10 Ads 284/2017 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 10/2019- 38 - text 12 6 Ad 10/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: Adaptech, s.r.o., se sídlem Smetáčkova 1484/2, Praha 5, IČ: 271 96 662, zastoupen JUDr. Jaroslavem Srbem, advokátem, se sídlem Korunní 1302/88, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2019, č.j. MPSV-2019/36592-421/1, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 4. 2019, č.j. MPSV-2019/36592-421/1, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoro rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Jaroslava Srba, advokáta. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2019, č.j. MPSV-2019/36592-421/1 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzen výrok II. rozhodnutí Úřadu práce – Krajské pobočky pro hl. m. Prahu ze dne 11. 12. 2015, č.j. ABA-T-838/2/2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým žalobkyni nebyl poskytnut příspěvek na podporu zaměstnávaní osob se zdravotním postižením podle ustanovení § 78 odst. 3 a 8 písm. b) a e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), za 2. čtvrtletí roku 2015 v celkové výši 30.000 Kč. [2] Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že je společností s ručeným omezeným, jejímž jediným jednatelem a současně jediným společníkem byl v rozhodné době pan ██████████████. Dne 20. 12. 2012 s ním žalobkyně uzavřela pracovní smlouvu, kterou za zaměstnavatele uzavřela jeho zaměstnankyně paní ██████████████████, a to na základě zmocnění ze dne 2. 1. 2012. Druhem vykonávané práce podle pracovní smlouvy byl tzv. „betatester“; podrobný popis náplně práce stanovil dokument Pracovní náplň ze dne 20. 12. 2012. Žalobkyně uvedla, že náplň práce dle pracovní smlouvy je naprosto odlišná od působnosti pana ████ jako statutárního orgánu žalobkyně. Na tomto základě požádala o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, čemuž však nebylo vyhověno. [3] Žalobkyně dále v žalobě uvedla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č.j. 10 Ads 284/2017-42 (pozn. soudu: o něm bude podrobněji referováno dále) dal za pravdu žalobkyni, že střet zájmů zaměstnavatele a zaměstnance nenastupuje automaticky, nicméně i tak prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný svůj výrok založil nově na argumentaci, že vztah mezi žalobkyní jako zaměstnavatelem a panem █████ jako zaměstnancem, vzniklý na základě pracovní smlouvy, není vztahem pracovněprávním, neboť nesplňuje znaky závislé práce dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). [4] Žalobkyně předně zpochybnila odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp.zn. 21 Cdo 3613/2015-430, z něhož žalovaný citoval ohledně znaků závislé práce, s tím, že tento není pro souzenou právní věc případný, neboť nedokládá důvodnost a správnost napadeného rozhodnutí, ba právě naopak argumentaci vyvrací. Nejvyšší soud totiž řešil právní věc, v níž byl předseda představenstva jmenován do funkce generálního ředitele společnosti a náplní příslušné pracovní (manažerské) smlouvy byla činnost, kterou již v dané společnosti konal jako člen jejího statutárního orgánu. Taková smlouva byla proto neplatná. Ve stávající věci o případ takového souběhu dle žalobkyně nejde. Nejvyšší soud dále v rozsudku zdůraznil, že pokud by šlo o jinou činnost (práci) pro společnost, jejíž náplní by nebyl výkon působnosti statutárního orgánu, právní předpisy ani povaha obchodní společnosti nebrání tomu, aby fyzické osoby takovou činnost vykonávaly v pracovním poměru. Rovněž pak žalobkyně upozornila na to, že pasáž citovaná v napadeném rozhodnutí, byla součástí širší argumentace, kterou Nejvyšší soud oponoval argumentaci Ústavního soudu v nálezu ze dne 13. 9. 2016, sp.zn. I.ÚS 190/15. Ústavní soud totiž vyložil, že vztahy, jejichž předmětem je výkon závislé práce, jsou sice vždy podřízeny režimu zákoníku práce, což však na druhou stranu neznamená, že by na základě vůle stran nemohly být tomuto režimu podřízeny i jiné vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde (dle Ústavního soudu je třeba respektovat zásadu pacta sunt servanda). Dále pak žalobkyně upozornila na to, že tento rozsudek Nejvyššího soudu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp.zn. III.ÚS 669/17, přičemž Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp.zn. 10 Ads 284/2017 právě na tento nález odkazoval. Žalobkyně proto plně odkázala právě na argumentaci Ústavního soudu v posledním odkazovaném nálezu. Proto žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je nesprávné a je v rozporu s judikaturou soudu Ústavního i Nejvyššího soudu správního . [5] Dále žalobkyně poukázala na to, že jako obchodní korporace je mezi dvěma kameny legislativního a exekutivního soukolí, kdy na jedné straně v nyní projednávané věci správní orgány argumentují neplatností sjednané pracovní smlouvy (a v důsledku toho nepřiznávají část příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením) a na druhé straně je obchodní korporace a daná fyzická osoba vystavena institutu nelegální práce a rizikům spáchání přestupů s příslušnými sankcemi (ustanovení § 139 a 140 zákona o zaměstnanosti). [6] Žalobkyně dále s ohledem na datum uzavření pracovní smlouvy a tehdy platnou úpravu neplatnosti v pracovněprávních vztazích namítala, že by se mohlo jednat pouze o relativní neplatnost pracovní smlouvy, nikoliv o neplatnost absolutní. Správní orgán a ani nikdo jiný nemůže k relativní neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti, i kdyby byla nepochybná; naopak musí vycházet z toho, že jde o platný právní úkon. V daném případě se totiž nikdo z jejích účastníků relativní neplatnosti pracovní smlouvy nedovolal. Proto nelze dle žalobkyně připustit argumentaci úřadu práce, že „pro účely zákona o zaměstnanosti nepovažuje pracovní smlouvu za platnou.“ V této souvislosti také žalobkyně připomněla, že po 1. 1 2014 celá nová právní úprava soukromého práva preferuje platnost právních úkonů před jejich neplatností. Závěrem uvedla, že neexistuje žádný právní ani jiný důvod, proč by pracovní smlouva měla být v rozporu s dobrými mravy či by měla obcházet zákon. [7] Z uvedených důvodů navrhovala, aby soud zrušil jednak žalobou napadené rozhodnutí, a jednak i prvostupňové rozhodnutí ve výroku II. [8] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí a setrval na svém názoru, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro přiznání části příspěvku za 2. čtvrtletí roku 2015. Uvedl, že ze spisu vyplývá, že v rozhodném období byl jediným jednatelem žalobkyně pan ██████████████, tj. byl jedinou osobou oprávněnou jednat za žalobkyni v pracovněprávních vztazích. Tento tak vystupoval jako nadřízený vůči zaměstnanci ████████████████, tedy sám vůči sobě byl nadřízeným i podřízeným. Dle žalovaného je tak nesporné, že jeden ze základních znaků pracovněprávního vztahu nemohl být naplněn, neboť reálně byla role zaměstnavatele i zaměstnance spojena v jedné osobě. [9] Dále žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí je postaveno na odlišné právní úvaze než jeho předchozí rozhodnutí, které bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Ten se však ve svém rozsudku zabýval pouze otázkou platnosti předmětné pracovní smlouvy, přičemž se vůbec nezabýval otázkou, zda se vůbec jedná o pracovněprávní vztah. Žalovaný zdůraznil, že ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce je kogentním ustanovením, od kterého se nelze odchýlit, a proto pokud nemá právní vztah znaky závislé práce, tak nemůže být pokládán za vztah pracovněprávní. [10] Žalovaný dále uznal, že pochybil, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí užil na podporu své argumentace rozsudek Nejvyššího soudu, který byl následně zrušen Ústavním soudem. Na správnost samotné úvahy to však nemá dle žalovaného vliv. Navíc ke zrušení tohoto rozsudku nedošlo z toho důvodu, že by Ústavní soud shledal žalovaným citovanou pasáž nesprávnou, ale z důvodu, že nesprávný byl závěr ohledně neplatnosti dané smlouvy. I Ústavní soud totiž v rámci své judikatury jednoznačně shledal, že absence znaku podřízenosti a nadřízenosti vede ke skutečnosti, že danou činnost nelze pokládat za závislou práci. Příspěvek dle ustanovení § 78 odst. 1 zákona o zaměstnanosti lze poskytnout pouze na osoby se zdravotním postižením, které žadatel zaměstnává, tj. které jsou v pracovněprávním vztahu, jinými slovy, jež vykonávají závislou práci. V tomto směru pak žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. Cdo 4831/2017. [11] Závěrem žalovaný uved