10 Azs 245/2014 — Nejvyšší správní soud

6 A 97/2018- 48 - text 10 6 A 97/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: J. C. P. C., Praha 6, zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2018, č.j. MV-36346-4/SO-2018, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 17. 5. 2018, č.j. MV-36346-4/SO-2018, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2018, č.j. MV-36346-4/SO-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 5.2.2018, č.j. OAM-5783-35/TP-2017 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta jeho žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. [2] Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný nedostál své poučovací povinnosti. Uvedl, že v řízení doložil doklady, o které byl správním orgánem I. stupně požádán, avšak výzvy správního orgánu I. stupně nelze považovat za dostání poučovací povinnosti, neboť tyto byly velmi obecné, zmatečné a nebylo z nich patrné, které konkrétní doklady má žalobce doložit. Uvedl, že z procesní opatrnosti správnímu orgánu sdělil, že má za to, že veškeré vady žádosti byly odstraněny, ale aby byl v opačném případě opakovaně vyzván. Konstatoval, že správní orgán I. stupně žádost žalobce ignoroval, čímž postupoval v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Uvedl, že to, z jakého důvodu správní orgán neakceptoval doložené doklady, se žalobce dozvěděl až v prvostupňovém rozhodnutí. [3] Žalobce dále s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2014, č.j. 57 A 94/2013 namítal, že byly nesprávně posouzeny doklady prokazující zajištění prostředků k pobytu. Uvedl, že pro závěr, že by měl být zátěží pro sociální systém, nebyly žádné indicie. Namítal, že postup správního orgánu byl značně formalistický, neboť žalobce požadovanými příjmy disponoval a v řízení je dokládal. Uvedl, že jeho povinností bylo doložit příjmy za rok 2016, což také učinil. Správní orgán však bez jakékoliv opory v zákoně dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že žalobce nemá v současné době pobytové oprávnění, je třeba jeho bezvadně doložené příjmy odmítnout. Žalobce uzavřel, že dlouhodobě prokazuje, že si dokáže bez problému obstarat dostatečné prostředky k pobytu na území. [4] V posledním žalobním bodu pak žalobce namítal, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřiměřená. Uvedl, že výčet faktorů v ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců je výčtem minimální množiny faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí. Uvedl, že odůvodnění rozhodnutí se sice touto otázkou zabývalo, avšak dle žalobce ve velmi omezené míře, přičemž je založené na nepodložených skutečnostech a domněnkách správního orgánu. Konstatoval, že žalovaný se nijak nevypořádal s tím, že zde žalobce pobývá již 12 let, že nikdy nebyl zátěží pro sociální systém, že zde má své ekonomické aktivity a plní své zákonné povinnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č.j. 1 Azs 81/2016-33, žalobce uvedl, že přiměřenost je třeba zkoumat nejen ve vztahu k žadatelům, ale také k jejich rodinným příslušníkům. [5] Žalovaný správní orgán v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že správní orgán I. stupně veškeré žalobcem doložené doklady neuznal, a to z důvodu, že žalobce na území ČR nedisponuje platným povolením k pobytu. V této souvislosti pak odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č.j. 1 As 24/2011-79, dle kterého je pro rozhodování správního orgánu rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. K námitkám týkajícím se výzvy správního orgánu I. stupně žalovaný uvedl, že má za to, že tato výzva byla přesná, určitá a bylo z ní zjevné, co má žalobce učinit. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2011, č.j. 4 As 23/2011-88. Uvedl, že předmětné řízení o povolení k trvalému pobytu je zahajováno na žádost a je ovládáno zásadou dispoziční. Na žalobci proto bylo, aby správnímu orgánu I. stupně poskytl podklady, aby mohl být v řízení úspěšný. K námitce ohledně posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí posoudil délku pobytu na území, žalobcova pobytová oprávnění, jeho rodinnou situaci (na území žil sám) a ekonomické poměry. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č.j. 8 As 109/2013-34, není správní orgán povinen posuzovat veškerá kritéria dle ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. Dále žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 6A 139/2012, ze kterého vyplývá, že je věcí žalobce, zda skutečnosti, důležité pro posouzení, sám sdělí. [6] Při ústním jednání před soudem konaném dne 16. 1. 2020 zástupce žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2018, č.j. 7 Azs 351/2017-35, ze kterého vyplývá, že skutečnosti mají být posuzovány k době podání žádosti. Uvedl, že v době podání žádosti měl platné pobytové oprávnění, platné živnostenské oprávnění a měl doložené veškeré náležité příjmy z roku 2016 (platební výměr), a následně na výzvu k doložení dalších příjmů dodal faktury z roku 2017. Uvedl, že z žádného zákona nevyplývá povinnost doložit mimořádnou účetní závěrku. Dále uvedl, že v době rozhodování o odvolání měl žalovaný k dispozici již daňové přiznání žalobce za rok 2017, avšak toto nebylo v napadeném rozhodnutí nijak zohledněno. Zároveň tímto daňovým přiznáním byly potvrzeny příjmy, které dříve žalobce potvrzoval předložením faktur z roku 2017. Správní orgán tak nad rámec zákona vytvořil další podmínky pro vyhovění žádosti, tj. platnost pobytového oprávnění a jistotu, že v budoucnu bude na základě tohoto oprávnění vytvářet nějakou ekonomickou činnost. Dále konstatoval, že nikde v zákoně není požadavek, aby příjmy žadatele byly také příjmy budoucí. [7] Žalovaný při ústním jednání uvedl, že jak správní orgán I. stupně, tak odvolací orgán posuzovaly skutkový a právní stav ke dni vydání rozhodnutí. Dále uvedl, že žalobce byl řádně vyzván k odstranění vad žádosti. K uplynutí platnosti pobytového oprávnění žalovaný uvedl, že tímto chtěl jen upozornit na to, že k této skutečnosti došlo a že k žádosti byly doloženy pouze příjmy za rok 2016, a proto žalovaného zajímalo, jaké prostředky měl žalobce v roce 2017. [8] Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: [9] Dne 20. 4. 2017 podal žalobce žádost o povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců. K žádosti byl jako doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu doložen platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2016 a přehled předpisů a plateb za rok 2016. [10] Správní orgán I. stupně z Cizineckého informačního systému zjistil, že žalobci byla pravomocně zamítnuta žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu pod č.j. OAM-5701/DP-2016, a to ke dni 27. 4. 2017. Dne 14. 9. 2017 správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobce o udělení vízového pobytu nad 90 dnů za účelem „podnikání-OSVČ“. Posledním dokladem opravňujícím žalobce k pobytu na území ČR byl pobytový štítek č. 900084997, který pozbyl platnosti dne 30. 6. 2017. Dále bylo z Cizineckého informačního systému zjištěno, že dne 4. 10. 2017 byla žalobci uložena povinnost opustit území ČR a současně mu byl vydán výjezdní příkaz s platností do 3. 11. 2017. [11] Výzvou ze dne 2. 6. 2017 byl žalobce vyzván k odstranění vad žádosti, a to dokladu o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území. Správní orgán ve výzvě uvedl, že nebyl předložen doklad z Pražské správy sociálního zabezpe