8 As 82/2020 — Nejvyšší správní soud

6 A 92/2021- 143 - text 27 6 A 92/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: Správa železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 – Nové Město, IČ: 709 94 234, proti žalovanému: Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře, se sídlem Myslíkova 171/31, Praha 1 – Nové Město, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 22. 7. 2021, č.j. UPDI-2513/21/KP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 22. 7. 2021, č.j. UDPI-2513/21/KP (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2021, č.j. UPDI-2107/21/UM (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle ustanovení § 51 odst. 4 písm. h) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“), kterého se dopustila tím, že jako provozovatelka regionální dráhy Děčín hl.n. – Oldřichov u Duchcova: a) v rozporu s ustanovením § 23b odst. 1 téhož zákona omezila provozování dráhy nikoliv na dobu nezbytně nutnou a v nezbytně nutném rozsahu, ani z důvodů uvedených v ustanovení § 23b odst. 1 a) až c) zákona o dráhách, a b) v rozporu s ustanovením § 23c odst. 3 téhož zákona omezila provozování dráhy nebo její části, aniž by k omezení došlo z důvodů provádění činností zahrnutých do schváleného plánu omezení provozování nebo činností uvedených v ustanovení § 23c odst. 3 písm. a) až c) zákona o dráhách. Tohoto protiprávního jednání se žalobkyně dopustila dle prvostupňového rozhodnutí nejpozději od 1. 5. 2020 (tj. ode dne, od kterého dopravce, společnost KPT rail s.r.o., požadoval přidělení kapacity uvedené dráhy, a nejméně do 15. 1. 2021 (kdy bylo potvrzeno, že dráha není provozuschopná). Za to jí byla podle ustanovení § 51 odst. 10 písm. e) zákona o dráhách uložena pokuta ve výši 50.000 Kč. [2] Žalobkyně v podané žalobě uplatnila celkem 13 žalobních bodů. Ad 1) namítala zmatečnost řízení spočívající v řešení stížnosti iniciované žalobkyní v rámci řízení. V uvedeném postupu žalobkyně spatřovala porušení ustanovení § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a ustanovení § 2 odst. 3, § 3 a § 4 odst. 1, 2, 4 téhož zákona. Uvedla, že podala proti zahájení řízení o přestupku ze dne 7. 4. 2021 stížnost podle ustanovení § 175 správního řádu, a to v rámci bodu 10) podání ze dne 20. 4. 2021, kterou se s odkazem na analogický institut trestního řízení domáhala zvážení důvodnosti postupu žalovaného, jelikož nebyly dány podmínky pro zahájení řízení o přestupku. Namítala, že správní orgán se stížností reálně vůbec nezabýval, či se jí zabýval způsobem, který je vnitřně rozporný. V rámci vyrozumění ze dne 10. 6. 2021 totiž správní orgán jednak uvedl, že dle jeho názoru o stížnost vůbec nejde, současně ale uvedl, že stížnost nelze podat, jelikož proti postupu správního orgánu (tj. proti zahájení řízení o přestupku) má být zákonným prostředkem ochrany práv žalobkyně pouze vyjádření. Dále uvedla, že v dopise ze dne 26. 7. 2021 žalovaný uvedl, že o stížnost nejde, přestože byla takto nadepsaná. Dle žalobkyně tak správní orgán stížnost neposoudil a nevypořádal. [3] Ad 2) namítala vady správního řízení předcházejícího vydání rozhodnutí spočívající v nerespektování ustanovení § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu. Uvedla, že reálným důvodem pro vedení řízení a rozhodnutí byl úsudek žalovaného o technickém stavu řešené dráhy, který žalovaný dovodil z jím realizovaných šetření. V této souvislosti označila opakovanou kontrolu provedenou v krátkém časovém období (dne 14. 1. 2020 a dne 14. 5. 2020) a s odlišnými závěry za „šikanózní“ jednání, rozporné s ustanovením § 6 odst. 2 správního řádu. Za nejpodstatnější však žalobkyně označila skutečnost, že zákon žalovanému neukládá, aby tento kontrolovat technický stav dráhy, neboť na tyto činnosti není kompetenčně ani odborně vybaven. Působnost v oblasti dozoru nad technickým stavem dráhy obecně vykonává drážní úřad. Kontrola tak byla dle žalobkyně vykonána mimo zákonný rámec, bez opory v právních předpisech. Nadto žalobkyně upozornila na to, že kontrola technického stavu dráhy byla nadbytečná, neboť opakovaně doložila, že na základě rozhodnutí drážního úřadu z roku 2010 byla na řešené dráze zastavena veřejná drážní doprava postupem dle ustanovení § 38 odst. 5 zákona o dráhách (v souvislosti s tímto rozhodnutím je provozovatel dráhy ze zákona oprávněn provozovat dráhu v omezeném rozsahu). Tento stav trval více než 10 let; bylo tedy dle žalobkyně absurdní předpokládat , že trať bude kdykoli připravena k tomu, aby mohla být ihned užita. Tyto okolnosti pak v řízení vůbec nebyly posouzeny. [4] Ad 3) žalobkyně namítla, že správní orgán nezohlednil existenci pravomocného rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 3. 12. 2010, č.j. DUCR-61631/10/Le, které bylo a je podkladem pro postup žalobkyně. Správní orgán se jím necítil být vázán, sám si učinil úsudek o jeho platnosti, přičemž uplatněnou procesní námitku ve věci existence pravomocného správního rozhodnutí ani neřešil a řádně nevypořádal. Tímto postupem byla porušena ustanovení § 73 odst. 2, § 50 odst. 3, 4 a § 68 odst. 3 správního řádu. Dle žalobkyně dospěl žalovaný nesprávným výkladem k názoru, že byla zastavena jen některá drážní doprava a že žalobkyně nebyla oprávněna provozovat dráhu v omezeném rozsahu. Zastavení pouze některé drážní dopravy by tak dle žalobkyně znamenalo nikoliv zastavení, ale omezení drážní dopravy. Zdůraznila, že podmínky zastavení drážní dopravy jsou rozhodnutím Drážního úřadu stanoveny v souladu se stěžejní výrokovou větou a jednoznačně. Výklad žalovaného nadto dle žalobkyně odporuje i ustanovení § 38 odst. 5 zákona o dráhách, ve znění do 31. 3. 2017, neboť toto ustanovení takový postup nepředpokládalo. Pokud by v roce 2010 existovaly jakékoliv přepravní potřeby, tak by nemohlo být rozhodnutí o zastavení drážní dopravy vydáno. Žalovaný dle žalobkyně nevysvětlil, jaký je praktický rozdíl v jeho výkladu mezi „částečným zastavením drážní dopravy“ a „omezením drážní dopravy“, který dle žalobkyně neexistuje a ani jej právní úprava nezná. [5] Žalobkyně dále v tomto žalobním bodu uvedla, že výklad užitý žalovaným, že k zániku účinků rozhodnutí Drážního úřadu dojde jednáním žadatele, nemůže obstát, neboť názor, že zastavení drážní dopravy trvá pouze po dobu, po kterou nevzniká potřeby využití dráhy, nemá právní základ. Rozhodnutí Drážního úřadu pak bylo vydáno na dobu neurčitou, s čímž se žalovaný nijak nevypořádal. Žalobkyně tak namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 69 odst. 2 věta druhá zákona č. 250/2016 Sb. založena jen na nepodložených domněnkách. Dále uvedla, že o platnosti rozhodnutí Drážního úřadu z roku 2010 je vedeno správní řízení pod sp.zn. NN-OKO0159/20, které doposud nebylo pravomocně ukončeno. Žalovaný nevyčkal na výsledek tohoto řízení a vydal rozhodnutí o správním trestu okamžitě. Již jen pro délku rozhodování drážních správních orgánů v této věci bylo dle žalobkyně na místě pochybovat o možnosti jednoznačně označit rozhodnutí Drážního úřadu za neplatné. Tyto pochybnosti pak měly být dle žalobkyně vykládány v její prospěch. K odkazu žalovaného na odůvodnění rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 2. 12. 2011, č.j. 107/2011-130-SPR/l, dle kterého je drážní doprava zastavena po tu dobu, po níž přetrvávají podmínky pro její zastavení, uvedla, že proti odůvodnění rozhodnutí není možné se s ohledem na ustanovení § 82 odst. 1 správního řádu odvolat, přičemž podle analogie s ustanovením § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odůvodnění není závazné. Není tak dle žalobkyně pravdou, že by byla vázána odůvodněním rozhodnutí z roku 2011. [6] Ad 4) namítala, že správní orgán zjišťoval okolnosti a činil si úsudky mimo svou věcnou působnost, aniž by byl k uvedenému nadán zákonnou kompetencí. Namítala, že technický stav dráhy není schopen správní orgán posoudit. Na základě takto nezákonně provedených zjištění pak správní orgán konstruoval jednání, které postihl správní sankcí. Nadto uvedla, že správní orgán ani nezjišťoval okolnosti v rámci správního řízení, když prováděl zjištění i mimo dozorovou činnost, přičemž jak a kde získal poznatky, které ani zjistit nemohl, tak reálně vůbec neosvětlil. Uvedeným postupem tak byla porušena ustanovení § 2 odst. 2 a § 51 odst. 2 správního řádu a rovněž čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. [7] Ad 5) namítla, že správní orgán užil k prokazování svých závěrů takové důkazní prostředky, které nejsou způsobi