9 As 423/2018 — Nejvyšší správní soud

8 A 179/2018- 49 - text 9 8 A 179/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: proti žalovanému: XX, narozen XX bytem XX zastoupený advokátkou JUDr. Ing. Šárkou Krejčířovou, Ph.D. sídlem Tovačovského 2784/24, 767 01 Kroměříž Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2018, č. j. MSP-122/2018-ODSK-OTC/9, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho žádost o poskytnutí peněžité pomoci pro nesplnění podmínek stanovených v § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění rozhodném (dále jen „zákon o obětech trestných činů“). 2. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce žádostí doručenou žalovanému dne 7. 6. 2018 a doplněnou podáním ze dne 14. 8. 2018 požádal o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů, a to v paušální částce ve výši 200 000 Kč. Žalobce v žádosti uvedl, že je pozůstalým otcem XX, která zemřela dne XX v důsledku trestného činu (dále jen „oběť“). Vysvětlil, že oběť byla jemu a jeho manželce svěřena do pěstounské péče, když jí byly 4 roky, a že se s manželkou považují za její rodiče. Rovněž tak se považoval za osobu, které oběť poskytovala výživu. 3. Žalovaný žádost zamítl žalobou napadeným rozhodnutím pro nesplnění podmínek stanovených v § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů. Žalovaný nejprve shrnul průběh správního řízení a skutková zjištění a poukázal na § 961 odst. 1 a § 970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění rozhodném (dále jen „občanský zákoník“). Konstatoval, že pěstounská péče, na jejímž základě žalobce v minulosti o oběť pečoval, již zanikla, neboť oběť v době své smrti již byla zletilá. Měl proto za to, že ani při extenzivním výkladu § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů žalobce nelze považovat za „rodiče“ oběti. Poukázal rovněž na to, že samotné svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na vyživovací povinnost rodičů k dítěti. Nepovažoval pro účely posouzení splnění zákonných předpokladů pro poskytnutí peněžité pomoci za relevantní tvrzení žalobce, že měl nadále s obětí velmi blízký vztah, který se podobal vztahu mezi rodičem a dítětem. Dodal, že samotná skutečnost, že žalobce sdílel s obětí společnou domácnost, není dostatečným předpokladem k poskytnutí peněžité pomoci. Uvedl taktéž, že přispívání na chod společné domácnosti (např. úhradou elektřiny, společného nákupu apod.) vyplývá ze samotné podstaty společné domácnosti ve smyslu spotřebního společenství trvalé povahy, v němž členové přispívají na jeho chod a obstarávání společných záležitostí, a proto ho nelze považovat za poskytování výživy žalobci ze strany oběti. Uzavřel, že žalobce nelze považovat za osobu oprávněnou ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobce v žalobě uvedl, že byl žalobou napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech. Namítnul, že žalovaný nesprávně posoudil pojem rodiče. Měl za to, že nelze striktně vycházet ze zákonných ustanovení upravujících pěstounskou péči, nýbrž je nutné zohlednit faktické vztahy v rodině. Vysvětlil, že v daném případě žalobce se svou manželkou o oběť pečoval od jejích 4 let, kdy ji převzali z dětského domova. Zdůrazňuje, že oběť nebyla se svými biologickými rodiči v žádném kontaktu, neznala je; za svého otce od malička považovala žalobce; vztah mezi žalobcem a obětí byl stejný jako vztah otce a dcery. Žalobce se domníval, že reálné posouzení vztahu by mělo mít přednost před automatickým posouzením na základě formálního názvu. Uvádí, že mu nelze přičítat k tíži, že formální vztah s obětí zůstal na úrovni pěstounské péče. Jelikož vztah v rodině fungoval, nepovažoval za nutné nechat jej upravit formou osvojení. Nemohl předpokládat, že dojde k současné situaci. Poukazuje také na to, že i Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně shledal, že vztah mezi žalobcem a obětí byl velmi blízký a žalobci přiznal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. 5. Žalobce dále namítá, že žalovaný nesprávně posoudil poskytování výživy žalobci ze strany oběti. Uvádí, že oběť před smrtí bydlela u žalobce i s dětmi a nepravidelně se podílela na chodu domácnosti (nákupem, úhradou nedoplatku za elektřinu, apod.). Vzhledem k finanční situaci žalobce a jeho manželky byla pro ně i úhrada elektřiny a zaplacení nákupu velkou pomocí a příspěvkem na výživu. Vysvětlil, že s ohledem na exekuce na majetek žalobce nemohla oběť posílat peníze žalobci na účet, a proto vypomáhala faktickými úhradami. Žalobce poukázal na svůj čistý měsíční příjem ve výši 5 358 Kč s tím, že mu finanční výpomoc poskytovaná obětí chybí a její absenci na své finanční situaci pociťuje. 6. Žalobce navrhuje, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 23. 4. 2019 konstatoval, že na základě právního posouzení shledal, že žalobce není oprávněným žadatelem o poskytnutí peněžité pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů, a proto byla jeho žádost zamítnuta. Uvedl, že žalobce není možné považovat za „rodiče“ ve smyslu zákona o obětech trestných činů, a to ani při extenzivním výkladu citovaného ustanovení. Zopakoval, že pěstounská péče, na jejímž základě žalobce v minulosti o oběť pečoval, již zanikla, neboť oběť byla v době své smrti zletilá. Ačkoliv měl žalobce s obětí i nadále velmi blízký vztah, který se podobal vztahu mezi rodičem a dítětem, nebyl podle žalovaného mezi žalobcem a obětí v době smrti oběti žádný právní vztah, který by zakládal právo žalobce na poskytnutí peněžité pomoci. Žalovaný dále poukázal na to, že závěru, že pojmy „rodič“ a „pěstoun“ nelze zaměňovat, svědčí rovněž skutečnost, že svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Dodal, že samotná skutečnost, že žalobce sdílel s obětí společnou domácnost, není dostatečným předpokladem k poskytnutí peněžité pomoci. Žalovaný setrval rovněž na závěru, že přispívání na chod společné domácnosti nelze považovat za poskytování výživy žalobci ze strany oběti ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů. 8. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 dále navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. III. Posouzení žaloby 9. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili. 10. Na základě podané žaloby přezkoumal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). 11. Žaloba není důvodná. 12. Městský soud předesílá, že jeho pátý senát již dříve rozhodl ve skutkově i právně téměř totožné situaci, v níž bylo rozhodnuto o žalobě manželky žalobce, která podala totožnou žádost o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů, přičemž argumentovala totožným způsobem, což se promítlo i ve shodném znění podaných žalob. Městský soud v daném případě žalobu zamítnul rozsudkem ze dne 15. 2. 2021, č. j. 5 A 239/2018-64. Jelikož v nyní řešeném případě projednávající osmý senát neshledal důvod se od závěrů pátého senátu odchýlit, vychází z nich při posouzení žaloby. 13. Podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů „[p]rávo na peněžitou pomoc má osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manželem, registrovaným partnerem, dítětem nebo sourozencem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu.“ 14. Soud úvodem poznamenává, že zákon o obětech trestných činů byl přijat s cílem zlepšit postavení obětí, zejména tak, aby s nimi bylo zacházeno s respektem k jejich osobnosti, citlivě s ohledem na situaci, v jaké se (nikoli vlastní vinou) nacházejí, a způsobem, který jim nepřivodí další újmu. Spolu s tím byl též zdůrazněn aspekt, aby byla obětem trestných činů poskytnuta pomoc, a to včetně pomoci peněžní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2018, č. j. 2 As 297/2017-25, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 14 A 55/2020-56). Podmínky pro přiznání nároku oběti na peněžitou pomoc, včetně určení její výše, jsou upraveny v § 23 až § 37 zákona o obětech trestných činů. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 1. 201