2 Azs 307/2015 — Nejvyšší správní soud

6 Af 13/2017- 93 - text 7 6 Af 13/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: PROFI CREDIT Czech, a.s. sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 zastoupen JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2016, č.j. 56066/16/5200-11431-706012 takto: I. V řízení se pokračuje. II. Rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 12. 2016, č.j. 56066/16/5200-11431-706012 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů ve výši 11.228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Miroslava Zamišky. Odůvodnění 1 Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 24. 2. 2017 domáhal přezkoumání a zrušení žalobou napadeného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 12. 2016, č.j. 56066/16/5200-11431-706012 (dále též „napadené rozhodnutí o odvolání“), jímž bylo k odvolání žalobce částečně změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m. Prahu - Územního pracoviště pro Prahu 1 (dále též „správce daně“), ze dne 20. 12. 2013 č.j. 6090407/13/2001-24903-105203 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). 2 Prvostupňovým rozhodnutím byla podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a podle ust. § 69 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do dne 31. 12. 2010, ve spojení s ust. § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, na základě výsledků daňové kontroly předepsána žalobci k přímému placení daň z příjmů právnických osob, vybíraná srážkou ve výši 43.298.189 Kč, současně mu vznikla povinnost podle ust. § 69 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků ve spojení s ust. § 264 odst. 13 daňového řádu uhradit penále ve výši 8.659.637 Kč. 3 Napadeným rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že penále ve výši 8.659.637 Kč bylo změněno na částku 0 Kč, v ostatním bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 4 Žalobce v podané žalobě namítl, že žalovaný i správce daně podle názoru žalobce jednali způsobem, který zakládá nejen nezákonnost daňového řízení, ale i nezákonnost a nepřezkoumatelnost všech rozhodnutí na jeho základě vydaných, tedy včetně rozhodnutí o odvolání, přičemž konkrétně jde o následující důvody. Žalobce nezahájil, respektive fakticky zahájil kontrolu srážkové daně až po marném uplynutí lhůty pro stanovení daně. Dále správce daně nezákonným způsobem využil institutu mezinárodního dožádání, s nímž žalovaný a správce daně nezákonně spojují přerušení či stavění běhu prekluzívní lhůty pro stanovení (vyměření) daně. Správce daně dále nezákonným způsobem ukončil daňovou kontrolu, vydal nezákonný platební výměr, při doručování platebního výměru postupoval v rozporu se zákonem. Žalobce zároveň namítal, že odvolací správní orgán nesprávně hmotně právně posoudil daný případ, postupoval v rozporu se zákonem při dokazování, porušil ústavně zaručená práva žalobce jako daňového subjektu, nevypořádal se s odvolacími námitkami žalobce a namísto řádného odůvodnění pouze odkázal na písemnosti prvostupňového správce daně. 5 Dále žalobce namítl, že rozhodnutí o odvolání mu bylo doručeno až po marném uplynutí lhůty pro stanovení daně, pročež mu předmětná daň nebyla vůbec pravomocně doměřena. 6 Všechny žalobní námitky žalobce velmi obsáhle a podrobně odůvodnil (str. 10 až 83 podané žaloby). 7 Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem, jakož i z vlastní rozhodovací činnosti Městský soud v Praze zjistil následující skutečnosti. 8 Správce daně vydal dne 20. 12. 2013 platební výměr, jímž, s odkazem na výsledky daňové kontroly uvedené ve Zprávě o daňové kontrole ze dne 9. 12. 2013, předepsal žalobci k přímému placení daň z příjmů právnických osob vybírané srážkou ve výši 43.298.189 Kč a zároveň mu uložil povinnost uhradit penále ve výši 8.659.637 Kč. 9 Proti uvedenému platebnímu výměru podal žalobce včasné odvolání, v nichž namítal nezákonnost platebního výměru spočívající ve skutkových a právních okolnostech, které jsou uvedeny i v podané a nyní soudem posuzované žalobě (bod 4 rozsudku). 10 O podaném odvolání rozhodl žalovaný odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 2. 12. 2014 pod č.j. 31172/14/5200-11431-706012 (dále též „původní rozhodnutí o odvolání“), jímž odvolání zamítl a napadené rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 20. 12. 2013 potvrdil se závěrem, že správce daně postupoval v souladu s právními předpisy, když žalobci předepsal k přímému placení daň z příjmu právnických osob vybíranou srážkou za zdaňovací období roku 2006 a současně mu uložil povinnost uhradit penále z předepsané daně. 11 Proti uvedenému původnímu rozhodnutí o odvolání podal žalobce k Městskému soudu v Praze dne 5. 2. 2015 včasnou žalobu, v níž, obdobně jako v odvolání, namítal nezákonnost platebního výměru spočívající v totožných okolnostech, které jsou uvedeny i nyní soudem projednávané žalobě (bod 4 rozsudku). 12 Městský soud v Praze rozhodl o žalobě ze dne 5. 2. 2015 rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č.j. 11 Af 7/2015-99, žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Soud shledal, že žalovaný řádně doměřil daň, nebyl však oprávněn stanovit žalobci penále. Při posouzení důvodnosti stanovení penále soud vycházel z toho, že daňová povinnost se týkala zdaňovacího období roku 2006 a že splatnost daně nastala dne 28. 2. 2007. Poukázal na to, že zákon č. 230/2006 Sb. novelizoval zákon č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků s účinností od 1. 1. 2007 tak, že do tohoto zákona vložil ust. § 37b upravující uložení penále. Ust. § 69 odst. 4, podle něhož žalovaný napadeným rozhodnutím žalobci vyměřil penále, však bylo do zákona o správě daní a poplatků vloženo až zákonem č. 270/2007 Sb. s účinností ode dne 31. 10. 2007. Před účinností tohoto ustanovení byl tak žalovaný podle městského soudu oprávněn uložit žalobci toliko sankci v podobě úroků z prodlení podle ust. § 63 zákona o správě daní a poplatků. 13 Žalovaný, vázán právním názorem městského soudu, vydal dne 15. 12. 2016, pod č.j. 56066/16/5200-11431-706012 napadené rozhodnutí o odvolání, jak je specifikováno výše v odůvodnění tohoto rozsudku. Zároveň podal žalovaný proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č.j. 11 Af 7/2015-99 kasační stížnost. 14 Dne 24. 2. 2017 podal žalobce u Městského soudu v Praze proti napadenému rozhodnutí o odvolání žalobu, jak je specifikováno výše v odůvodnění tohoto rozsudku. Vedle žalobních námitek, které uplatnil shodně jako v žalobě ze dne 5. 2. 2015, nově vznesl námitku doručení napadeného rozhodnutí o odvolání až po marném uplynutí konečné prekluzivní lhůty pro stanovení daně (bod 5 rozsudku). 15 Po podání této žaloby byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č.j. 11 Af 7/2015-99 zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018, č.j. 3 Afs 290/2016-50, a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení s odůvodněním, že i když správce daně žalobci stanovil penále nesprávně podle ust. § 69 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném až od 31. 10. 2007, nezměnilo to nic na základní skutečnosti, že správce daně toto penále správně stanovil jakožto zákonem předvídaný následek nesprávného odvodu srážkové daně. Dále, pokud jde o výši penále při přímém předepsání daně, ta se vůbec nelišila, ať už penále v těchto případech bylo stanoveno před či po účinnosti zákona č. 270/2007 Sb. V souhrnu z uvedeného vyplývá, že i když správce daně žalobci stanovil penále podle později účinné právní úpravy, tato vada platebního výměru, resp. žalovaného rozhodnutí, vliv na jeho zákonnost neměla. 16 Městský soud následně rozsudkem ze dne 16. 4. 2018 č.j. 11 Af 7/2015-159 žalobu ze dne 5. 2. 2015 jako nedůvodnou zamítl. Žalobní námitky shledal, stejně jako ve svém v pořadí prvém rozsudku ze dne 30. 11. 2016, č.j. 11 Af 7/2015-99, nedůvodnými, o výši penále rozhodl v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 14. 2. 2018, č.j. 3 Afs 290/2016-50 tak, že též penále bylo vyměřeno v souladu se zákonem a zákonné výši. Rozsudek městského soudu ze dne 16. 4. 2018 č.j. 11 Af 7/2015-159 byl pak napaden kasační stížností, o které Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 27. 8. 2021 č.j. 3 Afs 40/2018-68 tak, že kasační stížnost zamítl. 17 Při přezkumu napadeného rozhodnutí podle ust. § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správní (dále jen „s. ř. s.“), zjistil městský soud podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, k němuž musel přihlédnout z úřední povinnosti (ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.). 18 Naplnění podmínek ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. spatřuje soud v okolnosti, že v tuto chvíli existují dvě pravomocná rozhodnutí o jediném žalobcově odvolání proti prvostup