2 As 426/2017 — Nejvyšší správní soud

11 A 28/2020- 52 - text 17 pokračování 11A 28/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Hany Veberové a soudce Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobce: Pegasus Hava Taşımacılığı A.Ş. (PEGASUS AIRLINES) se sídlem Aeropark Yenişehir Mah. Osmanlı Bulvarı No: 11/A, Kurtköy 34912, Pendik-İstanbul, Turecko, registrační číslo: 261186 zastoupený advokátem Mgr. Ing. Jaroslavem Zahradníčkem se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1 žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Nad štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného správního orgánu ze dne 10. 2. 2020, č. j. MV-15906-3/OAM-2020, a ze dne 7. 2. 2020, č. j. MV-15931-3/OAM-2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky (dále též „žalovaný“) ze dne 10. 2. 2020, č. j. MV-15906-3/OAM-2020 a ze dne 7. 2. 2020, č. j. MV-15931-3/OAM-2020 (dále též „napadená rozhodnutí“), kterými byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie letiště Praha Ruzyně (dále též „ICP“ či „prvostupňový správní orgán“), konkrétně rozhodnutí: · ze dne 18. prosince 2019, č. j. CPR-28336-9/ČJ-2019-930504-SD, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 600 000 Kč za správní delikt podle ustanovení § 157 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), kterého se dopustil žalobce tím, že dne 25. 7. 2019 dopravil linkou PC 301 z Istanbulu-Sabihy do Prahy čtyři cizinky, a to tři cizinky bez cestovních dokladů a platných víz a jednu cizinku bez platného víza. Konkrétně se jednalo o čtyři státní příslušnice Syrské arabské republiky, které se orgánům cizinecké a pohraniční policie prokázaly identifikačními doklady občanů Spolkové republiky Německo „Identity Card“ (ID) · ze dne 2. prosince 2019, č. j. CPR-20968-13/ČJ-2019-930504-SD, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 150 000 Kč za správní delikt podle ustanovení § 157 odst. 1 písm. a) zákon o pobytu cizinců, kterého se dopustil žalobce tím, že dne 27. 5. 2019 dopravil linkou PC 301 z Istanbulu-Sabihy do Prahy cizinku bez cestovního dokladu. Konkrétně státní občanku Moldavské republiky, která se prokázala orgánům cizinecké a pohraniční policie neoprávněně pozměněným cestovním pasem. II. Žalobní body 2. Žalobce ve své první žalobní námitce konstatoval, že podle jeho názoru je nutné při posuzování daného případu vyjít z doslovného znění zákon o pobytu cizinců. Ten v ustanovení § 104 odst. 1 stanoví, že: „Letecký dopravce nesmí z území státu, který není smluvním státem, na území dopravit cizince, který nemá cestovní doklad nebo vízum, je-li vzhledem k účelu a cíli cesty potřebné nebo je-li podmínkou pobytu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště na území.“ Zákon tedy ukládá dopravci (žalobci) zajistit, aby jím dopravený cestující měl vždy příslušný cestovní doklad a vízum, je-li vyžadováno. 3. Zatímco dopravce může prověřit, jestli cestující fyzicky „má“ cestovní doklad nebo příslušné vízum, nemá tento požadavek nahrazovat povinnost provádět řádnou „hraniční kontrolu“, jejíž provedení náleží výhradně příslušným orgánům policie České republiky, které jsou k tomu náležitě vybaveny a zákonem výslovně zmocněny, a to zejména z hlediska vrchnostenských pravomocí a donucovacích prostředků. V tomto ohledu je dle žalobce nutné zmínit zejména ustanovení § 5 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které výslovně ukládá cizincům strpět ověření pravosti cestovního dokladu při hraniční kontrole. Taková pravomoc přitom není svěřena leteckému dopravci, ačkoliv by po něm bylo vyžadováno plnění stejných povinností, jako je požadováno po orgánech policie České republiky. Jen při řádné hraniční kontrole přitom bylo podle názoru žalobce možné zjistit, že se jedná o pozměněný cestovní doklad. Rovněž je třeba upozornit na ustanovení § 9 zákona o pobytu cizinců, které umožňuje policii České republiky odepřít vstup na území České republiky mimo jiné v případě, že cizinec nemá platný cestovní doklad, resp. předloží padělaný nebo pozměněný cestovní doklad. Ani takováto vrchnostenská pravomoc není zákonem o pobytu cizinců svěřena žalobci a nelze proto po něm vyžadovat, aby hraniční kontrolu prováděl ve stejném rozsahu jako policie České republiky. 4. Orgány policie České republiky (nikoli letecký dopravce) zároveň odpovídají za to, aby na území České republiky nebyla vpuštěna osoba, která nesplňuje podmínky vstupu. V opačném případě by musel zákon o pobytu cizinců výslovně stanovit, že skutková podstata přestupku dle § 104 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je založena na tom, že letecký dopravce dopraví na území ČR cizince, který „nesplňuje podmínky vstupu“ namísto prostého „nemá cestovní doklad“. 5. Pro úplnost žalobce uvedl, že ustanovení § 104 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyžaduje po dopravci, aby ověřil výhradně skutečnost, zda cizinec „má cestovní doklad“. Pokud by zákonodárce skutečně chtěl, aby letecký dopravce kontroloval, zda má či nemá pozměněný cestovní doklad, výslovně by toto uvedl v rámci ustanovení § 104 zákona o pobytu cizinců. V jiných ustanoveních totiž s tímto termínem zákon o pobytu cizinců běžně pracuje; srov. například ustanovení § 9 odst. 1 písm. b), § 9 odst. 3 písm. a), bod 2, § 20 odst. 5 písm. a), § 117 odst. 7, která výslovně pracují s termínem „padělaný“ či „pozměněný“ cestovní doklad. 6. Žalobce dále uvedl, že vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo možno požadovat, aby k dané situaci nedošlo. Žalobce má řádně zavedený a kontrolovaný postup a v posuzovaných případech naprosto v souladu se zákonem o pobytech cizinců ověřil, že příslušní cestující mají zjevně pravé cestovní doklady, případně též oprávnění pro vstup na území ČR. 7. Žalobce ve své druhé žalobní námitce uvedl, že výše uvedená rozhodnutí jsou nezákonná v důsledku absence aplikace absorpční metody a neuložení pokuty v „úhrnu“ za vícero přestupků, o nichž správní orgán měl konat společné správní řízení. V posuzovaném případě je zřejmé, že absorpční metoda vůbec aplikována nebyla, ačkoliv aplikována být měla. V souvislosti s tím nebyl ani uložen jeden společný úhrnný trest. 8. Žalobce již ve svém odvolání zdůraznil, že dle ustálené judikatury je podstatou správné aplikace absorpční zásady uložení pokuty (trestu) za nejzávažnější přestupek, resp. za přestupek nejpřísněji pokutovatelný, když přísnější trest pohlcuje tresty mírnější za ostatní méně závažné přestupky. Existence souběhu (tj. ostatních méně závažných přestupků) je následně zohledněna jako přitěžující okolnost tím, že zpravidla navýší základ pro ukládanou úhrnnou pokutu. 9. Žalobce trvá na tom, že by případná výsledná výše pokuty ve správních řízeních neměla být určována kumulativní metodou, tedy aby správní orgány ve svých rozhodnutích uváděly pokuty za jednotlivé přestupky. V souladu s tím je třeba trvat na požadavku na určení, jakou konkrétní výši pokuty ukládá správní orgán za nejzávažnější přestupek (určí se tak základ pro výpočet úhrnné pokuty), tak dále i na uvedení konkrétního a přezkoumatelného rozsahu (míry) zvýšení tohoto „základu“ pokuty, a to ve vztahu ke každému z dalších případných přestupků, které správní orgán považuje za přitěžující okolnost, jež má vliv na výši sankce, popř. konstatování, že některý z přestupků nepovažoval správní orgán za přitěžující okolnost, a tedy tento přestupek neměl vliv na konečnou výši ukládané úhrnné pokuty. 10. Dále žalobce uvedl, že i Nejvyšší správní soud zastává jednoznačný názor, že v těchto případech, kdy je výsledkem uložení několika pokut v několika samostatných řízeních, musí být aplikována absorpční zásada, která znamená – volně řečeno - že v později projednávaných případech musí být zohledněny pokuty uložené v dřívějších případech (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu, č. j. 2As 426/2017 - 62 ze dne 12. 4. 2018, č. j. 6As 116/2017 - 53 ze dne 12. 7. 2017 a č. j. 1As 28/2009 - 62 ze dne 18. 6. 2009). 11. V souvislosti s výše uvedeným považuje žalobce za zásadní pochybení při aplikaci absorpční metody a (ne)ukládání úhrnné pokuty, resp. odůvodnění obou rozhodnutí o odvolání, když žalovaný (v souvislosti s pochybením prvostupňového orgánu) nekonal v rozporu s ustanovením § 88 zákona o přestupcích společné řízení o všech přestupcích, jejichž skutková podstata se týkala porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy a jejichž projednání byl prvostupňový orgán příslušný, přestože ke spáchání několika z nich došlo ještě před zahájením prvého správního řízení. 12. Žalovaný se v rozhodnutích o odvolání vyjádřil k aplikaci absorpční metody pouze stručně v tom smyslu, že „k namítanému použití absorpční zásady odvolací orgán uvádí, že tuto nel