1 As 42/2005 — Nejvyšší správní soud

19 A 23/2023- 36 - text 11 19 A 23/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobkyně: D. Ch., narozená dne X státní příslušnost Ruská federace bytem X zastoupená Mgr. Václavem Klepšem advokátem se sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha 2 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 6. 2023, č. j. MV-81918-4/SO-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyni se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Václava Klepše, z účtu Městského soudu v Praze. IV. Žalobkyni se ukládá, aby ve lhůtě do jednoho týdne od doručení tohoto rozsudku sdělila soudu číslo bankovního účtu pro vrácení soudního poplatku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalované ze dne 28. 6. 2023, č. j. MV-81918-4/SO-2023. Napadeným rozhodnutím žalovaná rozhodla o odvolání žalobkyně tak, že potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 16. 3. 2023, č. j. OAM-34549-10/DP-2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podle § 46 odst. 5 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť se po vyhodnocení předložených dokladů nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. II. Žalobní body 2. Žalobkyně namítala, že žalovaná v napadeném rozhodnutí nedostatečně posoudila soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy. 3. Dle § 42d odst. 2 písm. a) ve spojení s § 31 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců na území je cizinec k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia povinen předložit doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území. V řízení předcházejícím vydání prvostupňového rozhodnutí byl nejprve předložen jeden doklad o zajištění ubytování a na základě výzvy k odstranění vad pak podnájemní smlouva č. 2022 - 001 ze dne 23. 9. 2022 uzavřená mezi PhDr. J. M., žalobkyní a další podnájemnicí. Podnájemní smlouva je běžně používaným institutem soukromého práva, na jehož základě vzniká podnájemci užívací právo k věci, aniž by k platnosti tohoto závazkového vztahu bylo požadováno jakékoliv doložení užívacího práva nájemce. Podnájemní smlouva je tak zcela jistě sama o sobě a bez dalšího dokladem o oprávněnosti užívání bytu, tedy dokladem o zajištění ubytování. Podnájemce navíc často ani nájemní smlouvou mezi vlastníkem bytu a nájemcem (či jiným dokladem tohoto vztahu) vůbec nedisponuje a nezřídka pro něj bývá obtížné tento dokument od nájemce získat. Předmětné ustanovení však vyžaduje toliko doklad o oprávněnosti užívání bytu, který žadatelkou předložen byl. Pokud pak správní orgán vyžadoval jakékoliv dodatečné dokumenty, jednal nad rámec zákona. Z ustanovení § 31 odst. 5 citovaného zákona je přitom zjevné, že zákonodárce považoval za nutné pojem doklad o zajištění ubytování upřesnit, nicméně ani přesto neuvedl, že je u podnájemní smlouvy takovým dokladem myslet i smlouvu nájemní či jiné potvrzení. Správní orgán si tedy uvedená ustanovení vyložil nepřiměřeně extenzivně a požadoval po žalobkyni to, co nebyla podle zákona povinna předložit. Navíc zde nebyl ani relevantní důvod pochybovat o platnosti podnájemní smlouvy, když byla uzavřena s členem bytového družstva vlastnící podnajímanou bytovou jednotku, kde je dle veřejně dostupných stanov s členstvím spojeno právo nájmu takové jednotky. Údaj o členství pana M. v bytovém družstvu BD P. T. je pak veřejně dostupný na webu družstva. 4. Správní orgán tak v řízení předcházejícímu vydání prvostupňového rozhodnutí pochybil, když žalobkyni podruhé vyzýval k doložení dokladů, které však po ní vůbec neměl vyžadovat, neboť doklady doložené na základě jeho první výzvy již byly dostatečné, a žádost žalobkyně o vydání dlouhodobého pobytu měl namísto toho schválit. Žalovaná pak pochybila, když s ohledem na tyto skutečnosti prvostupňové rozhodnutí správního orgánu nezrušila, ale namísto toho jej potvrdila, a zkrátila tak žalobkyni na jejích právech. 5. Stejně tak požadavek stran dokladu o zajištění prostředků obsažený ve výzvě správního orgánu ze dne 5. 1. 2023 nebyl oprávněný, neboť doklad potvrzující výši zůstatku na bankovním účtu doložený žalobkyní na základě první výzvy správního orgánu byl dle tehdy platné legislativy dostačující. 6. Obdobně pak správní orgány postupovaly v rozporu se zákonem ohledně posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Správní orgán se vůbec nezabýval závažností jednání, které mělo vést k zamítnutí žádosti, ohledně ekonomických poměrů se pouze omezil na konstatování, že na území ČR žalobkyně nevlastní žádnou nemovitost, a společenské a kulturní vazby navázané na území taktéž nezhodnotil. Možný zásah do soukromého života pak zhodnotil jedinou větou, která je však naprosto nepodloženým konstatováním: „Jak již bylo uvedeno, účastnice řízení na území pobývá od 23. 9. 2021, a je tak zřejmé, že si za tu dobu mohla vytvořit jisté vazby na území České republiky, nicméně nelze říci, že by se jednalo o silné soukromé vazby.“ Správní orgán přitom neuvedl, z jakých hledisek při takovém zhodnocení vychází. Stejně tak ani nevyvinul žádnou snahu, aby si obstaral relevantní informace o rodinném a soukromém životě, když informace o rodinných vazbách si vyložil pouze nahlédnutím do cizineckého informačního systému a formuláře žádosti. Citované ustanovení přitom pro řádné posouzení přiměřenosti dopadů předpokládá potřebu získání relevantních informací od účastníka řízení, když mu stanovuje povinnost k jejich poskytnutí. Správní orgán byl však v tomto ohledu pasivní, a přestože k tomu má dostatek prostředků, nesplnil svoji zákonnou povinnost, aby řádně (nikoliv pouze formálně) posoudil přiměřenost dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Dále se pak správní orgán ani nezabýval aktuální politickou situací v Ruské federaci, která by vzhledem k proklamovaným postojům měla také zásadní dopad do soukromého života v souvislosti s vycestováním jakožto důsledkem zamítavého rozhodnutí, a nezhodnotil ani dopad skutečnosti, že v současné době je pro občanku Ruské federace nemožné žádat z území domovského státu o jakékoliv pobytové oprávnění v ČR. III. Vyjádření žalované 7. Žalovaná ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění napadených rozhodnutí, kde se podrobně vyjádřila k celé věci a přezkoumatelným způsobem uvedla důvody, pro které bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 8. Žalovaná shrnula, že byl naplněn důvod pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia dle § 46 odst. 5 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť se po vyhodnocení předložených dokladů správnímu orgánu I. stupně nepodařilo ověřit, že má žalobkyně na území zajištěno ubytování splňující zákonné podmínky, přestože byla správním orgánem I. stupně řádně vyzvána k doložení adekvátního dokladu o zajištění ubytování, byla jí poskytnuta dostatečná lhůta k jeho doložení a byla poučena o následcích případného neodstranění vytýkané vady. 9. Žalovaná se s žalobní argumentací neztotožnila. Podnájemní smlouvu nelze bez dalšího považovat za řádný doklad o zajištění ubytování, neboť touto není bez dalšího prokázáno, že osoba, se kterou žalobkyně podnájemní smlouvu uzavřela, má užívací právo k nemovitosti, kde bude žalobkyni poskytnuto ubytování, resp. že je skutečně oprávněna ubytování v této nemovitosti žalobkyni poskytnout. O této skutečnosti byla žalobkyně ostatně dostatečně poučena ve výzvě správního orgánu I. stupně, kde bylo explicitně uvedeno, že pokud je doklad o zajištění ubytování doložen ve formě podnájemní smlouvy, je nezbytné k této doložit i smlouvu nájemní, aby bylo prokázáno, že osoba, která danou nemovitost dala do podnájmu, byla oprávněna podnájemní smlouvu uzavřít. Žalovaná uvedla, že totožné informace, týkající se náležitostí dokladu o zajištění ubytování, jsou rovněž veřejně dostupné na internetových stránkách Ministerstva vnitra na adrese https://www.mvcr.cz/clanek/doklad-o-ubytovani.aspx. Dle názoru žalované nebylo rozhodně povinností správních orgánů zjišťovat, zda je nájemce v doložené podnájemní smlouvě členem BD P. T., jak argumentuje žalobkyně. Řízení zahajovaná na návrh nejsou plně ovládána zásadou vyšetřovací a účastníci řízení musí být aktivní v předkládání a navrhování podkladů, které mohou odůvodnit vyhovění žádosti. Žalovaná v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 3 Azs 133/2017-27 ze dne 20. 6. 2018, v němž soud uvádí následující: „Nutno také dodat, že správnímu orgánu musí být při zjišťování stavu věci nezbytného pro rozhodnutí nápomocni r