2 As 37/2006 — Nejvyšší správní soud

11 Af 14/2023- 80 - text pokračování 11 Af 14/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobce: Dřevo Trust – prodej, a. s. se sídlem Jaromírova 80/51, 128 00 Praha 2 zastoupený advokátem JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph. D., se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 8. 6. 2023, č. j. 19619/23/5200-11434-713082 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze dne 14. 8. 2023, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „žalovaný“) ze dne 8. 6. 2023, č. j. 19619/23/5200-11434-713082 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 16. 7. 2021: - č. j. 6052231/21/2002-52523-111862, dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2017, - č. j. 6066633/21/2002-52523-111862, dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2018, - č. j. 6076878/21/2002-52523-111862, dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2019. 2. Doměřovací řízení na dani z příjmů právnických osob (dále jen „DPPO“) za předmětná zdaňovací období navazuje na výsledky proběhnuvší daňové kontroly na DPPO za zdaňovací období let 2014, 2015 a 2016, na jejímž základě správce daně uzavřel, že žalobce neprokázal faktickou existenci dluhopisů ke dni 31. 12. 2012, ani ekonomické opodstatnění emise, a proto úroky z emitovaných dluhopisů nesloužily k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „ZDP“). Žalobní body 3. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost z důvodu vnitřních rozporů, jimiž je zatíženo. Žalovaný neodůvodnil své právní závěry, neboť není zřejmé, proč dospěl k závěru, že prokazatelně vynaložené výdaje nejsou daňově uznatelné. Žalovaný vedle sebe klade celou řadu uměle vyvolaných a vzájemně nekompatibilních pochybností, neboť jednak zpochybnil fyzickou existenci dluhopisů, a současně tvrdí, že dluhopisy – pakliže vůbec existovaly – patrně neměly formální náležitosti, a že byly také porušeny emisní podmínky. Přestože žalovaný připouští, že žalobce přijal v souvislosti s emisí částku 100 milionů Kč, současně taktéž tvrdí, že k faktickému poskytnutí finančních prostředků nedošlo. Takový rozpor svědčí o urputné a zcela účelové snaze žalovaného uměle vytvořit důvod, pro který je možné daňovou uznatelnost výdaje odepřít. Žalovaný také nárazově a bez systematiky vtahuje do napadeného rozhodnutí závěry vyslovené ve Zprávě o daňové kontrole č. j. 25763/19/2809-60563-609563 (dále pouze „zpráva o daňové kontrole“) za zdaňovací období 2014 až 2016, i v předchozím rozhodnutí, aniž by bylo z napadeného rozhodnutí patrné, kdy přebírá své původní závěry, a kdy je koriguje. 4. Dle žalobce jsou pochybnosti o faktické existenci dluhopisů ke dni 28. 12. 2012 zcela nepodložené. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na zprávu o daňové kontrole, aniž sám zaujal stanovisko ke zjištění správce daně, dle něhož nebylo technicky možné, aby JUDr. H., předseda představenstva žalobce, opatřil takové množství dluhopisů svým podpisem. Žalobce přitom předložil důkaz v podobě notářského zápisu, v němž předseda jeho představenstva demonstroval, že byl schopen odpovídající počet dluhopisů podepsat. Tento důkaz se odehrál dne 31. 7. 2018. Žalovaný tento důkaz nezohlednil a jen setrval na svých pochybnostech. 5. Existence dluhopisů byla prokázána i výpověďmi svědků (manželů Š.), a pokud žalobce později dluhopisy nahradil hromadnými listinami a provedl likvidaci původních dluhopisů, nelze po něm žádat jejich předložení. Žalobce také předložil smlouvu uzavřenou se společností PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o., o poradenství při emisi dluhopisů, jmenování znalce soudem na stanovení úroků a znalecký posudek, rozhodnutí orgánů žalobce o emisi dluhopisů a navrhl svědeckou výpověď Mgr. P. Tento svědek by prokázal, že v prosinci 2015 viděl JUDr. H., jak podepisuje rubopisy dluhopisů společnosti Josef Škrkoň - Techplast, a. s. (dále též „Josef Škrkoň – Techplast“ či „Techplast“), na pana Š., tedy oněch „recipročních“ dluhopisů. Už samotné prokázání existence dluhopisů společnosti Techplast v držení JUDr. H. v prosinci 2015, opatřených jejich rubopisy, na pana Š. by fakticky prokázalo, že v té době existovaly i „reciproční“ dluhopisy emitované žalobcem. Žalovaný tedy dle žalobce neprokázal skutečnosti zpochybňující formální správnost emitovaných dluhopisů a jeho závěry jsou formalistické. 6. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že jím emitované dluhopisy neměly veškeré náležitosti stanovené právními předpisy. Žalovaný žalobci vytkl, že došlo ke změně místa úpisu dluhopisů a že dluhopisy podepsal pouze jeden z členů představenstva. 7. Žalobce jako emitent dluhopisů určil podle zákona v emisních podmínkách místo upisování a předání dluhopisů, po dohodě obou stran se však předmětné úkony odehrály na jiném místě. Zákon o dluhopisech to výslovně nezakazuje a ani z povahy ustanovení zákona nijak nevyplývá, že se by se od emisních podmínek nebylo možno po dohodě odchýlit, když se jednalo o tzv. neveřejnou emisi dluhopisů, jednalo se o vztah pouze dvou stran a dalších osob se taková dohoda nemohla nijak dotknout. V daném případě se jedná o soukromoprávní vztah, proto se uplatní zásada, dle níž jednání nezapovězené je jednáním povoleným. 8. Žalobce dále namítá, že porušením aplikovatelných předpisů není ani skutečnost, že dluhopisy byly podepsány jen jedním z členů představenstva žalobce. Žalovaný považuje podpis dluhopisu za případ převzetí úvěru, kdy mají jednat dva členové představenstva společně. Dluhopisy jako dlužné cenné papíry zcela jistě nemohou být z právního hlediska ztotožňovány s úvěrovými smlouvami, a proto nelze oprávněně a odůvodněně požadovat podpisy dvou členů statutárního orgánu na každém z vydaných dluhopisů. 9. V případě poskytování či převzetí úvěrů a půjček se jedná pouze o smlouvy uzavírané podle předchozí právní úpravy, konkrétně podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, respektive podle ustanovení § 659 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Opačný, tedy extenzivní výklad by byl jednak proti smyslu zákonné úpravy, jednak by narušoval právní jistotu obchodních partnerů žalobce i žalobce samotného. 10. Dále žalobce poukázal na ustanovení § 574 zákona č. 89/2012 Sb., nového občanského zákoníku (dále též „NOZ“), ve znění pozdějších předpisů, které uvádí, že „Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.“ Jinými slovy – v pochybnostech ve prospěch platnosti. Jistě může být namítnuto, že NOZ je účinný až od 1. 1. 2014, na což je ovšem pádný argument, že NOZ byl přijat již od 22. 3. 2012, tedy ještě před emisí předmětných dluhopisů. 11. V neposlední řadě žalobce odkázal na dle jeho názoru podobnou problematiku, kterou řešilo i trestní kolegium Nejvyššího soudu ČR ve stanovisku sp. zn. Tpjn 301/2003 ze dne 27. 11. 2003 (viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 1-2/2004, s. 27), a dospělo přitom k závěru, že „Úvěrovou smlouvou ve smyslu § 250b tr. zák. se rozumí smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Naproti tomu pod tento pojem nelze podřadit takové typy smluv, které spočívají nikoliv v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingovou smlouvu).“ 12. Žalobce namítá, že platby za úhrady dluhopisů byly provedeny na základě existujících právních důvodů, přičemž výsledkem operace bylo zaplacení kupní ceny za dluhopisy, i vyplacení dividendy akcionářům a navýšení prostředků na účtu žalobce o 20 milionů Kč. Skutečnost, že veškeré platby byly provedeny na úhradu existujících závazků, nemůže vést k závěru, že žalobce neinkasoval za tyto dluhopisy finanční prostředky. 13. Žalobce uvedl, že před započetím převodů financí souvisejících s dluhopisy byl stav na jeho účtu záporný, konkrétně mínus 6 901 897,51 Kč (stav k 17. 12. 2012), zatímco po ukončení převodu financí ohledně dluhopisů byl stav na účtu žalobce kladný, konkrétně 13 120 419,49 Kč (stav k 20. 12. 2012). Má tak za to, že rozdíl ve výši 20 022 317 Kč ve prospěch účtu žalobce téměř přesně odpovídá tomu, že došlo 100 milionů Kč za dluhopisy a odešlo 80 milionů Kč na dividendy (rozdíl ve vý