7 As 66/2010 — Nejvyšší správní soud

10 A 17/2024- 78 - text 13 10 A 17/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše, soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a soudkyně Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: P. K. zastoupen advokátem JUDr. Kristiánem Lékem sídlem Seifertova 2919/12, 130 00 Praha 3 proti žalované: Vláda České republiky sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 o žalobě proti usnesení vlády z 13. 12. 2023, jímž nebyl přijat návrh na žalobcovo jmenování předsedou Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře takto: I. Usnesení Vlády České republiky z 13. 12. 2023, jímž nebyl přijat návrh na žalobcovo jmenování předsedou Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 19 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Kristiána Léka. Odůvodnění: 1. Základ sporu. 1. Spor je o to, zda žalovaná zasáhla do žalobcových veřejných subjektivních práv, když na svém jednání 13. 12. 2023 nepřijala v poměru hlasů 10:0 návrh ministra dopravy na žalobcovo jmenování předsedou Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“), jenž byl s účinností od 1. 1. 2024 zrušen. Stalo se tak zákonem č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře. 2. K popsané situaci došlo poté, co zdejší soud rozsudkem č. j. 6 A 71/2023-40 z 23. 11. 2023: I. Označil za nezákonný zásah ministerstva dopravy, k němuž došlo 15. 2. 2023, spočívající ve stažení návrhu na jmenování žalobce předsedou Úřadu č. j. OVA 125/23, MD-37522/2022-010/18 z pořadu jednání žalované, jež se konalo téhož dne. II. Přikázal ministerstvu dopravy, aby do pěti dnů od právní moci rozsudku předložilo žalované návrh na žalobcovo jmenování předsedou Úřadu s totožným obsahem jako v návrhu č. j. OVA 125/23, MD-37522/2022-010/18. III. Zamítl žalobcovu žalobu na ochranu proti nečinnosti žalované spočívající v nejmenování žalobce předsedou Úřadu. 3. Soud předeslal, že Úřad byl zřízen zákonem č. 320/2016 Sb., o Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, (dále jen „zákon o Úřadu“), přijatým v rámci transpozice článku 55 směrnice 2012/34, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU z 21. 11. 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru. jenž zavázal členské státy zřídit samostatný a nezávislý vnitrostátní regulační subjekt pro železniční odvětví. Za účelem dosažení tohoto cíle směrnice obsahuje také požadavky na výběr a jmenování předsedy Úřadu podle jasných a transparentních pravidel. Této povinnosti zrcadlově odpovídá ústavní právo občanů na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek. Jelikož směrnice podle názoru soudu nebyla v tomto rozsahu plně transponovaná do českého právního řádu, dovodil její přímý účinek a naznal, že ministerstvo dopravy požadavkům směrnice nedostálo. 4. Soud zjistil, že v rámci výběrového řízení na předsedu Úřadu se 1. a 7. 2. 2023 konaly pohovory se třemi přihlášenými uchazeči: všichni byli úspěšní, nejvyšší bodové hodnocení získal žalobce, na druhém místě se umístil dosavadní místopředseda Úřadu, Ing. M. K. Dne 13. 2. 2023 ministerstvo dopravy vložilo do systému eKLEP návrh usnesení vlády o jmenování žalobce předsedou Úřadu od 15. 2. 2023 spolu s předkládací zprávou, podle níž ministerstvo navrhlo žalobce právě s ohledem na výsledek výběrového řízení. Dne 15. 2. 2023 v 8.34 hodin telefonoval žalobci ministr dopravy. Sdělil mu, že je právě v Bruselu, a ověřoval pravdivost informace, že žalobce dopisem z 22. 9. 2022 informoval Evropskou komisi o možném rozporu převodu pozemků z Českých drah na Správu železnic s unijním právem. Po obdržení kladné odpovědi si ministr vyžádal kopii dopisu, kterou mu žalobce poskytl e-mailem v 9.55 hodin. V 10:09 hodin ministr žalobci znovu telefonoval a sdělil mu, že návrh na jeho jmenování předsedou Úřadu stáhne. V 12.54 hodin ministerstvo dopravy návrh ze systému eKLEP skutečně stáhlo. Dne 21. 2. 2023 ministr na schůzce sdělil žalobci, že jeho jmenováním by vznikly zbytečné výdaje, poněvadž Úřad má být zrušen. Na jednání žalované 22. 2. 2023 ministerstvo dopravy předložilo návrh usnesení vlády o pověření Ing. M. K. řízením Úřadu a o vzetí na vědomí záměru na zrušení Úřadu a převedení jeho pravomocí na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“); předkládací zpráva vysvětlovala tento záměr finančními úsporami a rychlou proveditelností. 5. Tyto okolnosti soud vyhodnotil jako nepřípustný zásah do jmenovacího procesu. Ačkoli záměr na sloučení Úřadu s ÚOHS byl diskutován již nejpozději v lednu 2023, paralelně proběhlo výběrové řízení na předsedu Úřadu a s žalobcovým jmenováním ministerstvo dopravy zjevně počítalo, neboť 13. 2. 2023 předložilo vládě návrh takového usnesení. Ministerstvo dopravy pak soudu nenabídlo žádné jiné věrohodné vysvětlení změny svého postoje během pouhých dvou dnů. Z dalších důkazů naopak vyplynulo, že příprava možného sloučení Úřadu a ÚOHS nebyla 15. 2. 2023 v takovém stádiu rozpracovanosti, aby byla patrná příčinná souvislost mezi záměrem a stažením návrhu na žalobcovo jmenování předsedou Úřadu. Soud proto uzavřel, že postup ministerstva dopravy nebyl motivován záměrem spojit výkon agend Úřadu s ÚOHS, ale šlo o svévolný postup, jenž neměl oporu ve směrnici 2012/34 ani v zákoně o Úřadu. Ministerstvo dopravy tak nezákonně zasáhlo do žalobcova práva na to, aby vůči němu byla aplikována jasná a transparentní pravidla podle směrnice 2012/34, jež se vztahují nejen na výběrové řízení, ale také na jmenování předsedy Úřadu. Byť žalobce nemá na toto jmenování právní nárok, má právo na dodržení transparentního postupu opírajícího se o objektivní kritéria. Takový postup nebyl dodržen. 6. Kromě toho soud konstatoval, že stažení návrhu na žalobcovo jmenování představovalo odvetné opatření ve smyslu čl. 5 odst. 11 a čl. 19 směrnice o whistleblowingu, Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 z 23. 10. 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie. jelikož jím ministerstvo dopravy reagovalo na žalobcovo upozornění na možné porušení unijních předpisů na ochranu hospodářské soutěže v dopisu z 22. 9. 2022, jež vyhodnotil jako oznámení ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) této směrnice. 7. Naproti tomu soud zamítl žalobu na ochranu proti nečinnosti vlády, kterou žalobce spatřoval ve svém nejmenování předsedou Úřadu. S odkazem na jednací řád vlády shledal, že vláda může projednat pouze materiály zařazené na její program, a mezi nimi návrh na žalobcovo jmenování – právě v důsledku nezákonného zásahu ministerstva dopravy – chyběl. Žalovaná tak nemohla být při jeho projednání nečinná. 2. Průběh soudního řízení. 8. Žalobce v žalobě vyjádřil přesvědčení, že usnesení vlády je rozhodnutím ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)], avšak nemá zákonem vyžadované náležitosti: absentuje v něm řádné odůvodnění a nebylo žalobci doručeno; žalobce si je musel sám aktivně vyhledat. Dále namítl, že žalovaná na svém jednání 13. 12. 2023 návrh na jeho jmenování předsedou Úřadu projednala, ale nepřijala ani původní návrh na jmenování s účinností od 16. 2. 2023, ani variantní návrh na jmenování s účinností od 14. 12. 2023. Tomu však nic nebránilo, i když by se žalobce stal předsedou Úřadu pouze na dva týdny. Jednalo se tak o další politický zásah do výběru předsedy Úřadu a další odvetné opatření za to, že žalobce zaslal 22. 9. 2022 Evropské komisi oznámení o možném porušení unijního práva. 9. Žalobce citoval závěry zdejšího soudu vyslovené v rozsudku č. j. 6 A 71/2023-40 a uvedl, že je lze aplikovat také na postup žalované při rozhodování o návrhu na jmenování žalobce předsedou Úřadu. Zejména zdůraznil, že si orgány moci výkonné při obsazování veřejných funkcí nemohou počínat libovolně, a poukázal mimo jiné na případy jmenování státních zástupců, u nichž právní předpisy také upravují pouze část procesu, a soudy přesto trvaly na dodržení obecných principů včetně obecných zásad činnosti správních orgánů a regulativů plynoucích z ústavního pořádku. Ministr dopravy sice splnil povinnost uloženou soudem a žalobcovo jmenování vládě navrhl, avšak pak pro tento návrh zjevně nehlasoval ani on sám. V době rozhodování žalované přitom ještě neskončil legislativní proces, na jehož konci bylo zrušení Úřadu. Závěrem žalobce označil zákon č. 464/2023 Sb. za „lex K.“, jehož jediným účelem bylo zabránit mu v návratu do funkce předsedy Úřadu. 10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě označila žalobu za nepřípustnou. Nejmenování předsedou Úřadu se nemohlo nijak dotknout žalobcových veřejných subjektivních práv, jelikož se jedná o vznik pracovního poměru podle zákoníku práce, tedy o klasickou otázku soukromého práva. 11. Přesto se žalovaná vyjádřila i k věci samé. Žalobce sice uspěl v pohovoru před výběrovou komisí, a to spolu s dalším uchazečem a uchazečkou, ale