaloby dle předběžného názoru soudu aktivně legitimována byla, avšak nemohla by uplatnit žalobní bod spočívající v tom, že práva k bankovnímu účtu má správce závodu, neboť tato otázka se nedotýká její právní sféry. 10. Přípisem ze dne 28. 1. 2020 bylo vyjasněno, že žalobkyní je společnost Tukový průmysl Praha, a.s., přičemž správce závodu žalobu podal jako její zástupce podle § 338k odst. 6 o. s. ř. Dále žalobkyně modifikovala tvrzení uvedené v žalobě, neboť uvedla, že práva k bankovnímu účtu náleží jí a správce závodu prostředky na tomto účtu pouze spravuje v rámci exekuční správy závodu. 11. K věci se následně opětovně vyjádřil žalovaný přípisem ze dne 19. 2. 2020, v němž uvedl, že rozhodnutí o odvolání, na jehož základě nabyl exekuční titul právní moci, bylo v roce 2019 zrušeno soudem. Žalovaný má v úmyslu v dohledné době exekuční titul zrušit, a v návaznosti na to i zastavit daňovou exekuci. I přes tyto skutečnosti žalovaný uvedl, že trvá na svých předchozích tvrzeních, a navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí žaloby. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze 12. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (srov. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.). 13. Soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem po poučení soudem nevyslovila nesouhlas a žalovaný s ním výslovně souhlasil ve svém vyjádření ze dne 19. 2. 2020. 14. Žaloba není důvodná. V. a. Procesní otázky 15. Před posouzením jednotlivých žalobních bodů je třeba uvést, že původní nejasnost ohledně toho, kdo je žalobcem, byla podatelem žaloby vyjasněna tak, že žalobkyní je společnost Tukový průmysl Praha, a.s. Jelikož žaloba směřuje proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu žalobkyně na zamítnutí exekuce, kterým nepochybně bylo zasaženo do její právní sféry ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., jedná se o žalobu přípustnou. 16. Soud má za to, že žalovaný postupoval správně, když poněkud neurčité podání správce závodu ze dne 14. 9. 2015 vyhodnotil jako návrh žalobkyně na zastavení exekuce. Případný návrh správce závodu na vyloučení majetku z daňové exekuce, který by vzhledem k uplatňované argumentaci také mohl přicházet v úvahu, by byl zjevně opožděný z důvodu uplynutí lhůty podle § 179 odst. 4 daňového řádu. Návrh na zastavení exekuce tedy představoval jedinou možnost, jak podání podle jeho obsahu posoudit. 17. Žalovanému lze vytknout, že v záhlaví napadeného rozhodnutí neuvedl zcela jednoznačně, zda rozhoduje o žádosti správce závodu, nebo žalobkyně. Ze skutečnosti, že k podání návrhu na zastavení exekuce je podle § 181 odst. 2 daňového řádu oprávněn jen příjemce exekučního příkazu, jímž byla žalobkyně, a nikoliv správce závodu, však vyplývá, že žalovaný za navrhovatele nemohl považovat nikoho jiného než žalobkyni zastoupenou správcem závodu podle § 338k odst. 6 o. s. ř., dle nějž „[v]e sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají závodu, je správce oprávněn povinného zastupovat i bez jeho souhlasu“ (toto ustanovení správce závodu opravňuje též k zastupování žalobkyně v řízení před soudem). Bylo by přepjatým formalizmem posoudit nejasnost označení navrhovatele v záhlaví napadeného rozhodnutí jako vadu řízení, která mohla způsobit nezákonnost rozhodnutí. I kdyby