2 As 75/2009 — Nejvyšší správní soud

9 A 134/2021- 309 - text 69 9A 134/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobci: a) Egeria, z.s., IČO: 228 92 133, se sídlem Obchodní 1324, Otrokovice b) I. L., bytem X c) Spolek pro ekologii Kostelec, IČO 27042782 se sídlem Přehradní 231, Dolní Ves, 763 16 Fryšták d) Vizovické vrchy, z. s., IČO 27024661 se sídlem Lázeňská 1104, 763 12 Vizovice proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12 za účasti: 1/ Ředitelství silnic a dálnic ČR, Na Pankráci 546/56, 145 05 Praha 4 2/ I. L. (ve věcech sp. zn. 9 A 134/2021, sp. zn. 9 A 10/2022 a sp. zn. 9A 11/2022) 3/ Spolek pro ekologii Kostelec (ve věcech 9 A 134/2021, sp. zn. 9 A 8/2022 a sp. zn. 9 A 11/2022) 4/ Vizovické vrchy, z.s. (ve věcech sp. zn. 9 A 134/2021, sp. zn. 9 A 8/2022 a sp. zn. 9 A 10/2022) 5/ Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, Cejl 866/50a, 602 00 Brno o žalobách proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 5. 11. 2021, č. j.: MD-15109/2021-510V62, sp. zn. MD/151051/2021/510, takto: I. Žaloby se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobci se původně podanými samostatnými žalobami, které následně soud spojil v jednu (pozn. soudu: soud nadále bude tam, kde je to možné, označovat všechny žalobce jako žalobce v jednotném čísle), domáhali přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra dopravy (dále jen „žalovaný“), jímž byl zamítnut jeho rozklad proti společnému rozhodnutí – stavebnímu povolení Ministerstva dopravy, odboru infrastruktury a územního plánu (dále jen „ministerstvo“) ze dne 22. 12. 2020, č. j. 269/2017-910-IPK/119, /054862/15/OST/JIZA, kterým ministerstvo jako speciální stavební úřad ve věcech dálnic ve smyslu § 15 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“ nebo „SZ“), a § 40 odst. 2 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), na základě žádosti stavebníka, Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 659 93 390, zastoupeného společností VIAPONT, s.r.o., IČO 469 95 447 (dále jen „stavebník“) povolilo podle § 115 stavebního zákona stavbu „Dálnice D49, stavba 4901 Hulín – Fryšták“ v rozsahu uvedených 62 stavebních objektů (dále též „stavba“ nebo „dálnice“), a prvostupňové rozhodnutí ministerstva potvrdil. II. Argumentace žalobce 2. V prvním žalobním bodu tvrdil žalobce nesprávné vypořádání námitky podjatosti. 3. Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 72 napadeného rozhodnutí, na str. 23 k obdobné námitce Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu (dále jen „Děti Země“), a na str. 38 až 39 k obdobným námitkám I. L. a P. D., a uvedl, že odkaz žalovaného na nové znění § 14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) nemá oporu v zákoně, neboť tento nový odstavec se do správního řádu dostal zákonem č. 176/2018 Sb. s účinností od 1. 11. 2018, přičemž podle přechodných ustanovení se zahájená řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabyti účinnosti tohoto zákona, dokončí podle zákona č. 500/2004 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Jelikož předmětné správní řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 176/2018 Sb., tak nové znění § 14 odst. 2 správního řádu v něm nelze použit. 4. Odkaz žalovaného na právní názor Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) z rozsudku ze dne 21. 12. 2018, č. j. 4 As 302/2018-55 je nepřiléhavý, neboť žalovaným citovaná úvaha NSS se zabývala problematikou systémové podjatosti ministra dopravy, kdežto v nyní je řešena systémová podjatost úředních osob krajského úřadu. Jedná se o dvě kategorie nesouměřitelných osob. Ministr dopravy je především politik a člen vlády, stojící v čele „svého“ ministerstva, kdežto úřední osoby krajského úřadu jsou zaměstnanci územního samosprávného celku. Ministr na rozdíl od úředníků krajského úřadu není závislou a snadno ovlivnitelnou osobou, není zaměstnancem územního samosprávného celku, z podstaty věci proto nemá předpoklady k systémové podjatosti, jak byla definovaná usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119. Proto úvahy NSS k osobě ministra nelze vztáhnout na úředníky krajského úřadu, jak to učinil žalovaný. 5. Tvrzení žalovaného, že námitka je lichá, neboť namítá riziko systémové podjatosti, nikoli však systémovou podjatost, svědčí, že žalovaný nepochopil podstatu systémové podjatosti. K uznání námitky systémové podjatosti totiž stačí, jestliže účastník doloží objektivní důkazy nasvědčující podezření. Dle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119: „Rozšířený senát podotýká, že k pochybám o nepodjatosti postačí i poměrně nízká míra podezření, …“. 6. Dle žalovaného je D49 stavbou státního, resp. nadstátního zájmu, a proto v této stavbě nelze spatřovat zvýšený zájem územně samosprávného celku. Žalobce namítal, že tato úvaha je nelogická, neboť žádný právní předpis ani judikát nevylučuje stavbu D49 z působnosti § 14 správního řadu, či z okruhu odůvodněni příčin systémové podjatosti. 7. Argumentace žalovaného, že Zlínský kraj není stranou předmětného řízeni, je irelevantní. Úřední osoby, jejichž podjatost žalobce namítal, se totiž podílely na rozhodování o D49, a to formou přezkumu závazných stanovisek pro vydání stavebního povolení v rámci rozkladového řízeni. Z výše uvedených skutečnosti je přitom evidentní, že stavba D49 je v zájmu Zlínského kraje, neboť jeho političtí představitele usiluji o její prosazení a útočí na účastníky stavebního řízeni. 8. Žalovaný vyhodnotil aktivity Zlínského kraje jako obecné snahy o dokončení dálnice o nízké, či zanedbatelné intenzitě. Dle žalobce však takové hodnocení neodpovídá skutečnosti, neboť podpis memoranda, jeho propagace, zorganizování petice, veřejné obviňovaní účastníků řízeni z miliardových škod a vyhrůžky, že kraj po nich tuto škodu bude vymáhat soudně, nejsou obecnými snahami o nízké, či zanedbatelné intenzitě, ale spíše dokladem značné zainteresovanosti, antipatie, či podrážděnosti politických představitelů kraje. 9. Žalovaný svým jednáním zapříčinil, že bylo vydáno žalované rozhodnutí, aniž by před tím byly vypořádány námitky systémové podjatosti procesně správným způsobem, tj. odůvodněným usnesením, jak ukládá § 14 správního řadu. Žalovaný tím zkrátil žalobce na jeho procesním právu, aby o jeho námitce bylo rozhodnuto usnesením a aby v případě nevyhovění proti tomuto usnesení mohl uplatnit opravný prostředek. Úvaha žalovaného na 72. straně žalobou napadeného rozhodnutí („Ministerstvo dopravy, resp. ministr dopravy není tím, kdo je v pozici představeného či nadřízeného správního orgánu, který by měl o námitce podjatosti úředních osob, potažmo celého Krajského úřadu Zlínského kraje rozhodovat ve smyslu § 14 správního řádu. Navíc v tomto případě vykonával krajský úřad působnost správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska a tím spíše, když účastník tuto námitku uplatňuje v době, kdy byl přezkum závazných stanovisek již ukončen a krajský úřad vydal potvrzující stanoviska.“) je irelevantní, neboť žalovaný je zodpovědný za vedení správního spisu a řízení a za rozhodnutí o rozkladech, má proto být schopen zvolit optimální postup, vedoucí k vyřízení podaných námitek. Žalobce v teto souvislosti analogicky odkázal na rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 53/2011-67, z jehož závěrečné pasáže vyplývá, že správní organ, který vede „hlavni“ řízení, se v rámci soudního přezkumu nemůže vyhnout procesní odpovědnosti za obsah subsumovaných správních aktů, konkrétně závazných stanovisek, a tedy ani za zákonnost, resp. vady řízení, předcházejících vydaní těchto subsumovaných správních aktů. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že rozhodnuti o námitce podjatosti je vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu a lze jej napadnout až spolu s meritorním rozhodnutím správního organu o věci samé (rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 226/2016-27). Žalobce nepochyboval o tom, že úřední osoby Krajského úřadu Zlínského kraje se na rozhodování žalovaného v rozkladovém řízení podílely, neboť Krajsky úřad Zlínského kraje vydal řadu sdělení a závazných stanovisek, jež byla podkladem žalovaného rozhodnutí. Podklady, které žalovaný pořídil v rámci rozkladového řízení, vyjmenoval v oznámení ze dne 24. 8. 2021, č. j. MD-15109/2021-510/39, které doručoval veřejnou vyhláškou. Z tohoto oznámení vyplývá, že řada nových podkladů byla vydaná pravě Krajským úřadem Zlínského kraje. Žalobce tvrdil, že uplatnil námitku systémové podjatosti 14 dní po doručení této veřejné vyhlášky, tedy bez zbytečného odkladu. Žalovaný ani netvrdil, že by námitka by