4 As 107/2017 — Nejvyšší správní soud

5 A 198/2018- 146 - text 16 5 A 198/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobce proti žalovanému za účasti osoby zúčastněné na řízení: DPÚK a.s., IČO 25497961 sídlem Rotavská 2656/2b, 155 00 Praha 5 zastoupen advokátem Mgr. Michalem Hrnčířem sídlem Karolinská 661/4, Praha Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 Ústecký kraj se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem zastoupena advokátem Mgr. Martinem Kramářem, LL. M. sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2018, č. j. MV-88784-154/ODK-2008, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba na řízení zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný ve výroku pod bodem I. zamítl návrh, aby osobě zúčastněné na řízení byla uložena povinnost zaplatit žalobci za provozování veřejné linkové dopravy v měsících leden 2006 až květen 2006 částku ve výši 68 101 827 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 23 071 812,67 Kč od 15. 6. 2006 do zaplacení a z částky 45 030 014,33 Kč od 13. 6. 2008 do zaplacení podle § 141 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“). A ve výrocích pod body II. a III. nepřiznal ani navrhovateli (výrok pod bodem II.) a ani odpůrci (výrok pod bodem III.) právo na náhradu nákladů podle § 141 odst. 11 ve spojení s § 79 odst. 2 správního řádu. 2. Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je značně obsáhlé a velmi podrobně a pečlivě zpracováno, soud se však bude v dané věci soustředit na podstatné sporné otázky mezi účastníky, a proto nebude nadbytečně citovat z napadeného rozhodnutí. Předně tedy žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyjasnil, že předmětem řízení v dané věci byl toliko nárok žalobce na zaplacení částky 68 101 827 Kč s příslušenstvím za provozování veřejné linkové dopravy v období od 1. 1. 2006 do 31. 5. 2006. Připomněl, že o daném nároku již jednou rozhodl, a to rozhodnutím ze dne 18. 6. 2013, č. j. MV-88784-112/ODK-2008, které bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 4 As 107/2017-30. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla žalovanému stanovena povinnost posoudit předmětný nárok nejenom z hlediska práva na úhradu prokazatelné ztráty za provozování veřejné linkové dopravy, nýbrž i k posouzení uplatněného nároku žalobce z titulu vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení či příp. z titulu vzniku práva na náhradu škody. Pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení za měsíc květen 2006, s ohledem na usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 11. 2013, č. j. Konf 55/2012-21, v němž kompetenční senát určil, že příslušným k posouzení nároku žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení za období od května 2006 do prosince 2007 je soud v občanském soudním řízení, žalovaný nárok žalobce za toto časové období v daném řízení již meritorně neřešil. Ačkoliv totiž žalobce požadoval, aby žalovaný rozhodl o jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení za celé (žalobcem původně uplatněné) období, tj. období od 1. 5. 2006 do 31. 12. 2010, žalovaný shledal, že mu v meritorním posouzení tohoto nároku brání nedostatek jeho pravomoci, neboť dle shora uvedeného pravomocného rozhodnutí zvláštního senátu, o tomto nároku přísluší rozhodnout Okresnímu soudu v Ústí nad Labem a nikoli správnímu orgánu. 3. Dále žalovaný konstatoval, že na základě § 169 odst. 1 písm. d) správního řádu, ve spojení s § 178 odst. 1 správního řádu a § 94 odst. 1 správního řádu, a příslušné judikatury soudů (především rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 4 As 107/2017-30, a usnesení zvláštního senátu ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015-11), shledal, že je věcně příslušný k rozhodnutí o žalobcem uplatněném nároku na úhradu prokazatelné ztráty týkající se období leden 2006 až květen 2006, přičemž je oprávněn a zároveň povinen uvedený nárok meritorně posoudit i z hlediska jiných potenciálních právních důvodů než jen uzavřené smlouvy. Přitom jak uvedeno výše ve světle usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 11. 2013, č. j. Konf 55/2012-21, k posouzení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za měsíce květen 2006 až prosinec 2010 není věcně příslušný. Zopakoval, že o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 5. 2006 do 31. 12. 2010 má totiž rozhodovat Okresní soud v Ústí nad Labem. Rovněž tak uvedl, že dřívější usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 11. 2013, č. j. Konf 55/2012-21, vydané v této konkrétní věci, má aplikační přednost před novější judikaturou zvláštního senátu (tj. rozhodnutím ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015-11), a účinky tohoto dřívějšího judikátu zvláštního senátu ze dne 14. 11. 2013 nemohou být dotčeny (a to ani částečně) rozsudkem Nejvyšší správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 4 As 107/2017-30. Uzavřel tak, že co se týče nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, je pravomoc správního orgánu – žalovaného dána pouze ve vztahu k období od 1. 1. 2006 do 30. 4. 2006. 4. Poté žalovaný konstatoval, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 10. 2017, č. j. 4 As 107/2017-30, potvrdil jeho závěry, že žalobci za rozhodné období nevznikl nárok na úhradu prokazatelné ztráty za provozování veřejné linkové dopravy dle § 19b odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění rozhodném, (dále jen „zákon o silniční dopravě“), jelikož smlouva (resp. Dodatek č. 7 ze dne 21. 4. 2005 uzavřený ke smlouvě o závazku veřejné služby ze dne 30. 12. 2003), z níž by takový závazek vznikl, pro rok 2006 neobsahovala jednu z obligatorních náležitostí, a to odborný odhad prokazatelné ztráty. Tím se smlouva (Dodatek č. 7) stala neplatnou; tudíž žalobci nemohly na jejím základě vzniknout žádné (smluvní) nároky. Nicméně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný nesprávně posoudil rozsah své pravomoci, neboť se měl následně zabývat tím, zdali žalobní nárok není důvodný z hlediska práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, příp. na náhradu škody. Proto se žalovaný veden závazným právním názorem nejvyššího správního soudu v daném řízení nově věnoval pouze otázce, zdali sporný nárok není důvodný z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení, případně práva na náhradu škody. 5. Co se týče důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení, žalovaný nejprve zopakoval, že je oprávněn se zabývat toliko důvodností potenciálního nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2006 do 30. 4. 2006. Poté zdůraznil, že z písemných vyjádření žalobce ve správním řízení vyplynulo, že žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatňuje jen za období od 1. 5. 2006 do 31. 12. 2010, nikoli za rozhodné období od 1. 1. 2006 do 30. 4. 2006. Žalovaný proto dovodil, že není oprávněn přiznat navrhovateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2006 do 30. 4. 2006. Pokud by totiž správní orgán přiznal žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení za uvedené období, porušil by tím dispoziční zásadu sporného řízení, resp. princip vázanosti správního orgánu tím, co navrhovatel požaduje. Žalovaný konstatoval, že sporné řízení podle § 141 správního řádu je ovládáno zásadou dispoziční. Toto řízení je možné zahájit pouze na návrh (§ 141 odst. 2 správního řádu), přičemž správní orgán je uplatněným návrhem účastníka vázán. Dodal, že právní kvalifikace uvedená v návrhu na zahájení řízení pro správní orgán nikterak závazná není. 6. Žalovaný zopakoval, že z podání žalobce jednoznačně vyplývá, že žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení za období od května 2006 do prosince 2010, nikoli za období leden 2006 až duben 2006. Protože žalobce výslovně vyjádřil, že neuplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od ledna 2006 do dubna 2006, žalovaný dovodil, že přiznání nároku žalobci na vydání bezdůvodného obohacení za toto období by bylo nepřípustným překročením návrhu žalobce. Žalovaný byl toho názoru, že v důsledku dispoziční zásady sporného řízení nemůže žalobci přiznat nárok v odlišném než jím požadovaném rozsahu, resp. za rozdílné než jím uplatňované období. Uvedl, že jinak by zřejmě bylo třeba posoudit situaci, v níž by žalobce svůj nárok nesprávně právně posoudil jako nárok na úhradu prokazatelné ztráty (tedy jako nárok vyplývající ze smlouvy), aniž svůj nárok současně uplatnil také jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V takovém případě by nic nebránilo tomu, aby žalobcem uplatněný nárok na úhradu prokazatelné ztráty žalovaný posoudil v celém svém rozsahu i z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení. K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo, neboť žalobce svůj návrh na vydání bezdůvodného obohacení výslovně uplatnil „pouze“ za období od 1. 5. 20