9 As 173/2020 — Nejvyšší správní soud

6 A 47/2022- 43 - text pokračování 7 6A 47/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: I. Š., zastoupena Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, se sídlem Národní 973/41, Praha 1 – Staré Město, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2022, č.j. MV-23758-8/P/VR-2022, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 3. 2022, č.j. MV-23758-8/P/VR-2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoro rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně Mgr. Lucie Tycové Rambouskové, advokátky. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2022, č.j. MV-23758-8/P/VR-2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázového odškodnění dle zákona č. 324/2021 Sb., o jednorázovém odškodnění subjektů dotčených mimořádnou událostí v areálu muničních skladů V.-V. a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 6. 2022 (dále jen „zákon č. 324/2021 Sb.). Žalobkyně totiž dle úřední evidence nebyla v rozhodném období od 16. 10. 2014 do 13. 10. 2020 dle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 324/2021 Sb. přihlášena k trvalému pobytu v žádné z obcí uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 tohoto zákona (od 21. 8. 2019 má žalobkyně povolen trvalý pobyt, avšak až do současnosti je adresa místa jejího trvalého pobytu ta uvedená v záhlaví tohoto rozsudku); nebyla tedy osobou oprávněnou dle ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 324/2021 Sb. [2] Žalobkyně v žalobě uvedla, že se již od roku 2009 až do 21. 8. 2019, tj. ve značné části rozhodného období, fakticky zdržovala a bydlela v dotčené oblasti, a to konkrétně v obci V., tedy v obci uvedené v ustanovení § 3 odst. 2 písm. e) zákona č. 324/2021 Sb. Uvedla, že jí s účinností ke dni 9. 6. 2009 bylo uděleno povolení k přechodnému pobytu na území České republiky, který měla ohlášen na adrese X, okres X. Žalobkyně se spolu s rodinou v nemovitosti (ve společném jmění manželů L. aj. Š., rodičů manžela žalobkyně, za kterého se dne 26. 9. 2009 provdala) v obci V. fakticky vyskytovala, obě nezletilé dcery se účastnily předškolního vzdělávání v Mateřské škole V., žalobkyně zde měla doručovací adresu a prováděla sem nákupy spotřebního zboží. Uvedla, že trvalý pobyt zde nikdy přenesený neměla, neboť tak chtěla učinit až na adresu nemovitosti (viz záhlaví rozsudku), kterou koupil její manžel v obci T. [3] Žalobkyně pokládala podmínku trvalého pobytu uvedenou v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 324/2021 Sb. za nespravedlivou a rozpornou s kautelami ústavního pořádku. Odkázala na účel zákona č. 324/2021 Sb. vyjádřený v důvodové zprávě, dále na to, že se v obci V. fakticky a trvale zdržovala, a pociťovala tak újmu způsobenou situací v místě. Již během přijímání zákona č. 324/2021 Sb. bylo diskutováno kritérium trvalého pobytu a byly k němu uplatněny výhrady, předmětný zákon byl též přijímán v časové tísni. Neposkytnutí jednorázového odškodnění osobám, které fakticky žily v dotčené lokalitě, ač zde neměly trvalý pobyt, porušuje zásadu rovnosti, neboť tyto osoby utrpěly stejnou újmu jako osoby s trvalým pobytem (u nichž je ostatně otázkou, zda v dotčené lokalitě fakticky pobývaly). Ze zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), přitom nevyplývá povinnost osob zapisovat konkrétní místa, kde se zdržují. [4] Žalobkyně dále odkázala na zásadu rovnosti a zákaz diskriminace na základě národnosti a především na základě tzv. jiného postavení dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, obsaženou i v čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech. Dále poukázala na to, že jiné právní předpisy nespojují vznik jakéhokoli nároku s veřejnosprávním zápisem v úřední evidenci, ale vždy se vznikem újmy (škody) na straně fyzické (příp. právnické) osoby. Také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že jiným postavením lze v tomto případě rozumět právě i místo trvalého bydliště osoby (rozhodnutí ze dne 16. 3. 2010, č. 42184/05, či ze dne 7. 11. 2013, č. 10441/06). Také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2007, č.j. 4 As 63/2005-69, dospěl k závěru, že jednání mělo diskriminační povahu, pokud slevu na jízdném mohli uplatňovat toliko občané mající trvalý pobyt v L., zatímco občané ČR a cizinci s trvalým pobytem jinde stejné výhody užívat nemohli. [5] Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, sice ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci, leč k porušení tohoto principu dojde, pokud s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, je zacházeno rozdílným způsobem, aniž by pro to existovaly objektivní a rozumné důvody (nálezy ze dne 21. 1. 2003, sp.zn. Pl.ÚS 15/02, a ze dne 6. 6. 2006, sp.zn. Pl.ÚS 42/04). Kritérium trvalého pobytu dle žalobkyně nesměřuje k ochraně veřejných hodnot, tedy nepokrývá dostatečně ty osoby, jichž se mimořádná událost fakticky dotkla. V napadeném rozhodnutí tak zcela absentuje vypořádání se s konformitou tohoto kritéria s principem rovnosti. [6] Zákonodárce se omezil na to, že označil toto kritérium za administrativně lépe uchopitelné, méně zatěžující fyzické osoby z hlediska unesení důkazního břemene než v případě faktického bydliště na území obce, a dále jej označil za navazující na systém odškodnění poskytnutého na základě usnesení vlády České republiky č. 1090 ze dne 21. 12. 2015. Zákonodárce mohl dle žalobkyně stanovit podmínku trvalého pobytu, ale aby daný požadavek nevybočil z kritérií demokratického právního státu, měl stanovit rovněž možnosti, jak tuto neexistenci trvalého pobytu překlenout, jestliže se osoba v rozhodném období v dotčené lokalitě fakticky dlouhodobě zdržovala. Kritérium fakticity přitom je českou legislativou ve vztahu k občanům obcí užíváno [srov. zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, či zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních]. Pokud jde o navázání na systém odškodnění na základě usnesení vlády České republiky, žalobkyně takové srovnání nepovažovala za relevantní. Kontinuitu nelze hledat již v samotném nároku, resp. druhu náhrady vzniklé újmy, neboť v citovaném případě se jednalo o odškodnění dle ustanovení § 29 a 30 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, ve znění pozdějších předpisů, tedy o zcela jiný systém odškodnění podle jiného právního předpisu. Navíc šlo v daném případě o vládní dotační titul. [7] Žalobkyně podotkla, že problematické je též ustanovení § 6 odst. 5 zákona č. 324/2021 Sb., podle nějž oprávněná osoba nemá nárok na poskytnutí jednorázového odškodnění za tu část rozhodného období, kdy bylo místem jejího trvalého pobytu sídlo ohlašovny obce. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí toliko to, že z možnosti nárokovat odškodnění nejsou vyloučeny ty osoby, které skutečně bydlí na adrese sídla ohlašovny (např. pokud se v budově sídla úřadu nacházejí byty). [8] Závěrem žalobkyně upozornila na to, že dne 6. 4. 2022 byl k Ústavnímu soudu podán senátní návrh na přezkum a zrušení některých ustanovení zákona č. 324/2021 Sb. [9] Podáním ze dne 28. 6. 2022 pak žalobkyně upozornila na nález Ústavního soudu ve výše uvedené věci, kterým byla zrušena některá ustanovení zákona č. 324/2021 Sb., mimo jiné byla z ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) vypuštěna podmínka trvalého pobytu. Napadené rozhodnutí tak bylo dle žalobkyně vydáno na základě protiústavního právního předpisu, a proto nemůže obstát jako pravomocný a vykonatelný titul. [10] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí, přičemž úvodem odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve svém vyjádření již reflektoval předmětná nález Ústavního soudu, zdůraznil však, že v době vydání napadeného rozhodnutí účinná právní úprava stanovila podmínku trvalého pobytu. V návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu přitom dřívější žadatele nesplňující podmínku trvalého pobytu následně vyzval k podání nové žádosti, kterou včas (dne 17. 6. 2022) podala i žalobkyně. O její nové žádosti pak bude následně řádně rozhodováno, a to s přihlédnutím ke změně právní úpravy. [11] Žalobkyně podala k vyjádření žalovaného repliku, v níž označila postup žalovaného za nepřípustný. Odmítla, že by žalovaný mohl zákonně rozhodnout na základě protiústavního znění zákona. Žalovaný je veden toliko snahou ušetřit za úhradu nákladů řízení, přestože by celou situaci mohl řešit postupem dle ustanovení § 62 s.ř.s. Žalobkyně tak setrvala na svém návrhu napadené rozhodnutí zrušit. [12] Dne 11. 8. 2022 pak žalobkyně doplnila podklady říze