2 As 232/2017 — Nejvyšší správní soud

11 A 127/2021- 80 - text 10 11 A 127/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobce: X, narozený X, X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 5. 2021, č. j. MV-54487-3/SO-2021, takto: I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 5. 2021, č. j. MV-54487-3/SO-2021, a rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2021, č. j. MV-87903-11/VS-2020, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 184 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí ministra vnitra (dále jen „ministr“) ze dne 19. 5. 2021, č. j. MV-54487-3/SO-2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu I. stupně ze dne 22. 2. 2021, č. j. MV-87903-11/VS-2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž žalovaný konstatoval, že žalobce učiněným prohlášením státní občanství České republiky nenabyl. Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě především nesouhlasil s výkladem § 36 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o státním občanství“) provedeným správními orgány. Správní orgány argumentují, že podle § 36 zákona o státním občanství může státní občanství ČR nabýt výhradně dítě, a jelikož dne 31. 12. 2020 žalobce nabyl zletilosti, není možné občanství nabýt tímto způsobem. S touto argumentací žalobce nesouhlasí. Žalobce má za to, že podmínky pro učinění prohlášení o státním občanství je třeba posuzovat ke dni učinění tohoto prohlášení. V době učinění prohlášení žalobce všechny podmínky splňoval. Žalobce zdůraznil, že se v daném případě nejedná o typickou žádost ve správním řízení, na základě které správní orgán vydá rozhodnutí, a tím je řízení ukončeno. V případě, že by správní orgán rozhodl kladně, vydá pouze listinu o nabytí státního občanství. Až v případě, že má správní orgán za to, že nejsou splněny podmínky, vydá správní orgán rozhodnutí, že účastník řízení občanství nenabyl. Na podporu své argumentace žalobce odkázal na bod 25 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2018, č. j. 2 As 232/2017 - 77. Dále žalobce upozornil, že ředitelka zařízení za žalobce učinila prohlášení půl roku před dovršením zletilosti, mohla tedy předpokládat, že dojde k vydání listiny před dovršením zletilosti, jelikož lhůta pro vydání rozhodnutí je 60 dní. Nic na tom nemění ani § 37 odst. 3 zákona o státním občanství. 3. Žalobce zdůraznil, že přestal podmínku nezletilosti splňovat z důvodu průtahů v řízení. Správní orgán nepřiměřeně a účelově prodlužoval své posouzení. Nejprve řízení přerušil, aby získal souhlas rodičů. Po vysvětlení situace prohlašovatelkou však správní orgán řízení znovu přerušil méně než 3 týdny před dovršením zletilosti žalobce a vyzval prohlašovatelku k doložení souhlasu poručníka či soudu. Takovýto souhlas však nikdy není vyžadován a neexistuje nic takového jako souhlas soudu s učiněným prohlášením o nabytí občanství. Ředitelka zařízení byla oprávněna učinit prohlášení a za nezletilého v této věci rozhodnout (s jeho souhlasem). Žalobce má tedy za to, že nyní již nesplňuje podmínku zletilosti z důvodu účelového přerušování řízení správním orgánem. 4. Správní orgán souhlasí, že v řízení nevzniká prostor pro správní uvážení a při splnění podmínek je na nabytí státního občanství právní nárok. Role správního orgánu je omezena na ověření splnění podmínek. Ministr však odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 232/2017-77, který uvádí, že nelze splnit podmínky pouze formálně. Žalobce připouští, že nelze splnit podmínky jen striktně formálně, avšak nesouhlasí, že se jedná o tento případ. V případě posuzovaném Nejvyšším správním soudem se jednalo o nezletilého, který měl oba rodiče na území ČR, byl sice umístěn do institucionální péče, ale během učinění prohlášení už v ústavní péči prakticky nebyl. 5. Výklad správního orgánu je v rozporu s účelem a smyslem § 36 zákona o státním občanství i s úmyslem zákonodárce, který je vyjádřen v důvodové zprávě. Z důvodové zprávy vyplývá, že zákonodárce chtěl usnadnit nabytí státního občanství nezletilým cizincům v ústavní péči a umožnit tak snadnější integraci nezletilých cizinců do české společnosti. I proto byla vložena do zákona o státním občanství možnost učinit prohlášení i pro ředitele zařízení, které o dítě pečuje. Smyslem posuzovaného ustanovení je přiznat určitým skupinám cizinců příznivějšího zacházení. K tomu žalobce odkázal na bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 232/2017 - 77. 6. Žalobce nerozporuje, že je nutné přihlédnout k celkové situaci dítěte, avšak v tomto případě se nejedná o formální svěření do péče. Žalobce přicestoval do ČR ve svých 14 letech, nachází se i po dosažení zletilosti v péči dětského domova v K. a nadále studuje. V ČR má hostitelskou rodinu, kam dochází na víkendy. S rodiči není v kontaktu a nikoho jiného na území ČR nemá. To, že nezletilý přišel do ČR nelegálně ve 14 letech na základě svého vlastního rozhodnutí, není v tomto řízení podstatné. Dětský domov K. rozhodně nečiní prohlášení za všechny nezletilé cizince, kteří na území přicestují před dovršením věku 18 let a jsou svěřeni do ústavní péče. Dětský domov zkoumá, jestli nezletilý splňuje i další podmínky (integraci do budoucna nebo věk, v jakém do ČR přicestoval). To, že ředitelka učinila prohlášení až před dovršením 18 let, svědčí také o faktu, že se pečlivě zkoumalo, jestli bude účel § 36 zákona o státním občanství naplněn, tedy jestli se bude chtít žalobce integrovat do české společnosti i nadále a jestli mu to bude získáním občanství usnadněno. Rozhodně se tedy nejedná o zneužívání či obcházení tohoto ustanovení. 7. Žalobce odkázal na bod 27 rozsudku, č. j. 2 As 232/2017-77, kde Nejvyšší správní soud uvedl, že zákonodárce se zjevně domníval, že pokud je dítě s cizí státní příslušností svěřeno do náhradní péče v České republice, je v jeho nejlepším zájmu přijmout občanství toho státu, na jehož území pobývá. Zda tomu tak je, má posoudit zejména osoba činící jeho jménem prohlášení. K tomu žalobce uvedl, že v daném případě ředitelka dětského domova usoudila, že je v nejlepším zájmu nezletilého státní občanství získat, rozhodnutí nebylo motivováno jinými zájmy. Žalobce nerozporuje, že mu nic nebrání v tom, aby s trvalým pobytem na území studoval či pracoval a integroval se. To však není smyslem tohoto řízení. Prohlašovatelka pouze využila možnost, kterou jí zákon dává. Zákon nijak neobchází. 8. Žalobce dále namítl, že správní orgán porušil zásadu legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a zásadu právní jistoty. K tomu žalobce odkázal na rozhodnutí ministra v obdobné věci ze dne 16. 5. 2018, č. j. MV-42595-3/SO-2018, ve kterém ministr argumentoval zcela opačným směrem než v nyní projednávané věci. Žalobce na podporu své argumentace též odkázal na výklad podaný veřejnou ochránkyní práv k podobné problematice. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl podanou žalobu zamítnout. K porušení základních zásad správního řízení žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno zcela v souladu se zákonem o státním občanství a základními zásadami činnosti správních orgánů stanovenými správním řádem. S ohledem na obecnou formulaci této žalobní námitky žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016, č. j. 1 Azs 240/2015 - 35. V souladu se závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že postupem podle § 36 zákona o státním občanství může nabýt státní občanství výhradně dítě. Ačkoliv z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2018, č. j. 2 As 232/2017 - 77, vyplývá, že zákonné podmínky § 36 odst. 1 zákona o státním občanství mají být primárně zkoumány ke dni učinění prohlášení, je třeba otázku zletilosti žalobce s ohledem na § 37 odst. 3 zákona o státním občanství posuzovat na základě aktuálního skutkového a právního stavu. Opačný postup by byl v rozporu se smyslem a účelem § 36 zákona o státním občanství. Ve vztahu k zákonné lhůtě pro vydání rozhodnutí a okolnostem příchodu žalobce na území České republiky žalovaný opětovně odkázal na závěry uvedené v napadeném rozhodnutí. K odkazovanému rozhodnutí ministra ze dne 16. 5. 2018, č. j. MV-42595-3/SO-2018, žalovaný uvedl, že je rozhodnutím ojedinělým a nekorespondujícím s aktuální rozhodovací praxí. V daném případě je třeba navíc zhodnotit okolnosti příchodu žalobce na území České republiky, celkovou situaci žalobce a význam zjednodušeného přístupu k nabytí státního občanství ve vztahu k jeho další integraci na území České republiky. Žalovaný dále poukázal, že zásada legitimního očekávání nemá