10 As 24/2015 — Nejvyšší správní soud

8 A 59/2020- 85 - text 12 8 A 59/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce proti žalovanému T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, 148 00 Praha 4 Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219/58, 190 00 Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26. 3. 2020, č. j. ČTÚ-20 082/2019-603, takto: I. Rozhodnutí předsedkyně rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26. 3. 2020, č. j. ČTÚ-20 082/2019-603, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3 000,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 3. 2019, č. j. ČTÚ-6 720/2019-636/II. vyř – VoT (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „ZOS“). Tohoto přestupku se měl dopustit tím, že porušil zákaz užití nekalé obchodní praktiky stanovený v § 4 odst. 4 ZOS; konkrétně se měl dopustit nekalé obchodní praktiky podle § 4 odst. 3 ve spojení s písm. f) přílohy č. 2 tohoto zákona (tzv. setrvačného prodeje) a to tím, že po spotřebiteli, p. M. K. (dále také jen „spotřebitel“), dne 20. 11. 2018 (prostřednictvím vyúčtování služeb č. 2641674718) požadoval platbu za poskytnutou službu elektronických komunikací ve výši 516, 33 Kč za období od 20. 10. do 19. 11. 2018. Spotřebitel si přitom takovou službu neobjednal; smlouvu, kterou měl uzavřenu s žalobcem, totiž vypověděl již dne 29. 8. 2018, a ta tak zanikla uplynutím výpovědní doby dne 28. 9. 2018. 2. Žalobce uvedené rozhodnutí napadl rozkladem, který předsedkyně rady žalovaného rozhodnutím ze dne 26. 3. 2020, č. j. ČTÚ-20 082/2019-603, zamítla (dále jen „napadené rozhodnutí“). Kompletně se přitom ztotožnila se skutkovými zjištěními žalovaného a právními závěry učiněnými v prvostupňovým rozhodnutím. 3. Žalobce se s tímto výsledkem neztotožnil a proti uvedenému rozhodnutí podal dne 26. 5. 2020 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu podle § 65 s. ř. s. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobce v jím podané žalobě zaprvé zpochybňuje skutková zjištění učiněná žalovaným. Konkrétně uvádí, že v řízení nebyl doložen žádný písemný důkaz o výpovědi účastnické smlouvy spotřebitele dne 29. 8. 2018. Ten přitom sám (alespoň ve své stížnosti ze dne 18. 1. 2019 adresované žalobci) uvádí, že výpověď podal až dne 28. 9. 2018., kdy se dostavil na prodejnu a kde údajně žádal o vyčíslení svého dluhu. V souladu s čl. 2.6.2 Všeobecných podmínek žalobce může účastník ukončit svoji účastnickou smlouvu výhradně písemnou výpovědí; žádná taková písemnost ale žalobci předložena nebyla. Spotřebiteli bylo při návštěvě prodejny dne 28. 9. 2018 sděleno, že jeho aktuální dluh činí 629,01 Kč (jednalo se o vyúčtování služeb za období od 20. 8. do 19. 9. 2018), ten spotřebitel uhradil dne 2. 10. 2018. Přitom i za předpokladu, že by výpověď byla platně dána dne 29. 8. 2018, tak by byl smluvní závazek ukončen teprve ke dni 28. 9. 2018; účastník byl tedy nadto povinen uhradit i vyúčtování služeb i za období od 20. 9. do 28. 9. 2018 (resp. do 19. 10. 2018). Vyúčtování za toto období činilo 499 Kč (dále také „vyúčtování I“), avšak nebylo uhrazeno, a proto byla spotřebiteli zaslána písemná upomínka. Ta je zpoplatněna částkou 130 Kč (včetně DPH). 5. V návaznosti na tuto upomínku spotřebitel dne 13. 11. 2018 zareagoval telefonicky s tím, že smlouva již byla ukončena a že další vyúčtování odmítá hradit. V interním systému žalobce byl tedy až den 13. 11. 2018 vyznačen jako den skončení smluvního závazku. Nicméně v důsledku interní chyby vystavil integrovaný informační systém žalobce spotřebiteli vyúčtování za období od 20. 10. 2018 do 19. 11. 2018 ve výši 516,33 Kč (dále také „vyúčtování II“), které zahrnovalo jednak platbu za uvedené období a platbu za upomínku vztahující se předchozímu nezaplacenému vyúčtování (viz výše). Minimálně fakturace této upomínky byla přitom oprávněná. Žalobce dále připomíná, že po dalším telefonátu spotřebitele byla obě uvedená vyúčtování stornována, a spotřebitel tudíž nemusel hradit navíc nic (dokonce tak minimálně v období od 20. 9. do 28. 9. 2018 čerpal služby, za které nemusel nic uhradit). 6. Zadruhé žalobce zpochybnil právní hodnocení svého jednání. Předně uvádí, že jeho jednání nenaplňovala tzv. generální klauzuli obchodní praktiky podle § 2 odst. 1 písm. o) ZOS (minimálně v části týkající se fakturované upomínky). Vedle toho žalobce odmítá, že jeho jednání mělo být hodnoceno jako nekalá, resp. dokonce agresivní obchodní praktika. Podle žalobce není přiléhavé podřazení jeho jednání pod písm. f) přílohy č. 2 k ZOS odpovídajícího bodu 29 přílohy I směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu (dále jen „směrnice o nekalých obchodních praktikách“). Podle své důvodové zprávy se uvedená směrnice vztahuje na takové praktiky, které výrazně narušují svobodnou volbu spotřebitelů. Žalobce své jednání nepovažuje za natolik závažné, jeho srovnání s jinými postihovanými obchodními praktikami svědčí o nepřiměřenosti právního hodnocení učiněné žalovaným. 7. Žalobce uvádí, že jeho jednání by mělo být hodnoceno ve světle ustanovení ZOS a směrnice o nekalých obchodních praktikách vztahujících se obecně k nekalým, resp. agresivním obchodním praktikám. Odkazuje zejména na tzv. generální klauzuli zakotvenou v § 4 odst. 1 ZOS a obsahující obecné vymezení nekalé obchodní praktiky a § 5b odst. 1 ZOS obsahující obecné vymezení agresivní obchodní praktiky. Právě tato generální klauzule nebyla podle žalobce naplněna. V této souvislosti upozorňuje na kritérium ovlivnění svobodné volby spotřebitele při činění obchodního rozhodnutí (u agresivní praktiky se vyžaduje velmi silný vliv). Žalobce dodává, že žádný nátlak na spotřebitele nevyvíjel. Vyúčtování II mělo svůj původ v dříve existujícím smluvním vztahu; nelze tedy tvrdit, že uvedené vyúčtování bylo výsledkem jednání mimo smluvní vztah. 8. Žalobce rovněž odmítá srovnání s případem, kterým se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 110/2014-52, a který se týkal tzv. setrvačného prodeje, konkrétně případu, kdy dodavatel energií neakceptoval výpověď spotřebitele od smlouvy o sdružených dodávkách a odběru zemního plynu a začal svému dřívějšímu zákazníkovi několik měsíců po uvedeném odstoupení dodávat plyn; tím ho de facto nutil stát se jeho zákazníkem a omezil ho v návratu k původnímu dodavateli. V nynější věci se nicméně nic takového nestalo; žalobce akceptoval dokonce i nepísemnou výpověď spotřebitele, nikterak mu nebránil čerpat služby u jiného obchodníka ani ho nenutil k odvolání výpovědi apod. K neoprávněnému vystavení faktury došlo pouze v důsledku administrativní chyby, nikoliv na základě vědomé a úmyslné snahy žalobce poškodit spotřebitele. Žalobce považuje za nepřiměřené, aby byl za individuální pochybení svého zaměstnance takto postihován, nadto v situaci, kdy sám spotřebitel se choval nestandardně (opožděně platil vyúčtování, výpověď nepodal písemně). Žalobce doplňuje, že v jeho případě byly dány liberační důvody podle § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“). Žalobce rovněž odmítá argumentaci rozsudky Evropského soudního dvora ve věcech sp. zn. C-388/13 a C435/11, které podle něj na posuzovaný případ nedopadají. 9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 20. 7. 2020 nad rámec odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí uvedl k první žalobní námitce, že žalobce i spotřebitel v rámci správního řízení shodně tvrdili, že smlouva měla být ukončena na základě výpovědi ke dni 28. 9. 2018, a vyúčtování II tedy bylo vystaveno neoprávněně. Za této situace žalovaný nemohl mít důvodné pochybnosti o skutkové stavu a tedy pochybit při shromažďování podkladů pro rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 10 As 24/2015-84). Žalovaný potom doplňuje, že součástí vyjádření žalobce ze dne 25. 2. 2019 byl rovněž náhled jeho interního informačního systému, z něhož vyplývá, že dne 29. 8. 2018 pracovník žalobce přijal požadavek na ukončení smlouvy od spotřebitele (akceptoval jej). Tímto tedy byla smlouva mezi žalobcem a spotřebitelem platně vypovězena, a to bez ohledu na obsah Všeobecných podmínek žalobce. 10. Žalovaný dále odmítá, že by vyúčtování II bylo z části oprávněné, a to co se týče částky 130 Kč účtované za zaslání písemné upomínky za nezaplacení vyúčtování I. Byl to totiž žalobce, kdo v průběhu správního řízení na uvedené nepoukázal, naopak výslovně tvrdil, že vyúčtování bylo chybně vystaveno jako celek. Sám žalobce tedy zavinil případnou nedostatečnost skutkových zjištění stran oprávněnosti vyúčtování. Nicm