1 Ao 3/2010 — Nejvyšší správní soud

11 A 87/2022- 89 - text 9 11 A 87/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobců: a) Mgr. E. Č., narozená X bytem X b) prof. RNDr. F. V., Ph.D., narozený X bytem X c) RNDr. M. V., CSc., narozený X bytem X d) Ing. V. P., narozený X bytem X e) M. P., narozená X bytem X f) MUDr. D. J. V., narozená X bytem X g) Bc. M. Š., narozená X bytem X h) Mgr. R. M., narozená X bytem X všech zastoupených Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem sídlem Mezibranská 579/7, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2022, č. j. 56/2020-220-LET/35, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2022, č.j. 56/2020-220-LET/35, sp. zn. 56/2020-220-LET a rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví ze dne 15. 2. 2022, č.j. 1565-22-701, sp. zn. 18/730/0020/LKSC/16/22, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 73 108 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců Mgr. Luďka Šikoly, advokáta. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobci se podanou žalobou u Městského soudu v Praze domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2022, č. j. 56/2020-220-LET/35 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil usnesení Úřadu pro civilní letectví (dále jen „Úřad“) ze dne 15. 2. 2022, č. j. 1565-22-701 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „usnesení“). Prvostupňovým rozhodnutím Úřad podle § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s ustanovením § 174 odst. 1 správního řádu zastavil řízení o vydání opatření obecné povahy, kterým zaniká „Ochranné hlukové pásmo letiště České Budějovice“. Žalobní body V prvním žalobním bodu žalobci předně uvedli, že předmětné ochranné hlukové pásmo bylo původně vymezeno územním rozhodnutím ze dne 5. 6. 1995 podle stavebního zákona č. 50/1976 Sb. Na základě novely č. 301/2009 Sb. nabylo ochranné hlukové pásmo z roku 1995 formu opatření obecné povahy v režimu § 37 odst. 1 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o civilním letectví“) ve spojení s ust. § 171 a násl. správního řádu, čímž se dostalo plně do kompetence Úřadu jako správního orgánu zmocněnému k rozhodování o ochranných hlukových pásmech. Ust. § 37 odst. 1 zákona o civilním letectví a obecná právní úprava opatření obecné povahy podle § 171 a násl. správního řádu umožňuje, aby stávající opatření obecné povahy bylo nahrazeno novým opatřením obecné povahy. Je běžnou správní praxí, že vyvstane-li potřeba změny, pak se změna či rušení opatření obecné povahy či jeho části provádí vydáním nového opatření obecné povahy, které zcela nebo částečně nahrazuje staré opatření obecné povahy, aniž by pro takový postup musela být explicitně stanovena kompetence. Opačný přístup by byl v rozporu s principem racionálního zákonodárce a dobré správy. Tvrzení žalovaného, že jde o mezeru v zákoně, představuje přepjatý formalismus, uměle vytvářející neexistující aplikační problém. Žalobci dále odkázali na opatření proti nečinnosti ze dne 11. 2. 2022, ve kterém se žalovaný vyjádřil k možnosti změnit ochranné hlukové pásmo. Žalobci dále uvedli, že vzhledem k tomu, že hlukové pásmo je zřizováno formou opatření obecné povahy podle § 171 a násl. správního řádu, tak platí, že nové opatření obecné povahy o stejném předmětu nahrazuje dosavadní opatření obecné povahy ve smyslu principu lex posterior derogat legi priori. Opatření obecné povahy pozbývá svých účinků vydáním obsahově shodného opatření pozdějšího. Na podporu své argumentace žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2010, č. j. 1 Ao 3/2010-161, a ze dne 16. 2. 2021, č. j. 6 As 114/2020-63. 2. Zákon hovoří o tom, že Úřad opatřením obecné povahy stanovuje parametry ochranného hlukového pásma, z čehož dle žalobců vyplývá, že Úřad má jako jediný orgán státní správy pravomoc změnit parametry stávajícího ochranného hlukového pásma. Zákon tedy sice nestanoví výslovně pravomoc měnit již zřízené ochranné hlukové pásmo, avšak z pravomoci „zřizovat“ implicitně vyplývá pravomoc Úřadu měnit ochranné hlukové pásmo zřízením nového. Právní názor žalovaného patrně pramení z již legislativně překonaného pojetí ochranného hlukového pásma jako územního rozhodnutí vydaného ve prospěch provozovatele letiště. Žalobci zdůraznili, že opatření obecné povahy představuje soustavnou veřejnoprávní regulaci určitého aspektu veřejného zájmu v řešeném území, kterou je třeba průběžně aktualizovat, aby odpovídalo aktuálním potřebám. V tom se opatření obecné povahy podobá právnímu předpisu, kde pravomoc k vydání prováděcího předpisu implicitně zahrnuje rovněž pravomoc k jeho novelizaci či nahrazení jiným. Ve zřizovací pravomoci Úřadu je tedy implicitně obsažena i pravomoc měnit či rušit ochranná hluková pásma. Výklad žalovaného by vedl k absurdnímu závěru, že ochranné hlukové pásmo je jednou provždy nezměnitelné. Podle názoru žalobců se však nejedná o skutečnou mezeru v zákoně, kterou by bylo třeba překlenovat výkladem, ale pro racionální aplikaci postačí stávající právní úprava. 3. Žalobci dále poukázali, že v podmínkách samotného ochranného hlukového pásma je zakotven mechanismus revize. Podmínka č. 8 předmětného ochranného hlukového pásma, ve spojení s jeho odůvodněním, dle žalobců zakládá pravomoc Úřadu kontrolovat aktuálnost ochranného hlukového pásma z roku 1995 a následně jej měnit či rušit. 4. V druhém žalobním bodu žalobci namítali, že na základě právního názoru žalovaného, tak jak je prezentován v napadeném rozhodnutí, nemohlo být předmětné řízení zastaveno. Žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentuje, že Úřad nemá pravomoc měnit či rušit zřízené ochranné hlukové pásmo. Takový závěr je však z procesního hlediska poněkud předčasný, neboť řízení Úřadu dosud nedospělo ke konkrétnímu výsledku a bylo toliko vedeno. Žalovaný nemohl autoritativně zasahovat do běžícího řízení, dokud nebylo zakončeno konečným normativním správním aktem v podobě konkrétního opatřením obecné povahy, neboť teprve pak by bylo možné posuzovat, zda Úřad skutečně překročil meze své pravomoci. Samotným vedením řízení Úřad žádné své rozhodovací pravomoci překračovat nemohl. 5. Ve třetím žalobním bodu žalobci namítali, že žalovaný postupoval v rozporu s dosavadní správní praxí a v rozporu s legitimním očekáváním žalobců založeným předchozími úkony správních orgánů. Dne 1. 6. 2020 vydal žalovaný opatření proti nečinnosti Úřadu, kde uznal jeho pravomoc rozhodovat o ochranném hlukovém pásmu. Dne 23. 10. 2020 zveřejnil Úřad návrh opatření obecné povahy, kterým mělo být ochranné hlukové pásmo zrušeno. Dne 26. 11. 2020 byl postup žalovaného nepřímo aprobován usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 15 A 89/2020-36. Dne 14. 4. 2021 a 19. 5. 2021 žalovaný opakovaně potvrdil úkony Úřadu ve věci ochranného hlukového pásma. Uvedená posloupnost úkonů správních orgánů založila dle žalobců správní praxi a legitimní očekávání žalobců v tom směru, jakým způsobem bude v řízení postupováno, včetně řešení otázky pravomoci Úřadu rozhodovat o ochranném hlukovém pásmu. Nadto výše jmenované úkony Úřadu založily legitimní očekávání žalobců i ve věcné rovině. Rovněž z pohledu Městského soudu v Praze vedla posloupnost úkonů správních orgánů k závěru, že se nelze divit postupu žalobců, neboť zde potenciálně došlo k zásahu do jejich právní sféry. Na podporu své argumentace žalobci dále odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2011, č. j. 2 Ao 6/2010-93. 6. Podle názoru žalobců byla ingerencí žalovaného do běžícího řízení porušena základní ustanovení správního řádu, která ukládají správním orgánům povinnost šetřit a chránit dobrou víru a oprávněné zájmy dotčených osob (§ 2 odst. 3 správního řádu), dbát na soulad s veřejným zájmem a okolnosti konkrétního případu (§ 2 odst. 4 správního řádu), povinnost uvědomit dotčené osoby předem o úkonu a umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy (§ 4 odst. 3 a 4 správního řádu), povinnost postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady (§ 6 odst. 2 správního řádu), povinnost zajišťovat rovnost dotčených osob (§ 7 správního řádu), a povinnost dbát na vzájemný soulad všech postupů (§ 8 správního řádu). Z kontextu celé věci je pak zřejmé, že ingerence žalovaného do běžícího řízení mohla být motivována snahou za každou cenu zabránit zrušení ochranného hlukového pásma. Takový přístup nemůže požívat právní ochrany. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem žalobců, že v pravomoci Úřadu zřizovat ochranná pásma je implicitně obsažena pravomo