6 Ads 58/2020 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 8/2020- 138 - text 11 17 Ad 8/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalované: Mgr. R. S. bytem J. zastoupený advokátem JUDr. Václavem Veselým se sídlem Praha 10, Gutova 3297/4 Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2020, č. j. VZP-20-02468313-A45B, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2020, č. j. VZP-20-02468313-A45B, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do rukou zástupce žalobce JUDr. Václava Veselého, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky prostřednictvím ředitele Odboru zdravotní péče Regionální pobočky Praha podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí učiněné prostřednictvím revizní lékařky MUDr. M. K. na žádanku o zvýšení úhrady PZT ze dne 13. 12. 2011. Rozhodnutím revizní lékařky byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení úhrady zdravotnického prostředku - Sluchadlo závěsné digitální – NAIDA V UP Phonak (dále jen „PZT“) z prostředků veřejného zdravotního pojištění. 2. Žalovaná v projednávaném případě rozhodovala poté, kdy nejprve rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 Ad 7/2012-88, a následně rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. 3 Ad 24/2016-60, byla zrušena její předchozí rozhodnutí (nejprve rozhodnutí ze dne 6. 2. 2012 a následně rozhodnutí ze dne 12. 10. 2016, č. j. VZP-16-03214997-S4G7) a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. 3. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 Ad 7/2012-88, aplikace § 16 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“) pouze na tu péči, která je uvedena v příloze č. 1 k tomuto zákonu pod písmenem N (zdravotní péče zcela nehrazená), je nesprávným postupem, který toto ustanovení interpretuje v omezujícím rozsahu, který nemá v předmětném ustanovení oporu. Dále v tomto rozsudku dospěl městský soud k závěru, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a to v části, ve které se žalovaná zabývala nenaplněním podmínky „poskytnutí z hlediska zdravotního stavu pojištěnce jedinou možnou zdravotní péčí“. 4. Podle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 3 Ad 24/2016-60, byla žalovaná v dalším řízení povinna „se vypořádat se dvěma různými a současně vedle sebe existujícími prvostupňovými rozhodnutími, přičemž později vydané rozhodnutí není v souladu s původním nezrušeným prvostupňovým rozhodnutím, z jehož obsahu vyplývá, že úhrada ZP naida byla částečně přiznaná. Poté, co se žalovaná s touto otázkou vypořádá, ve věci meritorně rozhodne a v rozhodnutí se neopomene zabývat i obranou žalobce obsaženou v žalobních námitkách“. II. Obsah žaloby 5. V prvním žalobním bodu žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění. Tvrdil, že se žalovaná v rozporu s rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. 3 Ad 24/2016-60, nezabývala žádnou z žalobních námitek uvedených v žalobě ze dne 4. 4. 2012 (sp. zn. 6 Ad 7/2012) a ze dne 18. 10. 2016 (sp. zn. 3 Ad 24/2016) a v procesních podáních. Žalobce měl za to, že všechna tato podání tvoří „žalobní námitky“ ve smyslu rozsudku ze dne 30. 1. 2020, č. j. 3 Ad 24/2016-60. Dle žalobce napadené rozhodnutí předkládá originální argumentaci a prvostupňové rozhodnutí fakticky nepřezkoumává, neboť prvostupňové rozhodnutí bylo postaveno na argumentu, že žádosti žalobce nelze vyhovět z důvodu překážky formou maximální úhrady uvedené v příloze č. 3 oddílu C k zákonu č. 48/1997 Sb. Pouze a jen tento závěr byla žalovaná oprávněna přezkoumat, a to při zohlednění a vypořádání žalobních námitek. Jakýkoliv jiný postup je postupem „ultra vires“. 6. Ve druhém žalobním bodu žalobce uvedl, že sice podal žádost o zvýšenou úhradu PZT za použití § 16 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. dne 13. 12. 2011, avšak o žádosti žalobce mělo být rozhodnuto podle právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni 5. 6. 2020 s omezením uvedeným v § 90 odst. 3 správního řádu. Uvedl, že není jeho vinou, že řízení ve věci probíhá již téměř 9 let. Stávající právní úprava je pro žalobce příznivější, když v meziobdobí byly zvýšeny běžné úhrady zdravotnických prostředků s tím, že byla zachována možnost zvýšení úhrady limitované v příloze č. 3 k zákonu č. 48/1997 Sb. aplikací § 16 tohoto zákona. Namítal, že se žalovaná v rozporu s § 2 správního řádu nikterak nevypořádala s dopadem § 17 odst. 7 zákona č. 48/1997 Sb. a přílohy č. 3 zákona č. 48/1997 Sb. ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Dle žalobce žalovaná měla posoudit žádost žalobce nejprve prizmatem § 17 odst. 7 zákona č. 48/1997 Sb. a přílohy č. 3 zákona č. 48/1997 Sb. ve znění ke dni 5. 6. 2020 a případně poté měla přistoupit k projednávání žádosti žalobce podle § 16 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. Protože tak žalovaná nepostupovala, je rozhodnutí nepřezkoumatelné. 7. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je založeno na pouhých domněnkách, neboť oprávněná úřední osoba (ředitel Odboru zdravotní péče Regionální pobočky Praha MUDr. M. P.) v odstavci 2. na 4. straně napadeného rozhodnutí předložila odborně nepodložené teoretické úvahy, se kterými předem neseznámila žalobce ani předepisujícího lékaře, čímž jim byla odepřena možnost odborné a právní argumentace. Poznamenal, že MUDr. M. P. nedisponoval způsobilostí v oboru audiologie a foniatrie, ale v oboru interní lékařství. Ani další úřední osoba, která věc vyřizovala (paní I. J.) nedisponovala způsobilostí v oboru audiologie a foniatrie. Za situace, kdy odborné závěry uvedené v napadeném rozhodnutí nebyly aprobovány odborným lékařem s odpovídající specializací, mělo dle žalobce dojít k porušení zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, a vydaná rozhodnutí jsou zmatečná, neboť je vydala osoba bez odpovídající odborné způsobilosti. 8. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce uvedl, že akceptací napadeného rozhodnutí by se mu otevřela možnost požadovat úhradu ve výši 14 780 Kč po Foniatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze z titulu škody vzniklé ze smlouvy o péči o zdraví ve smyslu § 2636, § 2643, § 2645 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalobce se domníval, že odkaz na možnost uplatnění nároku na náhradu škody vůči poskytovateli zdravotní péče měl být uveden přímo ve výroku napadeného rozhodnutí. 9. V pátém žalobním bodu žalobce uvedl, že žádost byla žalobci zamítnuta s tím, že bylo možné žalobci poskytnout sluchadlo plně hrazené z prostředků zdravotního pojištění, aniž by správní orgány uvedly pořizovací cenu takového sluchadla nebo výši odpovídající úhrady ze strany žalované. Případně mělo být dle žalobce žádosti vyhověno ve výši rozdílu mezi pořizovací cenou sluchadla, které by umožnovalo plnohodnotnou kompenzaci vady, s již poskytnutou úhradou z veřejného zdravotního pojištění. Dialog mezi předepisujícím a revizním lékařem měl podle žalobce proběhnout výhradně ve fázi správního řízení, která předchází samotnému vydání rozhodnutí. Důsledkem předcházejícího rozhodnutí Městského soudu v Praze mělo být vyřešení negativních dopadů zrušeného rozhodnutí, nikoli tzv. originální posouzení. 10. V šestém žalobním bodu žalobce namítal nepříslušnost ředitele krajské pobočky žalované, jakožto odvolacího správního orgánu, neboť žalovaná vystupuje jako jediná entita. Jednotlivé pobočky pak jednají jménem žalované. Podle § 178 odst. 2 správního řádu měl žalobce za to, že odvolacím správním orgánem musí být orgán, který je ze zákona oprávněn k výkonu dozoru nebo kontroly, což ze své povahy nemohl být ředitel jednoho z odborů krajské pobočky žalované. Podle § 7a odst. 1 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, (dále jen „zákon o VZP“) vykonává kontrolu činnosti žalované Ministerstvo zdravotnictví v součinnosti s Ministerstvem financí. Na základě těchto skutečností měl žalobce za to, že odvolacím správním orgánem mělo být Ministerstvo zdravotnictví. Z uvedeného důvodu žalobce navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí prohlášeno za nicotné a o odvolání žalobce rozhodlo Ministerstvo zdravotnictví. III. Vyjádření žalované k podané žalobě a související vyjádření 11. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. 12. Předně žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 6 Ads 58/2020-47, ve kterém je otázka odvolacího orgánu v řízení o žádosti podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb. vyřešena. Z uvedeného rozsudku dle žalované plyne, že při