2 As 232/2017 — Nejvyšší správní soud

3 A 143/2021- 42 - text 10 3A 143/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobce: Q. K. D., narozený dne X bytem X zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2021, č. j. MV-144973-/VS-2021, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 10. 2021, č. j. MV-144973-/VS-2021 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobce se u Městského soudu v Praze (dále též „soud“ či zdejší soud“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odbor legislativní a právní a krajský živnostenský úřad (dále jen „krajský úřad“ či „správní orgán prvního stupně“), č. j. KK/2576/LP/20-18 ze dne 23. 6. 2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto tak, že žalobce nenabyl státní občanství České republiky prohlášením, které učinil dne 12. 8. 2020. Podle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí byl důvodem pro tento výrok závěr krajského úřadu, že žalobce neprokázal splnění podmínky uvedené v § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2013 Sb., zákon o státním občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“), podle níž prohlášením může nabýt státní občanství České republiky fyzická osoba nejpozději do 3 let od dosažení věku 18 let, pokud nejpozději od věku 10 let se až k datu prohlášení nejméně dvě třetiny této doby oprávněně zdržuje na území České republiky. 2. V prvním žalobním bodu žalobce namítá procesní pochybení spočívající v tom, že ačkoli dal žalovaný za pravdu hned několika odvolacím námitkám a shledal prvostupňové rozhodnutí v některých místech nepřezkoumatelným, přesto toto rozhodnutí nezrušil a nevrátil věc krajskému úřadu k novému projednání. Namísto toho se žalovaný pokusil sám vypořádat odvolací námitky, se kterými se krajský úřad nevypořádal vůbec či způsobem, který nebyl přezkoumatelný. Tímto postupem byl žalobce fakticky ochuzen o jeden stupeň správního řízení, neboť proti závěrům žalovaného nemůže uplatnit námitky v rámci odvolání, avšak je nucen rovnou pokračovat v soudním přezkumu rozhodnutí žalovaného. 3. Konkrétně žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí přisvědčil odvolací námitce, že krajský úřad uvedl chybnou celkovou délku oprávněného pobytu žalobce na území ČR v počtu 7.645 dnů, a to navíc aniž by popsal, z jakých výpočtů vycházel. Krajský úřad také uvedl, že žalobce doložil faktický pobyt pouze v délce 3.417 dnů, aniž by svůj závěr jakkoli odůvodnil či předestřel, z jakých podkladů vycházel. Další nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, kterou žalovaný uznal, spočívala v tom, že se krajský úřad nijak nezabýval právní argumentací žalobce týkající se výkladu ust. § 35 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství, resp. žalovaný uvedl, že se jí měl správní orgán prvního stupně zabývat podrobněji, krajský úřad se jí však podle mínění žalobce nezabýval vůbec. Žalovaný rovněž souhlasil s žalobcem v tom, že krajský úřad nesprávně neprovedl výslech paní Dubské jako svědkyně a žalobce, nezdůvodnil, proč tyto výslechy nebyly provedeny, a rovněž že se nevypořádal s důkazními návrhy žalobce. Důvodem, proč žalovaný prvostupňové rozhodnutí nezrušil, ale naopak potvrdil, byl jeho právní názor, že v důsledku plynutí času (dovršení 21 let věku před vydáním prvostupňového rozhodnutí) žalobce stejně již nemohl státní občanství nabýt, s čímž však žalobce nesouhlasí, jak bude rozvedeno níže. 4. Ve druhém žalobním bodu žalobce rozporuje právní názor žalovaného, že po dosažení 21. roku věku není možné nabýt občanství prohlášením, a to i v případě, že bylo prohlášení učiněno před dosažením tohoto věku. Žalobce učinil prohlášení dne 12. 8. 2020, tedy téměř měsíc před svými 21. narozeninami. Žalobce poukazuje na to, že podle ust. § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu a pokud není možné rozhodnutí vydat bezodkladně, je povinen tak učinit do 30 dnů. Žalobce tvrdí, že krajský úřad jako správní orgán prvního stupně v řízení neprovedl většinu navrhovaných důkazů, vycházel primárně z listin doložených již při učinění prohlášení, a přesto řízení trvalo 10 měsíců a 11 dnů. Podle žalobce byl tedy krajský úřad nečinný a totéž uvádí i ve vztahu k žalovanému, který vedl odvolací řízení 3 měsíce a 2 týdny. K plynutí času, v jehož důsledku žalobce dovršil 21 let, tak došlo výhradně v důsledku nečinnosti správních orgánů a tato okolnost by neměla být přičítána k tíži žalobce. 5. Žalobce odkazuje na případ jiné klientky svého právního zástupce, která rovněž učinila prohlášení o nabytí českého státního občanství necelý měsíc před dovršením věku 21 let. Jakkoli jí nebylo původně umožněno nabýt české státní občanství prohlášením, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (Úřadu Městské části Praha 3) bylo zrušeno nadřízeným správním orgánem (Magistrát hlavního města Prahy) mj. s tím, že dosažení 21 let v průběhu řízení nemůže být překážkou k nabytí českého státního občanství, pokud samotné prohlášení bylo učiněno před dovršením 21 let. Odvolací orgán zde citoval rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 A 124/2015 – 29 ze dne 24. 1. 2019. Odkazované rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy žalobce připojil v anonymizované podobě k žalobě. 6. Ve třetím žalobním bodu žalobce rozporuje výklad ust. § 35 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství, který uplatnil žalovaný. Podle názoru žalobce je nutné zde uvedenou podmínku nabytí státního občanství prohlášením vykládat tak, že prohlašovatel musí prokázat faktický pobyt po dobu dvou třetin doby nejpozději od 10 let, nikoliv po dobu celkového pobytu na území, např. od narození či útlého věku. V opačném případě se jedná o výklad diskriminační pro žadatele, kteří na území pobývají dříve než až od svých 10 let. Žalobce předkládá příklad, podle něhož prohlašovatel nacházející se na území ČR od svých 4 let (stejně jako žalobce) musí prokazovat delší dobu pobytu v ČR než jiný hypotetický prohlašovatel, který se na území ČR nachází až od svých 10 let. První z prohlašovatelů přitom může na území ČR od svých 10 let fakticky strávit shodnou dobu jako prohlašovatel, který přicestoval až v 10 letech, avšak z důvodu většího počtu měsíců strávených v dětství mimo ČR to v jeho případě nemusí být dostatečné. Ačkoli tedy prohlašovatel, který je na území ČR již od 4 let, bude zpravidla více integrovaný a jeho vazby na ČR budou silnější, bude zvýhodněn prohlašovatel druhý, což se žalobci jeví jako nespravedlivé a v rozporu se smyslem a účelem institutu prohlášení státního občanství ČR. 7. Žalobce má za to, že při jím zastávaném právním výkladu ust. § 35 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství je podmínka vyplývající z předmětného ustanovení v jeho případě splněna. Období od 2. 9. 2009, kdy měl žalobce 10. narozeniny, do 12. 8. 2020, kdy učinil prohlášení o nabytí českého státního občanství, představuje v souhrnu 3.997 dnů. Dvě třetiny této doby pak představují 2.665 dnů. V případě příznivějšího výkladu vyplývajícího z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) č. j. 7 As 266/2018 – 31 ze dne 2. 5. 2019, podle něhož je podmínka zdržování se na území ČR nejpozději od věku 10 let splněna kdykoli v době do dosažení 11 let, by pak žalobce musel prokazovat dvě třetiny z období od 1. 9. 2010 (tedy den před 11. narozeninami) do 12. 8. 2020, tedy z doby 3.633 dnů, což činí 2.422 dnů. Obě dvě tyto doby žalobce splňuje, jak prokázal předloženými vysvědčeními, potvrzením o studiu na vysoké škole a dalšími listinnými důkazy. 8. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce setrvává na svých zbývajících odvolacích námitkách a brojí proti způsobu, jakým je žalovaný vypořádal. 9. Žalobce především namítal nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí z důvodu nevypořádání se s vyjádřením žalobce k podkladům. Vzhledem k tomu, že se žalovaný ve svém rozhodnutí touto námitkou vůbec nezabýval, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i napadené rozhodnutí. 10. Žalobce dále namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav, a to ze dvou důvodů: 11. Žalobce opakovaně navrhoval výslech paní Věry Dubské (u které měl trávit letní prázdniny v letech 2009 až 2012) a sebe. Krajský úřad paní Dubskou i žalobce předvolal, ale následně výslechy odložil s odkazem na protipandemická opatření, tyto důkazy však nakonec nikdy neprovedl. Nebyly provedeny ani žalobcem navrhované výslechy jeho rodičů a sestry. Správní orgán prvního stupně nevysvětlil, z jakého důvodu n