1 Afs 1/2012 — Nejvyšší správní soud

15 A 152/2019- 55 - text 22 15 A 152/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., v právní věci žalobce: COLLAR VS s.r.o., IČO: 02867770 se sídlem Praha 5, Harmonická 1384/13 proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem Opava, Kolářská 451/13 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2019 č.j. 5442/1.30/19-3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a v napadených výrocích I., II. a III. potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce Plzeňský kraj a Karlovarský kraj (dále též „OIP“) ze dne 4.6.2019 č.j. 19060/6.3017-28 (dále též „rozhodnutí OIP“). Rozhodnutím OIP byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se měl dopustit tím, že v rozporu s § 89 odst. 2 zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 14. 8. 2017 umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 14. 8. 2017 tím, že umožnil výkon práce bez povolení k zaměstnání vyjmenovaným cizincům, dále byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti, kterého se měl dopustit tím, že v rozporu s § 87 odst. 1 věta první zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 14. 8. 2017 neinformoval písemně nejpozději v den nástupu k výkonu práce příslušnou pobočku Úřadu práce ČR o nástupu do zaměstnání u vyjmenovaných občanů Evropské unie, a dále byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 33a odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“) ve znění účinném do 28. 7. 2017, kterého se měl dopustit tím, že v rozporu s § 309 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, přidělil vyjmenované zaměstnance k výkonu práce k uživateli KDK Automotive Czech s.r.o. a) bez vydání písemného pokynu k dočasnému přidělení minimálně v době kontroly dne 4. 4. 2017, b) na základě písemných pokynů k dočasnému přidělení minimálně v době pobytové kontroly ze strany Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Plzeňského kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, provedené dne 27. 3. 2017, když tyto pokyny k dočasnému přidělení neobsahovaly určení vedoucího zaměstnance uživatele oprávněného přidělovat zaměstnanci práci a kontrolovat ji a informaci o pracovních a mzdových podmínkách srovnatelného zaměstnance uvedeného uživatele. Žalobci byl za spáchané přestupky a správní delikt uložen podle § 35 písm. b) a § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) a podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti úhrnný správní trest pokuty ve výši 2.250.000,- Kč. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí stručně zrekapituloval průběh řízení v prvním stupni a odvolací námitky uplatněné žalobcem proti rozhodnutí OIP. Konstatoval, že žalobce neprokázal, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno po něm požadovat, aby porušení právních povinností zabránil, když jediné, co učinil, bylo, že mu byly padělané doklady cizinců předloženy, resp. v případě pana M. G. (dále jen „pan M. G.“) se spoléhal na jeho prohlášení o tom, že je držitelem rumunského pasu. Žalovaný se ztotožnil se závěry prvoinstančního orgánu, že žalobce svým jednáním naplnil jak formální, tak i materiální stránku přestupku, neboť umožnil výkon nelegální práce, tj. zaměstnávání cizinců na území ČR bez patřičného veřejnoprávního oprávnění, což je proti veřejným zájmům ČR, neboť jde o hrubý způsob narušení pracovního trhu mající negativní vliv na jeho rovnováhu. Žalovaný odkázal na stranu 26 a 27 rozhodnuti OIP s důrazem na zjištění, že při ověřování a kontrole totožnosti dotčených cizinců bylo nepochybné, že žalobce nezkoumal ani zřetelné a do očí bijící nesprávnosti předkládaných dokladů. Zaměstnanec žalobce pan P. Ch. (dále jen „pan P. Ch.“) zkoumal toliko datum platnosti předkládaných dokladů. Žalobci nebylo kladeno za vinu, že on sám nerozpoznal, že dotčení cizinci disponovali padělaným rumunským, resp. litevským dokladem totožnosti, nýbrž k jeho tíži šlo, že neučinil ničeho, aby si vzhledem k okolnostem daného případu pravost a platnost předložených dokladů nějakým způsobem ověřil, když za tímto účelem existují volně dostupné nástroje. 3. Žalovaný uvedl, že zákon o zaměstnanosti stanoví kogentní podmínky pro zaměstnávání občanů z jiných zemí, resp. stanoví rozdílné podmínky pro zaměstnávání občanů členských zemí EU a cizinců z jiných zemí. Zaměstnavatel je proto nepochybně nejen ze zákona oprávněn, ale též povinen požadovat od zájemce o zaměstnání (tj. cizince) poskytnutí a prokázání veškerých údajů potřebných k posouzení, zda tento cizinec splňuje všechny podmínky stanovené zákonem o zaměstnanosti k tomu, aby s ním mohl uzavřít pracovněprávní vztah. 4. Ve vztahu k používání aplikace Regula Document Reader žalovaný souhlasil s tím, že její využívání je zcela fakultativní a že právní předpisy neukládají povinnost tohoto nástroje využívat. Současně však akcentoval, že využívání tohoto nástroje s ohledem na možnost vyvinění se z objektivní odpovědnosti za páchané protiprávní jednání bylo v zájmu žalobce, neboť použití této aplikace mohlo odhalit nejméně sedmnáct z dvaceti předložených padělaných dokladů totožnosti. Poznamenal, že mu je z úřední činnosti známo, že padělání zejména rumunských dokladů totožnosti je v současné době, zejména v oblasti daného kraje, rozšířeným negativním jevem. Provedení kontroly pravosti těchto předložených dokladů prostřednictvím dostupných nástrojů mělo odpovídat běžné opatrnosti bez ohledu na skutečnost, jaké tyto nástroje nabízejí záruky při používání, kde čerpají referenční data a jak dané systémy fungují. Jde o jednu z možností, jak snížit riziko zneužití padělaných dokladů totožnosti. Obavy žalobce týkající se bezpečnostního rizika ve vztahu k ochraně osobních údajů žalovaný označil za čistě teoretické a nedůvodné, neboť tuto aplikaci lze používat i bez připojení k síti internet, čímž lze zcela vyloučit zneužití údajů získaných při kontrole dokladů touto aplikací. 5. Ve vztahu k odvolací argumentaci týkající se veřejného rejstříku PRADO žalovaný uvedl, že se jedná o veřejně dostupný rejstřík, a to v českém jazyce, který obsahuje popis dokladů totožnosti vydávaných členskými státy EU, mj. vzorové podoby a informace o rumunských a litevských dokladech totožnosti, které byly v projednávané věci napodobeny předloženými padělky. Pokud by žalobce do tohoto rejstříku nahlédl, bez hloubkové znalosti problematiky a při průměrné schopnosti orientace v rejstříku (slovy žalobce bez důkladné detektivní práce) by nepochybně samotným přečtením seznal, jaká je délka platnosti rumunského dokladu totožnosti u držitele ve věku od 18 do 25 let a jaká je textová podoba litevských dokladů totožnosti. Pakliže v padělaných dokladech totožnosti neodpovídala délka jejich platnosti omezené sedmileté délce platnosti rumunského dokladu totožnosti a pakliže se odlišovala textová podoba padělku litevských dokladů totožnosti od jejich vzoru v databázi PRADO, je na místě konstatovat, že se jednalo o zjevné nesprávnosti, které zakládají důvodné pochybnosti o správnosti a pravosti předložených dokladů. 6. Pokud podle data narození neodpovídala omezená sedmiletá doba platnosti na předložených rumunských dokladech totožnosti, již sama tato skutečnost indikovala důvodné pochybnosti o pravosti těchto dokladů, nehledě na to, že datum narození si žalobce měl a mohl ověřit prostřednictvím požadavku na předložení druhého dokladu totožnosti. 7. Žalovaný poukázal na to, že vzory a informace o dokladech totožnosti, jejichž napodobeniny byly žalobci cizinci předloženy, se v databázi rejstříku PRADO nachází, tj. žalobce nebyl v tomto směru jakkoli omezen v možnosti si pravost předložených dokladů i tímto způsobem ověřit. Zdůraznil nadto, že ani v tomto případě nestavěl vinu žalobce výlučně na nevyužívání rejstříku PRADO. Minimálně v případech uvedených na straně 26 a 27 rozhodnutí OIP však žalobce mohl náhledem do tohoto rejstříku předejít výkonu nelegální práce dotčených cizinců. 8. Žalovaný dále konstatoval, že nelze mít za to, že by účinná kontrola dokladů totožnosti, ať už jejich ověřením skrze aplikaci Regula Document Reader, rejstřík PRADO či druhý doklad totožnosti, žalobci znemožnila reagovat na aktuální poptávku nových zaměstnanců. V této souvislosti žalovaný podotkl, že žalobce od druhé polovinu roku 2017 začal aplikovat ověřování dokladů prostřednictvím druhého dokladu totožnosti. Právě přijímání a zaměstnávání velkého počtu cizinců by mělo být důvodem pro to, aby ž