1 As 141/2011 — Nejvyšší správní soud

5 A 72/2021- 72 - text 11 5 A 72/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobce: Ing. Mgr. J. K. bytem X proti žalovanému: Úřad vlády České republiky sídlem nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí náměstkyně žalovaného ze dne 21. 6. 2021, č. j. 19375/2021-UVCR-9, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce dne 8. 5. 2021 požádal premiéra České republiky o poskytnutí následujících informací: a. „Kdy začnete realizovat státnická opatření k tomu, aby se zastavil růst státního dluhu?“ b. „Co konkrétně děláte již nyní pro to, aby začal státní dluh klesat?“ c. „Kdy bude státní dluh splacen?“ 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 6. 2021, č. j. UZOIS/031325-2/2020, poskytnutí požadovaných informací podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále „informační zákon“), odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí v otázce působnosti uvedl, že je povinen poskytovat informace o věcech, které měla k dispozici vláda nebo její poradní nebo pracovní orgány. Povinnost poskytovat informace se však netýká dotazů na názor, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Žalobce se svou žádostí ve všech třech bodech domáhá vyslovení stanoviska na předestřenou problematiku a vytvoření tak zcela nové informace. Požadované informace tak nepředstavují stanovisko nebo informace, které by byly v minulosti žalovaným formálně zaujaty či zachyceny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 107/2011-70) ani věc, kterou by bylo možné zodpovědět výtahem či shrnutím z existujících dokumentů, ani se nejedná o informace, kterými by byl Úřad vlády ze zákona povinen disponovat s ohledem na skutečnost, že problematika státního dluhu spadá v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále „kompetenční zákon“), do působnosti Ministerstva financí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, čj. 1 As 141/2011-67, č. 2635/2012 Sb. NSS). 3. O podaném rozkladu rozhodla náměstkyně pro řízení Sekce kabinetu předsedy vlády, pověřená řízením Úřadu vlády České republiky (dále „náměstkyně žalovaného“) napadeným rozhodnutím tak, že jej zamítla. V odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnula dosavadní průběh správního řízení, prvoinstanční rozhodnutí přezkoumala z hlediska zákonnosti a věcné správnosti a vyjádřila se k jednotlivým námitkám žalobce. K námitce, že žádost měl vyřizovat předseda vlády, uvedla, že kompetence žalovaného k vyřízení stížnosti vyplývá z § 28 odst. 2 kompetenčního zákona, neboť premiér je členem vlády, který zároveň není pověřen řízením ministerstva nebo jiného úřadu. K námitce týkající se merita věci (tedy odmítnutí žádosti) poukázala na § 3 odst. 3 informačního zákona a uvedla, že „mysl premiéra“ nelze považovat za nosič informací, neboť jakoukoliv myšlenku lze považovat za informaci ve smyslu citovaného ustanovení teprve v okamžiku, kdy je vyjádřena a zachycena způsobem, který umožňuje jiným osobám objektivně se seznámit s jejím obsahem. Žalovaný pak žalobcem požadovanou informací v podobě odpovědí předsedy vlády na žadatelem vznesené dotazy týkající se státního dluhu nedisponuje a disponovat ani nemusí. Závěrem se vyjádřila i k námitce o odpovědnosti předsedy vlády za výši státního dluhu, kdy tuto představu s odkazem na čl. 51 a 42 Ústavy odmítla. Zdůraznila, že předseda vlády nese toliko politickou odpovědnost, neboť stojí v čele vlády, která připravuje a předkládá návrh zákona o státním rozpočtu Poslanecké sněmovně podle § 42 odst. 1 Ústavy. Poukázala na účel informačního zákona, kterým není vytvoření diskusního fóra na libovolné téma, ale úprava pravidel pro poskytování informací a podmínek uplatnění práva na svobodný přístup k informacím garantovaného článkem 17 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Názory žadatele na smysluplnost či správnost platné právní úpravy jistě mohou být legitimní, nicméně při přezkoumávání napadeného rozhodnutí jsou zcela irelevantní. Náměstkyně žalovaného odmítla, že by byla oprávněna přezkoumat soulad § 2 odst. 4 informačního zákona s Ústavou, resp. čl. 17 odst. 4 Listiny, neboť přezkum ústavnosti zákonů přísluší toliko Ústavnímu soudu. Argumentaci, že výluku z informační povinnosti vyplývající z § 2 odst. 4 „lze překonat“ s ohledem na čl. 17 odst. 4 Listiny považuje za nepodloženou. Toto ustanovení totiž upravuje právo na svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace, a do těchto práv Úřad vlády napadeným rozhodnutím nijak nezasahuje. Povinnost orgánů veřejné moci poskytovat informace, resp. odpovídající právo na přístup k informacím upravuje čl. 17 odst. 5, podle něhož má podmínky pro uplatnění tohoto práva stanovit zákon, kterým je právě informační zákon. II. Obsah žaloby 4. V úvodu žaloby žalobce zdůvodňuje, proč se se svou žádostí obrátil právě na předsedu vlády. V této souvislosti pak namítá, že měl-li žalovaný za to, že není k vyřízení žádosti příslušný, resp. požadovanými informaci nemůže z povahy věci disponovat, měl „vytočit“ Kabinet ministryně financí a dané informace tam opatřit. 5. Žalobce dále namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť se žalovaný nevypořádal s tím, že není důvod pro omezení práva na informace ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny. 6. V dalších žalobních námitkách žalobce uvádí, že ústavně-konformním výkladem zákona dle čl. 17 odst. 4 Listiny, za použití principu způsobilosti neboli vhodnosti, principu potřebnosti a principu přiměřenosti, lze dotčené ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona překonat, protože není důvod pro aplikaci citovaného omezujícího zákonného ustanovení, resp. ústavní výluky, protože nezodpovězení vznesené žádosti o informace není nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny, nýbrž právě naopak. Názor je jen druhem informace. Povinný subjekt, resp. pan premiér, má, resp. má mít či musí mít, z titulu své manažerské funkce vrcholového politika jasno, jak odpovědět na předloženou žádost, a nemusí tedy vytvářet žádnou novou informaci podle § 2 odst. 4 informačního zákona. Požadovaná informace je z povahy věci (řádné řízení Vlády ČR při výkonu pravomoci podle čl. 77 Ústavy ČR) informací, kterou musí manažer povinného subjektu při výkonu své funkce disponovat. Nosičem informace je „mysl“ premiéra. Žalobce nepožaduje právní analýzu, hodnocení či zpracování smluv a podání. Ust. § 2 odst. 4 informačního zákona žalobce pokládal za protiústavní, protože brání smysluplné spolupráci právního státu se svým, v tomto případě navíc vzdělaným, občanem. Povinnost požadované informace poskytnout vyplývá z argumentace obsažené v nálezu Ústavního soudu č. 123/2010 Sb. i ze samotného konceptu právního státu, jak jej vyložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 298/12. Důvodem požadovaných informací je zájem na řádném fungování státu a zabránění každoročnímu stamiliardovému zadlužení, které postihne další generace. To vše z důvodu, že žalovaný jako celek zatím neplní profylaktickou preventivní funkci, jakoby se ho to netýkalo. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný úvodem uvádí, že žalobce toliko rozšiřuje svou argumentaci uvedenou v podaném rozkladu, a proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 8. K námitce týkající se způsobu vyřízení žádosti [slovy žalobce: „Žalobce přece nebude Úřadu vlády ČR (dále též jen „ÚV ČR“) radit nebo ho instruovat, aby ÚV ČR vytočil Kabinet ministryně financí a dané informace tam opatřil.“], žalovaný uvádí, že žalobce se se svou žádostí obrátil na Úřad vlády ČR, resp. předsedu vlády ČR, a povinnost poskytnout požadované informace, pokud by existovaly, se tedy mohla vztahovat pouze na informace nacházející se v dispozici Úřadu vlády ČR jako povinného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 6 As 33/2011-83). 9. K tvrzení, že se žalovaný nevypořádal s námitkou žalobce, že není důvod pro omezení práva na informace ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny, žalovaný uvádí, že tato námitka byla v napadeném rozhodnutí vypořádána tak, že Úřadu vlády ČR jako povinnému subjektu nepřísluší přezkoumávat zákonnou úpravu práva na přístup k informacím, a že do žalobcova práva vyhledávat a šířit informace v souladu s čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod Úřad vlády ČR nijak nezasáhl. 10. K polemice žalobce ohled