Městský soud v Praze 9 A 134/2021 – Posuzování vlivů záměru modernizace výrobny elektřiny využívající

Žalobci se původně podanými samostatnými žalobami, které následně soud spojil v jednu (pozn. soudu: soud nadále bude tam, kde je to možné, označovat všechny žalobce jako žalobce v jednotném čísle), domáhali přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra dopravy (dále jen „žalovaný“), jímž byl zamítnut jeho rozklad proti společnému rozhodnutí – stavebnímu povolení Ministerstva dopravy, odboru infrastruktury a územního plánu (dále jen „ministerstvo“) ze dne 22. 12. 2020, č. j. 269/2017-910-IPK/119, /054862/15/OST/JIZA, kterým ministerstvo jako speciální stavební úřad ve věcech dálnic ve smyslu § 15 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“ nebo „SZ“), a § 40 odst. 2 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), na základě žádosti stavebníka, Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 659 93 390, zastoupeného společností VIAPONT, s.r.o., IČO 469 95 447 (dále jen „stavebník“) povolilo podle § 115 stavebního zákona stavbu „Dálnice D49, stavba 4901 Hulín – Fryšták“ v rozsahu uvedených 62 stavebních objektů (dále též „stavba“ nebo „dálnice“), a prvostupňové rozhodnutí ministerstva potvrdil.

V prvním žalobním bodu tvrdil žalobce nesprávné vypořádání námitky podjatosti.

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 72 napadeného rozhodnutí, na str. 23 k obdobné námitce Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu (dále jen „Děti Země“), a na str. 38 až 39 k obdobným námitkám I. L. a P. D., a uvedl, že odkaz žalovaného na nové znění § 14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) nemá oporu v zákoně, neboť tento nový odstavec se do správního řádu dostal zákonem č. 176/2018 Sb. s účinností od 1. 11. 2018, přičemž podle přechodných ustanovení se zahájená řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabyti účinnosti tohoto zákona, dokončí podle zákona č. 500/2004 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Jelikož předmětné správní řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 176/2018 Sb., tak nové znění § 14 odst. 2 správního řádu v něm nelze použit.

Odkaz žalovaného na právní názor Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) z rozsudku ze dne 21. 12. 2018, č. j. 4 As 302/2018-55 je nepřiléhavý, neboť žalovaným citovaná úvaha NSS se zabývala problematikou systémové podjatosti ministra dopravy, kdežto v nyní je řešena systémová podjatost úředních osob krajského úřadu. Jedná se o dvě kategorie nesouměřitelných osob. Ministr dopravy je především politik a člen vlády, stojící v čele „svého“ ministerstva, kdežto úřední osoby krajského úřadu jsou zaměstnanci územního samosprávného celku. Ministr na rozdíl od úředníků krajského úřadu není závislou a snadno ovlivnitelnou osobou, není zaměstnancem územního samosprávného celku, z podstaty věci proto nemá předpoklady k systémové podjatosti, jak byla definovaná usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119. Proto úvahy NSS k osobě ministra nelze vztáhnout na úředníky krajského úřadu, jak to učinil žalovaný.

Tvrzení žalovaného, že námitka je lichá, neboť namítá riziko systémové podjatosti, nikoli však systémovou podjatost, svědčí, že žalovaný nepochopil podstatu systémové podjatosti. K uznání námitky systémové podjatosti totiž stačí, jestliže účastník doloží objektivní důkazy nasvědčující podezření. Dle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119: „Rozšířený senát podotýká, že k pochybám o nepodjatosti postačí i poměrně nízká míra podezření, …“.

Dle žalovaného je D49 stavbou státního, resp. nadstátního zájmu, a proto v této stavbě nelze spatřovat zvýšený zájem územně samosprávného celku. Žalobce namítal, že tato úvaha je nelogická, neboť žádný právní předpis ani judikát nevylučuje stavbu D49 z působnosti § 14 správního řadu, či z okruhu odůvodněni příčin systémové podjatosti.

Argumentace žalovaného, že Zlínský kraj není stranou předmětného řízeni, je irelevantní. Úřední osoby, jejichž podjatost žalobce namítal, se totiž podílely na rozhodování o D49, a to formou přezkumu závazných stanovisek pro vydání stavebního povolení v rámci rozkladového řízeni. Z výše uvedených skutečnosti je přitom evidentní, že stavba D49 je v zájmu Zlínského kraje, neboť jeho političtí představitele usiluji o její prosazení a útočí na účastníky stavebního řízeni.

Žalovaný vyhodnotil aktivity Zlínského kraje jako obecné snahy o dokončení dálnice o nízké, či zanedbatelné intenzitě. Dle žalobce však takové hodnocení neodpovídá skutečnosti, neboť podpis memoranda, jeho propagace, zorganizování petice, veřejné obviňovaní účastníků řízeni z miliardových škod a vyhrůžky, že kraj po nich tuto škodu bude vymáhat soudně, nejsou obecnými snahami o nízké, či zanedbatelné intenzitě, ale spíše dokladem značné zainteresovanosti, antipatie, či podrážděnosti politických představitelů kraje.

Žalovaný svým jednáním zapříčinil, že bylo vydáno žalované rozhodnutí, aniž by před tím byly vypořádány námitky systémové podjatosti procesně správným způsobem, tj. odůvodněným usnesením, jak ukládá § 14 správního řadu. Žalovaný tím zkrátil žalobce na jeho procesním právu, aby o jeho námitce bylo rozhodnuto usnesením a aby v případě nevyhovění proti tomuto usnesení mohl uplatnit opravný prostředek. Úvaha žalovaného na 72. straně žalobou napadeného rozhodnutí („Ministerstvo dopravy, resp. ministr dopravy není tím, kdo je v pozici představeného či nadřízeného správního orgánu, který by měl o námitce podjatosti úředních osob, potažmo celého Krajského úřadu Zlínského kraje rozhodovat ve smyslu § 14 správního řádu. Navíc v tomto případě vykonával krajský úřad působnost správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska a tím spíše, když účastník tuto námitku uplatňuje v době, kdy byl přezkum závazných stanovisek již ukončen a krajský úřad vydal potvrzující stanoviska.“) je irelevantní, neboť žalovaný je zodpovědný za vedení správního spisu a řízení a za rozhodnutí o rozkladech, má proto být schopen zvolit optimální postup, vedoucí k vyřízení podaných námitek. Žalobce v teto souvislosti analogicky odkázal na rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 53/2011-67, z jehož závěrečné pasáže vyplývá, že správní organ, který vede „hlavni“ řízení, se v rámci soudního přezkumu nemůže vyhnout procesní odpovědnosti za obsah subsumovaných správních aktů, konkrétně závazných stanovisek, a tedy ani za zákonnost, resp. vady řízení, předcházejících vydaní těchto subsumovaných správních aktů. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že rozhodnuti o námitce podjatosti je vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu a lze jej napadnout až spolu s meritorním rozhodnutím správního organu o věci samé (rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 226/2016-27). Žalobce nepochyboval o tom, že úřední osoby Krajského úřadu Zlínského kraje se na rozhodování žalovaného v rozkladovém řízení podílely, neboť Krajsky úřad Zlínského kraje vydal řadu sdělení a závazných stanovisek, jež byla podkladem žalovaného rozhodnutí. Podklady, které žalovaný pořídil v rámci rozkladového řízení, vyjmenoval v oznámení ze dne 24. 8. 2021, č. j. MD-15109/2021-510/39, které doručoval veřejnou vyhláškou. Z tohoto oznámení vyplývá, že řada nových podkladů byla vydaná pravě Krajským úřadem Zlínského kraje. Žalobce tvrdil, že uplatnil námitku systémové podjatosti 14 dní po doručení této veřejné vyhlášky, tedy bez zbytečného odkladu. Žalovaný ani netvrdil, že by námitka byla uplatněna pozdě.

Z výše uvedených důvodů se žalobce domníval, že jeho námitka systémové podjatosti měla být řádným způsobem procesně i obsahově vypořádána podle § 14 správního řadu, tj. odůvodněným usnesením, což se nestalo a v důsledku toho přetrvává důvodné podezření, že na rozhodování se podílely systémově podjaté osoby. Žalovaný tak pochybil, když s námitkou nenaložil jako s námitkou systémové podjatosti.

Ve druhém žalobním bodu žalobce tvrdil chybějící bariéru na mostě přes Rusavu.

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 41 napadeného rozhodnutí. Tvrzení žalovaného, že „požadavky závazného stanoviska byly do podmínek rozhodnutí převzaty, viz zejména podmínka č. 36 výrokové části“, považoval za irelevantní, neboť námitka se týkala nesplnění podmínky rozhodnutí o výjimce a nikoliv závazného stanoviska k prioritnímu dopravnímu záměru, které je předmětem podmínky č. 36 výrokové části. Žalovaný ani neobjasnil, jak by podmínka č. 36 mohla souviset s rozhodnutím o výjimce.

Prvostupňové rozhodnutí se odvolává na Analýzu plnění podmínek orgánů životního prostředí, kdežto žalované rozhodnuti na Analýzu plnění podmínek výjimek a dále na Analýzu vlivu stavby na ŽP a plněni požadavků EIA. Z uvedených skutečnosti není zřejmé, ve které z těchto Analýz žalovaný spatřuje plnění rozhodnutí o výjimce.

Žalovaný bez jakýchkoliv citaci odkazoval na soubor příloh, který je součástí podání stavebníka z 12/2018 a který údajně zahrnuje Související dokumentaci, Hlukové studie, Geodetické podklady, kompletní záborový elaborát, Podklady pro vynětí ze ZPF, Analýzy vlivu stavby na ŽP a plnění požadavků EIA, atd. Jde tedy patrně o část „G“, která je ministerstvem zmíněna již v prvostupňovém rozhodnuti na str. 218, dále odkazuje na Analýzu plnění podmínek, výjimek. Tento materiál údajně řeší plněni rozhodnuti o výjimce, ukládající realizovat barieru na mostu přes Rusavu. Žalobce k tomu uvedl, že soupis všech součástí spisu obsahuje za měsíc prosinec 2018 celkem 8 položek, evidovaných od pořadového č. 8 až po pořadové č. 15. Pouze jeden z těchto podkladů byl dodán stavebníkem (resp. jeho zástupcem). Jde o přípis stavebníka označený v soupisu všech součástí spisu jako podklad č. 13, přičemž ze soupisu všech součástí spisu o něm lze zjistit pouze informace, které v žalobě podrobně popsal. K tomu tvrdil, že povinností žalovaného je vést řádně soupis všech součástí spisu podle § 17 odst. 1 správního řadu. Soupis všech součástí spisu, ani podání stavebníka z 12/2018, nepodporují tvrzeni žalovaného o tom, že stavebník v prosinci 2018 do správního spisu doplnil nějakou část „G“, či Analýzu, na kterou se odkazuje. Podobně ani žádná veřejná vyhláška ministerstva neinformovala žalobce o existenci těchto podkladů. Žalobce proto konstatoval, že žalované rozhodnutí postrádá oporu ve správním spisu, případně byl správní spis veden takovým způsobem, že žalobci neumožnil v průběhu řízení zjistit existenci výše uvedených podkladů, seznámit se s nimi a vyjádřit se k jejich obsahu. Jestliže by výše uvedené dokumenty ve správním spisu založeny skutečně byly, tak vypořádaní námitky učiněné bez citace konkrétních úvah, o které se žalované rozhodnutí (či stavební povoleni) opírá, je beztak nepřezkoumatelné.

Ministerstvo v prvostupňovém rozhodnuti uvádí, že Analýza plnění podmínek orgánů životního prostředí se citované problematice dostatečným způsobem věnuje. Žalovaný pak ve svém rozhodnutí zaujal stanovisko, že podle Analýzy plnění podmínek výjimek bude bariéra realizována. Jde však o významový posun, neboť věnování se, nemusí znamenat, že opatření uložené rozhodnutím o výjimce bude realizováno. Podle podmínky č. 1 stavebního povoleni je stavebník povinen realizovat stavbu podle projektové dokumentace. Analýza, pokud vůbec existuje a pokud se jakkoliv vyjadřuje k předmětné bariéře, stavebníka k ničemu nezavazuje. Stavebníkovi nic nebránilo požadovanou bariéru do projektové dokumentace zapracovat, měl na to minimálně 3,5 roku, přičemž v průběhu stavebního řízení projektovou dokumentaci několikrát doplňoval a měnil. Žalovaný neuvedl, z čeho usoudil, že dojde k vybudování bariéry, která je obsažena v Analýze, necitoval žádnou její pasáž, ani z názvu Analýzy to nevyplývá a více toho o Analýze, než že je Analýzou, nelze zjistit. Žalované rozhodnutí se proto opírá o nepřezkoumatelná tvrzení.

Podle žalobce se tak žalovaný odvolával na irelevantní podmínku stavebního povolení č. 36, která se nevztahuje k námitce, argumentoval nejasnými podklady, které srozumitelně necitoval a neumožnil žalobci, aby se s nimi mohl seznámit a vyjádřit se k jejich obsahu, ignoroval, že Analýza je nepovinným a nezávazným podkladem, jímž se stavebník nemusí řídit, žalovaný nepřihlédl k podmínce č. 1 stavebního povolení, tedy k závaznosti projektové dokumentace, která na mostě přes Rusavu (který byl povolen jako SO 207) žádnou bariéru neobsahuje. Absence bariéry vyplývá z podélných a příčných řezů SO 207. Most tedy může byt na základě žalovaného rozhodnutí realizován bez bariery, přičemž není zřejmé, zda parametry stavby vůbec umožňují chybějící bariéru dodatečně dostavět. Podle § 11 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí (dále jen „zákon o životním prostředí“) území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení. Únosné zatížení území je přitom dle § 5 zákona o životním prostředí takové zatížení území lidskou činností, při kterém nedochází k poškozování životního prostředí, tj. dle § 8 odst. 1 zákona o životním prostředí nedochází ke zhoršování jeho stavu znečišťováním nebo jinou lidskou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy. Žalovaný nechránil veřejný zájem reprezentovaný rozhodnutím o výjimce a odsouhlasil povolení stavby mostu bez ochranné bariéry, čímž zatížil dotčený biotop nad míru stanovenou rozhodnutím o výjimce.

Ve třetím žalobním bodu žalobce tvrdil chybějící migrační objekty pro křečky polní

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 41 rozhodnutí ze stejných důvodů, které již konkretizoval ve druhém žalobním bodě s tím, že to analogicky platí také o migračních objektech. Rozdíl spatřoval v tom, že zatímco chybějící bariéra ještě teoreticky snad může být na mostě přes řeku Rusavu dodatečně vybudována, tak chybějící migrační objekty (propustky typu tubosider) pod tělesem dálnice již rozhodně nikoliv.

Ve čtvrtém žalobním bodu tvrdil chybějící posun kanalizačního vyústění

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 41 rozhodnutí ze stejných důvodů, které již konkretizoval ve druhém žalobním bodu s rozdílem, že zatímco chybějící bariéra ještě teoreticky snad může byt na mostě přes řeku Rusavu dodatečně vybudována, tak chybějící posun kanalizačního vyústění zřejmě nikoliv, neboť předmětné kanalizační vyústění je součástí SO 301.3 Kanalizace R 49 v km 9,0 - KU, která byla povolena bez posunu svého vyústění. Žalobce dále namítal, že z hlediska ochrany raka říčního, je povolení stavby bez odlučovače ropných látek SO 325 negativním zásahem do přirozeného vývoje tohoto druhu živočicha, tedy řešením, které vyžaduje výjimku podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Stavebník však výjimkou k takovému řešení stavby nedisponuje.

V pátém žalobním bodu žalobce tvrdil absenci vypořádání podmínek závazného stanoviska EIA v dokumentaci pro stavebnímu povolení (dále též jen „DSP“)

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 43 žalovaného rozhodnutí s tím, že se prvostupňové rozhodnutí odvolává na Analýzu plnění podmínek orgánů životního prostředí, kdežto žalované rozhodnutí na Analýzu vlivu staveb na životní prostředí, splnění požadavků EIA aj. Žalobce namítal, že z uvedeného není zřejmé, v které z těchto Analýz žalovaný spatřuje plnění rozhodnutí o výjimce.

Dle žalovaného: „V průvodní zprávě navíc stavebník jasně deklaroval, že podmínky požadavků dotčených orgánů plní, proto je zde naopak patrný soulad s touto „analýzou“.“ Žalobce tuto úvahu považoval za nelogickou a nepřezkoumatelnou, neboť z faktu, že existuje nějaká Analýza, nutně nevyplývá, že tato Analýza dokládá plnění požadavků dotčených orgánů, byť by šlo o Analýzu, mající plnění požadavků ve svém nazvu, žalovaný ani necituje žádnou pasáž Analýzy, která by jeho tvrzení dokládala. Analýza je navíc nezávazným podkladem. Podle podmínky č. 1 stavebního povolení je závazným podkladem projektová dokumentace, kde v příslušné kapitole, ani jinde není o plnění požadavků dotčených orgánů nic uvedeno. Nebyl tedy zjištěn stav věci, o němž by nebylo důvodných pochybnosti.

Žalovaný i ministerstvo bez jakýchkoliv citaci odkazují na soubor příloh, který je součástí podání stavebníka z prosince 2018 a který zahrnuje Hlukovou studii, Geodetické podklady, Analýzu vlivu staveb na životni prostředí, splněni požadavků EIA, část „G“ a Související dokumentaci. Konstatoval, že nemožnost tyto podklady ve správním spisu najít popsal ve druhém žalobním bodu. Žalobce proto namítal, že žalované rozhodnutí postrádá oporu ve správním spisu, případně byl správní spis prvostupňového řízení veden takovým způsobem, že žalobci neumožnil v průběhu řízení zjistit existenci výše uvedených podkladů, seznámit se s nimi a vyjádřit se k jejich obsahu. Jestliže by výše uvedené dokumenty ve správním spisu založeny skutečně byly, tak vypořádání námitky učiněné bez citace konkrétních úvah, o které se žalované rozhodnutí (či stavební povoleni) opírá, je beztak nepřezkoumatelné.

V šestém žalobním bodu žalobce tvrdil chybějící nízkohlučný asfalt

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 43 rozhodnutí a uvedl, že je přenesení podmínky ze závazného stanoviska do výroku stavebního povoleni neúčinné, jelikož podmínka se vztahuje k provedení stavby a projektová dokumentace předpokládá realizaci jiného povrchu vozovky (asfaltový koberec mastixový SMA 11 S, lity asfalt modifikovaný MA 11 IV), než nízkohlučného asfaltu, který ukládá závazné stanovisko, přičemž stavebník je povinen stavbu realizovat podle projektové dokumentace, jak mu ukládá podmínka č. 1 stavebního povolení.

Namítal, že kontrola plnění předmětné podmínky odsunutá až do fáze kolaudace situaci dostatečně neřeší, neboť žalobce nemá možnost účastnit se vydání kolaudačního souhlasu. Navíc stavba může být provozována (resp. užívána) řadu let ve zkušebním provozu, tzn. bez kolaudačního souhlasu, jak se v praxi stává. Ministerstvo neověřilo účinky budoucího užívání stavby a žalované rozhodnutí tuto vadu neodstranilo. Žalovaný nechránil veřejný zájem reprezentovaný závazným stanoviskem, když nepřihlédl k tomu, že jeho podmínka č. 4 nebyla zapracovaná do projektové dokumentace stavby a je v rozporu s touto projektovou dokumentaci.

Žalovaný se přezkoumatelně nevypořádal s tou častí námitky, kde žalobce vytýkal použití neplatných technických norem, podle kterých by se měla stavba vozovky provádět. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné, a tedy v rozporu s § 68 odst. 3 správního řadu. Žalobce dále poukázal na § 16 věta prvá vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích (dále jen „Vyhláška“). Tvrdil, že technické normy tykající se konstrukce vozovky jsou závazné a projektová dokumentace je v rozporu se závaznými normami pro stavbu vozovek, neboť tyto vozovky navrhuje podle neplatných a nikoliv závazných technických norem. Nutno dodat, že zmíněná příloha Vyhlášky č. 1 od nabytí účinnosti Vyhlášky dne 7. 5. 1997 nedoznala žádných změn, to znamená, že projektová dokumentace již byla navržena podle nesprávných technických norem a nejde tedy o vadu vzniklou plynutím času. Projektová dokumentace a navrhovaná stavba neplní obecně technické požadavky na komunikaci, resp. obecně technické požadavky na výstavbu. Bylo povinnosti ministerstva, jako speciálního stavebního úřadu podle § 111 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb. zákona o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákona), (dále jen „stavební zákon“) ověřit, zda projektová dokumentace plní obecné požadavky na výstavbu, ministerstvo však svou povinnost nesplnilo a žalovaný tuto vadu neodstranil.

Tvrdil, že ministerstvo i žalovaný bez jakýchkoliv citací opírají svou argumentaci o pojmy jako „Analýza“, „Související dokumentace“ část „G“. Zopakoval, že nemožnost tyto podklady ve spisu najít popsal ve druhém žalobním bodu a namítal proto, že žalované rozhodnutí postrádá oporu ve správním spisu, případně byl správní spis u ministerstva veden takovým způsobem, že žalobci neumožnil v průběhu řízení zjistit existenci výše uvedených podkladů, seznámit se s nimi a vyjádřit se k jejich obsahu. Jestliže by výše uvedené dokumenty ve správním spisu založeny skutečně byly, tak vypořádaní námitky učiněné bez citace konkrétních úvah, o které se žalované rozhodnuti (či stavební povoleni) opírá, je beztak nepřezkoumatelné.

Žalovaný nepřihlédl k faktu, že projektová dokumentace, kde není zapracován nízkohlučný asfalt, je pro stavebníka závazná, kdežto ostatní podklady („Analýza“, „Související dokumentace“, část „G“) jsou nepovinné. I kdyby tyto podklady existovaly a i kdyby skutečně obsahovaly to, co ministerstvo a žalovaný slibují, tak stavebníka stejně k ničemu nezavazují. Z žalovaného ani prvostupňového rozhodnuti není zřejmé, jak ministerstvo a žalovaný dospěli k závěru, že podmínka ukládající použít nízkohlučný asfalt je samotnou Analýzou dostatečně ošetřena. Nebyl zjištěn stav věci, o němž by nebylo důvodných pochybností a žalované rozhodnuti je nepřezkoumatelné.

V sedmém žalobním bodu tvrdil chybějící opatření pro zajištění migrace v místě křížení s vodními toky

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 44 rozhodnutí a považoval přenesení podmínky ze závazného stanoviska do výroku stavebního povolení za nedostatečné, jelikož podmínka se vztahuje k provedení stavby a v projektové dokumentaci opatřeni chybí, přičemž stavebník je povinen stavbu realizovat podle projektové dokumentace, jak mu ukládá podmínka č. 1 stavebního povolení. Související dokumentace v příloze „G“, na kterou se odvolává žalovaný, není povinným podkladem stavebního řízení a stavebníka k ničemu nezavazuje.

Ministerstvo i žalovaný bez jakýchkoliv citací opírají svou argumentaci o pojmy jako část „G“ Související dokumentace a „Analýza plněni podmínek orgánů životního prostředí“. Opětovně poukázal na nemožnost tyto podklady ve správním spisu najít, jak již uvedl ve druhém žalobním bodu, proto namítal, že žalované rozhodnutí postrádá oporu ve správním spisu, případně byl správní spis u ministerstva veden takovým způsobem, že žalobci neumožnil v průběhu řízení zjistit existenci výše uvedených podkladů, seznámit se s nimi a vyjádřit se k jejich obsahu. Jestliže by výše uvedené dokumenty ve správním spisu založeny skutečně byly, tak vypořádaní námitky učiněné bez citace konkrétních úvah, o které se žalované rozhodnuti (příp. stavební povolení) opírá, je beztak nepřezkoumatelné. Žalovaný nechránil veřejný zájem reprezentovaný závazným stanoviskem, nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a nezjistil stav věci, o němž by nebylo důvodných pochybností.

V osmém žalobním bodu žalobce tvrdil chybějící omezení tranzitní nákladní dopravy

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 44 rozhodnutí a měl za to, že jeho námitka byla žalovaným dezinterpretována. Podle citované podmínky závazného stanoviska je stavebník povinen po dobu samostatného provozu stavby omezit tranzitní nákladní dopravu na této stavbě a má to učinit pomocí dopravního značeni. Z propagačních letáků stavebníka je zřejmé, že samostatný provoz stavby předpokládá (očekávaný časový rozdíl mezi zprovozněním stavby 4901 a 4902.1 je cca 5 let), přičemž pro navazující stavbu 4902.1 ještě nedisponuje ani uzemním rozhodnutím. Ačkoliv je evidentní, že k omezení tranzitní nákladní dopravy bude nutné přikročit, projektová dokumentace navrhuje dopravní značení (C 193), které tranzitní nákladní dopravu nijak neomezuje. Žalovaný toto dopravní značení napadeným rozhodnutím odsouhlasil, přičemž ignoroval fakt, že žalobce nemá možnost účasti při stanovení místní úpravy provozu a stavební řízení je pro něj poslední možnosti, kde se může plnění závazného stanoviska domáhat. Žalovaný se ani nijak nepokusil vyvrátit důvodné podezření žalobce, že citovaná podmínka je neproveditelná. Neproveditelnost podmínky vyplývá z faktu, že podle § 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) je dálnice určena pro rychlou dálkovou a mezistátní dopravu silničními motorovými vozidly, čili je určena pravě pro dopravu tranzitní. Přičemž dále z § 24a zákona o pozemních komunikacích vyplývá, že omezení tranzitní dálkové dopravy je možné provést pouze na silnici II. a III. třidy, tedy nikoliv na dálnici. Žalovaný nechránil veřejný zájem reprezentovaný závazným stanoviskem, nezjistil okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, nezjistil stav věci, o němž by nebylo důvodných pochybností, pečlivě nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedl žalobce.

V devátém žalobním bodu žalobce namítal neproveditelnost podmínky č. 14 závazného stanoviska EIA

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 44 rozhodnutí a uvedl, že je spolkem, jehož předmětem činnosti je ochrana životního prostředí a veřejného zdraví. Smyslem podmínky č. 14 je ochrana obyvatel před vlivy tranzitní nákladní dopravy. Neproveditelnost této podmínky k ochraně obyvatel proto zasahuje do právní sféry žalobce. Pouhé přenesení podmínky do stavebního povoleni námitku neřeší, neboť námitka se týká uskutečnitelnosti podmínky a stavební řízení je posledním navazujícím řízením, kde žalobce může námitku uplatnit. Ministerstvo povolilo realizovat stavbu, kde nebude možné uskutečnit závaznou podmínku k ochraně veřejného zdraví, neboť je v rozporu se zákonem o pozemních komunikacích a žalovaný tuto vadu neodstranil. Žalovaný se k podstatě námitky nevyjádřil a tak je žalované rozhodnuti nepřezkoumatelné. Kdyby námitka byla lichá, žalovaný by jistě dokázal uvést přiklad dálnice, kde provoz tranzitní nákladní dopravy již omezil, či přiklad ustanoveni právního předpisu, umožňujícího stanovit takové omezení. Žalovaný jako správní orgán i odborná autorita jistě mohl posoudit proveditelnost uložené podmínky, nebyl však ochotný na legitimní námitku reagovat vstřícným způsobem, nerespektoval, že veřejná správa je službou veřejnosti, nechránil veřejný zájem na ochraně zdraví obyvatel, nezjistil okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, nezjistil stav věci, o němž by nebylo důvodných pochybnosti, pečlivě nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedl žalobce.

V desátém žalobním bodu žalobce tvrdil nemožnost seznámit se s kompletním územním rozhodnutím.

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 46 rozhodnutí a rozporoval tvrzení žalovaného, že situační výkresy nejsou zákonným podkladem. Dle žalobce je tato argumentace irelevantní, neboť podle předmětného územního rozhodnuti jsou situační výkresy jeho nedílnou součástí. To znamená, že bez situačních výkresů územní rozhodnutí není kompletní, přičemž kompletní územní rozhodnutí nepochybně je povinným podkladem při povolování stavby. Předmětné územní rozhodnutí popisuje stavbu pouze na čtyřech řádcích na str. 2, přičemž umisťuje 190 stavebních objektů, které jen vyjmenovává, ale nijak nekonkretizuje, to znamená, že bez situačních výkresů je informační hodnota územního rozhodnutí velmi omezena.

Žalobce v 55. bodu svého rozkladu napadal i podklady vyhotovené dle § 15 odst. 2 stavebního zákona, přičemž v bodu 55.2.1 upozorňoval, že na nepřezkoumatelnosti rozhodnuti o změně závazného stanoviska (resp. souhlasu dle § 15 odst. 2 stavebního zákona) se podílí i ministerstvo, neboť do spisu stavebního řízení nezaložilo kompletní územní rozhodnutí se situačními výkresy, takže i kdyby obecný stavební úřad ověření podmínky č. 1 územního rozhodnutí provedl bezvadně, nebylo by možné jeho postup přezkoumat. Žalobce byl tedy zkrácen na svém právu napadat rozhodnutí obecného stavebního úřadu. Žalovaný k těmto námitkám na str. 60 svého rozhodnutí odkázal na vypořádání obdobných námitek Děti Země v bodu 7.1. Žalované rozhodnuti pak na str. 11 až 12 v bodu 7.1 obsahuje právní názor Krajského úřadu Zlínského kraje, z něhož žalobce citoval. Žalobce k tomu namítal, že v proběhlém řízení mu nebylo umožněno porovnání situačních výkresů, které krajsky úřad předpokládá, neboť situační výkresy, které jsou nedílnou součástí územního rozhodnuti, ve správním spisu absentovaly, Ministerstvo námitku jejich absence zamítlo a žalovaný jeho postup potvrdil. Žalované rozhodnuti tak bylo vydáno bez toho, aby se žalobce mohl seznámit se zákonným podkladem, jimž je kompletní územní rozhodnutí.

Žalobce dále nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že překročil rámec způsobilých námitek. Podobnou námitku žalobce ke stavbě 4901 Hulín – Fryšták vyhodnotil Krajský soud v Ostravě jako důvodnou, přičemž ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č. j. 38 A 4/2020-89 uvedl právní názor, který žalobce citoval.

V daném případě absence situačních výkresů způsobila, že žalobce se nemohl věcně vyjádřit k tomu, zda stavebníkova projektová dokumentace je v souladu s uzemním rozhodnutím.

V jedenáctém žalobním bodu žalobce tvrdil nepřezkoumatelné vypořádání námitek proti podkladům obecného stavebního úřadu.

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladových námitek žalovaným na str. 59 až 60 rozhodnuti. K tomu poukázal na stanovisko žalovaného k obdobným námitkám Děti Země na str. 11 až 12 napadeného rozhodnuti. Podle žalobce úvahy žalovaného, ani žalovaným citované názory krajského úřadu, nereagují na námitku žalobce, že podmínku č. 1 územního rozhodnutí nelze ověřit, neboť absentuji situační výkresy územního rozhodnutí. Žalované rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

Pokud se žalovaný odvolal na právní názor Krajského úřadu Zlínského kraje „Pro účely vydáni závazného stanoviska dle § 15 odst. 2 stavebního zákona není důležité zkoumat, jak byly původně očíslovány parcely, na nichž byla posuzovaná stavba v minulosti umístěna. Je nutno pouze zkoumat, zda projektová dokumentace stavby respektuje umístění stavby do území, které bylo dáno v době vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, k čemuž postačí porovnání situačních výkresů posuzovaných dokumentací.“, měl žalobce za to, že citovaný právní názor krajského úřadu v podstatě uznává, že bez znalosti situačních výkresů nelze soulad projektové dokumentace s uzemním rozhodnutím posoudit. Citovaný názor je v rozporu s tím, jak žalovaný o věci rozhodl. Úvahy žalovaného, ani citované názory krajského úřadu nereagují na konkrétní námitky žalobce vytýkající nepřezkoumatelnost ověření podmínek č. 5, 7, 16, 18, 22, 23 a 27 územního rozhodnutí. Žalované rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

V tomto žalobním bodu žalobce též požádal soud o přezkoumání závazných stanovisek obecného stavebního úřadu (souhlasu ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-33159/2018/SU/RS a rozhodnutí o změně závazného stanoviska ze dne 14. 10. 2020, č. j. HOL-29254/2020/SU/RS, kterým bylo změněno závazné stanovisko ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-33159/2018/SU/RS) podle § 75 odst. 2 s.ř.s. a to ze stejných důvodů, které již žalobce uvedl ve svém rozkladu (bod 55) a tomto žalobním bodu. Žalobce dodal, že o namítaná závazná stanoviska se opírá stavební povolení např. na str. 215, kde ministerstvo zamítlo námitku žalobce k nemožnosti seznámit se s kompletním uzemním rozhodnutím, když uvedlo, že „součástí spisu je aktuální a přezkoumatelné (odůvodněné) stanovisko obecného stavebního úřadu MěÚ Holešov č. j. HOL – 29254/2020/SÚ/RS ze dne 14. 10. 2020, ve smyslu ust. § 15 odst. 2 stavebního zákona, ze kterého vyplývá, že stavbu dle předložených podkladů povolit lze“.

Ve dvanáctém žalobním bodu žalobce tvrdil absenci pozemků k rozprostírání skrývek a chybějící výjimky k této činnosti.

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 45 až 46 rozhodnuti s tím, že tvrzení žalovaného, že námitka směřuje do územního rozhodnutí, je nepřezkoumatelné, neboť postrádá odůvodnění.

K tvrzení žalovaného, že ukládání ornic není předmětem řízení, protože souhlas vydalo Ministerstvo životního prostředí a ukládání je prováděno pod tzv. Ekodozorem, je nepravdivé, protože ukládání ornice je důsledkem realizace stavby, kterou povolilo ministerstvo a zároveň také zvětšuje stavbou dotčené území. Velikost dotčeného území a vlivy realizace stavby, včetně vlivu realizace stavby na zvláště chráněné druhy, jsou ve stavebním řízení legitimními tématy. Bez znalosti dotčeného území (tj. i pozemků kde se má ornice ukládat) nelze vliv stavby vyhodnotit.

Tvrzení žalovaného, že: „není věcí speciálního stavebního úřadu, aby posuzoval požadavky stanoviska EIA podle zákona č, 244/1992 Sb., jak vyžaduje odvolatel, jestliže požadavky závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí jsou promítnuty do napadeného rozhodnutí.“ je irelevantní, neboť předmětem námitky není požadavek stanoviska EIA, ale především neplnění podmínky č. 2 souhlasu s odnětím zemědělské půdy ze ZPF (tedy závazného stanoviska) a také podmínky územního rozhodnuti č. 5, kam byla podmínka souhlasu zapracovaná. Promítnutí podmínky souhlasu do podmínky č. 35 stavebního povoleni je neúčinné, neboť opomíjí, že stavebník nesplnil povinnost uvést údaje o konkrétních pozemcích, na které mají být skrývky rozprostírány, podmínka č. 35 navíc řeší až případné důsledky realizace stavby, kdy je na ochranu životního prostředí pozdě, neboť ochrana životního prostředí je založena na prevenci.

Tvrzení žalovaného rozhodnutí že: „Absence údajů o konkrétních pozemcích ve zpřesnění bilance skrývky ornice Městského úřadu Holešov ze dne 13. září 2017 nevytváří nezákonnost, neboť došlo k naplnění podstaty podmínky stanoviska k ochraně ZPF, tedy k projednání a odsouhlaseni zpřesněné bilance skrývky kulturních vrstev půdy.“ žalobce považoval za nesprávné, neboť podstatou předmětné podmínky souhlasu není jen projednání, ale také dodaní předepsaných podkladů, neboť bez nich není co projednávat. Žalovaný, ani ministr životního prostředí nemají pravomoc tímto způsobem měnit podmínky závazného stanoviska.

Tvrzení, že „Problematika ochrany zvláště chráněných druhu živočichů, ať již na ploše skrývky kulturních vrstev půdy, či na ploše, kde má dojit k rozprostření kulturních vrstev půdy, spadá do gesce příslušného orgánu ochrany přírody.“ je irelevantní. Stavebníkovi je dlouhodobě známo, že stavba zasahuje do přirozeného vývoje a biotopů řady zvláště chráněných druhů. Mají-li být vlivy stavby rozšířeny o další plochy zasažené ukládáním ornice, pak by měl stavebník doložit výjimky i k těmto novým plochám. Podle rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 30. 5. 2018, č. j. 31 A 59/2017-367 „Pokud by při provádění stavebních prací mělo být zasahováno mimo území, pro které je výjimka stanovena, byl by povinen stavebník požádat o další výjimku či čelit následkům provádění stavby bez vydání příslušné výjimky. Je otázkou územního rozhodnutí, případně rozhodnutí stavebního, aby bylo povoleno realizovat stavbu pouze na tom území s výskytem chráněného živočicha, pro které byla výjimka vydána. V rámci těchto řízení je konkretizováno umístění stavby, ale i území dotčeného samotným prováděním stavby.“ Námitka žalobce, že chybí údaje o pozemcích, kde se má ornice rozprostírat, byla legitimní a mělo ji byt vyhověno.

Ve třináctém žalobním bodu žalobce namítal, že nebyly ověřeny účinky budoucího užívání stavby.

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladových námitek žalovaným na str. 40 rozhodnutí, citoval stanovisko žalovaného k obdobným námitkám I. L. a J.D., jakož i úvahu žalovaného na str. 205 stavebního povolení.

K tomu žalobce brojil proti poukazu žalovaného na etapizaci povolovacích procesů, kterou prý aprobuje § 140 správního řádu. Podle žalobce se zmíněné ustanovení zabývá společným řízením a není zřejmé, jak souvisí s vypořádáním námitky ve věci neověření účinků budoucího užívání stavby. Ustanovení § 140 správního řádu stavební úřady nezbavuje povinnosti ověřit účinky budoucího užívání stavby podle § 111 odst. 2 stavebního zákona ani povinnosti zabezpečit podmínkami stavebního povolení návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení podle § 115 odst. 1 stavebního zákona.

K odkazu žalovaného na str. 205 stavebního povolení, kde uvádí že: „Ministerstvo dopravy obecně není příslušným správním úřadem pro povolování vodních děl, a proto nelze předpokládat, že by v takovém případě vedlo řízení např. pro stavební objekty retenčních nádrží, což jsou právě stavební objekty C 317 a C 328.“, žalobce namítal, že stavební objekty C 317 a C 238 nejsou retenční nádrže, jak se domnívá žalovaný, ale odlučovače ropných látek. Vyplývá to ze str. 2 stavebního povolení, jimž byl stavební objekt C 317 povolen, a dále z Průvodní zprávy str. 17, kde jsou oba tyto stavební objekty uvedeny celým názvem, jako „SO 317 ORL v km 6,700 vpravo“ a „SO 328 ORL v km 17,150“. Odlučovače ropných látek i retenční nádrže ministerstvo povoluje, pokud slouží výlučně k odvádění povrchových vod z jím povolované stavby, jak vyplývá z § 12 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích: „Kanalizace, včetně úprav k odvádění vody, lapolů a sedimentačních nádrží, je součástí dálnice, silnice nebo místní komunikace jen tehdy, slouží-li výlučně k odvádění povrchových vod z této komunikace. V ostatních případech je součástí pouze dešťová vpusť s šachtou a přípojkou do kanalizačního řádu.“ Těžko si představit, že by Ředitelství silnic a dálnic (dále jen „ŘSD“) v krajině Holešovska navrhovalo stavební objekty ORL, nebo retenční nádrže sloužící k odvádění vody z jiných staveb, než těch, které samo zamýšlí stavět.

Žalovaný na str. 25 svého rozhodnutí uvádí, že „Je třeba připomenout, že Ministerstvo dopravy není příslušným správním orgánem - speciálním stavebním úřadem pro povolování vodních děl, tedy z logiky věci předmětem uvedeného stavebního řízeni proto nemohly být např. stavební objekty retenčních nádrží.“ Žalobce k tomu namítal, že ministerstvo má povolovat ta vodní díla k odvádění vody, která slouží výlučně k odvádění vody z jím povolované stavby, jak vyplývá z § 12 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Mezi taková vodní díla jistě patři ORL nebo retenční nádrže uvedené stavebníkem v projektové dokumentaci. Žalovaný se odvolává na logiku věci, jeho úvahy však opomíjí znění § 12 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích i samotné stavební povolení.

Dle žalovaného „Stavebník kromě toho doložil souhlasná stanoviska a vyjádření dotčených orgánu na úseku ochrany životního prostředí, prokazující způsobilost navrhovaného řešení mimo jiné i z hlediska hygienické ochrany vodních zdrojů.“ Žalobce namítal, že obecný odkaz na souhlasná stanoviska a vyjádření dotčených orgánů na úseku ochrany životního prostředí podstatu jeho námitky neřeší. Mimo to žalobce závazná stanoviska v rámci svého rozkladu rozporoval. Vypořádaní námitky je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se nevyjádřil k tomu, jak ověřil účinky budoucího užíváni stavby, tzn., neověřil, jaké účinky bude mít užíváni stavby dálnice, která je z velké části slepá, neboť nebylo umístěno její koncové napojení (C 189) na silnici II/432 v úseku Fryšták – Zlín, včetně mostu (C 226). Postrádá napojení na město Holešov od západu, po silnici II/432, neboť pro část MUK Třebětice (C102) chybí pravomocné územní rozhodnutí. Postrádá stavební objekty potřebné pro zadržování srážkových vod (C 327) a jejich čištěni od ropných látek (C 169.3, C 169.6, C 313, C 325, C 326, C 328), neboť pro jejich navrhované situovaní chybí územní rozhodnutí. Postrádá protihlukové stěny, nebo jejich časti (C 701, C 702, C 703), neboť pro jejich navrhované situovaní chybí územní rozhodnutí. V proběhlém řízení nebyly ověřeny účinky budoucího užíváni stavby ani její návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení. Ministerstvo i žalovaný „ověřování“ založili na předpokladu, že stavebník nakonec získá potřebné změny územního rozhodnutí a stavbu tak bude možné dokončit.

Žalobce s tímto přístupem nesouhlasil, neboť správní orgán má při vydání rozhodnutí vycházet ze skutkového a právního stavu, který zde je v době rozhodování a totéž platí i o rozhodnutí odvolacího správního organu (viz rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008-126). Ministerstvo a žalovaný však svá rozhodnutí založili na víře v kladný výsledek územních řízení. Ministerstvo nezjistilo stav věci, o němž by nebylo důvodných pochybností, a žalovaný tuto vadu neodstranil.

Ve čtrnáctém žalobním bodu žalobce tvrdil nezajištění ochrany vod na Přivaděči Holešov SO 117.

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 42 rozhodnutí a považoval úvahu žalovaného „že není správním orgánem, který by měl rozhodovat ve věci vodoprávních povolení“ za nelogickou, neboť bylo-li řešení odvodněni komunikace (mobilní norné stěny) potvrzeno souhlasem podle § 17 zákona č. 254/2001 Sb., zákona o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), (dále jen „vodní zákon“), (jak tvrdí žalovaný), pak z toho vyplývá, že věc nemůže byt předmětem vodoprávního povolení. Souhlas podle § 17 vodního zákona se totiž vydává jen ke stavbám, zařízením nebo činnostem, k nimž není třeba povolení podle vodního zákona (viz § 17 odst. 1 vodního zákona). Podle § 12 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích „Kanalizace, včetně úprav k odvádění vody, lapolů a sedimentačních nádrží, je součástí dálnice, silnice nebo místní komunikace jen tehdy, slouží-li výlučně k odvádění povrchových vod z této komunikace. V ostatních případech je součástí pouze dešťová vpusť s šachtou a přípojkou do kanalizačního řádu.“ Jinými slovy, odvodnění komunikace (mobilní norná stěna) je součástí uprav k odvádění vody z dálnice (resp. dálničního přivaděče), neboť slouží výlučně k odvádění povrchových vod z této komunikace. Jelikož dálnici (a její přivaděč) povoluje ministerstvo, pak povoluje (resp. již povolilo) také odvodnění komunikace s nornou stěnu, která je její součástí. Ostatně o tom, že norná stěna skutečně je součástí SO 117 a povolované stavby nepochybovalo ministerstvo, ani stavebník, neboť ministerstvo ve svém vypořádání námitky citovalo názor stavebníka na mobilní nornou stěnu. O tom, že mobilní norná stěna je součástí povolované stavby svědčí také přípis zástupce stavebníka, ze dne 23. 1. 2020, který byl ministerstvu doručen dne 27. 1. 2020 a zaevidován v soupisu všech součástí spisu pod číslem 54 (č. j. 269/2017-910-IPK/54). V tomto přípisu zástupce stavebníka uvádí, že doplňuje přílohu Technické zprávy SO 117 o výkres norné stěny, která je použita k zachycení ropných látek v přikopu SO 117.

Dalším důkazem je dle žalobce text Technické zprávy SO 117, kde se na str. 6 v kapitole „f) režim povrchových a podzemních vod, zásady odvodnění, ochrana pozemní komunikace“ uvádí, že: „Odvodnění vozovky přivaděče je svedeno do patních příkopů pod náspy, kde pokračuje přes mobilní norné stěny do vodoteče Mojena (případně do přeloženého Přílepského potoka SO 338).“ Z výše uvedeného vyplývá, že řešení mobilní norné stěny je součástí SO 117 Přivaděč Holešov a že tato mobilní norná stěna byla povolena současně s tímto stavebním objektem. Žalovaný neodstranil žalobcem namítanou vadu stavebního povolení, spočívající v rozporu povolené stavby s podmínkou č. 6 závazného stanoviska vodoprávního úřadu ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-29573/2018/ŽP/Ve, která ukládá (zvýrazněno žalobcem): „Příkopy, které odvádějí vody z tělesa komunikace v ochranném pásmu vodního zdroje, musí být provedeny vodotěsné. Případné úniky ropných látek nesmí být bez předčištění odváděny do vodních toků ani zasakovány do podzemích vod.“ Žalovaný v ochranném pásmu vodního zdroje Holešov odsouhlasil stavbu SO 117 Přivaděče Holešov, postrádající předčištění (ORL). Odvodnění vozovky přivaděče je svedeno do patních příkopů pod náspy, kde pokračuje přes mobilní norné stěny do vodoteče Mojena. Mobilní norné stěny předčištění nezajišťují, neboť jde pouze o úpravu příkopu a skutečné osazení mobilních norných stěn do příkopů má být prováděno až v případě havárie, jak popisuje vzorový list mobilních norných stěn: „Mobilní nornou stěnu pro zachycení ropných produktů osadí zaměstnanci správce komunikace v době havárie.“ Mobilní norné stěny nefungují bez obsluhy a nepřetržitě, neřeší drobné úniky, ale jen velké havárie, a to navíc pouze pokud se na místo včas dostaví zaměstnanci správce komunikace. Jak by se ale o havárii tito zaměstnanci mohli dozvědět, odkud by se měli dostavit a v jakém časovém limitu, není známo. Přenesení podmínky č. 6 do napadeného rozhodnutí je neúčinné, neboť projektová dokumentace je vyhotovena v rozporu s citovanou podmínkou a problém s nezajištěnou ochranou vod se tímto posouvá do fáze užívání stavby.

V patnáctém žalobním bodu žalobce namítal vady celkového vodohospodářského řešení

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 47 rozhodnutí s tím, že není pravdou, že ministerstvo nepovoluje stavební objekt C 317, neboť jej již povolilo napadeným stavebním povolením, viz jeho str. 2, kde se uvádí „C 317 ORL v km 6,700 vpravo“. Není pravdou, že ministerstvo nepovoluje stavební objekt C 328, neboť dle Průvodní zprávy str. 17 jde o odlučovač ropných látek „SO 328 ORL v km 17,150“ a odlučovače ropných látek ministerstvo povoluje. Z žalovaného rozhodnutí není zřejmé, proč by ministerstvo zrovna posledně jmenovaný odlučovač povolovat nemělo, když je situován u jim povolované dálnice v km 17,150, kde těžko může sloužit k jinému účelu, než je čištění vod z jím povolované stavby. Podle žalobce se žalovaný nijak přezkoumatelně nevypořádal s námitkou žalobce, že Přivaděč Holešov prochází pásmem ochrany vodního zdroje Holešov, ale není vybaven odlučovači ropných látek. Podmínka č. 6 závazného stanoviska vodoprávního úřadu Holešov ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-29573/2018/ŽP/Ve zní: „Příkopy, které odvádějí vody z tělesa komunikace v ochranném pásmu vodního zdroje, musí být provedeny vodotěsné. Případné úniky ropných látek nesmí být bez předčištění odváděny do vodních toků ani zasakovány do podzemních vod.“ Z uvedené podmínky vyplývá, že Přivaděč Holešov by měl být vybaven předčištěním, tedy odlučovači ropných látek, odlučovače ropných látek zde však chybí.

Dle žalobce žalovaný nijak přezkoumatelně nereagoval na námitku nepravdivého tvrzení projektové dokumentace, že voda ze svahů silničního tělesa je odváděna do odlučovačů ropných látek.

Dle žalobce žalovaný rovněž nijak přezkoumatelně nereagoval na námitku nepravdivého tvrzení projektové dokumentace, že součástí stavby je výstavba sedimentačních nádrží a biologických rybníčků.

Žalovaný také nijak přezkoumatelně nereagoval na námitku, že nemají-li stavební objekty odlučovačů ropných látek C 313, 325, 326 a 328 pravomocné územní rozhodnutí pro svou navrhovanou polohu, tak s nimi počítat nelze. Žalobce dodává, že rozhodnutím o výjimce ze dne 28. 4. 2017, č. j. 313/570/17, í0523/ENV/17 byla stavebníkovi uložena podmínka, která zní následovně: „V okolí křížení plánované komunikace s Fryštáckým potokem jsou naplánované 4 vyústění dálniční kanalizace přes odlučovače ropných látek (ORL). Je nezbytné, aby vyústění silniční kanalizace, které vede z ORL přímo do Fryštáckého potoka, bylo s ohledem na výskyt raka říčního, svedeno co nejníže po toku.“

Ministerstvo se přes námitky žalobce spokojilo se zmatečnou, fakticky vadnou projektovou dokumentací a v rozporu se závazným stanoviskem vodoprávního úřadu povolilo stavbu, která bude znečišťovat vodní prostředí v pásmu ochrany vodního zdroje pitné vody. Rozhodnutí žalovaného je podle žalobce částečně založeno na mylných úvahách a částečně nepřezkoumatelné.

V šestnáctém žalobním bodu žalobce tvrdil nepřezkoumatelnost vypořádání námitek proti závaznému stanovisku MěÚ Holešov ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-29573/2018/ŽP/Ve.

Žalobce nesouhlasil s vypořádáním jeho rozkladové námitky žalovaným na str. 62 až 63 rozhodnutí, přičemž ji žalovaný neshledal důvodnou na základě potvrzujícího stanoviska Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 29. 6. 2021 č. j. KUZL 43694/2021. Žalovaný dále ve svém vypořádání citoval úvahy Krajského úřadu Zlínského kraje obsažené v jeho stanovisku. Bohužel zde provedené vypořádání nereaguje na obsah námitky vznesené žalobcem. Žalobci proto nezbývalo než konstatovat, že žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

Žalobce žádal soud o přezkoumání závazného stanoviska MěÚ Holešov ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-29573/2018/ŽP/Ve postupem podle § 75 odst. 2 s.ř.s. a to s ohledem na jeho vady, namítané v rozkladu žalobce, tedy že vodoprávní úřad dostatečně nezjistil stav věci, konkrétně v jakém stavu jsou dotčené vodní útvary, jak dálnice ovlivní jejich vodní bilanci, kolik a jakého znečištění bude dálnice emitovat svým provozem a jak se tento očekávaný přírůstek znečištění projeví na stavu dotčených vodních útvarů a s ohledem na jeho nepřezkoumatelnost. Žalobce doplnil, že o namítané závazné stanovisko se opírá stavební povolení např. na str. 205, kde ministerstvo zamítlo námitku žalobce k Celkovému vodohospodářskému řešení stavby tvrzením, že stavebník doložil souhlasná vyjádření dotčených orgánů na úseku ochrany životního prostředí, prokazující způsobilost navrhovaného řešení mimo jiné i z hlediska hygienické ochrany vodních zdrojů. Podobně i žalovaný na str. 47 svého rozhodnutí zamítl námitku žalobce k Celkovému vodohospodářskému řešení tvrzením „je zjevné, že řešeni odvodněni komunikace je potvrzeno souhlasnými stanovisky vodoprávních úřadu podle § 17 vodního zákona.“

V sedmnáctém žalobním bodu žalobce namítal, že ministerstvo a žalovaný odsouhlasili stavbu dálnice bez retenčních nádrží, které jsou nutné pro zadržování srážkových vod.

Tvrdil, že tyto retenční nádrže nebyly umístěny a nejsou ani předmětem řízení, ač by jím být měly. Stavbu bez nich nelze povolit. Upozornil, že totéž namítal v rozkladu a odmítl způsob, jakým se s touto námitkou žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádal. Jednak se žalovaný odvolával na souhlas obecného stavebního úřadu, ten však nemůže nahradit povinnost ministerstva, jakožto speciálního stavebního úřadu, ověřit účinky budoucího užívání stavby podle § 111 odst. 2 stavebního zákona. Za druhé nesouhlasil se závěrem žalovaného, že: „Objekty retenčních nádrží jsou součástí stavby dálnice, ale nejsou součástí napadeného rozhodnutí (tj. prvostupňového rozhodnutí). Tudíž je zjevné, že ani zde nemohlo dojít k zasažení do práv odvolatele (tj. žalobce), jestliže bude o těchto objektech dále rozhodováno v dalších řízeních, v nichž bude moci odvolatel případně uplatňovat svá práva.“ Odmítl, že nemohlo dojít k zasažení do jeho práv, neboť ministerstvo povolilo stavbu dálnice bez retenčních nádrží, které předpokládá projektová dokumentace a které nebyly umístěny. Ministerstvu ani žalovanému nepřísluší předjímat budoucí územní rozhodnutí.

V osmnáctém žalobním bodu nesouhlasil s vypořádáním rozkladové námitky, že ač projektová dokumentace měla být zpracována podle vyhlášky č. 146/2008 Sb., o rozsahu a obsahu projektové dokumentace dopravních staveb (dále jen „vyhláška č. 146/2008 Sb.“) v Průvodní zprávě není dostatečně zpracována kapitola č. 8 „Souhrnný technický popis stavby“, kde má být provedeno členění textu na podkapitoly 8.1 a 8.2, které chybí. V podkapitole 8.2 má být uveden technický popis jednotlivých objektů a jejich součástí, ten však chybí.

Podle žalobce není zřejmé, proč žalovaný argumentoval při vypořádání námitky doplněním hydrotechnického výpočtu, který s vytýkaným nedostatkem vůbec nesouvisí. Přestože žalovaný uvedl, že příslušné podklady byly v duchu námitky žalobce doplněny, část 8.2 Průvodní zprávy doplněna nebyla. Žalobou napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Dále odmítl závěr žalovaného, že absentující popis stavebních objektů je obsahem první přílohy stavebních objektů, jednotlivé technické zprávy k jednotlivým objektům, pročež nemusí být součástí Průvodní zprávy. Tato úvaha postrádá oporu v právních předpisech. Z průvodní zprávy by mělo být zřejmé, na které stavební objekty a v jakém rozsahu se vztahuje, protože k jednomu záměru může být více stavebních řízení, projektových dokumentací a průvodních zpráv. Stavební řízení bylo vedeno na základě nekompletní projektové dokumentace, správní orgány stranily stavebníkovi, když nepožadovaly předložení úplné a přehledné projektové dokumentace. Dodal, že byl zkrácen na svém právu seznámit se s řádnou projektovou dokumentací a podat námitky k jejímu obsahu. Dále uvedl, že jednotlivé technické zprávy ke stavebním objektům nemohou nahradit chybějící kapitolu 8.2 Průvodní zprávy, neboť tato má obsahovat předepsané informace, které se v technických zprávách neuvádějí. K tomu uvedl příklady těchto informací a dodal, že je zjevné, že projektová dokumentace není úplná, což zasáhlo do právní sféry žalobce, neboť chybí mj. též téma ochrany proti vniku volně žijících živočichů na komunikace a umožnění jejich migrace přes ni, které je pro něj z hlediska jeho orientace na ochranu přírody a živočichů důležité.

Devatenáctým žalobním bodem brojil proti absenci kapitoly „splnění požadavků dotčených orgánů“ v kapitole č. 15 „Další požadavky“ pod písmenem d) Průvodní zprávy.

Dle žalobce je na daném místě pouze uvedeno, že v rámci stavby jsou splněny všechny podmínky dotčených orgánů, není však zřejmé, jaké podmínky byly stavebníkovi uloženy a jak je konkrétně stavebník plní. Tuto námitku vznesl již v rozkladu a nesouhlasil s jejím vypořádáním v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalovaný tvrdil, že Průvodní zpráva i ostatní části projektové dokumentace byla ke dni vydání rozhodnutí řádná a účastníci se s ní mohli seznámit v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu. Toto tvrzení je však neurčité, neboť není zřejmé, kdy došlo k opravě projektové dokumentace a proč žalovaný odkazoval na § 36 odst. 3 správního řádu, když změny v projektové dokumentaci mělo ministerstvo účastníkům řádně oznámit a stanovit jim lhůtu minimálně 10 dní k podání námitek dle § 112 odst. 2 stavebního zákona. Nadto je tvrzení nepravdivé, neboť z hlediska této námitky k žádné změně Průvodní zprávy nedošlo. Dále namítal, že tvrzení žalovaného, že prvostupňové rozhodnutí obsahuje podmínky pro stavebníka závazné, je irelevantní, neboť ne všechny požadavky dotčených orgánů se plní jejich opsáním do výroku rozhodnutí. Ve stavebním řízení je třeba ověřit, zda požadavky, které měl stavebník splnit, v projektové dokumentaci skutečně plní, resp. zda s nimi není projektová dokumentace v rozporu. Jde přitom především o požadavky týkající se technického řešení stavby, způsobu jejího provádění či užívání. Upozornil na povinnosti projektanta dané § 159 odst. 3 stavebního zákona, stavebníka dle § 152 odst. 1 stavebního zákona a navazující povinnost ministerstva zkontrolovat mj. zda je projektová dokumentace úplná a přehledná. Dodal, že daná část projektové dokumentace je pro něj z hlediska jeho právního zájmu zásadní, neboť se v ní má objasňovat ochrana veřejných zájmů.

Dvacátým žalobním bodem namítal, že v Průvodní zprávě chybí hydrometeorologické a hydrologické údaje, plavební podmínky, inundace, kvalita vody v recipientech, které měla Průvodní zpráva obsahovat ve 3. oddílu pod písmenem g). Nesouhlasil se způsobem, kterým žalovaný vypořádal rozkladovou námitku stejného obsahu v žalobou napadeném rozhodnutí (na str. 50 žalobou napadeného rozhodnutí). Toto vypořádání považoval za nepřezkoumatelné, a tedy rozporné s § 68 odst. 3 správního řádu.

Z vypořádání totiž není zřejmé, proč podle žalovaného „nepřipadají další kategorie (předepsaných informací) v úvahu“. Hydrologické informace a údaje o kvalitě vody v recipientech jsou nezbytné např. k posouzení toho, nakolik bude dálnice a její provoz ovlivňovat stávající kvalitu vod v těchto recipientech – vodních tocích. Obecný odkaz na schválení hydrologického a hydrometeorologického řešení příslušnými orgány je nepřezkoumatelný. Uzavřel, že ministerstvo nesplnilo povinnost dle § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, v důsledku čehož se nemohl vyjádřit ke kompletní projektové dokumentaci.

Ve dvacátém prvním žalobním bodu namítal, že Průvodní zpráva neobsahuje řádně zpracovaný oddíl č. 4 „Členění stavby (jednotlivých částí stavby) písm. c), neboť v něm nejsou uvedeny názvy konkrétních stavebních objektů a provozních souborů. Nesouhlasil s vypořádáním této námitky v prvostupňovém a žalobou napadeném rozhodnutí.

Uvedl, že tvrzení žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí, že členění stavby je obsaženo v projektové dokumentaci (v koordinační situaci stavby i v textu) je neurčité a irelevantní. Členění stavby má být obsaženo tam, kde jej příloha vyhlášky č. 146/2008 Sb. předepisuje, nachází-li se jinde, jde o informaci fakultativní a nespolehlivou. Odkaz žalovaného na text projektové dokumentace je neurčitý, odkaz na koordinační situaci pak nelogický, neboť v koordinační situaci má být vyznačeno grafické znázornění stavby, nikoli členění stavby na stavební objekty a provozní soubory. Grafické a textové části dokumentace by měly být v souladu, to ale neznamená, že jedno z toho je zbytečné, jak naznačoval žalovaný. Dále odmítl, že by touto rozkladovou námitkou přesáhl svou námitkovou sféru. Předpokladem k ochraně práv a zájmů účastníků je úplná a přehledná projektová dokumentace. Povinností ministerstva bylo ověřit kompletnost projektové dokumentace a případně požadovat její doplnění. Ministerstvo však po stavebníkovi nepožadovalo splnění povinnosti předložit úplnou a přehlednou projektovou dokumentaci a žalovaný tuto vadu neodstranil.

Ve dvacátém druhém žalobním bodu nesouhlasil s vypořádáním svých námitek ohledně použití neplatných technických norem v Technických zprávách stavebních objektů správními orgány.

Předně žalobce odmítl úvahu žalovaného, že: „požadavek neustálé (formální) změny v podkladech v závislosti na změně technické normy je neudržitelný“ jako nelogickou, neboť závazné technické normy stanovuje příloha č. 1 Vyhlášky, která se od nabytí účinnosti dne 7. 5. 1997 nijak nezměnila. Projektová dokumentace tedy byla již navržena podle nesprávných technických norem a nejde o vadu vzniklou plynutím času. Také tvrzení žalovaného, že: „je zjevné, která norma nahrazuje původní“ je nelogické, neboť stavebník je dle podmínky č. 1 stavebního povolení povinen stavbu realizovat podle projektové dokumentace a návrh stavby se odvíjí od použité technické normy. Nepřipadá tedy v úvahu, že by stavba byla realizována jinak. Dále odkázal na § 16 a § 21 Vyhlášky a uvedl, že z nich vyplývá, že technické normy týkající se konstrukce vozovky jsou závazné. Projektová dokumentace je tak v rozporu se závaznými normami pro stavbu vozovek, neboť je navrhuje podle neplatných a nikoli závazných technických norem. Projektová dokumentace a navrhovaná stavba tak neplní obecné technické požadavky na komunikaci, resp. na výstavbu. Dodal, že projektování dálnic podle neplatných technických norem může zasahovat do zájmů na ochraně životního prostředí a veřejného zdraví např. tím, že stavba nebude bezpečná, kvalitní a šetrná k životnímu prostředí. Tím může nepochybně zasahovat do jeho sféry.

Ve dvacátém třetím žalobním bodu namítal nedostatky výkresu koordinační situace a vypořádání námitek s totožným obsahem správními orgány.

Za prvé namítal nedostatečné rozlišení výkresu. Odmítl, že by přesáhl svou námitkovou sféru, jak tvrdil žalovaný. Uvedl, že jakožto účastník stavebního řízení měl právo vznášet námitky k projektové dokumentaci, jestliže ta neodpovídá předpisům, nepřesáhl námitkovou sféru. Dále odmítl tvrzení žalovaného, že situace a její detaily jsou z dokumentace patrné. Dodal, že v rozkladu namítal konkrétní údaje, které ve výkresu koordinační situace chybí či nejsou srozumitelné, a to údaje z katastru nemovitostí, legenda a ochranná pásma, obvod stanoviště, vyznačení přístupů na stavbu a připravovaných staveb jiných stavebníků a některé stavební objekty a informace o nich. Žalovaný nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, nebyl tak zjištěn stav věci, o němž nebylo důvodných pochybností.

Za druhé namítal, že výkres není zpracován na podkladu katastrální mapy s vyznačením hranic pozemků a jejich parcelních čísel, včetně sousedních pozemků. I zde odmítl, že by přesáhl svou námitkovou sféru. Uvedl, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí odkazuje na záborový elaborát, přílohu „G“ a Související dokumentaci. Tyto pojmy jednak příloha č. 8 vyhlášky č. 146/2008 Sb. nezná, jednak je nelze najít ve správním spisu. Dále úvaha žalovaného o členění příloh je nepřezkoumatelná, neboť z ní není zřejmé, jakých příloh se týká. Vypořádání této dílčí námitky žalovaným je tak nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a absenci opory ve spisovém materiálu.

Za třetí namítal absenci legendy a ochranných pásem. Znovu odmítl, že by přesáhl svou námitkovou sféru a upozornil, že možný zásah do svých práv popsal v 38. bodu rozkladu. Zopakoval také, že úvaha žalovaného o členění příloh je nepřezkoumatelná. Z úvah žalovaného není ani zřejmé, která část projektové dokumentace dle něj ochranná pásma zobrazuje. K absenci legendy se žalovaný vůbec nevyjádřil, lze však předpokládat, že se ztotožňuje s názorem ministerstva, že legendy výkresů jsou v části C. Zdůraznil, že není spolehlivě zřejmé, že jsou legendy z části C relevantní i pro výkres koordinační situace.

Za čtvrté namítal, že není zakreslen obvod staveniště. Zopakoval, že nepřesáhl námitkovou sféru. Dodal, že tvrzení žalovaného, že obvod staveniště je vyznačen na situaci v části „E“ je nepravdivé, neboť legenda této situace obvod stanoviště neuvádí. I kdyby zde byl obvod vyznačen, byl by výkres koordinační situace neúplný.

Za páté upozornil na to, že namítal, že ve výkresu nejsou vyznačeny některé konkrétní stavby a u protihlukových zdí není patrná jejich délka ani výška. Ani zde nepřesáhl svou námitkovou sféru. Upozornil, že podle přílohy č. 8 vyhlášky č. 146/2008 Sb. má situace vyznačit jednoznačné řešení stavby a má obsahovat polohopisné i základní výškové řešení stavby. Není žádný důvod, proč akceptovat neúplný výkres koordinační situace, postrádající některé stavební objekty a neobsahující informace o délce a výšce protihlukových stěn. Dále upozornil, že stavební objekty C 157 a C 211 byly umístěny územním rozhodnutím ze dne 15. 11. 2004, č. j. SŘ/9909/2004/Sa, a vyslovil pochyby o tom, že by toto rozhodnutí bylo možné měnit rozhodnutím zastupitelstva obce Zahnašovice nebo komplexními pozemkovými úpravami, jak naznačoval žalovaný. Úvaha žalovaného o změně územního rozhodnutí postrádá oporu ve správním spise.

Ve dvacátém čtvrtém žalobním bodu uvedl, že ve svém rozkladu namítal, že mu ministerstvo neumožnilo podat námitky k upravené projektové dokumentaci, která byla do správního spisu založena až po podání jeho námitek.

Ministerstvo účastníkům oznámilo poslední desetidenní lhůtu pro podání námitek veřejnou vyhláškou ze dne 24. 2. 2020, č. j. 269/2017-910-IPK/57, následující veřejnou vyhláškou ze dne 21. 10. 2020, č. j. 269/2017-910/IPK/63 ministerstvo dle § 36 odst. 3 správního řádu oznámilo, že stavebník ke dni 21. 10. 2020 doplnil požadované doklady a že se před vydáním rozhodnutí lze vyjádřit do 5 dnů. Vzhledem k tomu, že minimální zákonná lhůta pro podání námitek proti projektové dokumentaci činí deset dnů, nebylo ze strany ministerstva indikováno, že byl správní spis po veřejné vyhlášce ze dne 24. 2. 2020 doplňován o další projektovou dokumentaci, proti níž by bylo možné vznášet námitky dle § 112 odst. 2 stavebního zákona. Ministerstvo tedy zkrátilo žalobcovo právo na vyrozumění o úpravách projektové dokumentace a na vznášení námitek proti ní. Nesouhlasil s žalovaným, který tuto rozkladovou námitku shledal neopodstatněnou s tím, že žalobce mohl před vydáním prvostupňového rozhodnutí do správního spisu nahlížet, přitom doplnění spisového materiálu bylo avizováno cca dva měsíce předem. K tomu uvedl, že skutečnost, že mohl své právo nahlížet do správního spisu využít, nezbavuje ministerstvo povinnosti dodržovat stavební zákon, a to zvláště v době epidemie a nouzového stavu. Dále namítal, že ministerstvo mělo po doplnění poslední projektové dokumentace ze dne 16. 10. 2020 informovat účastníky, že projektová dokumentace byla upravena, a stanovit jim dle § 112 odst. 2 stavebního zákona alespoň desetidenní lhůtu pro podání námitek. To však neučinilo. Takový postup je v rozporu se závěry NSS, vyslovenými v rozsudku ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 36/2010-127, které citoval.

Žalobci Vizovické Vrchy, Spolek pro ekologii Kostelec a I. L. upozornili, že v rozkladu namítali také, že v průběhu řízení projevili snahu doplněné podklady identifikovat a získat, ministerstvo s nimi však nespolupracovalo. Dne 9. 11. 2020 totiž písemně požádali o poskytnutí podkladů ze správního spisu a o prodloužení lhůty k vyjádření. Tuto žádost odůvodnili nekonkrétností veřejné vyhlášky, z níž není zřejmé, jaké podklady a proč byly do správního spisu doplněny, a dále svou žádost odůvodnili nouzovým stavem na území ČR (vyhlášeným kvůli koronaviru SARS CoV-2) a obavou o své zdraví. Informace žádali doručit v elektronické podobě, eventuálně na datovém nosiči. Ministerstvo na tuto žádost nijak nereagovalo a prvostupňového rozhodnutí nelze zjistit, proč jí nevyhovělo. Uvedení žalobci proto namítali, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že ministerstvo řádně nerozhodlo o žádosti o prodloužení lhůty a neposkytlo jim informace o řízení. Ministerstvo nepostupovalo v souladu s § 36 odst. 2 správního řádu, kde je zakotvena povinnost správního orgánu poskytovat informace účastníkům jestliže o ně požádají, a v souladu s § 39 odst. 2 správního řádu, který ukládá, že o lhůtách k provedení úkonu se rozhoduje usnesením. Nesouhlasili s vypořádáním této rozkladové námitky žalovaným. Odmítli, že by v rozkladu uvedli jen obecný argument, že šlo o nouzový stav, resp. pandemii onemocnění Covid-19, jak tvrdil žalovaný, neboť uvedli jako důvod žádosti ohrožení zdraví a je též obecně známo, proč byl nouzový stav vyhlášen. Zopakovali, že ministerstvo nesplnilo své povinnosti vyplývající ze shora uvedených ustanovení správního řádu, čímž zkrátilo jejich právo na informace o řízení a na přiměřené prodloužení lhůty k provedení úkonu, resp. procesně správné vyřízení jeho žádosti o přiměřené prodloužení lhůty odůvodněným usnesením. Žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť tyto vady prvostupňového řízení neodstranilo.

Dvacátý pátý žalobní bod se týkal vad oplocení stavby.

Žalobce odmítl vypořádání rozkladové námitky téhož obsahu v žalobou napadeném rozhodnutí. Zopakoval, že měl být po poslední úpravě projektové dokumentace ministerstvem informován a měla mu být poskytnuta lhůta dle § 112 odst. 2 stavebního zákona. Odkaz žalovaného na vypořádání námitky k bodu 5 rozkladu označil za nepřezkoumatelný a nesrozumitelný, jelikož tento bod se zabýval chybějící bariérou na mostě přes řeku Rusavu a není tak zřejmé, jak by měl souviset s vadami oplocení. Dále upozornil na to, že dle žalovaného oplocení povede cca 0,5 m dovnitř od hranice trvalého záboru. Takto vedené oplocení však maří rozhodnutí o výjimce ze dne 24. 5. 2016, č. j. KUZL 63861/2015, které v podmínkách č. 9 a 10 stavebníkovi ukládá zajistit průchodnost dálnice pro křečka polního. Jestliže se dálnice oplotí, jak předpokládá žalovaný, bude zamezeno migraci pod existujícími i zamýšlenými propustky. Dodal, že lze na projednávaný případ, ač se jedná o stavební řízení, aplikovat právní názor Krajského soudu v Brně vyslovený v rozsudku ze dne 14. 7. 2020, č. j. 31 A 72/2019-203, že úkolem stavebního úřadu při rozhodování o umístění stavby je kontrolovat, zda je povolená výjimka postačující pro realizaci a provoz záměru. Závěrem uvedl, že žalovaný nereagoval na některé žalobní námitky z bodu 8.6 rozkladu, kterými se měl zabývat i z úřední povinnosti dle § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.

Ve dvacátém šestém žalobním bodu vyslovil nesouhlas s vypořádáním své námitky, že ač propustky mají být podle přílohy č. 8 vyhlášky č. 146/2008 Sb. samostatnými stavebními objekty, v projednávaném případě vedeny jako samostatné stavební objekty nejsou, pročež nejsou ani náležitě zpracovány.

Žalobce nesouhlasil s žalovaným, že by nebylo zřejmé, v čem je zasažen veřejný zájem. K tomu odkázal na svou námitku č. 14 ze dne 20. 3. 2020, kde uvedl, že propustky jsou důležité, neboť chrání okolí stavby před zaplavením a umožňují též migraci živočichů. Dodal, že absence propustků by znamenala nemožnost bezpečné migrace živočichů a jejich vyšší mortalitu pod koly aut. Znovu odkázal na rozhodnutí o výjimce ze dne 24. 5. 2016, č. j. KUZL 63861/2015, které stavebníkovi uložilo povinnost realizovat speciální propustky pro ochranu křečka polního. Ochrana volně žijících živočichů, včetně křečka polního, je nepochybně legitimním cílem. Zopakoval, že propustky mají být samostatnými stavebními objekty, projektová dokumentace však žádné takové stavební objekty nenavrhuje. Absence propustků či ledabylost jejich zpracování v projektové dokumentaci zasahuje do zájmu na ochraně živočichů.

Dvacátým sedmým žalobním bodem namítal, že se správní orgány řádně nevypořádaly s jeho námitkou, že projektová dokumentace neplní podmínku č. 9 rozhodnutí o výjimce ze dne 24. 5. 2016, č. j. KUZL 63861/2015, dle níž mají být v podmostí a v propustcích zajištěny suché migrační cesty s hlinitým povrchem.

Za prvé uvedl, že žalovaný i ministerstvo při vypořádání námitky odkazovali na soubor příloh, který však ve správním spisu nelze najít. Žalobou napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné, neboť postrádá oporu ve správním spisu, příp. je spis veden tak, že se v něm nelze orientovat. I pokud by odkazované přílohy ve správním spisu byly, bylo by žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť necituje v nich uvedené konkrétní úvahy, o které se opírá. Žalobou napadené rozhodnutí je dále nepřezkoumatelné také pro tvrzení žalovaného, že podmínka zajištění suchých migračních cest s hlinitým povrchem je zohledněna v souladu s příslušnou právní úpravou. Je rovněž nesrozumitelné, neboť z tohoto tvrzení není zřejmé, co je za zohlednění v souladu s příslušnou právní úpravou považováno. Dále odmítl tvrzení ministerstva, aprobované žalovaným, že mu nepřísluší ověřovat plnění podmínek rozhodnutí jiných správních orgánů. K tomu odkázal na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 31 A 72/2019-203 a dodal, že dle § 11 zákona o životním prostředí nesmí být území zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení. Únosné zatížení území je pak dle tohoto zákona takové zatížení území lidskou činností, při němž nedochází k poškozování životního prostředí, tj. nedochází ke zhoršování jeho stavu znečišťováním nebo jinou lidskou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy. Žalovaný nechránil veřejný zájem reprezentovaný rozhodnutím o výjimce, když odsouhlasil realizaci dálnice bez předepsaných migračních cest.

Dvacátým osmým žalobním bodem namítal, že není plněna podmínka závazného stanoviska Městského úřadu Kroměříž ze dne 4. 12. 2014, č. j. MeUKM/074754/2014/0464/13, vydaného dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody, k zásahu do krajinného rázu.

K ochraně stanoviskem dotčených pozemků v něm byla uložena podmínka provést souvislou výsadbu liniové zeleně po obou stranách dopravní komunikace o šířce min. 15 m. Ministerstvem schválené vegetační úpravy však tuto podmínku neplní. Sice byla podmínka převzata do výrokové části prvostupňového rozhodnutí, tím však není zcela ošetřena. Měla totiž být uskutečněna ve fázi realizace stavby, a tedy zapracována do projektové dokumentace. Stavba tak neplní požadavky závazného stanoviska orgánu ochrany přírody. Ministerstvo chybovalo v prvé řadě tím, že akceptovalo nekompletní projektovou dokumentaci, jak je uvedeno v devatenáctém žalobním bodě. Podle podmínky č. 1 prvostupňového rozhodnutí má být stavba provedena dle projektové dokumentace. Tím je dáno, že stavebník podmínku závazného stanoviska, kterou do projektové dokumentace nezpracoval, realizovat nemusí. Upozornil, že správní orgán má při rozhodování vycházet ze skutkového a právního stavu daného v době rozhodování. Ministerstvo a žalovaný však svá rozhodnutí založili na víře v budoucí snahu stavebníka, který nebyl ochoten požadavek závazného stanoviska zpracovat do projektové dokumentace. Ministerstvo tak nezjistilo skutkový stav věci, o němž by nebylo důvodných pochybností, a žalovaný tuto vadu neodstranil a nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Správní orgány tedy dostatečně nechránily veřejný zájem reprezentovaný uvedeným závazným stanoviskem. Závěrem dodal, že stavební řízení je posledním navazujícím řízením, po němž dotčená veřejnost (včetně něj) již nemá příležitost účinně kontrolovat plnění podmínky závazného stanoviska.

Ve dvacátém devátém žalobním bodu brojil proti vypořádání rozkladových námitek proti podkladům vodoprávního úřadu Magistrátu města Zlína, konkrétně souhlasu podle § 17 písm. a), c) a e) vodního zákona ze dne 4. 2. 2015, č. j. MMZL 9213/2015 OŽPaZ-4 a přípisu ze dne 24. 3. 2017, č. j. MMZL 40018/2017 OŽPaZ-2.

Za prvé uvedl, že přípis Magistrátu města Zlína ze dne 24. 3. 2017 byl podkladem stavebního povolení, v němž se vodoprávní úřad vyjadřoval ke stavbě z hlediska § 23a vodního zákona. Uvedl, že v rozkladu namítal jeho nepřezkoumatelnost. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že rozklad byl postoupen k přezkumu nadřízenému orgánu - Krajskému úřadu Zlínského kraje. Ten ve sdělení ze dne 16. 8. 2021, č. j. KUZL 55651/2021 uvedl, že přípis Magistrátu města Zlína ze dne 24. 3. 2017 není závazným stanoviskem a § 149 odst. 7 správního řádu se na něj nevztahuje, přičemž vodoprávní souhlas ke stavbě byl vydán formou rozhodnutí Magistrátu města Zlína ze dne 4. 2. 2015.

Žalobce žádal soud o přezkoumání přípisu Magistrátu města Zlína ze dne 24. 3. 2017 a sdělení Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 16. 8. 2021 postupem podle § 75 odst. 2 s. ř. s., a to s ohledem na jejich nepřezkoumatelnost. Úvaha vodoprávního úřadu, kterou se ke stavbě vyjadřoval z hlediska § 23a vodního zákona je nepřezkoumatelná, neboť vodoprávní úřad nepodal žádné srozumitelné vysvětlení toho, jak se dobral ke zjištění, že: „nedojde ke zhoršení stavu vodního útvaru a nebude mít za následek nedosažení dobrého stavu/potenciálu vod“. Z uvedeného není zřejmé, které vodní útvary vodoprávní úřad hodnotil, jaký je jejich současný stav, jaké druhy znečištění bude záměr emitovat a jak byl na tyto očekáváné vlivy aplikován metodický pokyn. Další vadou je, že podklad měl mít formu závazného stanoviska dotčeného orgánu dle § 149 správního řádu, nikoli jiného úkonu ve smyslu § 154 správního řádu. Dodal, že se o tento podklad opírá stavební povolení na str. 205. Sdělení Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 16. 8. 2021 je též nepřezkoumatelné, neboť se těmito namítanými vadami nezabývalo.

Za druhé brojil proti vypořádání rozkladových námitek proti souhlasu Magistrátu města Zlína ze dne 4. 2. 2015. Shrnul tyto námitky a odmítl úvahy žalovaného, že směřovaly proti pravomocnému a vykonatelnému rozhodnutí jiného správního orgánu, pročež je měl uplatnit podáním odvolání proti tomuto rozhodnutí, což neučinil, proto k námitkám nelze přihlížet. Uvedl, že tento postup žalovaného, kdy část rozkladové námitky nevypořádal s uvedeným odůvodněním, založil nezákonnost a nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Dodal, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že se v únoru 2015 neodvolal proti rozhodnutí o souladu podle § 17 vodního zákona, když podle výkladu Ministerstva zemědělství ze dne 9. 1. 2012, č. j. 230012/2011-MZE předmětný souhlas formou rozhodnutí vůbec neměl být vydán, k tomu citoval z uvedeného výkladu a dovodil, že má-li být souhlas podkladem pro jiné řízení (zde stavební povolení), vydává se formou závazného stanoviska, nikoli rozhodnutí. Přezkum souhlasu tak nebyl učiněn správně, neboť žalovaný ani krajský úřad tuto vadu nezjistili, žalobou napadené rozhodnutí je tudíž nezákonné. Nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí je dána tím, že se věcně nevypořádalo s rozkladovými námitkami proti souhlasu vodoprávního úřadu. Dodal, že souhlas Magistrátu města Zlína ze dne 4. 2. 2015 je jako podklad pro stavební povolení nepoužitelný, nelze-li jej přezkoumat v rámci rozkladu.

Žádal proto soud také o přezkoumání souhlasu Magistrátu města Zlína ze dne 4. 2. 2015 a opětovně též sdělení Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 16. 8. 2021 postupem dle § 75 odst. 2 s. ř. s. Souhlas nebyl vydán k povolované verzi stavby, neboť povolovaný stavební záměr byl po jeho vydání ještě upraven, a to tak, že z něj byly usnesením Ministerstva dopravy ze dne 21. 11. 2018, č. j. 269/2017-910-IPK/5 vyloučeny stavební objekty odlučovačů ropných látek, proto již neplatí předpoklad vodoprávního úřadu, že všechny dešťové stoky jsou vyústěny do odlučovačů ropných látek. Nebyl tak zjištěn stav, o němž by nebylo důvodných pochybností. K vyloučeným odlučovačům ropných látek podotkl, že se měly původně nacházet v úseku stavby, kde je zároveň pásmo ochrany vodního zdroje vodárenské nádrže Fryšták. Vodoprávní úřad dále opomněl provést vyhodnocení stavby z hlediska cílů ochrany vod dle § 23a vodního zákona. Sdělení Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 16. 8. 2021 se těmito vadami věcně nezabývalo, je proto nezákonné a nepřezkoumatelné.

Třicátým žalobním bodem namítal, že technické zprávy u konkrétních vyjmenovaných mostů vyhodnocují či navrhují atributy mostů podle neplatných technických norem mostních objektů, stavba tak nesplňuje požadavky na mechanickou odolnost a stabilitu, nebo není přezkoumatelné, zda je stavba proveditelná podle platných norem.

Tutéž námitku žalobce uplatnil v rozkladu. V žalobě odmítl její vypořádání žalovaným a úvahu žalovaného, že: „v přehledu ČSN je vždy uvedeno (…), která norma zrušenou normu nahrazuje“ označil za nepřezkoumatelnou, neboť z ní není zřejmé, o jaký přehled ČSN se jedná. Další úvaha žalovaného, že je zjevné, která nová norma nahrazuje původní, je nelogická, neboť stavebník je dle podmínky č. 1 stavebního povolení povinen stavbu realizovat podle projektové dokumentace, nelze ji realizovat jinak. Nebylo ani prokázáno, že stavba navržená dle platných technických norem by vypadala stejně jako povolená stavba. Upozornil, s odkazem na smlouvu stavebníka ze dne 14. 5. 2020, že i stavebník si je vědom toho, že stavba byla povolena dle dlouhodobě neplatných technických norem. Zatížení mostů se má řídit závaznou technickou normou ČSN 73 6220, ta však použita nebyla. Dodal, že projektování mostů dle neplatných či nesprávných technických norem může zasahovat do zájmů na ochraně životního prostředí a veřejného zdraví.

Ve třicátém prvním žalobním bodu vyjádřil nesouhlas s vypořádáním rozkladových námitek týkajících se závazného stanoviska EIA v žalobou napadeném rozhodnutí.

Namítal, že žalovaný nereagoval na jeho argumentaci, že překážku realizovatelnosti podmínky č. 14 představuje znění § 24a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že tranzitní nákladní dopravu lze zakázat nebo omezit na silnicích II. a III. třídy, ale nikoli na dálnici (již z § 4 zákona o pozemních komunikacích vyplývá, že dálnice má sloužit dálkové, tranzitní, dopravě). Žalobou napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Dále nesouhlasil s tím, aby se podmínka č. 14 k ochraně obyvatel před vlivy tranzitní dopravy zajišťovala až při povolování zkušebního, předčasného nebo trvalého provozování stavby, jak uváděl žalovaný. Dotčená veřejnost (včetně něj) se totiž povolování zkušebního provozu, předčasného nebo trvalého provozování stavby nemůže účastnit. Z nemožnosti účastnit se zajištění této podmínky pak vyplývá i nemožnost účinné kontroly dotčenou veřejností. Jde tedy o podmínku, která by měla být závazně stanovena již pro fázi přípravy stavby, aby se dotčená veřejnost mohla účinně domáhat zapracování této podmínky do projektové dokumentace v rámci stavebního objektu dopravního značení. Žádal soud o přezkoumání závazného stanoviska k vlivům prioritního dopravního záměru na životní prostředí ze dne 22. 11. 2016, č. j. 63881/ENV/16 a závazného stanoviska ministra životního prostředí ze dne 18. 8. 2021, č. j. MZP/2021/430/615 postupem dle § 75 odst. 2 s. ř. s. z výše uvedených důvodů.

Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené, jakož i prvostupňové rozhodnutí zrušil.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný k prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že Krajský úřad Zlínského kraje, resp. jeho odbory vykonávaly v předmětném řízení působnost příslušného správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska, kdy na žádost žalovaného o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska ve smyslu § 149 odst. 7 správního řádu přezkoumávaly závazná stanoviska, vůči jejichž obsahu směřovaly rozklady žalobců. Dodal, že správní řád jako důvod podjatosti tzv. riziko systémové podjatosti nezná, teprve judikatura dovodila, že systémová podjatost může být důvodem vyloučení úředních osob (nikoli však jen riziko systémové podjatosti). S odkazem na § 14 odst. 2 správního řádu uvedl, že samotný poměr úřední osoby ke státu nebo územnímu samosprávnému celku nemůže být důvodem podjatosti. Pokud by se mělo jednat o systémovou podjatost, musí k otázce rizika podjatosti přistupovat další vnější vlivy, z kterých by plynulo zvýšené riziko vnějšího vlivu na úředníka. Vzhledem k tomu, že stavba dálnice D49 je stavbou dopravní infrastruktury státního, resp. nadstátního zájmu, nelze spatřovat v její stavbě výlučný zvýšený zájem územně samosprávného celku. Co se týče mediálních aktivit některých politických představitelů, lze polemizovat toliko o jejich vhodnosti, ale lze z nich dovodit spíše jen obecnou snahu o dokončení dálnice. Podle žalovaného není pravděpodobné, resp. nejsou dány pochybnosti, že by v důsledku mediálních vystoupení některých krajských politiků bylo rozhodování oprávněných úředních osob způsobilé být podjaté, resp. že by tyto osoby byly podjaté. K tomu odkázal na rozsudek NSS ze dne 21. prosince 2018, č. j. 4 As 302/2018-55.

Dodal, že on ani ministerstvo navíc nebyli v předmětném řízení v pozici nadřízeného správního orgánu, který by měl o námitce podjatosti úředních osob, potažmo celého Krajského úřadu Zlínského kraje rozhodovat ve smyslu § 14 správního řádu. Tím spíše, když žalobce a některé osoby zúčastněné na řízení tuto námitku uplatnili v době, kdy byl přezkum závazných stanovisek již ukončen a krajský úřad vydal potvrzující stanoviska. Proto vycházel z presumpce správnosti těchto aktů. K argumentaci žalobce, že nadřízeným orgánem Krajského úřadu Zlínského kraje je buď Ministerstvo pro místní rozvoj nebo podle § 2e odst. 3 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 416/2009 Sb.“), přímo ministerstvo, uvedl, že řízení s ohledem na to, kdy bylo zahájeno, neprobíhalo v režimu zákona č. 416/2009 Sb., jak ostatně uvádí i sám žalobce.

Ke druhému žalobnímu bodu uvedl, že z podkladů i obou žalobou napadených rozhodnutí lze přezkoumatelně dovodit, že opatření proti oslňování netopýrů, požadované v rámci rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o výjimce ze zákazu zásahů, bude realizováno. Dodal, že pokud je v žalobou napadeném rozhodnutí obsaženo irelevantní sdělení, jak uváděl žalobce, nezakládá tato skutečnost jeho nezákonnost.

K námitce žalobce, že není jasné, v jakém podkladu s názvem Analýza žalovaný spatřuje plnění rozhodnutí o výjimce, uvedl, že z obsahu projektové dokumentace je zřejmé, o jaký podklad se jedná. Skutečnost, že se žalobce v průběhu řízení ani během procesně poskytnutých možností (ústní jednání, nahlížení do spisu) neseznámili s předmětným podkladem, je třeba přičíst k jejich tíži. Argument, že se s analýzou žalobce nemohl seznámit a vyjádřit se k jejímu obsahu, je nepravdivý. Analýza byla od 5. prosince 2018 součástí projektové dokumentace, jelikož ji stavebník ministerstvu předložil. Žalobce si protiřečí, když tvrdí, že o její existenci nevěděl, jelikož ministerstvo se v prvostupňovém rozhodnutí na tuto analýzu odvolávalo a většinu námitek žalobce a osob zúčastněných na řízení zamítlo právě na základě analýzy. Žalobce se tedy mohl minimálně v rámci lhůty pro podání rozkladu a následně v průběhu řízení o rozkladu, tedy v období prosince 2020 až srpna 2021 s analýzou seznámit. Dodal, že na základě tohoto konání žalobce lze demonstrovat jeho skutečný záměr – obstrukce povolovacího procesu, namísto věcné argumentace stran konkrétní podoby opatření, uložených věcně příslušným a odborně způsobilým orgánem ochrany životního prostředí, za účelem snížení negativních vlivů stavby na životní prostředí – tedy v oblasti, která odpovídá námitkové sféře žalobců (účelu zřízení spolku). Konstatoval, že se nejméně v tomto bodu žalobce dopouští klamání soudu, jeho argument neodpovídá skutečnosti, a tedy jeho postup není poctivý.

K přípisu stavebníka z prosince 2018, na jehož obsah v žalobou napadeném rozhodnutí odkazoval, uvedl, že ministerstvo opakovaně a transparentně popisovalo svůj přístup k problematice podkladů včetně projektové dokumentace. Nadto je obsah podání citován přímo v předmětném přípisu, takže není zřejmé, co se žalobce snažil soudu námitkami vztahujícími se k tomuto přípisu sdělit.

Dále uvedl, že tvrzení žalobce, že by snad stavebník neplnil požadavky rozhodnutí o výjimce, je jen v rovině nepodložených spekulací. Požadavek na provedení bariéry pro ochranu ptactva a hmyzu vyplývá z pravomocného rozhodnutí dotčeného správního orgánu. Jak bylo uvedeno v odůvodnění stavebního povolení, povinnost kontrolovat podmínky svého rozhodnutí přináleží především tomu správnímu orgánu, který je v rámci své kompetence vydal, nestanoví-li zákon jinak. Konstatoval, že Podmínka č. 1, na níž odkazoval žalobce, je pouze jednou z podmínek, které je stavebník povinen plnit. Stavebníkovi může být v rámci povolovacího procesu uloženo velké množství podmínek, a to i v rámci různých rozhodnutí. Všechny jsou pro něj závazné a předpokládá se, že je bude plnit. Případné neplnění je pak právně vymahatelné. Dále postup, kdy stavebník zpracuje projektovou dokumentaci ve stupni DSP, tuto dá k dispozici dotčeným orgánům k připomínkám, aby následně na základě těchto připomínek doplnil dokumentaci jednotlivých opatření v rámci samostatné přílohy, nelze považovat za nezákonný, pochopitelně s přihlédnutím k charakteru doplňovaných opatření. Žalobcem požadované doplnění projektové dokumentace o dopracování dalších podrobností není v čase projednávání žádosti reálné, jelikož by nastala situace, že doplněná projektová dokumentace by v krajním případě opět podléhala opakovanému a většinou bezdůvodnému pojednání s dotčenými orgány. Celý proces stavebního řízení by tak mohl být napadnutelný z důvodu různých projektových dokumentací. Právě zpracovanou a předloženou „Analýzou“ zajistil stavebník vyhodnocení a zohlednění všech požadavků dotčených orgánů, aniž by opakovaně zasahoval do již projednané projektové dokumentace. Dodal, že považuje Analýzu za součást projektové dokumentace, její označení „G“ logicky navazuje na povinné části projektové dokumentace, a jako takovou ji i ověřil v souladu s ustanovením § 115 odst. 3 stavebního zákona. Není tedy žádná pochybnost o její závaznosti.

Ke třetímu žalobnímu bodu uvedl, že z prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že propustky, požadované v rámci rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o výjimce ze zákazu zásahů budou realizovány. Propustky migračních cest jsou obsaženy mj. v příloze „G“ Související dokumentace. Požadavky závazného stanoviska byly přejaty do stavebního povolení, a pro stavebníka jsou proto závazné. K tomu odkázal na vypořádání této námitky na str. 209 a 210 stavebního povolení.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu konstatoval, že odlučovač ropných látek SO 325 byl z řízení vyjmut, přesto absence jeho povolení v prvostupňovém rozhodnutí nezakládá obavu z jeho nerealizace. Bude totiž předmětem jiného správního řízení. Dodal, že z podkladů lze přezkoumatelně dovodit, že úprava vyústění kanalizace, požadovaná v rámci rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o výjimce ze zákazu zásahů, bude realizována.

K pátému žalobnímu bodu uvedl, že v něm obsažená námitka žalobce opomíjí skutečnost, že požadavky závazného stanoviska byly do podmínek stavebního povolení převzaty, viz zejména podmínka č. 36 výrokové části stavebního povolení, dále v Související dokumentaci (Hluková studie, Geodetické podklady, Analýza vlivu staveb na životní prostředí, splnění požadavků EIA aj.). Tento soubor příloh byl součástí podání stavebníka z prosince 2018, kterým byla rovněž sjednocena projektová dokumentace. Závazné stanovisko EIA bylo vydáno k DSP, a pokud jeho požadavky vyvolaly její dílčí změnu, je tato skutečnost zohledněna v rámci navazující (související) přílohy. Splnění požadavků dotčených orgánů je vyhodnoceno a vypořádání s jednotlivými podmínkami je uvedeno v části „G“ – Související dokumentace, a to v dokumentaci označené jako „Analýza plnění podmínek orgánů životního prostředí“.

K šestému žalobnímu bodu zopakoval, že požadavky závazného stanoviska byly do podmínek stavebního povolení převzaty, viz zejména podmínka č. 36 jeho výrokové části. Povinnost použití nízkohlučného asfaltu je uvedena ve stanovisku EIA a v závazném stanovisku Krajské hygienické stanice Zlínského kraje, a to na str. 4., kde je zahrnuto jako podmínka do výrokové části stavebního povolení. K žalobcově námitce, že podklady prvostupňového rozhodnutí obsahují část „G“, kterou nelze ve správním spise najít, uvedl, že tuto skutečnost nelze klást žalovanému k tíži, neboť tato část součástí správního spisu je. Rovněž námitka týkající se skladby vozovky na mostech a nízkohlučného asfaltu byla vypořádána na str. 172 stavebního povolení. Podklady zpracoval a doložil stavebník a žalobce se s nimi mohl v rámci realizace práv dle ustanovení § 36 odst. 3 a § 38 a násl. správního řádu seznámit. V případě tzv. nízkohlučného asfaltu pak stavebník svoji povinnost musí splnit dle požadavků dotčených orgánů. Podotkl, že v roce 2014 se běžně nízkohlučný asfalt pro dálnice nenavrhoval, i proto to v dokumentaci explicitně uvedeno není. Podmínka bude však splněna v rámci RDS, když bude vyžadována příslušnými orgány při kolaudaci. Ostatně bez splnění této podmínky by stavba nebyla zkolaudována. Nízkohlučný asfalt je dále uveden v závazném stanovisku Krajské hygienické stanice Zlínského kraje, přičemž tuto podmínku musí stavebník splnit k získání souhlasného stanoviska krajské hygienické stanice ke kolaudaci stavby.

Také k sedmému žalobnímu bodu uvedl, že požadavky závazného stanoviska byly přejaty do stavebního povolení a pro stavebníka jsou proto závazné. Předmětná námitka byla řádně vypořádána na str. 209 a 210 stavebního povolení. Propustky migračních cest jsou obsaženy mj. v příloze „G“ Související dokumentace.

K osmému žalobnímu bodu konstatoval, že z hlediska procesního je schvalování dopravního značení krokem, který je realizován příslušným dopravním úřadem obvykle cca 3 měsíce před zprovozněním stavby. Z věcného hlediska je tedy tento bod bezpředmětný. Argumentace žalobce je vystavena na premise, že stavebník bude vědomě porušovat podmínky správního rozhodnutí. To je však nutno považovat za nedůvodnou spekulaci. Žalobce dále vycházel z výkresové dokumentace, tato však představuje toliko předpokládanou podobu cílového stavu. Skutečná podoba dopravního značení musí být schválena v rámci samostatného procesu, což bylo v průběhu řízení srozumitelně vysvětleno. Dále uvedl, že dopravní značení v rozsahu stavebního objektu projednávaného ve stavebním řízení, je návrh dopravního značení, které má ověřit funkčnost celé dokončené stavby (všech etap) a dostatečného množství nosičů (konstrukcí) pro umístění navrženého množství dopravního značení. V souladu s ustanovením § 77 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nelze konkrétní dopravní značení na základě stavebního povolení instalovat. K takové činnosti je potřeba „Stanovení místní (přechodné) úpravy provozu“, při kterém správní orgán, v daném případě ministerstvo, po předchozím vyjádření Ministerstva vnitra, zohlední stav rozestavěnosti a případného dokončení i navazující stavby. Odkaz na informační leták Ředitelství silnic a dálnic je zde zavádějící, o jeho závaznosti hovoří již samotný název „informační“. Dodal, že žalobce záměrně poukazuje na skutečnosti, které jsou matoucí a budí dojem mimořádného ohrožení životního prostředí v dané lokalitě. Samotná Analýza však dokazuje, že stavebník má eminentní zájem na minimálním zásahu do životního prostředí, proto je zpracovaná a zohledňuje požadavky na ochranu životního prostředí napříč všemi závaznými stanovisky a rozhodnutími z oblasti ochrany životního prostředí. Pokud se jedná o stanovení konkrétní místní úpravy provozu, pak v právní úpravě § 77 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. je předepsán specifický procesní postup, jenž v návaznosti na § 172 odst. 4 správního řádu umožňuje každému uplatnit písemné připomínky, popř. na veřejném projednání připomínky ústní. Shrnul, že stanovení úpravy provozu není předmětem stavebního řízení, tato řízení vede jiný orgán, tedy nikoliv stavební úřad.

Argumentaci obsaženou v devátém žalobním bodu označil za zavádějící a účelovou, neboť jsou v ní pouze ad absurdum rozvíjeny chybné premisy osmého žalobního bodu. Uvedl, že problematika v rámci námitek proti závaznému stanovisku byla nadto podrobena přezkumu ministrem životního prostředí, takže žalovaný neměl důvod pochybovat o zákonnosti podkladu, resp. postupu prvoinstančního orgánu. Zopakoval, že o podobě dopravního značení bude v konečném důsledku rozhodovat teprve věcně příslušný dopravní úřad ve fázi, kdy to bude relevantní. Dodal, že jakkoli není omezování tranzitní dopravy na páteřních komunikacích žádoucí a motivací stavebníka má z logiky věci být, aby se podobným nesystémovým opatřením vyhýbal, nejedná se o situaci na dopravní síti ČR neznámou, ve výjimečných a odůvodněných případech provoz v duchu podmínky závazného stanoviska regulovat lze, viz např. provoz na dálnici D11 v úseku km 68 - 84(86) v letech 2006-2009 (tolik k proklamaci žalobců stran neexistence příkladu). Dále uvedl, že stavební povolení je rozhodnutím, které je podmíněno závazným stanoviskem. Správní orgán podmínky do rozhodnutí převezme, pokud se dotýkají předmětu řízení a jsou relevantní pro provedení popř. následné užívání (provoz). V souladu s ustanovením § 77 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nelze konkrétní dopravní značení na základě stavebního povolení instalovat. Jak již bylo uvedeno, k takové činnosti je potřeba „Stanovení místní (přechodné) úpravy provozu“, při kterém správní orgán, v daném případě Ministerstvo dopravy, po předchozím vyjádření Ministerstva vnitra, zohlední stav rozestavěnosti a případného dokončení i navazující stavby.

K desátému žalobnímu bodu uvedl, že žalobce, jakožto účastník řízení z titulu „dotčené veřejnosti“, resp. spolek, jehož posláním má být „ochrana přírody a krajiny“, nejsou pro výkon svých práv limitováni údajnou nedostatečností podkladu typu, který představuje rozhodnutí o umístění stavby. Pokud měl žalobce připomínky k územnímu rozhodnutí, mohl je uplatnit v rámci příslušného řízení. K posouzení souladu stavebního záměru s podobou dle územního rozhodnutí je však příslušný obecný stavební úřad, který územní rozhodnutí vydal. V jeho kompetenci je pak takový soulad potvrdit, což ostatně učinil, viz doložený souhlas dle ustanovení § 15 stavebního zákona. Vlastní územní rozhodnutí je součástí spisu a podkladů řízení v takové podobě, jaká je obvyklá pro stavební řízení, vedená speciálním stavebním úřadem. V žalobě citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě označil za nepřiléhavý a vytržený z kontextu.

K jedenáctému žalobnímu bodu uvedl, že v něm obsažená námitka vybočuje z námitkové sféry žalobce. Konstatoval, že ověření souladu s podmínkou č. 1 územního rozhodnutí je doloženo stanoviskem příslušného, obecného stavebního úřadu a nadto bylo potvrzeno i nadřízeným správním orgánem – viz závazné stanovisko Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 13. července 2021, č. j. KUZL 47144/2021.

Dále konstatoval, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se hovoří o situačních výkresech dokumentací, a to z toho důvodu, že situační výkresy jsou součástí projektových dokumentací v jednotlivých stupních povolovacího procesu. Dokumentace ve stupni dokumentace k územnímu rozhodnutí však není právními předpisy požadovaným podkladem pro vydání stavebního povolení a doložení jejích částí tak nemůže být relevantní pro posouzení zákonnosti opatření a postupů žalovaného. Dodal, že lze předpokládat, že příslušný dotčený orgán předmětnými podklady disponoval, pokud se na ně odvolává, pochybnosti žalobce jsou tak nepodložené. Závěrem uvedl, že stavební řízení není platformou pro ověření zákonnosti podmínek územního rozhodnutí. Jde k tíži žalobce, že se územního řízení neúčastnil.

Také námitky dvanáctého žalobního bodu dle něj směřovaly primárně do územního rozhodnutí, a nebyly tedy relevantní. Požadavky závazného stanoviska byly v tomto směru zohledněny (viz podmínka č. 35 stavebního povolení) a tato námitka byla vypořádána na str. 215 stavebního povolení (problematika skrývek). Pokud jde o ukládání ornic, ty nejsou předmětem řízení o povolení stavby, protože souhlas vydalo Ministerstvo životního prostředí a ukládání je prováděno pod tzv. ekodozorem. Jak bylo již uvedeno, není věcí ministerstva, aby posuzovalo požadavky závazného stanoviska EIA podle zákona č. 244/1992 Sb., jestliže požadavky závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí jsou promítnuty do napadeného rozhodnutí, přičemž závazné stanovisko EIA na základě rozkladových námitek žalobců přezkoumal i ministr životního prostředí.

Ke třináctému žalobnímu bodu uvedl, že přístup ministerstva a žalovaného k dané problematice byl srozumitelným způsobem vysvětlen již v průběhu řízení. Konstatoval, že žalobce přesto opakuje své zjevně zavádějící argumenty, ze kterých dedukuje nesprávné závěry, a současně nespecifikuje, jakým způsobem uvedené skutečnosti dopadají do výkonu jemu příslušejících. Proto zopakoval, že rozsah žádosti je věcí stavebníka, se všemi souvisejícími riziky. Fázování povolovacích procesů není principiálně nezákonné. Cílem stavebníka je realizovat ucelený a plně funkční dálniční tah. Stavba jako celek má dosah do celého množství chráněných veřejných zájmů, a tudíž i do různých právních předpisů. Rozsah stavby je logicky s ohledem na vývoj situace při umisťování, potřebu změny územního rozhodnutí a potřebu vydání dílčích povolení speciálními stavebními úřady rozdělen do více dílčích částí. Jednotlivé části jsou na sobě závislé a uvedení do provozu je možné pouze po realizaci všech stavebních objektů. Stavebník si je této skutečnosti. Stavba (její realizace) nebude probíhat na všech objektech současně. Zásadní stavební objekty jsou předmětem stavebního povolení, zbývající stejně důležité, ale na rozsah prací méně náročné (především z hlediska terénních úprav a přesunu hmot), budou předmětem dalších rozhodnutí. Nicméně zprovoznit lze samozřejmě pouze celek. Samotné budoucí užívání stavby pak bylo provedeno a zdůvodněno, a to v podmínkách stavebního povolení (viz zejména str. 196 – 201). Dodal, že součástí rozhodnutí ve věci samé nejsou sice objekty uvedené žalobcem, avšak i tyto jsou součástí stavby dálnice D49 v širokém slova smyslu.

Ke čtrnáctému žalobnímu bodu konstatoval, že ochrana vod je řešena pro danou část stavby obvyklým a ke svému účelu způsobilým technickým řešením. Předmětné technické řešení nebylo rozporováno odborně způsobilými a věcně příslušnými správními orgány. Stavebník je tak oprávněn je realizovat. V dané problematice tedy nedochází k rozporu s uváděnými podklady či uloženými podmínkami, spekulativní tvrzení žalobce na uvedeném nic nemění. Žalobní bod označil za účelový a dodal, že pro dálniční komunikaci jsou odlučovače ropných látek vyprojektovány, předmětný úsek představuje tzv. přivaděč (dvou pruhový, směrově nerozdělený), tedy charakterem odpovídající stávajícím komunikacím v území, které ochranu proti únikům postrádají úplně.

K patnáctému žalobnímu bodu uvedl, že předčištění je zajištěno jiným technickým opatřením. Toto je schváleno příslušným dotčeným orgánem. Do projektové dokumentace byly doplněny výkresy provizorních řešení, prokazujících zajištění technické způsobilosti k provozu. Prvostupňové rozhodnutí není v rozporu se závazným stanoviskem, jeho podmínka je součástí rozhodnutí a pro stavebníka je závazná. Závazné stanovisko bylo nadto potvrzeno nadřízeným orgánem. Žalovanému proto není zřejmé, jak uvedené skutečnosti zasáhly do práv účastníka.

Dále konstatoval, že stavba jako v budoucnu funkční celek je více či méně logicky rozdělena do více dílčích samostatně povolovaných částí. Jednotlivé části jsou na sobě závislé a uvedení do provozu je možné pouze po realizaci všech stavebních objektů. Část objektů bude předmětem stavebního řízení vedeného speciálním stavebním úřadem ve věcech dálnic, část bude předmětem stavebního řízení vedeného vodoprávním úřadem. Zda ta či ona stavba je vodním dílem, rozhoduje v souladu s ustanovením § 55 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb. vodoprávní úřad. Nelze tedy paušálně srovnávat stavby v rozdílných územích s rozdílnými požadavky na vodní díla. Důkazy předložené žalobcem jsou proto z pohledu žalovaného irelevantní.

Dále uvedl, že není pravdou, že předmětné řízení bylo posledním navazujícím řízením, v kterém může žalobce jako dotčená veřejnost uplatňovat námitky týkající se čištění vod z dálnice. Stavba jako celek musí být v konečném stádiu povolena v rozsahu vydaného územního rozhodnutí a v případě upuštění od realizace některého stavebního objektu se jedná o změnu rozhodnutí, což je v souladu se zákonem o posuzování vlivu na životní prostředí rovněž navazujícím řízením. Každé následné řízení ve věci povolení dalších stavebních objektů, a to i vodních děl je řízením navazujícím. Rovněž tvrzení, že dálnice bude provozována bez potřebných odlučovačů ropných látek, lze považovat za mylné, jelikož žalobce je seznámen s průběhem územního řízení na změnu stavby a jako účastník řízení se procesu územního řízení aktivně zúčastnil. Zopakoval, že stavebník usiluje o realizaci funkční stavby. Stavba (její realizace) nebude probíhat na všech objektech současně. Zásadní stavební objekty jsou předmětem napadeného rozhodnutí, zbývající stejně důležité, ale na rozsah prací méně náročné (především z hlediska terénních úprav a přesunu hmot), budou předmětem dalších rozhodnutí. Nicméně zprovoznit lze samozřejmě pouze celek.

K šestnáctému žalobnímu bodu uvedl, že předmětné závazné stanovisko bylo potvrzeno příslušným nadřízeným vodoprávním orgánem (viz závazné stanovisko Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 29. června 2021, č. j. KUZL 43694/2021), který je dostatečně fundovaný k tomu, aby tuto problematiku z hlediska své kompetence posoudil.

K sedmnáctému žalobnímu bodu uvedl, že objekty retenčních nádrží nejsou součástí stavebního povolení a budou povoleny příslušným správním úřadem. Povolení těchto objektů bude předmětem samostatného stavebního řízení. Současně platné právní předpisy svěřují pravomoc stavebního úřadu různým orgánům k výkonu státní správy. Speciální stavební úřady a obecné stavební úřady umísťují a následně povolují jednotlivé stavební objekty podle svěřených pravomocí na základě speciálních zákonů.

K osmnáctému žalobnímu bodu konstatoval, že údajné nesrovnalosti mezi formální strukturou jednotlivých příloh stanovenou vyhláškou č. 146/2008 Sb. a skutečnou podobou vyhotovené dokumentace nemohou jakkoli omezit výkon práv, jimiž disponuje žalobce na základě postavení účastníka z titulu „dotčené veřejnosti“. Nadto projektová dokumentace relevantní informace obsahuje, proto ji nelze považovat za neúplnou, natož za nezákonnou. Rigidní lpění na textaci vyhlášky (předepsané univerzálně pro nekonkrétní stavbu bez ohledu na její charakter či rozsah) ze strany žalobce dle žalovaného představuje účelovou záminku k napadání řízení bez věcné podstaty. Zpracování projektové dokumentace je odpovědností projektanta. Pokud tento jako autorizovaná osoba technický popis jednotlivých stavebních objektů uvedl v technických zprávách dokumentace těchto dílčích stavebních objektů, není to vada či nezákonnost. Projektová dokumentace je rozsáhlá a časté opakování téhož popisu může být i pro účastníky řízení komplikací z hlediska orientace. Pokud tedy popis není v Průvodní zprávě, ale je nahrazen dostatečným popisem v technické zprávě objektu, jeví se využití možnosti upravit rozsah přiměřeně jako pozitivní řešení. Stejně se jako výhoda jeví rozšíření povinného obsahu projektové dokumentace o část G Související dokumentace, „Analýza“, ve které jsou přehledně zpracovány požadavky dotčených orgánů, kterých se žalobce dožaduje dopracovat do průvodní zprávy. Rozsah této materie je tak velký, že dopracování do Průvodní zprávy by dokumentaci pouze znepřehlednilo.

K devatenáctému žalobnímu bodu zopakoval, že jestliže stavební povolení obsahuje podmínky, tyto podmínky jsou pro stavebníka závazné a jsou na něm vymahatelné. Požadavky dotčených orgánů se stavební povolení zabývá, vychází z nich a ukládá podmínky stavebníkovi. Totožná námitka je konkrétně vypořádána na str. 216 stavebního povolení. Dodal, že Průvodní zpráva (jakož i zbývající část projektové dokumentace) byla ke dni vydání rozhodnutí řádná, rovněž podmínky ze stanovisek dotčených orgánů jsou zapracovány a splněny.

Ke dvacátému žalobnímu bodu i s odkazem na předchozí vyjádření k osmnáctému žalobnímu bodu uvedl, že podklady (hydrotechnický výpočet, atp.) byly před vydáním rozhodnutí doplněny.

Ke dvacátému prvnímu žalobnímu bodu opětovně odkázal na výše uvedené a na str. 252 stavebního povolení a dodal, že námitky jsou liché, neboť členění stavby je obsaženo v projektové dokumentaci (v koordinační situaci stavby i v textu).

Ke dvacátému druhému žalobnímu bodu odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, tedy že s ohledem na délku správního řízení, resp. přípravu stavby v době přibližně 13 let je zjevné, že některé normy ČSN budou již zrušeny, resp. nahrazeny novými. Požadavek neustálé (formální) změny v podkladech v závislosti na změně technické normy je neudržitelný, když je zjevné, která nová norma nahrazuje původní. V přehledu ČSN je vždy uvedeno (v případě novelizace dané normy nebo přechodu na EN), která norma zrušenou normu nahrazuje. Námitky byly vypořádány na str. 261 stavebního povolení řádně a v souladu se zákonem. Dodal, že žalobce kromě neurčitých proklamací neuvedl, jak konkrétně citace norem ovlivnila jeho námitkovou sféru do té míry, že by bylo možné postupy správního, či odvolacího orgánu označit za nezákonné.

Ke dvacátému třetímu žalobnímu bodu uvedl, že koordinační situace je vzhledem k rozsahu stavby dostatečná. Stavba je velice rozsáhlá a dotýká se významného množství údajů. Zakreslení všech požadovaných informací by z koordinační situace vytvořil výkres pro laickou veřejnost nepřehledný. Z těchto důvodů a na základě obvyklé a zavedené praxe vytvořil projektant ke každému stavebnímu objektu další samostatný výkres situace, ze které lze pro běžného účastníka řízení vyčíst podrobnosti návrhu.

K námitce nedostatečného rozlišení výkresu uvedl, že pokud je pro žalobce koordinační situace celé stavby nepřehledná, má možnost provést kontrolu svých zákonem chráněných zájmů v situacích jednotlivých stavebních objektů. Dodal, že není pravdou, že nebyl zjištěn stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

K námitce absence údajů z katastru nemovitostí konstatoval, že kompletní aktuální podklad je součástí části G. Celková doba projednávání a zpracování projektové dokumentace si vyžádala aktualizaci a ta je s ohledem na přehlednost a procesní ekonomii řízení zařazena do části G.

K námitce absence legendy a ochranných pásem uvedl, že podle něj je projektová dokumentace úplná. Vzhledem k rozsahu stavby se sice může jevit celková koordinační situace nepřehledná a pro laika nečitelná. V části C projektové dokumentace jsou pak zpracovány pro každý objekt dílčí situační výkresy včetně legend, které jsou totožné pro situace napříč celou projektovou dokumentací.

Ke dvacátému čtvrtému žalobnímu bodu uvedl, že žalobce byl oprávněn podávat námitky ještě cca 2 měsíce po oznámení o doplnění podkladů, což ostatně učinil, jak je patrno i ze spisu. Podle žalovaného ve svém právu dle § 36 odst. 3 správního řádu krácen nebyl. Žalobce měl řádně stanovenu lhůtu dle § 112 stavebního zákona na základě oznámení ze dne 24. února 2020 k seznámení s podklady a uplatnění námitek a připomínek. Po doplnění podání – podkladů a projektové dokumentace byla všem účastníkům řízení v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu dána možnost seznámit se s podklady a k tomuto byla stanovena dostatečná lhůta. Z žalobcem citovaných rozsudků nevyplývá, že by lhůta měla být zrovna desetidenní, jak žalobce mylně dovozoval. Seznámení s podklady před vydáním rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu je rozdílný právní institut oproti institutu uplatnění námitky dle § 112 stavebního zákona.

Ke dvacátému pátému žalobnímu bodu uvedl, že posuzování oprávněnosti autorizace žalobci nepřísluší. Oplocení je řešeno samostatným stavebním objektem a žalobce měl možnost před vydáním stavebního povolení se s ním seznámit. Pro stavebníka je závazná ta verze, která byla v rámci řízení stavebním úřadem ověřena. Doplnění bylo provedeno v reakci na námitku žalobce vznesenou ve stavebním řízení, žalobci tím bylo fakticky vyhověno. Pro migraci křečků jsou primárně zřizovány propustky, viz vypořádání třetího žalobního bodu. Dle žalovaného neobsahuje projektová dokumentace vady, dle kterých by ji bylo možné označit za nezákonnou. K posouzení jednotlivých detailů a příloh z formálního hlediska a úplnosti pak žalobce není oprávněn, neboť výsledek nemá vliv na výkon jeho práv v rámci jemu příslušející námitkové sféry.

Ke dvacátému šestému žalobnímu bodu uvedl, že členění stavby na jednotlivé stavební objekty se řídí příslušnou vyhláškou a dle rozsahu stavby mohou být tyto stavební objekty i součástí jiného stavebního objektu. Není striktně dáno, že členění musí být dodrženo pro veškeré stavební činnosti.

Ke dvacátému sedmému žalobnímu bodu odkázal na své vyjádření ke druhému žalobnímu bodu.

Ke dvacátému osmému žalobnímu bodu konstatoval, že podmínky uvedené ve stavebním povolení mají stejnou váhu. Pokud je tedy stanoveno, že stavba bude provedena podle projektové dokumentace, jejíž závaznou částí je i část G, a současně je stanoveno, jak bude provedena výsadba (která není speciální stavbou), převzetím podmínky dotčeného orgánu tak bylo splněno vše, co umožňuje stavbu povolit.

Ke dvacátému devátému žalobnímu bodu uvedl, že předpokládá, že pokud byla závazná stanoviska vydána věcně příslušným a odborně způsobilým dotčeným orgánem a následně potvrzena nadřízeným orgánem, jsou tyto orgány z hlediska své kompetence dostatečně fundované, aby tuto problematiku ve své gesci posoudily, a nemá tak pochyby o jejich zákonnosti. Žalobce nedoložil konkrétní způsob dopadu uvedených skutečností do jeho právní sféry jako dotčené veřejnosti.

Ke třicátému žalobnímu bodu odkázal na své vyjádření ke dvacátému druhému žalobnímu bodu.

Ke třicátému prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že předmětné závazné stanovisko bylo potvrzeno příslušným nadřízeným orgánem – ministrem životního prostředí (viz závazné stanovisko ministra životního prostředí ze dne 18. srpna 2021, č. j. MZP/2021/430/615) a má tak za to, že tyto orgány ochrany životního prostředí jsou dostatečně fundované k tomu, aby tuto problematiku z hlediska své kompetence posoudily.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou, v níž setrval na žalobních námitkách. Nad rámec žalobní argumentace rozvedl první žalobní bod, v němž namítal nesprávné vypořádání námitky podjatosti. Uvedl, že samotný podpis memoranda je dostatečným důvodem k uznání námitky podjatosti. K tomu odkázal na přiložené usnesení Ministerstva zemědělství ze dne 13. 3. 2019, č. j. 4514/2019-15111, jímž bylo rozhodnuto o vyloučení všech úředních osob Městského úřadu Poděbrady z rozhodování o stavbě, a to z důvodu podpisu memoranda, a dále na usnesení MMR ze dne 28. 12. 2020, č. j. MMR-61322/2020-83/2776, v němž bylo memorandum označeno za zcela zásadní důkaz pro vyhovění námitce systémové podjatosti. Dále odkázal na článek „Aktivisté způsobili kraji škodu, ten zvažuje podání žaloby“, který vyšel v srpnu 2021 v Magazínu 21, jakož i na článek „Kvůli neexistenci dálnice přišel kraj o peníze. Škodu bude chtít po aktivistech“ ze dne 14. 8. 2021, publikovaný na www.idnes.cz, v němž se mj. náměstek hejtmana pro dopravu R. D. vyjadřoval ke škodám způsobeným neexistencí dálnice. Konstatoval, že Zlínský kraj explicitně a veřejně tvrdil, že absence dálnice mu způsobuje vážné škody, nemůže tak být pochyb o tom, že má značný zájem na výsledku stavebního řízení o ní vedeného.

Stavebník, jakožto osoba zúčastněná na řízení, ve svém vyjádření k žalobě nejprve uvedl, že z žalobních námitek je patrné, že si žalobce dostatečně nenastudoval správní spis, v němž je vše potřebné. Uvedl, že žalobní námitky jsou spíše obecným a vágním prohlášením, žalobce nevznesl věcné námitky k reálnému řešení situace. Mnohé z nich navíc vybočují ze zákonem stanovené sféry žalobce. Žalobu označil za snahu o obstrukci. Konstatoval také, že žalobce v žalobě opakoval námitky ze správního řízení, které již byly správními orgány vypořádány. Dodal, že žaloba je koncipována tak zmatečným způsobem, že mnohdy nelze shledat, co žalobce vlastně namítá. K tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2021, č. j. 38 A 4/2021-159. Dále odkázal na prvostupňové a žalobou napadené rozhodnutí, stejně jako na vyjádření žalovaného k žalobě, s nimiž se plně ztotožnil.

K žalobním námitkám uvedl, že není zcela zřejmé, co jimi žalobce sleduje. Pokud je to obava či ujištění, zda omezení/opatření na ochranu realizováno bude, pak z obou napadených rozhodnutí se vždy jasně, konkrétně a přezkoumatelně podává, že tomu tak bude. Dále uvedl, že podklady jsou součástí spisu, žalobce se s nimi tedy mohl seznámit kdykoli, pokud tak neučinil, pak jeho pochyby nemohou vést k úspěchu žaloby. K pochybnostem žalobce o ochotě žalovaného či stavebníka požadavek dotčeného orgánu zapracovat do projektové dokumentace uvedl, že je vázán jak všemi pro stavbu vydanými rozhodnutími, tak stanovisky převzatými do stavebního povolení. Povinnosti z nich plynoucí je povinen splnit, není však povinen je všechny obsáhnout do dokumentace předložené ke stavebnímu řízení či tuto dokumentaci o ně průběžně upravovat. K zajištění a kontrole plnění podmínek zná právní řád patřičný aparát. Pokud rozhodnutí nějakého úřadu stanoví stavebníkovi pro realizaci stavby povinnosti, je bezpředmětné vést diskuzi a spekulace o tom, zda tyto povinnosti budou splněny.

Dále se stavebník vyjádřil konkrétně k některým žalobním bodům.

K prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že námitka systémové podjatosti byla vyčerpávajícím způsobem vypořádána jak ministerstvem, tak žalovaným. Tato námitka byla uplatněna až na sklonku správního řízení, a to ve fázi před žalovaným. Otázka účinnosti správního řádu je rovněž zcela bezpředmětná, podobně jako odkaz na problematiku dálnice D 0136. Samotná skutečnost, že je stavba v zájmu Zlínského kraje, nezpůsobuje podjatost, neboť v hierarchii a systému rozhodování o věci samé se nezávisle zapojovala řada orgánů veřejné moci, které jsou na Zlínském kraji zcela nezávislé.

K desátému žalobnímu bodu uvedl, že potřebné podklady, včetně územního rozhodnutí, jsou součástí spisu, tudíž se s nimi žalobce mohl seznámit. Upozornil, že je mu z vlastní činnosti v jiných správních řízeních ve věci stavby známo, že žalobce je s územním plánem včetně jeho příloh obeznámen. Žalobce navíc neprokázal, jaký měl tvrzený nedostatek dopad do jeho práv a jak mohl zapříčinit nezákonnost rozhodnutí. Pokud měl žalobce výhrady k územnímu rozhodnutí, pak je mohl uplatnit v rámci příslušného správního řízení. Dodal, že námitka je mimo aktivní žalobní legitimaci žalobce, neboť ověřování souladu dokumentace pro stavební povolení s územním rozhodnutím není v kompetenci spolků. Součástí spisu je souhlas obecného stavebního úřadu dle § 15 stavebního zákona, který ověřil dodržení podmínek z územního rozhodnutí ve stavebním řízení. Námitka je tak lichá, když k zásahu do práv žalobce ani jím chráněných zájmů tvrzeným pochybením rozhodně nedošlo.

K jedenáctému žalobnímu bodu uvedl, že v něm žalobce pouze nesouhlasí se způsobem vypořádání námitek ve správním řízení. Konstatoval, že situační výkresy si mohl žalobce nastudovat v příslušném spisu, měl-li o ně zájem. K přezkumu závazných stanovisek upozornil, že všechna byla přezkoumána s potvrzujícím závěrem.

Ke třináctému žalobnímu bodu konstatoval, že argumenty žalobce jsou zavádějící a jejich závěry jsou nesprávné.

K patnáctému žalobnímu bodu uvedl, že odkazované podklady (zejména stanoviska vodoprávního úřadu dle § 17 vodního zákona) jsou součástí správního spisu.

Odmítl také námitky šestnáctého žalobního bodu. Uvedl, že předmětné podklady jsou součástí správního spisu, napadené závazné stanovisko bylo potvrzeno Krajským úřadem Zlínského kraje dne 29. 6. 2021 pod č. j. KUZL 43694/2021.

Také k sedmnáctému žalobnímu bodu uvedl, že podklady (zejména souhlas stavebního úřadu dle § 15 stavebního zákona a stanoviska vodoprávního úřadu dle § 17 vodního zákona) jsou součástí spisu.