9 Azs 95/2016 — Nejvyšší správní soud

10 A 96/2019- 54 - text 9 10A 96/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce: A. F. G. H. C. státní příslušník Chilské republiky zastoupen advokátem JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D. sídlem Na Podkovce 281/10, 147 00 Praha 4 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. MV-38602-4/SO-2019 z 4. 4. 2019 takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-38602-4/SO-2019 z 4. 4. 2019 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) č. j. OAM-2837-18/TP-2018 z 30. 1. 2019. Tímto rozhodnutím byla podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žalobcova žádost o povolení k trvalému pobytu, jelikož nepředložil doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území. 2. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že žalobce sice ke své žádosti z 27. 2. 2018 přiložil potvrzení vystavené svým zaměstnavatelem, Asociací pro podporu vzdělání, z.s.,, podle nějž žalobcova mzda v roce 2017 dosahovala 138 000 Kč, avšak nebyla z něj zřejmá výše čisté mzdy. Žalobce byl proto 9. 3. 2018 vyzván k doplnění žádosti o potvrzení výše čistých příjmů v předchozím čtvrtletí, což žalobce 6. 4. 2018 učinil. Ministerstvo však v řízení zjistilo, že 31. 3. 2018 žalobci skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty, o jehož prodloužení nepožádal. Jelikož v důsledku toho nebyl žádným způsobem upraven žalobcův pobyt na území, nemohl podle § 89 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) vykonávat závislou práci, a proto jej ministerstvo vyzvalo k doložení jiného dokladu, jenž prokáže dostatečnou výši, stálost a pravidelnost žalobcova příjmu. Žalobce však předložil pouze smlouvu o budoucí pracovní smlouvě uzavřenou se svým dřívějším zaměstnavatelem, jež byla podmíněna právě získáním pobytového oprávnění a která neprokazuje žalobcovy současné ani budoucí příjmy. Aktuální doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území je přitom povinnou náležitostí žádosti podle § 70 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, bez níž nelze žádosti vyhovět. Žalovaný zdůraznil, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) je pro posouzení žádosti rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, a proto nelze přihlédnout k tomu, že v době podání žádosti byly podmínky pro její kladné vyřízení splněny. Žalobcovu námitku, podle níž nevěděl, že při podání žádosti o trvalý pobyt na rozdíl od žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu nenastává fikce pobytového oprávnění, odmítla žalovaná s tím, že neznalost zákona neomlouvá a žalobce mohl využít služeb advokátových. Nakonec žalovaná konstatovala, že v daném případě nebyla povinna zkoumat přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí, avšak dodala, že žalobci nebyl udělen zákaz pobytu na území a při splnění zákonných podmínek může požádat o udělení povolení k trvalému pobytu podle téhož ustanovení, popřípadě může znovu požádat o povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty. II. Žaloba 3. Žalobce v žalobě namítl, že potvrzení o výši čistého příjmu vystavené zaměstnavatelem je pouze jedním ze způsobů, jimiž lze doložit příjem v požadované výši, neboť výčet obsažený v § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je pouze demonstrativní. Zaměstnavatelovo potvrzení, podle nějž žalobce v roce 2017 obdržel mzdu 138 000 Kč, prokazovalo žalobcův příjem v požadované výši, ačkoli nebylo uvedeno, zda se jedná o mzdu čistou nebo hrubou (čistý příjem z hrubé mzdy 12 500 Kč by v roce 2018 činil 10 674 Kč, tedy o 7 264 Kč více než zákonná povinnost), a z pracovní smlouvy bylo zřejmé, že zaměstnavatel počítá s žalobcem i do budoucna. V této souvislosti žalobce také poukázal na rozpor mezi oběma rozhodnutími: zatímco ministerstvo požadovalo doložit úhrnný měsíční příjem ve výši 3 410 Kč, vycházejíc správně z potvrzení žalobcova zaměstnavatele o poskytnutí bezplatného ubytování žalobci, žalovaná požadovala bez bližšího odůvodnění prokázání příjmu ve výši 5 410 Kč. Kromě toho předložil žalobce také smlouvu o budoucí pracovní smlouvě, uzavřenou s týmž zaměstnavatelem, jenž se v ní zavázal uzavřít s žalobcem po získání pobytového oprávnění pracovní smlouvu, a doklad prokazující zajištění bezplatného ubytování. Žalovaná však nebyla ochotna doklady dokazující žalobcovy příjmy akceptovat. 4. Žalobce připustil, že pochybil, když před uplynutím platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nepožádal o jeho prodloužení, což jej spolu s průtahy v řízení dostalo do situace, ve které nemohl požadavkům na odstranění vad řízení – konkrétně předložení dokladu o aktuálních příjmech – vyhovět. Ani toto opomenutí však nemělo za následek, že by žalobce pobýval na území ČR neoprávněně, což nepopírá ani žalovaná. Žalobce zdůraznil, že pro posouzení žádosti je rozhodující splnění podmínek v době podání žádosti, což vyplývá ze směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, (dále jen „Směrnice“), konkrétně z jejího čl. 5 odst. 1 písm. a), čl. 9 a čl. 10. Tento závěr koresponduje také s rozsudkem NSS sp. zn. 9 Azs 95/2016, v němž jmenovaný soud naznal, že nestanoví-li zákon o pobytu cizince výslovně, že má být určitá skutečnost posuzována k datu vydání rozhodnutí, musí být zákon vykládán způsobem, jenž je nejbližší smyslu a cíli Směrnice. Žalobce dále odkázal na rozsudek NSS sp. zn. 5 Azs 234/2016, z nějž vyplývá, že dojde-li k přetržení doby cizincova pobytu na území až v průběhu řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu, nemůže být žádost zamítnuta pouze z tohoto důvodu. K tomu v posuzované věci nepřímo došlo, jelikož žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí nemohl předložit doklad o pravidelném příjmu právě proto, že nemohl být zaměstnán z důvodu přetržení doby pobytu na území. Nakonec žalobce namítl, že v důsledku napadeného rozhodnutí ztratil možnost po dobu alespoň pěti dalších let znovu žádat o trvalý pobyt, ačkoli v ČR žije již od roku 2011, ovládá plynně český jazyk, je zde zcela integrován, má zde silné sociální vazby, vždy řádně plnil své daňové povinnosti a má též dostatek prostředků k trvalému pobytu na území. III. Vyjádření žalované a žalobcova replika 5. Žalovaná ve vyjádření k žalobě připustila, že ministerstvo nedodrželo lhůtu pro vydání rozhodnutí, nemá to však vliv na jeho zákonnost a žalobce nevyužil možnost podat nadřízenému orgánu návrh na opatření proti nečinnosti. Žalovaná dále uvedla, že nikdy nezpochybňovala nepřetržitost žalobcova pobytu na území ke dni podání žádosti, a podotkla, že jeho žádost nebyla zamítnuta z důvodu narušení nepřetržitosti pobytu, ale z důvodu nepředložení dokladu o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území. Ve zbytku žalovaná stručně zopakovala argumenty obsažené již v napadeném rozhodnutí a navrhla, aby městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 6. Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s namítanou potřebou eurokonformního výkladu Směrnice a i nadále odmítá přihlédnout ke skutečnosti, že žalobce pobýval na území ČR oprávněně. Žalovaná odmítla uznat žalobcem předložené doklady o výši jeho příjmů z toho důvodu, že žalobce podle jejího názoru nesplňoval podmínky pro zaměstnávání cizince podle § 89 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Tyto podmínky však žalobce splňoval: platné povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce vůbec nepotřeboval, neboť duchovní registrovaných církví mají z této povinnosti dle § 98 písm. r) zákona o zaměstnanosti výjimku, a povolením k pobytu žalobce disponoval, což uznala v napadeném rozhodnutí i žalovaná, když konstatovala, že mu nebyl udělen zákaz pobytu na území. Žalobce dodal, že je občanem Chilské republiky, tudíž je na něj třeba pohlížet v souladu s Protokolem mezi vládou ČR a vládou Chilské republiky o podmínkách pro zrušení vízové povinnosti pro držitele platných cestovních dokladů sjednaný výměnou nót publikovanou pod č. 283/1996 Sb., platnou od 24. 10. 1996 (dále jen „Protokol“). Vzhledem k uvedenému žalobce setrval na svém procesním návrhu. IV. Posouzení věci městským soudem 7. Městský soud nejprve shledal, že jsou splněn