8 Afs 21/2009 — Nejvyšší správní soud

10 A 53/2021- 37 - text 11 10 A 53/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce: A. D. zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., IČO: 457 68 676 sídlem Kovářská 939/4, 190 00 Praha 9 proti žalované: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MV-182868-13/OAM-2020 z 15. 4. 2021 takto: I. Rozhodnutí žalovaného č. j. MV-182868-13/OAM-2020 z 15. 4. 2021 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí. 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o jeho žádosti z 18. 11. 2020 o přiznání statusu postavení osoby bez státní příslušnosti na základě § 8 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 1. 8. 2021 (dále jen „zákon o azylu“), tak, že žalobce není osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, která pro Českou republiku vstoupila v platnost 17. 10. 2004 a byla publikována pod č. 108/2004 Sb. m. s. (dále jen „Úmluva“), a žalobcovu žádost zamítl. 2. Žalovaný při posuzování žalobcova statusu vyšel z jeho žádosti, z pohovoru provedeného 10. 2. 2021, z fotokopie žalobcova cestovního dokladu Ukrajiny, z fotokopií spisových materiálů ve věci mezinárodní ochrany žalovaného, ze zákona Ukrajiny č. 2235-III o státním občanství Ukrajiny a z Konzulární informace Velvyslanectví Ukrajiny z 27. 11. 2019 týkající se problematiky občanství Ukrajiny, jeho nabytí, a všech souvisejících činností. Žalovaný na základě těchto důkazů uzavřel, že žalobce se narodil na Ukrajině, jeho rodiče byli státními příslušníky Ukrajiny, před vycestováním do ČR byl hlášen k trvalému pobytu na Ukrajině a vždy se považoval za občana Ukrajiny, což potvrzuje také jeho poslední cestovní doklad. Žalobce přitom nedoložil ničeho, co by prokázalo ztrátu tohoto občanství a ani neuvedl důvod, proč by se tak vůbec mělo s ohledem na znění ukrajinského zákona stát. Vysvětlení ztráty občanství z důvodu ztráty cestovního dokladu ve spojení s údajným tvrzením zastupitelského úřadu Ukrajiny v Praze o neexistenci ukrajinské příslušnosti nemůže obstát. Žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí rovněž uvedl, že z hodnocených podkladů vyplývá, že žádost je pouze účelovou snahou o legalizaci pobytu v ČR. Žalovaný poznamenal, že žalobci byla dána možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, vyjádřit se k nim a případně navrhnout doplnění dalších podkladů. Vyrozumění o konání tohoto správního úkonu však bylo žalovanému vráceno poštovním přepravcem po uplynutí úložní doby jako nepřevzaté a žalobce se k seznámení s podklady nedostavil. II. Argumentace účastníků řízení. 3. Žalobce v žalobě namítl, že byl v předcházejícím řízení zkrácen na svých procesních právech a že žalovaný svým rozhodnutím porušil ustanovení Úmluvy i zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, konkrétně jeho § 2 odst. 1, § 3, § 2 odst. 4, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3, jakož i některá ustanovení zákona o azylu. Žalobce uvedl, že pochází z Ukrajiny, kde ale již 20 let nebyl, a že v průběhu pobytu v ČR ztratil svůj ukrajinský cestovní doklad. Na Velvyslanectví Ukrajiny v České republice (dále jen „Velvyslanectví“) mu opakovaně sdělili, že jej nepovažují za občana Ukrajiny (a z toho důvodu mu tedy nemůže být vydán ukrajinský cestovní doklad), proto požádal o určení statusu osoby bez státní příslušnosti. S ohledem na § 3 správního řádu bylo povinností žalovaného postavit na jisto, zda je žalobce osobou bez státní příslušnosti či nikoli (k čemuž má dostatečný aparát), při čemž měl analogicky vycházet z ustanovení o řízení ve věci mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. V tomto řízení je důkazní břemeno rozděleno mezi správní orgán a žadatele (jeho tíží především břemeno tvrzení), a žalobce je přesvědčen, že svou část břemene jednoznačně unesl a že je v současné době osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy. Žalobce zejména doložil bezúspěšnost svého jednání s Velvyslanectvím, avšak žalovaný jeho tvrzení nijak nevyvrátil, a rozhodnutí je tak pro nedostatečnost odůvodnění nezákonné. 4. Žalobce dále upozornil na to, že se v průběhu správního řízení potýkal s opakovanými problémy s doručováním písemností žalovaného. Pracovníci poštovního doručovatele mu odmítali vydat zásilky, protože jeho průkaz žadatele o status osoby bez státní příslušnosti pozbyl po třech měsících od svého vydání (t. j. 18. 2. 2021) platnosti, aniž by mu byl do tohoto data doručen průkaz nový. Žalobce tak nemohl až do 27. 4. 2021, kdy se dohodl s Organizací pro pomoc uprchlíkům na zastupování na základě plné moci, přebírat uložené zásilky. Zde žalobce poukázal na problematické aspekty postupu vydávání nových průkazů, které jsou doručovány až po zániku platnosti průkazů původních, a žadatel tak nemá možnost si nový průkaz převzít, protože mu nemůže být zásilka vydána na základě neplatného průkazu stávajících. Tímto postupem bylo žalobci odepřeno vydání zásilky obsahující vyrozumění o možnosti seznámení se s podklady, vyjádření se k nim a možnosti navrhnout další podklady, což vedlo ke ztrátě žalobcových práv. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost, neboť napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a zákonné. K jeho vydání shromáždil adekvátní a aktuální informace, vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Zdůraznil, že žalobce se jako příslušník Ukrajiny v minulosti prezentoval a nedoložil tvrzení, že jej Ukrajina za svého příslušníka nepovažuje. Žalovaný dále zopakoval důvody, proč je podle něj Ukrajina teoreticky nejpravděpodobnějším státem žalobcova státního občanství. K otázce rozložení důkazního břemene konstatoval, že ani žadatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zbaven povinnosti unést svou důkazní břemeno ohledně důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby. Ve vztahu k namítaným vadám řízení způsobených odepřením vydání písemností poštovním doručovatelem žalovaný uvedl, že na žalobcovy opakované žádosti o zaslání průkazu s prodlouženou platností reagoval 24. 5. 2021 poskytnutím informace, že průkazy již nebudou zasílány poštou, ale budou osobně předávány v sídle žalovaného. 6. Žalobce v replice setrval na svém žalobním návrhu a zopakoval, že své břemeno tvrzení unesl a bylo na správním orgánu, aby jeho tvrzení potvrdil nebo vyvrátil. Dále se žalobce domnívá, že právě na osoby v jeho situaci institut určení statusu osoby bez státní příslušnosti směřuje. Rovněž poukázal na příručku Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z roku 2014, dle které nelze v těchto řízeních uplatňovat vysoký standard dokazování vůči žadateli, protože tyto osoby často nemohou z důvodu svého zranitelného postavení předložit důkazy na podporu jejich tvrzení. III. Posouzení věci. 7. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně vycházeje ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přezkoumal je na základě podané žaloby v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], včetně řízení předcházejícího jeho vydání, jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť s tím žádný z účastníků po poučení soudem nevyslovil nesouhlas a zároveň byly splněny podmínky § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. pro tento postup. Důvodem pro nařízení jednání nebyla ani potřeba dokazování, neboť veškeré listiny potřebné pro rozhodnutí jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS č. j. 9 Afs 8/2008-117 z 29. 1. 2009). Provedení žalobcem navržených důkazů – e-mailovou komunikaci s Českou poštou ohledně doručování zásilek žalobci – soud považoval pro posouzení věci za nadbytečné. 9. Úvodem právního hodnocení soud poznamenává, že argumentace spočívající toliko ve výčtu ustanovení správního řádu, která měla být v řízení porušena, nepředstavuje řádný žalobní bod. Žalobce neuvedl, čím konkrétně žalovaný porušil své povinnosti obsažené v citovaných ustanoveních, a omezil se jen na obecné konstatování tohoto porušení. Ze setrvalé praxe správních soudů přitom vyplývá, že s ohledem na zásadu dispozitivnosti soudního řízení správního není možné, aby žalobce námitky vymezil toliko obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Vždy se musí se jednat o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu či listinách zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těcht