3 Ads 56/2013 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 13/2018- 42 - text 11 9Ad 13/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: J. H., bytem X, zastoupen JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem Sovova 709/5, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému: policejní prezident ve věcech služebního poměru se sídlem Policejní prezidium, Strojnická 27, 170 89 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 24. května 2018, č. j.: PPR-20321-44/ČJ-2008-31, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru (dále jen „žalovaný“), kterým bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí ředitele Správy Policie České republiky Severočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 15. 12. 2006, č. j. PSV-8-862/FPO-26-2006, jímž bylo podle § 155 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „ZSP“) ve znění účinném k 4. 9. 1999, ve spojení s § 253 odst. 2 a § 256 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“ nebo „ZP“) rozhodnuto tak, že je žalobce povinen zaplatit České republice – Ministerstvu vnitra, územnímu pracovišti Správy Policie České republiky Severočeského kraje úroky z prodlení ve výši 12% z částky 1 033 800 Kč za dobu ode dne 4. 9. 1999 do 8. 10. 2006, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, tak, že část výroku, která zní „podle § 155 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků PČR (dále též ZSP) ve spojení s § 253 odst. 2 a § 256 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., Zákoník práce (dále i ZP), zaplatit České republice-Ministerstvu vnitra, územní pracoviště: Policie ČR, Správa Severočeského kraje, Ústí nad Labem, Lidické nám. 899/9 (díle policie), 12% úroky z prodlení z částky 1.033.800,- Kč za dobu ode dne 4. 9. 1999 do 8. 10. 2006, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.“ bude nově znít „podle § 75 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, (dále též „ZSP“) a § 155 ZPS, ve znění účinném ke dni 4. září 1999, ve spojení s § 253 odst. 2 a § 256 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, (dále též „ZP“) a s § 14 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 29. února 2016, s přihlédnutím per analogiam iuris k §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a k § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 4. září 1999, zaplatit České republice – Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje částku 806 881 Kč jako úroky z prodlení ve výši 11% z částky 1 033 800 Kč za dobu, po kterou byl v prodlení se splněním závazku, ode dne 4. září 1999 do 8. října 2006, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.“ II. Obsah žaloby 2. Žalobce v žalobě shrnul průběh řízení a namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro nesprávné právní závěry a nesprávné hodnocení zjištěného skutkového stavu. 3. V první žalobní námitce tvrdil, že žalovaný postupoval při posuzování věci nesprávně a účelově tak, aby mohl odmítnout žalobcem již dříve vznesenou námitku promlčení nároku poškozené na zaplacení úroků z prodlení z částky 1 033 800 Kč pro marné uplynutí subjektivní promlčecí doby. Vytkl žalovanému, že se zaměřil výhradně na listiny vzniklé po zahájení trestního stíhání a nevyjádřil se k listině „služební charakteristika“ ze dne 13. 9. 1996, kterou podepsal bezprostředně nadřízený žalobce ppkl. JUDr. F. H., z níž vyplývá, že žalobce ukončil dne 16. 7. 1996 služební poměr na vlastní žádost poté, co vyšlo najevo, že zpronevěřil svěřené peníze určené na odměny podřízených pracovníků (dále jen „služební charakteristika“). Dále uvedl, že i kdyby připustil, že v době sdělení obvinění dne 25. 6. 1996 pro kvalifikaci jednání žalobce jako zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 trestního zákoníku bylo možné předpokládat pouze nižší škodu a úsudek o možné výši škody by nemohl být ani přibližný, tak okamžik, kdy se poškozený ze sdělení vyšetřovatele dne 18. 10. 1996 dozvěděl, že žalobce je stíhán pro trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, 3 trestního zákoníku jako Ředitel Úřadu cizinecké a pohraniční policie v Ústí nad Labem (dále též „sdělení vyšetřovatele“), je nepochybně okamžikem, kdy poškozený má již orientační (přibližnou) znalost rozsahu (nejnižší možné výše) škody a tudíž mu nic nebrání podat žalobu, v tomto případě vydat rozhodnutí ve věcech služebního poměru dle služebního zákona, či alespoň z opatrnosti zahájit příslušné řízení. Vzhledem k tomu, že se poškozený dozvěděl o škodě a kdo za ni odpovídá nejpozději dne 18. 10. 1996, byl nárok na náhradu škody dne 10. 6. 1999 promlčen. Jelikož byl nárok poškozeného uplatněn po uplynutí promlčecí doby a žalobce v řízení ve věcech služebního poměru vznesl námitku promlčení, zanikla povinnost žalobce úroky z prodlení poškozenému hradit. 4. Ve druhé žalobní námitce žalobce vyjádřil přesvědčení, že měl být poškozený v trestním řízení aktivnější a dříve své nároky uplatnit, jeho neaktivita nemůže mít na žalobce negativní dopad. 5. Žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, v němž podrobně rozvedl, proč za okamžik rozhodný pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na úroky z prodlení považuje den 5. 5. 1999, kdy byl zmocněnec poškozené poučen o právech poškozené v trestním řízení, nikoli den 18. 10. 1996, kdy se poškozený dozvěděl o skutečnosti, že trestný čin žalobce souvisí s jeho výkonem služby. K tomu dále konstatoval, že poškozený byl jako zaměstnavatel žalobce skutečně informován o trestné činnosti žalobce, následně i o její souvislosti s výkonem služby žalobce, a to nejpozději dne 18. 10. 1996. Vzhledem k délce doby páchání trestné činnosti žalobce a značné obtížnosti vyšetřování poškozenému však poškozený k tomuto okamžiku nemohl vyhodnotit ani alespoň přibližnou výši vzniklé škody, neboť částka uvedená ve sdělení ze dne 18. 10. 1996 odpovídala výši značné škody, tedy minimálně částce 200 000 Kč. V průběhu trestního řízení se však škoda způsobená trestným činem vyšplhala až na výslednou částku 1 033 800 Kč. K otázce promlčení odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, podle které pokud se na vzniku škody způsobené právnické osobě podíleli všichni členové jejího statutárního orgánu či další osoby oprávněné za právnickou osobu podat jménem právnické osoby žalobu o náhradu škody, běží subjektivní promlčecí doba až ode dne, kdy se o tom, kdo je povinen k náhradě škody, dozvěděla nebo mohla dozvědět osoba oprávněná podat za právnickou osobu či jejím jménem žalobu o náhradu škody proti členovi statutárního orgánu, která se na vzniku škody nepodílela. Závěry vyplývající z této judikatury žalovaný vztáhl i na projednávanou věc, neboť i v něm je rozhodným okamžikem, kdy se o skutečnosti, že byla poškozenému způsobená škoda, dozvěděla příslušná oprávněná osoba, tedy JUDr. J. P., který za poškozenou v řízení vystupoval. Základním předpokladem pro to, aby poškozenému v trestním řízení bylo umožněno uplatnění jeho práv, je jeho řádné poučení. Poškozený se dozvěděl o výši škody dne 5. 5. 1999, kdy jej orgán činný v trestním řízení poučil cestou JUDr. P.. Žalovaný tedy setrval na svém závěru, že ke dni uplatnění nároku na náhradu škody nebylo právo poškozeného na náhradu škody ani na úroky z prodlení promlčeno, a rozhodnutí žalovaného tak bylo vydáno v souladu se zákonem. 7. K argumentům žalobce dále poznamenal, že neprovedl důkaz celým spisem trestního řízení, neboť to považoval za nadbytečné, když do spisového materiálu doplnil veškeré dokumenty, které byly relevantní pro zjištění okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o alespoň přibližné výši škody a o tom, kdo za ni odpovídá, jak jej zavázal zdejší soud v posledním rozsudku. 8. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Posouzení věci 9. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s ustanovením § 51 s. ř. s., neboť účastníci řízení takový postup akceptovali. Soud neprovedl žalobcem navržené důkazy, neboť ty jsou, vyjma úplného trestního spisu (trestní spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 116/2000), součástí spisového materiálu, z něhož soud při rozhodování vychází, jejich provedení by tudíž bylo nadbytečné. Trestní spis není pro posouzení věci nezbytný, neboť správní spis obsahuje relevantní listiny z trestního spisu, z nichž vyplývají skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci. 10. Soud přezkoumal žal