4 As 7/2009 — Nejvyšší správní soud

8 A 52/2018- 98 - text 15 8 A 52/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému Vodafone Czech Republic a.s., IČ: 25788001 se sídlem náměstí Junkových 2808/2, 155 00 Praha 5 zastoupen Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4 Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, 190 00 Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 24. 1. 2018, č. j. ČTÚ-11 111/2017-603, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2014, č. j. ČTÚ77 777/2013-613/XLI. vyř., byly žalobci přiděleny rádiové kmitočty; v tomto rozhodnutí jsou konkretizovány závazky, které žalobce v souvislosti s tímto přídělem převzal (dále jen „rozhodnutí o přídělu“). Jednou z povinností, k jejichž plnění se žalobce zavázal, je i povinnost ve stanovené lhůtě zveřejnit referenční velkoobchodní nabídku přístupu k veřejné komunikační síti provozované prostřednictvím kmitočtů v pásmech 800, 1800 a 2600 MHz. Ceny v této povinné referenční nabídce by měly být stanoveny tak, aby stejně efektivnímu operátorovi (tzv. virtuálnímu operátorovi) umožnily ziskové podnikání na podřazeném trhu (dále také jen „referenční nabídka“). Žalovaný je v souladu s § 15 odst. 7 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále také jen „zákon“), povinen dodržování závazků vyplývajících držitelům kmitočtů z výběrového řízení povinen kontrolovat. 2. V rámci této své dozorové činnosti přistoupil žalovaný k ověření, zda upravená referenční nabídka zveřejněná žalobcem dne 30. 4. 2015 (původní referenční nabídka byla zveřejněna dne 3. 9. 2014) na jeho internetových stránkách, jejíž součástí jsou i ceny nabízených služeb, vyhovuje podmínkám, k jejichž plnění se žalobce v souvislosti s přídělem kmitočtů zavázal. Za tímto účelem si žalovaný výzvou ze dne 14. 8. 2015 vydanou na základě § 115 odst. 1 a odst. 3 písm. e) zákona vyžádal od žalobce informace a podklady týkající se cen, výnosů, nákladů a spotřeby dat, minut volání a SMS u maloobchodních služeb za účelem posouzení cen ve zveřejněné referenční nabídce na základě metodiky založené na testu stlačování marží (tzv. margin squeeze test). Žalobce na tuto výzvu ve stanovené 14denní lhůtě nijak nereagoval; žalovaný ho proto vyzval k předložení požadovaných podkladů znovu výzvou ze dne 9. 9. 2015, a to s lhůtou do 11. 9. 2015. Následně žalobce požádal o prodloužení této lhůty do 18. 9. 2015, žalovaný této žádosti vyhověl. Žalobce nicméně ani v této lhůtě požadované podklady žalovanému nepředložil; z toho důvodu žalovaný s žalobcem zahájil správní řízení o správním deliktu podle § 118 odst. 5 písm. b) zákona pro nepředložení informací vyžádaných podle § 115 zákona (oznámení bylo žalobci zasláno dne 24. 9. 2015; doručeno mu bylo následující den). Dne 25. 9. 2015 poté žalobce zaslal žalovanému požadované podklady. 3. V řízení o správním deliktu podle § 118 odst. 5 písm. b) zákona žalovaný poté, co jeho první rozhodnutí ve věci ze dne 2. 12. 2015, č. j. ČTÚ-61 039/2015-611, zrušil k rozkladu žalobce předseda Rady žalovaného rozhodnutím ze dne 25. 8. 2016, č. j. ČTÚ 2 783/2016-603, rozhodl tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání uvedeného správního deliktu, neboť do 18. 9. 2015 nepředložil informace a podklady vyžádané výzvou ze dne 9. 9. 2015. Za tento správní delikt žalobci uložil podle § 118 odst. 22 písm. a) zákona pokutu ve výši 100 000 Kč (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 4. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce rozkladem, který předseda Rady žalovaného rozhodnutím ze dne 24. 1. 2018, č. j. ČTÚ-11 111/2017-603, zamítl (dále jen „napadené rozhodnutí“). 5. Žalobce se s tímto výsledkem neztotožnil a proti uvedenému rozhodnutí podal dne 23. 3. 2018 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu podle § 65 s. ř. s. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 6. Žalobce proti napadenému rozhodnutí namítá zaprvé, že žalovaný nebyl oprávněn si od něj vyžádat podklady specifikované ve výzvě z 14. 8. 2015 a 9. 9. 2015 nezbytných k provedení testu stlačování marží, a to za účelem splnění povinnosti podle bodu 9 písm. b) části i. rozhodnutí o přídělu. Tato metoda jakožto způsob ověření splnění uvedené povinnosti podle žalobce totiž vůbec nepřichází v úvahu. Nadto, ve výzvě ze dne 9. 9. 2015 není vyjádřeno, za jakým účelem jsou předmětné podklady požadovány (pokud jde o metodiku hodnocení). Tento účel (odkaz na použitou metodiku) je vyjádřen pouze ve výzvě ze 14. 8. 2015; pokuta ale byla žalobci uložena za neuposlechnutí výzvy z 9. 9. 2015 – z údajů obsažených v jiné výzvě ale nelze pro účely správního trestání vycházet. 7. Žalobce dále odkazuje na to, že podle bodu 9 písm. c) části i. rozhodnutí o přídělu má povinnost zveřejnit referenční nabídku, ta musí obsahovat i cenu splňující požadavky podle bodu 9 písm. b) části i. rozhodnutí o přídělu. Žalobce upozorňuje, že v rámci podmínek výběrového řízení, na základě něhož bylo vydáno rozhodnutí o přídělu, pouze formálně vzal na vědomí, že v případě, že žalovaný bude rozhodovat spor ohledně souladu sjednaných cen (mezi žalobcem a tzv. virtuálním operátorem) s podmínkami, k jejichž splnění se žalobce zavázal, bude žalovaný postupovat zejména podle metodiky ke stanovování cen na základě principu zákazu stlačování marží. Nicméně samotné rozhodnutí o přídělu se o takovéto metodice nezmiňuje. Nadto žalobce vzal pouze na vědomí, že uvedená metodika bude aplikována výhradně v případě sporu o sjednanou cenu s konkrétním zájemcem o využití nabídky (spor podle § 127 zákona o elektronických komunikacích). Z ničeho ale nevyplývá, že by tato metodika měla být používána i při posuzování a hodnocení referenční nabídky. Použití metodiky založené na testu stlačování marží pro účely posouzení referenční nabídky proto nemá žádnou oporu ani v rozhodnutí o přídělu, ani v žádném zákonném ustanovení. 8. Nadto žalobce uvádí, že použití metodiky založené na testu stlačování marží je nevhodné; její aplikace ve svém důsledku znamená značný zásah do práv žalobce i narušení hospodářské soutěže. Dále žalobce podrobně rozvádí, z jakých důvodu není uvedená metodika vhodná. Žalobce je nejmenší síťový mobilní operátor na relevantním trhu. Metodika založená na testu stlačování marží slouží k posouzení rozpětí (marže) mezi cenami na předřazených (velkoobchodních) a podřazených (nejčastěji maloobchodních) trzích, nikoli pro stanovení výše velkoobchodní ceny v rámci předběžné regulace. Protože je tato metodika aplikována na všechny tři síťové mobilní operátory, vede její použití ke stanovení tří různých cen (jsou stanoveny tři různé cenové úrovně pro plnění stejné povinnosti, tedy pro každého operátora zvlášť), tím je de facto stanovena individuální cena pro tři jakoby samostatné trhy. Je přitom zřejmé, že subjekt, v jehož prospěch je stanovena povinnost zveřejnit referenční nabídku (virtuální operátor), by působil na celém trhu, kde se hospodářské soutěže účastní i ostatní síťoví mobilní operátoři. Nekonkurovala by mu tak pouze nabídka „hostitelského“ operátora, ale i dalších operátorů (síťových i virtuálních). Je tedy zřejmé, že cena v referenčních nabídkách by měla být pro všechny síťové operátory stejná (nikoliv odlišná, k čemuž vede užití uvedené metodiky). Metodika založená na testu stlačování marží nadto zcela ignoruje náklady služeb, které u síťového operátora vznikají (např. pokud takový operátor aktuálně poskytuje datové služby se ztrátou). Mohlo by se tak stát, že by byl síťový operátor nucen de facto dotovat svého konkurenta (virtuálního operátora). Žalobce tedy uzavírá, že jediná vhodná metodika pro stanovení cen v referenční nabídce je metodika nákladová, a to s jednotnou cenou aplikovanou na všechny síťové operátory. 9. Zadruhé žalobce namítá, že nebyla naplněna skutková podstata správního deliktu podle § 118 odst. 5 písm. b) zákona o elektronických komunikacích. Žalobce sice nevyhověl výzvě žalovaného v jím stanovené lhůtě, nicméně tak učinil dodatečně. Uvedené ustanovení přitom za správní delikt označuje „nepředložení“ požadovaných podkladů, nikoliv jejich „předložení s prodlením“. Ust. § 115 sice stanoví povinnost vyhovět výzvě žalovaného ve stanovené lhůtě, nicméně tato okolnost na rozdíl od skutkových podstat jiných deliktů není do skutkové podstaty podle § 118 odst. 5 písm. b) zákona zahrnuta. 10. Zatřetí žalobce namítá, že výrok prvostupňového rozhodnutí, kterým byl uznán vinným ze spáchání správního deliktu, je vadný. Tyto vady přitom žalovaný v odvolacím řízení dostatečně neodstranil. Žalobce přitom s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, uvádí, že případný nedostatek v popisu deliktního jednání ve výrokové části rozhodnutí nelze odstranit ani případně dostatečným popisem jednání v od