10 Ads 236/2019 — Nejvyšší správní soud

13 Ad 10/2018- 72 - text 7 13 Ad 10/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobce: Ing. B. K., bytem, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 6. 3. 2018, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 6. 3. 2018, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí žalované č. j. X ze dne 13. 11. 2017 o zamítnutí žádosti žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), jelikož náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mu byla od 1986 do 1999 poskytována dle občanského zákoníku. 2. Ze správního spisu a tvrzení žalované plynou následující rozhodné skutečnosti. 3. Žalobce v roce 1977 při výkonu vojenské služby utrpěl úraz při dopravní nehodě vojenského vozidla, kdy došlo k poškození míchy, ztratil aktivní hybnost dolních končetin a části trupu a od té doby se pohybuje na ortopedickém vozíku. Pobíral invalidní důchod a rentu – náhradu ztráty na výdělku. Dne 7. 6. 2017 požádal o starobní důchod s tím, že od roku 1977 mu byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz (nemoc z povolání) podle zákoníku práce; doklad České pojišťovny měl být doložen dodatečně. Rozhodnutím žalované mu byl od 4. 7. 2017 přiznán starobní důchod ve výši 14 747 Kč měsíčně. Pro účely stanovení výše důchodu byla účastníku řízení na základě potvrzení Ministerstva obrany ČR (dále jen „MO“) ze dne 26. 4. 2017 započtena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 1996 do 30. 4. 2017, vyplácená v gesci MO. 4. Dne 9. 8. 2017 podal žalobce žádost o vydání nového rozhodnutí podle § 56 zákona o důchodovém pojištění s přihlédnutím k náhradám za ztrátu na výdělku vyplácených Českou pojišťovnou. Předložil potvrzení České pojišťovny o náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v letech 1986 až 1999, dle kterého byla žalobci od roku 1986 až 1999 vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu odpovědnosti za škodu při provozu motorového vozidla dle vyhlášky ministerstva financí České socialistické republiky č. 123/1974 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel provozovaného Českou státní pojišťovnou. 5. Žalovaná žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu zamítla, neboť dle potvrzení České pojišťovny byly žalobci náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vypláceny dle vyhlášky č. 123/1974 Sb. Do důchodu žalobce nebyla započítána výplata náhrady za ztrátu na výdělku v letech 1986 až 1999 s odůvodněním, že v té době Česká pojišťovna prováděla výplatu z odpovědnosti za škodu při provozu motorového vozidla. V ostatních letech mu byla náhrada vyplácena podle pracovně právních předpisů jako náhrada za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu. 6. Podle vyjádření Ministerstva obrany ze dnů 19. 1. 2018 a 28. 2. 2018 žalobce utrpěl pracovní úraz při služební cestě jako velitel vozidla; u vozidla došlo bez cizího zavinění k prasknutí vzdušnice a neovladatelné vozidlo havarovalo. Ministerstvo obrany převzalo výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti počínaje rokem 1999 a poskytovalo ji na základě zákoníku práce. Z údajů Ministerstva obrany vyplývá, že Česká pojišťovna poskytla žalobci náhradu na základě právních předpisů o obecné občanskoprávní odpovědnosti, nikoliv podle pracovněprávních předpisů. 7. Dle žalované bylo v předmětné době let 1986 až 1999 možné poskytovat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jak v režimu občanskoprávních předpisů (zákona č. 40/1964 Sb.), tak v režimu předpisů pracovněprávních (zákona č. 65/1965 Sb.). Z provedených šetření plyne, že náhrady žalobce za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz byly Českou pojišťovnou vypláceny v režimu občanskoprávních předpisů, resp. zákona č. 40/1964 Sb. a navazující vyhlášky č. 123/1974 Sb. Na tomto závěru nic nemění ani doklady předložené žalobcem z let 1978 a 1979, podle nichž hodlá Česká státní pojišťovna (jako právní předchůdce České pojišťovny) vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 195 zákona č. 65/1965 Sb. Žalovaná za rozhodné považovala potvrzení České pojišťovny ze dne 9. 6. 2017 o tom, v jakém právním režimu dotčené náhrady opravdu vyplaceny byly; toto potvrzení navíc korespondovalo se sdělením Ministerstva obrany. Při výpočtu důchodu lze ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění a § 11 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 11a odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1995 zohlednit pouze náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní schopnosti náležející za pracovní úraz podle zákoníku práce (§ 190 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006). 8. Žalobce v žalobě namítá, že utrpěl pracovní úraz při výkonu vojenské služby, proto mu byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku dle zákoníku práce, nikoliv dle občanského zákoníku, tudíž žalovaná měla poskytované náhrady ztráty na výdělku zohlednit při určení výše starobního důchodu. Žalovaná na základě sdělení České pojišťovny, dle kterého byla žalobci od roku 1986 až 1999 vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu odpovědnosti za škodu při provozu motorového vozidla dle vyhlášky č. 123/1974 Sb., dospěla k závěru, že za dané období se jednalo o náhrady v režimu občanského zákona, a proto k nim nelze při stanovení starobního důchodu přihlédnout (§ 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění), přestože ve správním řízení žalobce předložil sdělení České státní pojišťovny ze dne 14. 11. 1978 o likvidaci ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 195 zákoníku práce. 9. Žalovaná k tomu při soudním jednání uvedla, že je vázána sdělením pojišťovny o tom, v jakém režimu jsou náhrady vypláceny. 10. Soud je toho názoru, že povaha nároku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je dána zákonem. Bez ohledu na dle soudu nedůvodnou zákonnou dichotomii ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle občanského zákoníku a zákoníku práce není v dispozici poškozeného, ale ani povinného si zvolit, dle jakého zákona vznikl nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tedy v jakém režimu bude stanovena jeho výše, natož v průběhu doby měnit povahu nároku. Žalovaná je správním orgánem, který rozhodl o žádosti žalobce o zvýšení důchodu, je tak vyloučeno, aby o výši starobního důchodu fakticky rozhodl zaměstnanec pojišťovny. Žalovaná nebyla vázána sdělením pojišťovny o povaze plnění náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Jelikož ve správním řízení vznikly pochybnosti o správnosti povahy poskytované náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nejen z důvodu tvrzení žalobce, ale již z důvodu vzniku úrazu (během výkonu vojenské služby, tedy v režimu zákoníku práce), bylo na žalované, aby odstranila pochybnosti o povaze poskytované náhrady. Je překvapující, že o povaze poskytované náhrady do roku 1985 a od roku 1999 žalovaná nijak nepochybovala, přestože právní režim ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je dán okamžikem vzniku škody, proto následně nedochází ke změně povahy nároku na náhradu škody. Bez změny zákonné úpravy je vyloučeno, aby z nároku na náhradu škody dle pracovního práva se stal nárok dle občanského práva a poté opět zase dle pracovního práva jen díky tomu, zda náhradu vyplácel stát, a nebo pojišťovna, jak dovodila žalovaná. Pro povahu nároku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není určující, kdo fakticky plnění náhrady škody poškozenému poskytuje. Shodně je bez právního významu, jaký je právní vztah mezi škůdcem (zde Česká republika – Ministerstvo obrany) a subjektem, který poškozenému plní náhradu škody (pojišťovna). 11. Mezi účastníky je nesporné, že v důsledku úrazu dne 8. 6. 1977, který žalobci vznikl během výkonu vojenské služby při služební cestě v důsledku technické závady vojenského vozidla Gaz, došlo k poškození páteře žalobce, a proto mu byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. 12. Podle § 25 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se pracovním úrazem pro účely tohoto zákona rozumí úraz, který utrpěl pojištěnec při činnosti zakládající účast na pojištění a který se za pracovní nebo služební považuje podle pracovněprávních předpisů, předpisů o úrazovém pojištění zaměstnanců anebo předp