4 As 155/2020 — Nejvyšší správní soud

10 A 49/2020- 92 - text 12 10 A 49/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: InsolCentrum, s.r.o., IČO: 290 08 883 sídlem Hradecká 2526/3, 130 00 Praha 3 zastoupena advokátkou JUDr. Soňou Luňákovou sídlem Hradecká 2526/3, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 727/27, 170 00 Praha 7 za účasti: Exekutorská komora České republiky, IČO: 709 40 517 sídlem Na Pankráci 1062/58, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí prezidenta Exekutorské komory České republiky č. j. InfZ 25/2019-5 z 5. 2. 2020 takto: I. Rozhodnutí prezidenta Exekutorské komory České republiky č. j. InfZ 25/2019-5 z 5. 2. 2020 je nicotné. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13 200 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně, advokátky JUDr. Soně Luňákové. III. Osoba zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení. 1. Žalobkyně podáním z 28. 11. 2019 požádala Exekutorskou komoru České republiky (dále jen „Komora“) podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), o poskytnutí informací, kolik elektronických údajů z centrální evidence exekucí, poskytovaných ve smyslu § 5 odst. 2 a 3 vyhlášky 329/2008 Sb., o centrální evidenci exekucí, poskytla žalovaná v roce 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018. 2. Rozhodnutím tajemníka Komory č. j. InfZ 25/2019-2 z 5. 12. 2019 byla žalobkynina žádost odložena podle § 14 odst. 5 písm. c) informačního zákona z důvodu, že požadované informace se nevztahují k působnosti Komory. 3. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně 15. 1. 2020 stížnost podle § 16a odst. 5 informačního zákona, o níž rozhodl prezident Komory podle § 16a odst. 6 písm. a) téhož zákona tak, že rozhodnutí tajemníka potvrdil, neboť se s jeho právním názorem ztotožnil. 4. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta Komory, neboť se domnívá, že požadované informace se vztahují k působnosti Komory a měly jí být poskytnuty. Komora, která coby původkyně napadeného rozhodnutí vystupovala v soudním řízení jako žalovaná, setrvala ve vyjádření k žalobě na názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí. 5. Městský soud rozsudkem č. j. 10 A 49/2020-49 z 5. 3. 2021 prohlásil rozhodnutí prezidenta Komory nicotným, neboť shledal, že z důvodu novelizace informačního zákona, jež nabyla účinnosti v průběhu správního řízení (2. 1. 2020), nebyl orgánem věcně příslušným k rozhodnutí o žalobkynině stížnosti proti odložení žádosti prezident žalované, nýbrž Úřad pro ochranu osobních údajů (dále též „Úřad“). 6. Komora podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, které NSS rozsudkem č. j. 9 As 54/2021-21 z 9. 2. 2023 vyhověl, rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byla okolnost, že podle názoru NSS městský soud v rozporu s § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jednal v soudním řízení na straně žalovaného s Komorou, a nikoli s Úřadem, na který její působnost podle názoru městského soudu přešla. K této procesní vadě přitom musel NSS přihlédnout z úřední povinnosti. Jinými otázkami se NSS ve svém rozsudku nezabýval. 7. Městský soud proto v dalším řízení jednal jako s žalovaným s Úřadem. II. Stanoviska účastníků řízení a osoby zúčastněné. 8. Žalobkyně ve vyjádření z 19. 4. 2023 shrnula dosavadní průběh řízení a vyjádřila roztrpčení nad tím, že záležitost ve své podstatě triviální dosud nebyla v důsledku opakovaných obstrukcí Komory skončena. Určení pasivně legitimovaného subjektu ponechala žalobkyně na uvážení soudu. 9. Úřad ve vyjádření z 27. 3. 2023 namítl, že ve věci není pasivně legitimován, a pokud by soud postupoval odlišně, způsobil by zmatečnost soudního řízení. Úřad uvedl, že v důsledku novelizace informačního zákona vstoupil ke 2. 1. 2020 do soudních řízení na straně žalovaného namísto původních žalovaných, tedy subjektů, u nichž do té doby ve druhém stupni rozhodovala osoba stojící v jejich čele. Z účinné právní úpravy však nevyplývá, že by měl být Úřad pasivně legitimován ve vztahu k jakýmkoliv budoucím rozhodnutím povinných subjektů (tedy rozhodnutím učiněným po 2. 1. 2020). Přijetím této konstrukce by v rozporu s principy s. ř. s. bylo odepřeno procesní účastenství původci tvrzeného zásahu do subjektivního veřejného práva a komplementárně k tomu by faktickým úkolem Úřadu bylo zastupovat odhadem stovky povinných subjektů v soudních řízeních, aniž by mezi nimi pro daný případ existovala jakákoliv právní (procesní) vazba. Úřad zdůraznil, že s. ř. s. je předpisem procesním, a proto je aplikován v existujícím soudním řízení a jeho časovém rámci. Pouze v existujícím soudním řízení má tak smysl zkoumat podmínky řízení, nikoliv (hypoteticky) před ním. Procesní nástupnictví jako procesní institut neoddělitelně provázaný s eventualitou přechodu působnosti na jiný správní orgán potom logicky nelze realizovat na základě účinku zákona, který nastal před zahájením řízení (resp. před vydáním napadeného rozhodnutí), ale může se naopak projevit výlučně ve vztahu k řízení zahájenému, kdy v okamžiku podání žaloby plyne ze zákona určitý okruh účastníků, a teprve následnou změnou zákona dojde ke skutečnosti (přechodu působnosti), s níž § 69 s. ř. s. spojuje procesní nástupnictví. Před zahájením řízení, tedy na základě skutečnosti účinné ke 2. 1. 2020, tak pojmově nemůže procesní nastoupení Úřadu nastat. Úřad podotkl, že pokud prezident Komory rozhodl o rozkladu po 2. 1. 2020, pak je jeho rozhodnutí nicotné. V takovém případě však musí soud jednat s tím správním orgánem, který nicotné rozhodnutí vydal, což vyplývá také z dosavadní judikatury správních soudů včetně NSS. Úřad konstatoval, že si je vědom rozsudků NSS č. j. 9 As 54/2021-21 a č. j. 7 As 275/2022-22, z nichž vyplývá opačný názor, avšak ten považuje za věcně nesprávný. Závěry dřívějších rozhodnutí, na která se NSS odvolává, byly logicky vysloveny pro situace, kdy k přechodu působnosti na nový správní orgán dojde (výlučně) v průběhu soudního řízení. Úřad též připomněl, že o procesním nástupnictví by měl sodu rozhodovat usnesením, proti němuž je přípustná kasační stížnost. K věci samé se Úřad nevyjádřil, nemaje s ní nic společného, Z procesní opatrnosti pak navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 10. Komora jakožto osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření z 10. 3. 2023 označila § 20 odst. 5 informačního zákona ve znění účinném od 2. 1. 2020, z nějž soud ve svém zrušeném rozsudku vyšel, za protiústavní, a to jednak kvůli jeho schválení formou tzv. přílepku, jednak proto, že nepřípustně zasahuje do jejího práva na samosprávu. Soud by jej měl dle názoru Komory vykládat ústavně konformním způsobem tak, že o stížnostech a odvoláních v řízení podle informačního zákona rozhoduje nadále její prezident. Ke stejnému závěru lze ovšem dospět i aplikací § 178 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Organizační řád Komory totiž stanoví, že prezident rozhoduje o opravných prostředcích ve věci žádostí o poskytnutí informací. Prezident, resp. presidium, také ze zákona vykonává dozor nad činností tajemníka Komory, který vydal prvostupňové rozhodnutí a který je prezidentu přímo podřízen. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), pak s účinností od 1. 1. 2022 výslovně stanoví, že prezident Komory rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí Komory vydaných ve správním řízení. 11. Komora dále poukázala na své specifické dvojí postavení vyvěrající z toho, že jí sice zákon stanoví určitou působnost v oblasti veřejné správy, ale zároveň je soukromoprávním subjektem, jenž vystupuje jako zaměstnavatel, hradí veškeré náklady na svůj provoz z vlastních peněz apod. Zdůraznila, že nehospodaří s žádnými veřejnými prostředky a nemůže být dán veřejný zájem na sledování toku soukromých finančních prostředků, a tedy ani pravomoc ústředního správního úřadu s působností v oblasti ochrany osobních údajů jakkoli zasahovat do rozhodovací činnosti Komory, která se dotýká soukromoprávní oblasti její činnosti. Komora vyjádřila přesvědčení, že ji nelze považovat za veřejnou instituci s plnou informační povinností ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona, nýbrž může být povinným subjektem pouze dle § 2 odst. 2 téhož zákona v rozsahu své rozhodovací činnosti. Už tato skutečnost samotná je dostačující k odepření poskytnutí informace požadované žalobkyní. Tato informace se nadto úzce dotýká soukromoprávního postavení Komory; jedná se o informace soukromého charakteru, které se nikterak nevztahují k její rozhodovací činnosti. Komora proto navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. III. Určení žalovaného správního orgánu. 12. Úřad ve svém vyjádření k žalobě zpochybnil svou pasivní věcnou legitimaci v tomto řízení a namítl jeho zmatečnost, proto se soud musí nu