10 As 363/2020 — Nejvyšší správní soud

10 A 170/2019- 96 - text 1610 A 170/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Martina Bobáka a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: X. Y. bytem X zastoupeného Mgr. Filipem Červenkou, advokátem sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2 proti žalovanému: Policie České republiky, Policejní prezidium sídlem Strojnická 27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Policejního prezidia ze dne 9. 9. 2019, č.j. PPR-25295-1/ČJ-2019-990115, takto: I. Rozhodnutí Policie České republiky, Policejního prezidia ze dne 9. 9. 2019, č.j. PPR-25295-1/ČJ-2019-990115, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23 570 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Filipa Červenky, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se žalobou podanou dne 21. 10. 2019 domáhá zrušení sdělení Policie České republiky, Policejního prezidia (dále jen „žalovaný“) ze dne 9. 9. 2019, č.j. PPR-25295-1/ČJ-2019-990115 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný žalobce informoval o tom, že nevyhověl jeho žádosti ze dne 22. 7. 2019 o výmaz osobních údajů z evidence nežádoucích osob (dále též „ENO“) a údajů ze Schengenského informačního systému druhé generace (dále též „SIS II“). II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 2. Žalovaný v Napadeném rozhodnutí uvedl, že podání žalobce ze dne 22. 7. 2019 týkající se žádosti o výmaz záznamu žalobce v SIS II a v ENO posoudil jako žádost o výmaz osobních údajů podle § 29 odst. 2 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zpracování osobních údajů“) ve spojení s § 84 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“) a čl. 41 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 ze dne 20. prosince 2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II) (dále jen „nařízení č. 1987/2006“), a čl. 58 odst. 5 rozhodnutí Rady 2007/533/SV ze dne 12. června 2007 o zřízení, provozování a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II) (dále jen „rozhodnutí Rady 2007/533/SV“). 3. Pokud jde o vedení údajů žalobce v SIS II, žalovaný v Napadeném rozhodnutí poznamenal, že pod X je v SIS II veden záznam podle čl. 24 odst. 1 nařízení č. 1987/2006 vztahující se k osobě žalobce. Doplnil, že „v této souvislosti byl k Vaší osobě pořízen záznam pro účely odepření vstupu nebo zákazu pobytu na území států schengenského prostoru, který byl vložen příslušnými orgány České republiky. (…) Schengenský informační systém II zpracovává k Vaší osobě tyto kategorie osobních údajů: základní identifikační údaje“. 4. Žalovaný dále poukázal na to, že zpracovává osobní údaje žalobce v souvislosti s pravomocným odsouzením žalobce rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne Y. Y. 1997, č.j. X. S poukazem na § 158 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), § 154 odst. 3 písm. a) a odst. 6 tohoto zákona podotknul, že žalobce byl zaevidován do ENO ode dne 30. 6. 1999 na dobu neurčitou, přičemž osobní údaje žalobce byly rovněž vloženy do Schengenského informačního systému a podle čl. 96 Schengenské prováděcí úmluvy se tak opatření k zamezení vstupu rozšířilo na celý schengenský prostor. Doplnil, že v souladu s nařízením č. 1987/2006 byly osobní údaje žalobce převedeny do SIS II. 5. Žalovaný poukázal na § 155 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a doporučil žalobci obrátit se na Okresní soud v Mostě, který mu uložil trest vyhoštění, aby tento trest prominul, anebo na Kancelář Prezidenta republiky s žádostí o amnestování trestu vyhoštění prezidentem republiky. 6. Uzavřel, že „s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze Vaší žádosti o výmaz osobních údajů vyhovět“. III. Žaloba 7. Žalobce v žalobě předeslal, že byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne Y. Y. 1997, č.j. X, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a k trestu vyhoštění. Následně byl zaevidován do ENO podle § 154 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a podle § 154 odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců byl označen za nežádoucí osobu, přičemž je o něm veden záznam v systému SIS II za účelem odepření vstupu nebo zákazu pobytu na území státu schengenského prostoru. 8. Žalobce uvedl, že požádal žalovaného podáním ze dne 22. 7. 2019 o likvidaci osobních údajů z ENO a údajů ze systému SIS II, a to z důvodu, že již nepředstavuje závažné ohrožení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti ani bezpečnosti smluvních států ve smyslu čl. 24 odst. 2 nařízení č. 1987/2006 a § 154 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Následně žalobce obdržel Napadené rozhodnutí, kterým nebylo žádosti vyhověno, a proti němuž brojí žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. 9. V návaznosti na reprodukci závěrů vyslovených žalovaným v Napadeném rozhodnutí žalobce předeslal, že se závěry vyjádřenými v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nesouhlasí a považuje je za nesprávné, přičemž vydáním rozhodnutí byl přímo zkrácen na svých právech. 10. Žalobce zdůraznil, že byl označeným rozsudkem odsouzen pro trestné činy majetkové povahy, které byly spáchány před téměř 25 lety (poslední skutek počátkem roku 1995). Žalobci byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici tehdy platné zákonné trestní sazby. Vedle tohoto trestu byl žalobci uložen rovněž trest vyhoštění, a to bez uvedení doby, na kterou má být žalobce vyhoštěn (tedy de facto na dobu neurčitou). Žalobce konstatoval, že trest vyhoštění na dobu neurčitou mu byl uložen v době, kdy byl při uložení trestu vyhoštění odsouzenému odepřen vstup na území automaticky na dobu neurčitou, tedy i tehdy, kdy by dle současné právní úpravy trest vyhoštění na dobu neurčitou nepřipadal v úvahu. Doplnil, že v současné době (podle stávající právní úpravy) soud uloží trest vyhoštění na dobu neurčitou pachateli pouze v nejzávažnějších případech, kdy vzhledem k potřebě ochrany společnosti a nápravy pachatele i k okolnostem rozhodným pro jeho výměru nepostačuje uložení časově omezeného trestu vyhoštění ani na nejdelší možnou dobu 10 let. S poukazem na relevantní doktrinální závěry přitom žalobce podotknul, že uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou bude přicházet v úvahu především za situace, kdy je pachatel opětovně odsouzen za trestný čin, jehož povaha a závažnost vyžaduje uložení trestu vyhoštění, který sice již byl pachateli uložen dřívějším rozsudkem v trvání do 10 let, ale pachatel ho nerespektoval nebo se vyhýbal jeho výkonu. Podle žalobce přitom v jeho případě tyto podmínky dány nejsou. 11. S poukazem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12 žalobce namítl, že v době, kdy mu byl trest vyhoštění uložen, nebyly citované skutečnosti soudem zohledňovány, což vyplývá i z odůvodnění rozsudku. Soud nadto vycházel ze zcela jiné socioekonomické situace, kdy ani jedna ze zemí (ČR a Srbsko) nebyla členskou zemí Evropské unie, ani součástí Schengenského systému a trest vyhoštění se tak v době jeho uložení vztahoval pouze na území České republiky a v cestování do jiných zemí žalobce neomezoval. 12. Z rozsudku Okresního soudu v Mostě je třeba podle žalobce vyzdvihnout, že podle odůvodnění žalobce trestného činu „upřímně litoval a při objasňování své trestné činnosti velmi výrazně napomáhal orgánům činným v trestním řízení. Bez jeho doznání by se zřejmě tato trestná činnost nepodařila objasnit“. Z odůvodnění rozsudku je podle žalobce patrné, že nebezpečnost pachatele byla již v době vynesení rozsudku značně nízká. Žalobce namítl, že s ohledem na výraznou prodlevu od uložení trestu vyhoštění již přítomnost osoby žalobce na území České republiky nepředstavuje jakékoli riziko pro bezpečnost či veřejný pořádek. 13. Žalobce připomněl, že z odst. 11 preambule nařízení č. 1987/2006 vyplývá, že „záznamy za účelem odepření vstupu nebo pobytu by v SIS II měly být uchovávány nanejvýš po dobu potřebnou pro splnění účelů, pro které byly tyto záznamy pořízeny. Obecnou zásadou je, že by měly být ze SIS II automaticky vymazány po uplynutí tří let. Rozhodnutí o uchování záznamu po delší dobu by mělo vycházet z komplexního individuálního posouzení. Členské státy by měly během tohoto tříletého období tyto záznamy přezkoumat a vést statistiku o počtu záznamů, u nichž byla doba uchovávání prodloužena“. V Napadeném rozhodnutí však podle žalobce žalovaný žádné komplexní individuální posouzení neprovádí a zamítnutí žádosti odůvodňuje zcela formalistickými důvody. 14. Žalobce v této souvislosti poukázal na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, č.j. 14 A 59/2017 - 52, publ. pod č. 3832/2019 Sb. NSS, podle kterého „při přezkumu žádosti o likvidaci záznamu v Schengenském informačním systému druhé gen