5 Afs 7/2005 — Nejvyšší správní soud

10 Af 12/2019- 74 - text 9 10 Af 12/2019 - [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: ELEKTRONIKA a. s., IČO: 35717998 se sídlem: Bratislavská 41, Malinovo, Slovenská republika zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2018, čj. 55053/18/5300-21443-702551 takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 12. 2018, čj. 55053/18/5300-21443-702551, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně, Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení a podstata sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 20. 2. 2019 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2018, čj. 55053/18/5300-21443-702551 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“ nebo „správní orgán prvního stupně“) ze dne 28. 6. 2018, čj. 5628059/18/2001-53523-106443 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“), kterým správce daně podle § 113 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“), z důvodu zmeškání zákonné lhůty zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správce daně ze dne 31. 3. 2017, čj. 2612712/17/2001-53523-106443 o nepřiznání nároku na vrácení daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“) a řízení ve věci vrácení DPH zastavil (dále jen „Rozhodnutí ze dne 31. 3. 2017“). II. Skutkové okolnosti věci a argumentace stran sporu 2. Žalobkyně je obchodní společností se sídlem a osobou registrovanou k dani z přidané hodnoty ve Slovenské republice. Dne 22. 8. 2016 žalobkyně požádala správce daně o vrácení daně z přidané hodnoty podle § 82a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2019 (dále jen „zákon o DPH“), a podle § 82a odst. 5 písm. d) téhož zákona uvedla elektronickou (e-mailovou) adresu pro komunikaci se správcem daně. Ten vydal dne 2. 11. 2016 výzvu k odstranění pochybností a poskytnutí doplňujících údajů. Vzhledem k tomu, že na ni žalobkyně nereagovala, správce daně žádost o vrácení DPH zamítl Rozhodnutím ze dne 31. 3. 2017. Odvolání žalobkyně podané proti tomuto rozhodnutí dne 18. 6. 2018 správce daně Prvostupňovým rozhodnutím zamítl jako opožděné a řízení ve věci vrácení daně zastavil. Z Napadeného rozhodnutí, jímž žalovaný odvolání žalobkyně proti Prvostupňovému rozhodnutí zamítl a toto rozhodnutí potvrdil, vyplývá, že žalovaný považoval shora uvedené úkony správce daně za doručené podle § 82b odst. 3 věty třetí zákona o DPH. Odkazoval přitom na údaje zachycené v interním „Automatizovaném daňovém informačním systému (ADIS)“, z nichž se podává, že písemnosti byly odeslány a doručeny. 3. Mezi účastníky je v soudem posuzované věci sporným, kdy bylo Rozhodnutí ze dne 31. 3. 2017 žalobkyni doručeno. Zatímco žalovaný trval na tom, že rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 31. 3. 2017, kdy bylo odesláno na žalobkyní v žádosti o vrácení DPH uvedenou elektronickou adresu, žalobkyně namítala, že jí rozhodnutí bylo doručeno teprve v červnu roku 2018, přičemž žalovaný odeslání a doručení rozhodnutí žalobkyni dne 31. 3. 2017 neprokázal. 4. Žalovaný v souladu s dříve uvedeným opíral svůj závěr o opožděnosti odvolání žalobkyně proti Rozhodnutí ze dne 31. 3. 2017 o aplikaci ustanovení § 82b odst. 3 věty třetí zákona o DPH. Žalobní argumentace byla naproti tomu kromě námitek poukazujících na to, že žalovaný odeslání a doručení Rozhodnutí ze dne 31. 3. 2017 neprokázal (i ty však úzce souvisely s aplikací předmětného ustanovení) Se zřetelem k tomu, že se soud se zřetelem k dále vyloženým závěrům vycházejícím z nálezu Ústavního soudu posouzením důvodnosti těchto žalobkyní vznesených námitek věcně nezabýval, jejich obsah stejně jako obsah vyjádření žalované k těmto námitkám pro větší stručnost a pro nadbytečnost na tomto místě nerekapituloval. , založena především na tvrzení, že finančními orgány aplikované ustanovení § 82b odst. 3 věty třetí zákona o DPH je v rozporu s ústavním pořádkem. III. Procesní postup soudu a procesní stanovisko účastníků 5. Soud při předběžném posouzení žaloby dospěl k závěru, že ustanovení § 82b odst. 3 věty třetí zákona o DPH ve znění účinném do 31. 3. 2019 je v rozporu s ústavním pořádkem, a proto předložil Ústavnímu soudu návrh na prohlášení jeho neústavnosti podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Současně usnesením ze dne 13. 5. 2020, čj. 10 Af 12/2019 - 27, řízení o žalobě podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přerušil. 6. Poté, co soud zjistil, že Ústavní soud nálezem ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/20, návrhu Městského soudu v Praze vyhověl a vyslovil, že předmětné ustanovení bylo v rozporu s ústavním pořádkem, soud usnesením ze dne 25. 5. 2021, čj. 10 Af 12/2019 - 49, rozhodl o pokračování v řízení a současně vyzval účastníky ke sdělení procesního stanoviska. 7. Žalovaný v reakci na závěry Ústavního soudu, které jsou blíže sumarizovány níže v části IV. tohoto rozsudku, v podání ze dne 3. 6. 2021 sdělil, že závěry vyplývající z uvedeného nálezu Ústavního soudu respektuje a zamýšlel uspokojit žalobce postupem dle § 62 s. ř. s., nicméně v nastalé procesní situaci daňový řád nenabízí žalovanému (odvolacímu orgánu) takový procesní postup, aby mohl procesně odklidit Napadené rozhodnutí, a v návaznosti na to i Prvostupňové rozhodnutí o zastavení řízení, a to z důvodu, že daňový řád neumožňuje zrušit rozhodnutí správce daně a věc mu vrátit k dalšímu řízení. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Městský soud v Praze rozsudkem Napadené i Prvostupňové rozhodnutí zrušil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. 8. Žalobkyně s návrhem žalovaného v podání ze dne 7. 6. 2021 souhlasila. IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze 9. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a s dále uvedenou výhradou i z právního stavu v době vydání rozhodnutí. Neshledal přitom jiné vady, k nimž byl povinen přihlédnout z moci úřední. O podané žalobě rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (souhlas žalobkyně byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou presumován). Soud nenařídil jednání ani k provedení dokazování, neboť žalobkyně nad rámec správního spisu v podané žalobě ani v dalším průběhu řízení žádné důkazní návrhy nevznesla. 10. Žalobkyně stavěla svou žalobní argumentaci na závěru, že ustanovení § 82b odst. 3 věty třetí zákona o DPH, ve znění účinném do 31. 3. 2019, na jehož aplikaci byla obě rozhodnutí finančních orgánů založena, je v rozporu s ústavním pořádkem. 11. Jak bylo naznačeno výše, soud se při předběžném posouzení žaloby s tímto stanoviskem ztotožnil, a proto předložil Ústavnímu soudu návrh na prohlášení jeho neústavnosti podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Pokud jde o důvody, o něž Městský soud v Praze svůj právní názor opíral, soud pro větší stručnost na tomto místě odkazuje na argumentaci uvedenou v návrhu předloženém Ústavnímu soudu, jenž byl oběma účastníkům soudem v průběhu řízení doslán a jehož obsah je jim tak znám. 12. Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/20 (dále také jen „nález“), návrhu Městského soudu v Praze vyhověl a vyslovil, že ustanovení § 82b odst. 3 věty třetí zákona o DPH, ve znění účinném do 31. 3. 2019, bylo v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud uzavřel, že spojovala-li právní úprava řízení o vracení daně osobě registrované k dani v jiném členském státě Evropské unie účinky úkonů správce daně spočívajících v doručení oznámení, výzvy a rozhodnutí ve věci vrácení daně osobě registrované k dani v jiném členském státě e-mailem s okamžikem jejich odeslání, porušovala právo účastníků daňového řízení na řádně vedené daňové řízení a tzv. jinou právní ochranu v jeho rámci (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy) v části týkající se doručení rozhodnutí, proti nimž jsou přípustné opravné prostředky, a v konečném důsledku princip respektování autonomní sféry jednotlivce (čl. 2 odst. 3 Listiny) a zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť uvedené právní účinky byly spojeny se skutečností odeslání rozhodnutí, a proto se nemuselo rozhodnutí do sféry účastníka řízení (adresáta) bez jeho vlastní viny dostat vůbec, anebo se do ní dos