2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

6 A 3/2022- 63 - text 19 6 A 3/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: JUDr. Josef Cupka, insolvenční správce, IČ: 148 97 857, se sídlem Trojanova 342/18, Praha 2, zastoupen Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem Lochotínská 1108/18, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 8. 11. 2021, č.j. MSP-67/2021-ODKA-ROZ/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 8. 11. 2021, č.j. MSP-67/2021-ODKA-ROZ/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2021, č.j. MSP-4/2020-OINS-SRIS/12 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 20.000 Kč za přestupek podle ustanovení § 36b odst. 1 písm. i) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon o insolvenčních správcích“), kterého se dopustil tím, že jako insolvenční správce v insolvenčním řízení vedeném s dlužníky V. F., nar. X, a R. F., nar. X, oba bytem X pod sp. zn. KSPL 52 INS 9891/2015 u Krajského soudu v Plzni, podal soudu návrh na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění pohledávek věřitelů č. 3 – R. M., nar. X, bytem X – Ing. V. H., nar. X, bytem X – X, nar. X, bytem náměstí X, a č. X – VZP ČR, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, IČO: 411 97 518, tvořeného pozemkem p. č. X a pozemkem p. č. X, jehož součástí je stavba X, a pozemek p. č. X, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. X pro katastrální území X, až dne 28. 6. 2019, ačkoliv žaloba, kterou dlužník napadl platnost kupní smlouvy ze dne 12. 10. 2016, jíž byl zpeněžen pozemek p. č. X a pozemek p. č. X, jehož součástí je stavba X, a pozemek p. č. X, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. X pro katastrální území R. u K., byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2018, č.j. 152 ICm 4104/2016-118, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2018, č.j. 152 ICm 4104/2016, 101 VPSH 385/2018-187, již dne 31. 12. 2018, tedy v přiměřené době po pravomocném zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 12. 10. 2016 nepodal soudu návrh na vydání výtěžku zpeněžení pozemku p. č. X a pozemku p. č. X, jehož součástí je stavba X, a pozemku p. č. X, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. X pro katastrální území X, zajištěným věřitelům, ačkoliv tomu nic nebránilo, v důsledku čehož dlužník obdržel hyperochu vzniklou zpeněžením zajištěného majetku až dne 4. 10. 2019, a tedy závažným způsobem porušil povinnost postupovat tak, aby bylo dosaženo rychlého uspokojení věřitelů a aby žádný z účastníků insolvenčního řízení nebyl nespravedlivě poškozen, stanovenou v ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2019, a povinnost potupovat svědomitě a s odbornou péčí stanovenou v ustanovení § 36 odst. 1 téhož zákona. [2] Žalobce v prvním žalobním bodu namítal, že se správní orgány dopustily podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jež mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, když z úřední povinnosti nepřihlédly k zániku odpovědnosti za přestupek podle ustanovení § 29 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 250/2016 Sb.“). Dle žalobce správní orgány nepřihlédly k tomu, že skutek, který je mu kladen za vinu, nebyl v době jeho spáchání (v říjnu 2016) přestupkem. [3] Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaný porušil ustanovení správního práva procesního, když vůči žalobci dne 14. 12. 2020 zahájil řízení z moci úřední podle ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb. pro podezření ze spáchání přestupku podle ustanovení § 36b odst. 1 písm. i) zákona o insolvenčních správcích, přestože měl postupovat podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., tj. věc usnesením odložit. [4] Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal, že správní orgány měly postupovat podle ustanovení § 86 odst. 1 písm. k) zákona č. 250/2016 Sb., tj. předmětné řízení usnesením zastavit, resp. ministr spravedlnosti měl postupovat podle ustanovení § 152 odst. 5 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tj. prvostupňové rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. [5] Ve čtvrtém žalobním bodu pak žalobce namítal, že správní orgány dospěly na základě zjištěného skutkového stavu k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť i přes jejich závěr, že skutek byl spáchán v říjnu 2016, postupovaly v rozporu s ustanovením § 29 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., tj. nepřihlédly k zániku odpovědnosti za stíhaný přestupek. [6] Žalobce k těmto žalobním bodům doplnil, že z úřední povinnosti nebylo přihlédnuto k promlčení řízení o údajném přestupku, k jehož spáchání mělo dle skutkových zjištění správních orgánů dojít již v říjnu 2016, tedy v době po uzavření kupní smlouvy, a to bez ohledu na existenci, průběh a výsledek dlužníkem podané žaloby na neplatnost kupní smlouvy. Uvedl, že je přesvědčen, že spatřoval-li žalovaný v jeho jednání, resp. nekonání závažné porušení povinnosti insolvenčního správce, měl jej posuzovat podle tehdy platné a účinné právní úpravy. Žalobce v této souvislosti uvedl, že přestupky podnikajících fyzických osob – insolvenčních správců byly do právního řádu implementovány teprve zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017. Teprve od tohoto data se tak insolvenční správce mohl dopustit přestupku podle ustanovení § 36b odst. 1 písm. k) zákona o insolvenčních správcích, ve znění do 31. 5. 2019, resp. podle ustanovení § 36b odst. 1 písm. i) téhož zákona, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na zásadu nullum crimen sine lege tak lze žalobcovo jednání sankcionovat teprve od 1. 7. 2017. Dále uvedl, že odpovědnost za přestupek zanikla ke dni 2. 7. 2020 (promlčecí doba činí 3 roky), tj. ještě před zahájením řízení o přestupku (ke dni 14. 12. 2020). [7] Dále v pátém žalobním bodu namítal, že žalovaný nepostupoval podle základních zásad činnosti správních orgánů, zejména podle ustanovení § 6 správního řádu (ve spojení s ustanovením § 80 odst. 2 téhož zákona), a vůči žalobci nezahájil řízení o přestupku do 30 dnů od okamžiku, kdy nabyl informaci o tvrzeném porušení povinností žalobce dle insolvenčního zákona. Uvedl, že žalovaný vykonával státní dohled nad postupem žalobce v rámci insolvenčního řízení sp.zn. KPSL 52 INS9891/2015 s tím, že přípisem ze dne 25. 6. 2019 byl upozorněn na svůj postup v rámci tohoto řízení. Dle žalobce je tak evidentní, že žalovaný disponoval informacemi, pro které nakonec zahájil řízení o přestupku, již nejpozději v červnu 2019. Žalobce dále uvedl, že z postupu žalovaného je zřejmé, že v době zjištění předmětných informací nebyl dán pro stíhání jednání (nečinnosti) žalobce veřejný zájem (pozn. žalobce byl toliko upozorněn na plnění povinností dle insolvenčního zákona). Dle žalobce tak u daného přestupku zcela absentuje naplnění jeho materiálního znaku, tj. společenské nebezpečnosti jednání, neboť jen stěží mohl žalovaný po 18 měsících dospět k oprávněnému závěru, že v prosinci 2020 lze zahájené přestupkového řízení pro totožný skutek považovat za přiměřené a souladné se zákonem. [8] V šestém žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaný v rámci zahájeného přestupkového řízení nevyrozuměl žalobce o změně právní kvalifikace skutku podle ustanovení § 78 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb., když řízení bylo zahájeno o přestupku podle ustanovení § 36b odst. 1 písm. i) zákona o insolvenčních správcích pro jednání žalobce v rozporu s ustanovením § 298 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 5 písm. a) a § 36 odst. 1 insolvenčního zákona, kdežto prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o tomto přestupku z důvodu porušení ustanovení § 5 písm. a) a § 36 odst. 1 insolvenčního zákona. Dle žalobce tak bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Doplnil, že právě porušení ustanovení § 298 odst. 2 insolvenčního zákona považoval s ohledem na způsob argumentace správního orgánu I. stupně za stěžejní v celé právní konstrukci, přičemž k tomu přirozeně přizpůsoboval v řízení i svou obranu a vznášené námitky. [9] V sedmém žalobním bodu namítal, že žalovaný nevydal prvostupňové rozhodnutí v zákonné lhůtě podle ustanovení § 94 zákona č. 250/2016 Sb., resp. že ministr spravedlnosti nevydal napadené rozhodnutí ve lhůtě podle ustanovení § 152 odst. 4 ve s