9 As 423/2018 — Nejvyšší správní soud

14 A 55/2020- 56 - text 13 14 A 55/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla ve věci žalobců: a) R.Š. (dále také jen „žalobkyně“) zastoupena advokátkou Mgr. Klárou Kalibovou, Ph.D. sídlem Eliášova 28, 160 00 Praha 6 b) D.Š. (dále také jen „žalobce“) zastoupen advokátkou Mgr. Petrou Vytejčkovou sídlem Eliášova 28, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 16, 128 00 Praha 2 o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 3. 2020, č. j. MSP-130/2019-ODSK-OTC/13 a č. j. MSP-131/2019-ODSK-OTC/14, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. 3. 2020, č. j. MSP-130/2019-ODSK-OTC/13, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 200 Kč k rukám její zástupkyně Mgr. Kláry Kalibové, Ph.D., advokátky do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. 3. 2020, č. j. MSP-131/2019-ODSK-OTC/14, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 200 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Petry Vytejčkové, advokátky do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobci se podanými žalobami domáhají přezkoumání v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „žalovaný“) zamítlo jejich žádosti o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů, neboť žalobci nesplnili podmínky stanovené v § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“). 2. Ze správního spisu k dané věci vyplynulo, že žalobci podali dne 13. 5. 2019 dvě samostatné žádosti o poskytnutí peněžité pomoci v paušální výši 200 000 Kč. V žádostech uvedli, že jsou rodiči pana RŠ, který zemřel dne … v důsledku na něm spáchaného trestného činu. Rodiči se svým synem nežili ve společné domácnosti, ale syn je finančně podporoval ze zahraničí, kde žil, a několikrát do roka je navštěvoval. Žalobci k žádosti přiložili kopii rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 50 T 2/2018-1598, a kopii rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 62/2018, dále návrhy na náhradu nemajetkové újmy, v nichž uvedli, že jejich syn jim prostřednictvím služby Western Union pravidelně přispíval na živobytí a na jaře 2017 se rozhodl ve prospěch své matky sjednat hypoteční úvěr na koupi bytu, dne 25. 5. 2017 zřídil běžný účet a předjednal koupi bytu, kterou však již nestačil dokončit. Dále uvedli, že lze předpokládat, že i v budoucnu by vzhledem k výši starobního důchodu byli oba rodiče finančně závislí především na podpoře svého syna, jehož ztrátou tak přišli i o ekonomickou jistotu v pokročilém věku. K žádosti o peněžitou pomoc žalobci dále přiložili čestná prohlášení ze dne 21. 3. 2019, resp. 22. 3. 2019, dle nichž po trestném činu došlo ke zhoršení jejich finanční situace. 3. Žalovaný dne 5. 8. 2019, resp. 9. 8. 2019 vyzval žalobkyni i žalobce k doplnění žádostí a k prokázání, že jim jejich syn poskytoval výživu. V reakci na tuto výzvu žalobkyně zaslala žalovanému dne 12. 9. 2019 výpisy z Western Union spolu s čestným prohlášením, že byla na podpoře svého syna finančně závislá. Zároveň sdělila, že jí syn měl v úmyslu koupit byt č. X na adrese X. Zároveň navrhla provést důkaz účastnickým výslechem a požádala o případné sdělení, jaké další důkazy má předložit. Žalobce zaslal na výzvu žalovaného čestná prohlášení ze dne 5. 9. a 12. 9. 2019, dle nichž jeho syn posílal peníze adresované jeho manželce, které používali pro chod společné domácnosti a na této finanční podpoře byli závislí. 4. Dne 26. 2. 2020 zaslal žalobce žalovanému posudek o invaliditě vystavený OSSZ Chomutov, jímž byla žalobci přiznána invalidita prvního stupně a byla mu stanovena míra poklesu pracovní schopnosti o 35 %. Dne 28. 2. 2020 zaslala žalobkyně potvrzení o dobách, kdy byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce České republiky a během nichž jí nebyla poskytována podpora v nezaměstnanosti, tedy byla odkázána na dávky státní sociální podpory a zejména podporu ze strany svého syna. 5. Dne 6. 3. 2020 vydal žalovaný žalobou napadená rozhodnutí, jimiž žádosti žalobců zamítl. V odůvodnění uvedl, že považuje za nesporné, že žalobci byli rodiči zemřelého RŠ a v době jeho smrti nežili ve společné domácnosti. Z toho důvodu posuzoval, zda žalobci spadají do druhé skupiny osob vymezené v § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů, tedy zda jim svědčí právo na peněžitou pomoc z toho důvodu, že jim zemřelý syn poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Přitom dospěl k závěru, že žalobcům výživa poskytována nebyla, neboť dle výpisů z Western Union žalobci od svého syna obdrželi pouze 21 plateb v celkové výši 1 198,89 eur a většina těchto plateb se pohybovala mezi 40 a 50 eury (tedy mezi cca 1 000 až 1 250 Kč). Platby byly uskutečněny v období od března 2006 do listopadu 2011, po dobu téměř šesti let před smrtí syna tedy žalobci žádnou platbu neobdrželi. Ani poskytnuté částky žalovaný nepovažuje za výživu ze strany syna, neboť frekvence jejich zasílání by měla být vyšší a nadto výše těchto částek při přepočtení na měsíce dosahuje pouze cca 445 Kč pro oba rodiče. Žalovaný tuto částku považuje za příliš nízkou na to, aby mohla být považována za výživu. K záměru pořídit žalobcům byt žalovaný nepřihlédl, neboť se jednalo pouze o tvrzení a nadto jednorázové pořízení bytu nelze považovat za poskytování výživy. Navržený důkaz výslechem žalobkyně by měl pouze nízkou důkazní sílu, proto ho žalovaný neprovedl. 6. Ani čestná prohlášení žalobců žalovaný neosvědčil jako důkaz, neboť tvrzené poskytování finanční podpory během návštěv uskutečněných několikrát do roka nelze považovat za výživné. Pokud syn žalobcům poskytoval finanční podporu častěji, je nepravděpodobné, že by tak ze zahraničí činil jinak než bankovním převodem. Žádné další výpisy z účtu však žalobci nepředložili. 7. Žalovaný dále zdůraznil, že vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům předchází vyživovací povinnost mezi manželi, nadto oba žalobci jsou schopni sami se živit, žalobce má pouze snížené tělesné schopnosti, nikoliv mentální, a proto může dosahovat i výrazných výdělků. Nadto mu snížený příjem mohou kompenzovat dávky invalidního důchodu. Žalobkyni ve výkonu práce nic nebrání a její takřka celoživotní evidence na Úřadu práce svědčí o jejím vlastním přístupu ke hledání práce. Pokud žalobci tvrdí, že jim byl syn povinen poskytovat výživu, nic jim nebránilo, aby své právo po synovi vymáhali. Konečně žalovaný nebyl povinen poučovat žalobkyni o tom, zda předložené důkazy shledává dostatečné, neboť jej nestíhá poučovací povinnost stran hmotného práva. II. Obsah žalob 8. Žalobci v žalobách uvádějí, že žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav, neboť žalobci nejsou manželé, proto vůči sobě nemají vyživovací povinnost. Pro vznik vyživovací povinnosti mezi dětmi a rodiči patří zejména odkázanost na výživu na straně rodičů (tj. neschopnost rodiče samostatně se živit či dosahovat vyšších příjmů z objektivních důvodů) a možnosti a schopnosti dítěte poskytovat výživné. Vyživovací povinnost v takovém případě vzniká přímo ze zákona v souladu s § 915 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). 9. Žalobce se živí pouze brigádně a kvůli invaliditě a vnějším okolnostem dosahuje pouze nízkých a nestabilních příjmů. Podle posudku OSSZ Chomutov je žalobce pracovníkem technických služeb, avšak je v péči gastroenterologa po operaci nádoru tlustého střeva či odstranění sleziny. Žalobce má ukončeno pouze základní vzdělání, v jeho silách není žádná obtížná fyzická práce a nemá předpoklady pro práci vyžadující vyšší než základní vzdělání. Zcela jistě tedy nemůže dosahovat „výrazných výdělků“, jak tvrdí žalovaný. Žalovaný dále nevzal v potaz, že i relativně malé částky poskytované synem byly pro žalobce prostředkem k uhrazení jeho potřeb. Rodiče si neuchovávali doklady o převedených částkách a pro žalobce je obstarání dokladů od Western Union zhola nemožné. Tyto doklady proto mohou nahradit právě čestná prohlášení a není zřejmé, proč by žalovaný k těmto prohlášením nemohl přihlédnout. Žalobce žije v sociálně vyloučené lokalitě, kde je velmi vysoké procento nezaměstnanosti a je obtížné najít si a udržet stabilní bydlení. Tyto okolnosti žalovaný vůbec nevzal v potaz. 10. Žalobci považují za zcela nevhodné tvrzení žalovaného, že ačkoliv zemřelého syna stíhala zákonná povinnost je vyživovat, výživné po něm nevymáhali. Žalobci výživné nevymáhali, protože jim jejich syn výživu fakticky poskytoval. Výrok žalovaného je jednoznačně viktimizační a celé rozhodnutí bylo vydáno v rozporu