1 Afs 316/2016 — Nejvyšší správní soud

17 A 93/2021- 41 - text 9 17 A 93/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: nezl. R. F., státní příslušník R. zastoupen zákonnou zástupkyní M. F. oba bytem X zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2021, č. j. MV-95020-6/SO-2021, takto: I. Rozhodnutí Ministerstvo vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 30. 7. 2021, č. j. MV-95020-6/SO-2021, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 9 800 Kč, a to do rukou jeho zástupce Mgr. Tomáše Verčimáka, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 4. 2021, č. j. OAM-10483-23/PP-2019. Uvedeným rozhodnutím byla prvním výrokem zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) z důvodu uvedeného v § 87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana EU uvedeným v § 15a téhož zákona. Druhým výrokem byla žalobci podle § 87e odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb. stanovena lhůta k vycestování z území ČR 35 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Podanou žalobou se žalobce domáhal rovněž zrušení prvostupňového rozhodnutí. II. Obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě namítal částečnou nepřezkoumatelnost prvostupňového a napadeného rozhodnutí z důvodu, že se oba správní orgány nevypořádaly s jeho důkazními návrhy. Konkrétně tvrdil, že správní orgán I. stupně nezdůvodnil, jak naložil s jeho důkazními návrhy ze dne 7. 2. 2020, ze dne 22. 10. 2020 a ze dne 8. 1. 2021. Dle žalobce z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, které důkazy správní orgán provedl a které nikoliv, případně z jakého důvodu nevyhověl konkrétním důkazním návrhům žalobce. Žalobce opakovaně navrhoval výslech matky a nositele oprávnění k pobytu, a to za účelem prokázání rodinné vazby a nejlepšího zájmu žalobce. Žalobce nemá vlastního otce a jeho zájmy by zamítnutím žádosti, a tedy nemožností realizovat soukromý a rodinný život na území, tj. v kruhu matky a jejího dlouholetého partnera, zásadně utrpěly. Žalobce nesouhlasil s vypořádáním důkazních návrhů správním orgánem I. stupně, podle kterého žádost žalobce nebylo možno posuzovat věcně, neboť nebyly odstraněny vady žádosti, když nebyla prokázána rodinná vazba. Další důkazy žalobce spojil s podaným odvoláním. Jednalo se o důkazy, které žalobce nemohl uplatnit do vydání prvostupňového rozhodnutí. Tyto důkazy žalovaný odmítl s tím, že se požadované doplnění dokazování jeví jako neúčelné, neboť stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností a péče druha matky o žalobce není zpochybňována. S takovým hodnocením se žalobce neztotožnil, neboť účelem předložených důkazů nebylo jen prokázat péči, ale i hrozící zásah do nejlepších zájmů žalobce (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. I. ÚS 733/01, případně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004-89). 3. Dále žalobce správním orgánům vytýkal absenci konkrétní výzvy k vyjádření se k případnému negativnímu zásahu do rodinného a soukromého života žalobce i jeho rodiny. Uvedl, že se výslovně domáhal bližšího poučení, z jakého konkrétního důvodu správní orgán I. stupně směřuje k zamítnutí žádosti. Žalovaný tuto námitku v napadeném rozhodnutí zcela pominul. K tomu žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Azs 86/2018-34. 4. Žalobce rovněž namítal, že se žalovaný dostatečným způsobem nevěnoval zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Žalobce poukazoval na vazbu na nositele oprávnění k pobytu, a to v materiální a citové oblasti (zejména vazby na další děti nositele oprávnění, na matku, která žije s nositelem oprávnění, na kolektiv v rámci zařízení, která navštěvoval, a celkově prostředí, ve kterém žije). Vypořádání žalovaného, že žalobce není rodinným příslušníkem občana EU, takže není potřeba poměřovat zásah do soukromého a rodinného života, nelze dle žalobce považovat za přiměřené. 5. V projednávaném případě dle žalobce došlo k porušení principu dvojinstančnosti. Žalobce v podaném odvolání zpochybnil formalistické závěry správního orgánu I. stupně k výkladu rodinné vazby dle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 2. zákona č. 326/1999 Sb. v samotných základech, a to za podpory recentní judikatury. Žalovaný nijak blíže neosvětlil rigidní setrvání na závěrech správního orgánu I. stupně. Tímto byl žalobce ochuzen o autonomní a náležité posouzení věci žalovaným. 6. Namítal, že správní orgány nedostatečně zjistily stav věci, zejména kvalitu a komplexnost rodinné vazby žalobce na nositele oprávnění k pobytu a hrozící zásah do rodinného a soukromého života. Tvrdil, že se oba správní orgány orientovaly výlučně na zjišťování formální rodinné vazby žalobce na nositele oprávnění k pobytu. Z § 15a odst. 2 písm. a) bod 2. zákona č. 326/1999 Sb. vyplývá, že je nutno zjistit rozsah výživy a péče nositele oprávnění k pobytu vůči žalobci, včetně poměrů vedení společné domácnosti. Bez dostatečného objasnění rozhodných skutkových okolností nelze ustálit skutkový stav věci a přistoupit k právnímu posouzení. 7. Tvrdil, že bylo povinností správních orgánů vyzvat žalobce, aby se vyjádřil k otázce přiměřenosti zamítavého rozhodnutí do jeho rodinného života, případně nositele oprávnění k pobytu nebo jeho matky. K tomu žalobce poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017, č. j. 57 A 6/2016-81. 8. Dle žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí vadně učinil nespornou jen péči nositele oprávnění k pobytu vůči žalobci. Není však zřejmé, zda byla zkoumána i závislost žalobce na nositeli oprávnění k pobytu, když spolu sdílí společnou domácnost a matka žalobce si toliko dokáže přivydělat ve společnosti nositele oprávnění překládáním, jelikož jinou výdělečnou činnost nemá. V této souvislosti žalobce připomenul povinnost posuzování přiměřenosti meritorního rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce (viz rozhodnutí Nevyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018-30). 9. Žalobce napadl i skutečnost, že mu nebyla navzdory jeho výslovné žádosti zaslána předkládací zpráva správního orgánu I. stupně, aby se k ní mohl vyjádřit. Žalovanému nic nebránilo ve vyhovění žádosti žalobce, tím spíš, že dle § 4 odst. 1 správního řádu má správní orgán povinnost vycházet vstříc dotčeným osobám. 10. Žalobce trval na tom, že dle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb. patří do skupiny „jiného příbuzného“ nositele oprávnění k pobytu. Výklad správních orgánů v projednávaném případě žalobce považoval za přepjatý formalismus, který je v rozporu s eurokonformním výkladem dotčené právní normy, s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 4 Azs 230/2016-54, a výkladem teologickým vztahujícím se k naplnění účelu a smyslu příslušné právní normy. Žalobce je k nositeli oprávnění vázán úzkými a stabilními rodinnými vztahy z důvodu specifických faktických okolností, jako je ekonomická a citová závislost a skutečnost, že je členem jeho domácnosti. Žalobci nebylo známo, z jakého důvodu setrvaly správní orgány na pokrevní příbuzenské vazbě. Dle žalobce formální odkaz na údajně nesprávný překlad rozsudku Soudního dvora ve věci Rahmen v části pojmu „příbuzný“ argumentačně neobstojí. K tomu žalobce poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 314/2015 Sb., ze které dle žalobce nevyplývá, že by byli vyloučeni rodinní příslušníci, kteří nejsou pokrevně či osvojením spřízněny. Dle žalobce zákonodárce v dotčeném ustanovení nechává možnost pro širší okruh rodinných příslušníků. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 11. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. 12. Žalovaný uvedl, že podle konstantní rozhodovací praxe není potomek druha občana Evropské unie považován za příbuzného, v daném případě, druha matky, přičemž správní orgány vycházejí z definice příbuzenství upravené v § 771 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). V řízení bylo zjištěno, že žalobce této definici neodpovídá a bylo konstatováno, že není příbuzným druha matky, tedy ani jiným příbuzným podle § 15 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Správní orgán I. stupně se definicí příbuzenství podrobně zabýval a žalovaný, vzhledem k tomu, že se s odůvod