1 Afs 85/2012 — Nejvyšší správní soud

5 Af 44/2018- 78 - text 10 5 Af 44/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobce: proti žalovanému: Mgr. Petr Neumann, IČO 66255473 sídlem Jungmannova 733/6, 110 00 Praha 1 insolvenční správce dlužníka Konstruktiva Branko, a.s. v likvidaci, IČO 18629628, sídlem Mikuleckého 1308/2, 147 00 Praha 4 zastoupený advokátem JUDr. Davidem Lejčkem sídlem Jungmannova 733/6, 110 00 Praha 1 Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2018, č. j. 44132/18/5200-10421-709857, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 13. 3. 2018, č. j. 1794168/18/2004-51522-106074 (dále jen „rozhodnutí o přeplatku“), kterým nebylo vyhověno požadavku žalobce na vrácení přeplatku na dani – daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ve výši 120 600 Kč. Správce daně žádosti na vrácení přeplatku nevyhověl s odůvodněním, že žalobce ke dni podání žádosti nevykazoval vratitelný přeplatek vyšší než 100 Kč a takový přeplatek nevznikl ani do 60 dnů ode dne podání žádosti. 2. Žalobce podal proti rozhodnutí o přeplatku odvolání, o kterém rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím tak, že jej zamítl a rozhodnutí o přeplatku potvrdil. Žalovaný shrnul, že předmětem sporu v projednávaném případě je nevyhovění žádosti o vrácení přeplatku na dani ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2013 ve výši 120 600 Kč. Odkázal na § 148 odst. 4 písm. b), § 154 odst. 1, 2 a na § 155 odst. 2, 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění rozhodném (dále jen „daňový řád“), jakož i na § 239 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění rozhodném (dále jen „insolvenční zákon“). Uvedl, že přeplatek na dani je možno vrátit daňovému subjektu, a tím vyhovět žádosti daňového subjektu o jeho vrácení, pouze tehdy, jestliže vznikl a je vratitelný. Zaměřil se proto na zjištění, zda na dani ze závislé činnosti ke dni podání žádosti vznikl přeplatek a byl-li vratitelný v požadované výši a zda správce daně postupoval při rozhodování o přeplatku v souladu se zákonem. 3. Dále žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí konstatoval, že na základě vyúčtování daně ze závislé činnosti za období od 1. 4. 2013 do 31. 10. 2013, podaného žalobcem ke správci daně dne 11. 1. 2018, v němž žalobce vyčíslil přeplatek ve výši 120 600 Kč, nemohla být daň ze závislé činnosti vyměřena z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu. Uvedl, že řízení ve věci vyúčtování daně ze závislé činnosti za předmětné období bylo zastaveno rozhodnutím správce daně ze dne 17. 1. 2018, č. j. 206807/18/2004-51522-106074 (dále jen „rozhodnutí správce daně o zastavení řízení“) v souladu s § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu, jelikož v řízení nebylo možno ze zákona pokračovat. Proti rozhodnutí správce daně o zastavení řízení podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 8. 2018, č. j. 36075/18/5200-10421-709857 (dále jen „rozhodnutí o zastavení řízení“), a to tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správce daně o zastavení řízení potvrdil; rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 8. 2018. Žalovaný shrnul průběh řízení ve věci vyúčtování daně a uvedl, že v rozhodnutí o zastavení řízení se podrobně zabýval uplynutím lhůty pro stanovení daně. Žalovaný v rozhodnutí o zastavení řízení dospěl k závěru, že ke stavění lhůty pro stanovení daně ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2013 nedošlo z důvodu konání soudního řízení; lhůta pro stanovení daně za předmětné zdaňovací období tak uplynula dne 13. 3. 2017, tudíž správce daně řízení zahájené dne 11. 1. 2018 ve věci vyúčtování daně ze závislé činnosti za zdaňovací období od 1. 4. 2013 do 31. 10. 2013 oprávněně zastavil dle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu. 4. Žalovaný vysvětlil, že vratitelný přeplatek na dani ze závislé činnosti dle § 154 a 155 daňového řádu nevznikl; neboť nevznikl ani ke dni podání žádosti a ani ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti. Zdůraznil, že požadovaný přeplatek nemohl vzniknout, jelikož řízení ve věci předmětného vyúčtování (stanovení daně) bylo pravomocně zastaveno, a proto žalobci nemůže být částka 120 600 Kč odvedená na dani ze závislé činnosti vrácena jako přeplatek. Dodal, že § 239 insolvenčního zákona upravuje odpůrčí žalobu proti právním úkonům dlužníka a odst. 4 pak konkrétně, od kdy náleží do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů; tato ustanovení však běh lhůty pro stanovení daně podle daňového řádu nemohou žádným způsobem ovlivnit. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobce 5. Žalobce v podané žalobě uvedl, že dne 21. 7. 2014 Městský soud v Praze usnesením, č. j. MSPH 94 INS 15169/2014-A-15, zjistil úpadek společnosti Konstruktiva Branko, a. s. v likvidaci (dále jen „dlužník“) a na jeho majetek byl prohlášen konkurs; insolvenčním správcem soud ustanovil právě žalobce. V období od 13. 8. 2012 do 30. 9. 2013 byl jediným členem představenstva dlužníka a jeho předsedou Ing. J. H. Přičemž dlužník vyplácel Ing. H. měsíční odměnu za výkon funkce předsedy představenstva v období od července 2012 do září 2013 ve výši 100 000 Kč. Žalobce uvedl, že nejpozději dne 23. 4. 2013 se dlužník ocitl ve stavu úpadku. Dospěl proto k závěru, že další výplaty odměny představovaly neúčinné právní úkony bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona. Dne 21. 7. 2015 podal žalobce vůči Ing. H. odpůrčí žalobu, kterou se mj. domáhal vyslovení neúčinnosti výplat odměn, které mu byly dlužníkem vyplaceny za výkon funkce předsedy představenstva dlužníka po 23. 4. 2013. Konkrétně se jednalo o výplaty provedené v květnu až říjnu 2013 v celkové výši 600 000 Kč. Řízení o odpůrčí žalobě skončilo smírem, který schválil Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 9. 2017, č. j. MSPH 194 ICm 2819/2015-62. Na základě tohoto smíru Ing. H. dne 20. 9. 2017 vydal do majetkové podstaty dlužníka celkový majetkový prospěch ve výši 413 400 Kč, tedy částku, kterou výplatami odměn za výkon funkce předsedy představenstva dlužníka v období po 23. 4. 2013 skutečně získal. Žalobce poukázal na to, že dlužník v souvislosti s odměnami Ing. H. každý měsíc odvedl na daních částku 20 100 Kč; tedy celkem za 6 odměn částku 120 600 Kč. Vzhledem k tomu, že tyto odměny a jejich vyplacení v období po 23. 4. 2013 byly vůči věřitelům dlužníka právně neúčinné, vyzval žalobce správce daně výzvou ze dne 24. 10. 2017 k vrácení částky 120 600 Kč odvedené na daních v souvislosti s odměnami Ing. H. 6. Žalobce uvedl, že mu v reakci na jeho výzvu správce daně zaslal sdělení ze dne 7. 12. 2017, kterým mu sdělil, že výzvě nelze s odkazem na § 148 odst. 1 daňového řádu vyhovět kvůli uplynutí lhůty, ke kterému mělo dojít dne 13. 3. 2017. Žalobce správci daně pak podal opakovanou výzvu k vrácení daní odvedených v souvislosti s odměnami Ing. H., přičemž argumentoval především § 239 odst. 4 insolvenčního zákona a § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu; k této opakované výzvě ze dne 8. 1. 2018 přiložil opravné vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti za období od 1. 4. do 31. 10. 2013. 7. Upozornil, že ve věci řízení zahájeného podáním opravného vyúčtování vydal správce daně rozhodnutí o zastavení řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze; řízení o této žalobě je vedeno pod sp. zn. 3 Af 36/2018. 8. Žalobce namítal, že žalobou napadené rozhodnutí (tj. rozhodnutí o přeplatku) trpí formálními vadami, jelikož je v něm nesprávně označen žalobce, když není uvedeno, že za příslušný daňový subjekt jedná insolvenční správce. Dále namítal, že odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný řádně nevypořádal se zásadní otázkou, proč nemůže být řízení o odpůrčí žalobě tím řízením, které staví příslušnou lhůtu podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. Žalovaný totiž pouze uvedl, že § 239 insolvenčního zákona nemůže běh lhůty pro stanovení daně ze závislé činnosti žádným způsobem ovlivnit. Žalobce s tímto názorem nesouhlasil; byl naopak přesvědčen, že ve smyslu § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu po dobu řízení o odpůrčí žalobě lhůta pro stanovení daně neběžela. Uvedl, že právě usnesení o schválení smíru, kterým bylo řízení o odpůrčí žalobě ukončeno, vedlo k tomu, že Ing. H. odměny vrátil, čímž se změnil základ pro správné stanovení daně z příjmů ze závislé činnosti. Řízení o odpůrčí žalobě tak bylo řízením o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která je nezbytná pro