6 Ads 19/2013 — Nejvyšší správní soud

15 Ad 3/2020- 174 - text 34 15 Ad 3/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyní Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobce: Ing. M. B., proti žalovanému: První náměstek policejního prezidenta sídlem Policejní prezidium, Policie ČR, Strojnická 935/27, Praha o žalobě proti rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 27. 12. 2019, č. j. PPR-27340-18/ČJ-2019-990131 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a průběh předcházejícího řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 27. 12. 2019, č. j. PPR-27340-18/ČJ-2019-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele Ochranné služby Policie České republiky ve věcech služebního poměru ze dne 28. 6. 2019, č. j. OS-1033-22/ČJ-2019 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“). Tímto rozhodnutím služební funkcionář rozhodl tak, že v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“) neposkytl podle § 101 písm. d) služebního zákona náhradu jednorázového odškodnění, neboť služební poměr žalobce neskončil podle § 42 odst. 1 písm. h) služebního zákona v důsledku služebního úrazu ze dne 3. 3. 2010. 2. Dne 3. 3. 2010 utrpěl žalobce při výkonu služby úraz pravého kolene — diagnóza S8340 - podvrtnutí a natažení postihující kolaterální vaz kolena (dále jen „služební úraz“) podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, dále jen (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.); uvedený úraz byl jako úraz služební uznán rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby ve věcech služebního poměru ze dne 29. 2. 2012, č. j. UOC-1079-2/2011 (dále jen „Rozhodnutí o služebním úrazu“). 3. Dne 12. 5. 2011 byl podle vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti (dále jen „vyhláška č. 393/2006 Sb.) vydán lékařský posudek o zdravotní způsobilosti příslušníka bezpečnostního sboru k výkonu služebního místa (dále jen „Lékařský posudek C“), v němž bylo uvedeno, že je žalobce zdravotně způsobilý pro výkon služby s omezením a byla mu stanovena zdravotní klasifikace „C“. Omezení a úlevy pro výkon služby byly specifikovány a stanoveny na dobu 1 roku; jednalo se o omezení ve fyzické zátěži při výkonu služby. Návrh na přezkoumání tohoto posudku žalobce nepodal. 4. Dne 12. 5. 2011 byl podle nařízení Ministerstva vnitra č. 48/2007 o péči o zdraví příslušníků a zaměstnanců Policie České republiky, Hasičského záchranného sboru České republiky a zaměstnanců Ministerstva vnitra, (dále jen „nařízení č. 48/2007“) vydán posudek lékařské komise č. 2 oblastního zdravotnického zařízení Praha Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra (dále jen „Posudek lékařské komise C“), kterým byla žalobci stanovena zdravotní klasifikace „C“ a současně v něm bylo konstatováno, že „[p]odle zdravotnické dokumentace onemocnění vzniklo v souvislosti s výkonem služby příslušníka policie ČR.“ V citovaném posudku se uvádí dočasná neschopnost žalobce ke službě v období ode dne 3. 3. 2010 s podpůrčí dobou končící dne 17. 6. 2011 a také omezení a úlevy při výkonu služby, a to ve stejném znění jako v Lékařském posudku C. Návrh na přezkoumání tohoto posudku žalobce nepodal. 5. Rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby ve věcech služebního poměru č. 1592/2011 ze dne 22. 8. 2011 byl žalobce dnem 20. 6. 2011 ustanoven na služební místo s rovnoměrně rozvrženou dobou služby, čímž přestal splňovat podmínky pro zvýšení základního tarifu o 10 % za výkon služby v nepřetržitém režimu služby, a to z toho důvodu, že nebyl schopen zvýšené fyzické zátěže, déletrvající chůze a stání a také nebyl schopen plnění služebních úkolů v obtížném terénu. 6. Rozhodnutím náměstka policejního prezidenta pro vnější službu ze dne 25. 4. 2012, č. j. UOC-1079-1/2011 byla žalobci v důsledku služebního úrazu přiznána náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě. 7. Dne 16. 8. 2012 byl podle vyhlášky č. 393/2006 Sb., vydán posudek o zdravotní způsobilosti příslušníka bezpečnostního sboru k výkonu služebního místa (dále jen „Lékařský posudek D“), z něhož vyplývá, že žalobci byla stanovena zdravotní klasifikace „D“, neboť pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon služby. Návrh na přezkoumání tohoto posudku žalobce nepodal. 8. Dne 16. 8. 2012 byl podle nařízení č. 48/2007 vydán posudek lékařské komise č. 2 oblastního zdravotnického zařízení Praha Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra (dále jen „Posudek lékařské komise D“), kterým byla žalobci stanovena zdravotní klasifikace „D“ a z něhož současně vyplývá, že „[p]odle dostupné zdravotnické dokumentace je úrazová diagnosa, st. zn. MKN S 83.4. v přímé souvislosti s výkonem služby v Policii ČR. Diagnosa, pro kterou byla stanovena zdrav. klasifikace „D“ nemá přímou souvislost s výkonem služby v Policii ČR. Vznik nemoci dle předložené zdravotnické dokumentace není v souvislosti s požitím alkoholu nebo užitím jiné návykové látky“. V posudku je uvedena dočasná neschopnost žalobce ke službě ode dne 2. 4. 2012 s podpůrčí dobou končící dne 30. 8. 2012. Posudek lékařské komise D převzal žalobce dne 16. 8. 2012 a následně podal návrh na jeho přezkoumání, jenž byl zamítnut rozhodnutím odboru zdravotnického zabezpečení Ministerstva vnitra České republiky č. j. OZZ-62/ÚLK-2012 ze dne 11. 9. 2012 (dále jen „Rozhodnutí odboru zdravotnického zabezpečení“). 9. Rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby ve věcech služebního poměru ze dne 20. 9. 2012, č. 1122/2012 (dále jen „Rozhodnutí o propuštění“) byl žalobce podle § 42 odst. 1 písm. h) služebního zákona propuštěn ze služebního poměru, neboť podle Posudku lékařské komise D dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost pro výkon služby. Rozhodnutí o propuštění převzal žalobce dne 24. 9. 2012, téhož dne byl propuštěn ze služebního poměru. Toto rozhodnutí, aniž by bylo napadeno řádným opravným prostředkem, nabylo právní moci dne 10. 10. 2012. 10. Dne 6. 11. 2012 žalobce uplatnil nárok na náhradu škody za služební úraz, konkrétně nárok na jednorázové odškodnění (dále jen „žádost o odškodnění“). V žádosti o odškodnění uvedl, že při výkonu služební činnosti utrpěl služební úraz, v jehož důsledku byl uznán dočasně neschopným k výkonu služby od 3. 3. 2010 do 17. 6. 2011 s další podpůrčí dobou prodlouženou nad 12 měsíců do 30. 8. 2012. Žalobce odkázal na posudek Lékařské komise C, Rozhodnutí o služebním úrazu, Lékařský posudek D a Rozhodnutí o propuštění. V závěru žádosti o odškodnění uvedl, že „[n]a základě poškození na zdraví vzniklé v přímé souvislosti s výkonem služby, kdy došlo dle lékařského posudku k dlouhodobému pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby - služebního místa, uplatňuji náhradu na jednorázové odškodnění dle citovaného zákona.“. Na základě této žádosti o odškodnění bylo s žalobcem podle § 178 odst. 2 písm. a) služebního zákona zahájeno řízení ve věcech služebního poměru vedené pod sp. zn. ÚOC-1081/2012 (dále jen „Řízení o žádosti“). 11. Po provedení šetření ředitel Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby vydal ve věci rozhodnutí ve věcech služebního poměru ze dne 31. 1. 2013, č. j. ÚOC-1081-2/2012 (dále jen „Rozhodnutí o odškodnění I.“), kterým žalobci nepřiznal nárok na jednorázové odškodnění a proti kterému žalobce podal odvolání. Náměstek policejního prezidenta pro vnější službu rozhodnutím ve věcech služebního poměru ze dne 21. 5. 2013, č. j. PPR-7286-11/ČJ-2013-990131 (dále jen „Rozhodnutí odvolacího orgánu I.“) zamítl odvolání proti Rozhodnutí o odškodnění I. a toto rozhodnutí potvrdil. Žalobce v této věci podal žalobu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 5 Ad 13/2013-37 (dále též jen „zrušující rozsudek“) zrušil jak Rozhodnutí odvolacího orgánu I., tak i Rozhodnutí o odškodnění I. a věc vrátil odvolacímu orgánu (tj. žalovanému“) k dalšímu řízení. Městský soud v Praze ve zrušujícím rozsudku shledal jak v Rozhodnutí o odškodnění I., tak i v Rozhodnutí odvolacího orgánu I. závažné deficity týkající se jejich odůvodnění, a to zejména pro rozpor s § 181 odst. 2 písm. c) a d) a odst. 5 služebního zákona. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 5 Ad 13/2013-37-42 z žádného z napadených rozhodnutí vůbec není zjevné, co bylo předmětem řízení, tedy o jakém konkrétním úrazu žalobce bylo rozhodováno, kdy se stal, v čem spočíval a jak byl hodnocen. Nelze si tedy učinit žádný úsudek ohledně aplikace §105 odst. 1 služebního zákona. (...) Služební funkcionář byl proto v nyní posuzovaném případě povinen přesvědčivě odůvodnit, zda a případně jak byly naplně