4 Ads 10/2013 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 2/2019- 33 - text 14 8 Ad 2/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému pplk. Mgr. Bc. L. Š., Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, 160 01 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 11. 12. 2018, č. j. MO 323573/2018-8694, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce podal dne 27. 3. 2018 u náčelníka Generálního štábu Armády České republiky (dále jen „GŠ AČR“) žádost o doplacení stabilizačního příspěvku ve zvýšené výměře 10 000 Kč měsíčně za období od 1. 8. 2015 do 31. 7. 2017 (dále také jen „předmětné období“), resp. o doplacení rozdílu mezi částkou nárokovanou a skutečně vyplacenou ve výši 3 000 Kč měsíčně, a to společně se zákonným úrokem z prodlení. Žalobci přitom pro toto období byl rozhodnutím příslušného služebního orgánu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 98/31/116/2015-8860, přiznán podle § 70b odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále také jen „zákon“), stabilizační příspěvek v základní výměře 7 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalobce nevyužil opravné prostředky, ačkoliv o nich byl poučen. 2. Náčelník GŠ AČR uvedenou žádost žalobce rozhodnutím ze dne 17. 5. 2018, č. j. MO 129107/2018-1304, zamítl (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), přičemž uvedl, že v daném období žalobci nenáležel stabilizační příspěvek ve zvýšené výši 10 000 Kč, neboť nebyly splněny podmínky stanovené v § 70b odst. 3 zákona o vojácích z povolání ve spojení s ustanoveními § 2 písm. n) a § 3 odst. 2 prováděcího nařízení vlády č. 68/2015 Sb., o stanovení seznamu speciálních odborností a činností nezbytných pro plnění úkolů ozbrojených sil a Vojenské policie a výše stabilizačního příspěvku (dále jen „nařízení vlády“). Tyto podmínky, které musí být naplněny kumulativně, jsou následující: 1) jedná se o příslušníka právní podpory; 2) oprávněná osoba splňuje kvalifikační předpoklad vysokoškolského vzdělání absolvováním studijního oboru právo magisterského studijního programu právo a právní věda; 3) oprávněná osoba vykonává činnosti při sjednávání mezinárodních smluv a na ně navazujících dohod a při tvorbě právních předpisů (vykonávat musí obě dvě tyto činnosti). Žalobce přitom podle náčelníka GŠ AČR splňoval pouze první dvě podmínky, což konečně on sám ani nerozporuje, resp. ani netvrdí, že by činnosti uvedené v § 2 písm. n) nařízení vlády fakticky vykonával. Současně náčelník GŠ AČR odmítl tezi žalobce, že nařízení vlády se stanovením podmínky ad 3) dostala do rozporu se zákonem. 3. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které ministr obrany rozhodnutím ze dne 11. 12. 2018, č. j. MO 323573/2018-8694, zamítl (dále jen „napadené rozhodnutí“). Ministr obrany předně rozhodnutí po věcné stránce potvrdil, když se v zásadě ztotožnil s věcnými argumenty náčelníka GŠ AČR; současně ale konstatoval, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto, a to rozhodnutím ze dne 27. 8. 2015, kterým byl žalobci přiznán stabilizační příspěvek v základní výši 7 000 Kč; tím byla založena překážka věci pravomocně rozhodnuté. Z uvedeného důvodu by proto žalobci nebylo možné vyhovět ani v případě, že by měl věcně pravdu. 4. Žalobce se s tímto výsledkem neztotožnil a proti uvedenému rozhodnutí podal dne 24. 1. 2019 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu podle § 65 s. ř. s. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobce proti napadenému rozhodnutí vznáší zaprvé námitky procesního charakteru. Žalobce zejména zpochybňuje tvrzení žalovaného, že o právu žalobce bylo již v minulosti pravomocně rozhodnuto. Žalobce uvádí, že původně podal dne 21. 7. 2015 žádost o stanovení stabilizačního příspěvku ve výši 10 000 Kč; o této žádosti nicméně nebylo nijak rozhodnuto, naopak žalobce byl neformálně upozorňován, že si má podat žádost pouze na příspěvek ve výši 7 000 Kč. To nakonec žalobce v e-mailové zprávě ze dne 26. 8. 2015 učinil. Žalobce uvádí, že byl k akceptování základní výměry stabilizačního příspěvku fakticky donucen. O původní žádosti ale nikdy rozhodnuto nebylo, proto nemůže být ani založena překážka věci rozhodnuté. V souvislosti s uvedeným nátlakem se žalobce následně i vzdal práva na odvolání. Obecně žalobce poukazuje na skutečnost, že vojáci, kteří se domáhají dodržování právních předpisů, jsou terčem odvetného jednání ze strany nadřízených; konkrétně pak uvádí, že tomu bylo i v jeho případě, např. byl pro svá upozornění na nedostatky v chodu zahraničních pracovišť předčasně odvolán z pracoviště v Polsku. 6. Dále žalobce uvádí, že mu rozhodnutí ze dne 27. 8. 2015 bylo nejprve zasláno do soukromé e-mailové schránky, a to bez elektronického podpisu. Stejnopis rozhodnutí žalobce obdržel až dne 30. 9. 2018; rozhodnutí přitom zpětně upravuje jeho právní poměry od 1. 8. 2015. Podle žalobce se tak jedná o pravou retroaktivitu; minimálně do 31. 8. 2015, spíše však až do 30. 9. 2015 se tak pobírání stabilizačního příspěvku mělo řídit předchozím rozhodnutím o tomto nároku ze dne 1. 7. 2015 (tím byl žalobci přiznán stabilizační příspěvek ve zvýšené výši 10 000 Kč). 7. Žalobce dále upozorňuje, že rozhodnutí ze dne 27. 8. 2015 vydal vedoucí národního zastoupení Ramstein, který k tomu nebyl příslušný, neboť nebyl přímým nadřízeným žalobce. 8. Zadruhé žalobce zpochybnil samotné věcné posouzení jeho žádosti, resp. vypořádání jeho věcné argumentace stran existence práva na doplatek stabilizačního příplatku. Žalobce upozorňuje na znění § 70b odst. 3 zákona o vojácích z povolání, podle něhož může být stabilizační příspěvek navýšen vojákům, kteří konají službu ve zvláštní odbornosti a služba v této odbornosti je nezbytná pro plnění úkolů ozbrojených sil. V rámci povinnosti k rovnému zacházení s vojáky při jejich odměňování (viz § 2 odst. 3 zákona) by tak toto zákonné ustanovení mělo být vykládáno tak, že vždy všichni vojáci, kteří mají určitou speciální odbornost případně schopnost vysoce ceněnou na trhu práce, mají být ohodnoceni stejně. Pokud potom § 70b odst. 6 zákona, který zmocňuje vládu ke specifikaci těchto speciálních odborností, hovoří dále o vykonávaných činnostech nezbytných pro plnění úkolů ozbrojených sil, nečiní tak proto, aby u vojáků v téže odbornosti privilegoval určité činnosti vycházející z popisu služební činnosti, ale proto, že kromě speciálních odborností (např. právník, farmaceut, lékař apod.) jsou i obory, pro něž by označení „odbornost“ nebylo přiléhavé nebo by se pro takovou odbornost jen obtížně hledalo jednoduché výstižné označení (viz např. činnosti dle § 2 písm. h), m) nebo p) nařízení vlády). Obecně jsou potom podle žalobce § 70b odst. 3 a § 70b odst. 6 zákona nekonzistentní. 9. Dále žalobce svou námitku konkretizuje a uvádí, že § 2 písm. n) nařízení vlády, který dopadá na jeho situaci, v rozporu se zákonem a smyslem stabilizačního příspěvku vyčleňuje jako důležitější pro plnění úkolů ozbrojených sil činnosti právní služby spočívající v sjednávání mezinárodních smluv a na ně navazujících dohod k vymezení postavení a činnosti ozbrojených sil při plnění mezinárodních závazků České republiky a v tvorbě právních předpisů. Není přitom jasné, proč jsou tyto činnosti právní služby důležitější než jiné. Uvedené činnosti jsou nadto podle žalobce pouze administrativního charakteru a v rámci resortu je vykonávají především civilní právníci spadající pod režim zákona o státní službě (kteří konečně za tuto činnost také nepobírají zvýšený plat). 10. Pokud mají být skutečně činnosti vykonávané v rámci právní služby klasifikovány podle své důležitosti, tak by členění mělo probíhat na základě zkušeností a osobní kvality vojáků z povolání, které si armáda chce udržet a nikoliv podle obsahu popisů jejich služební činnosti. Žalobce svou argumentaci shrnuje tak, že znění § 2 písm. n) nařízení vlády je v rozporu se zákonem o vojácích z povolání. Má-li být účelem stabilizačního příspěvku zamezení fluktuace odborníků do civilního sektoru, není možné, aby jedna a tatáž osoba příspěvek střídavě v určitém období pobírala a v dalším nikoli. Účel stabilizačního příspěvku z něj dělá fakticky nárok osobní povahy, a je-li v souladu s platnou legislativou jednou přiznán, neměl by být tento stav změněn, nedojde-li ke změně právní úpravy nebo k zásadní změně ve služebním zařazení osoby související například se změnou vojenské odbornosti. Žalobce přitom upozorňuje, že výše jeho stabilizačního příspěvku mu byla opakovaně měněna (a to v krátkých časových intervalech) s ohledem na průběžnou změnu činností, které by měl vykonávat. Z hlediska účelu stabilizačního příspěvku jsou takové časté změny výše příspěvku absurdní a nepřijatelné. 11. Žalobce se dále dovolává čl. 28 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivou odměnu za práci. Odměna je spravedlivá tehdy, pokud v odměňování existuje rovnost. Stabilizační příspěvek přitom fakticky je složkou platu. Za současného stavu ta